Chotkův empírový klenot

Rubrika: Cestování Zveřejněno: neděle 29. červen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Kačina. Zámek, jehož návštěvu můžete spojit s nedalekou Kutnou Horou nebo na vedlejších stránkách zmíněným Kolínem.

Kačina, zámek jako vystřižený z francouzských nebo ruských filmů z období Napoleona Bonaparte.

Stavební sloh, na který v Česku moc nenarazíte. Čistý empír.

Kačina, dále zámky Kozel, Dačice, Veltrusy... K empirovým zámkům patří rozsáhlé anglické parky, často s plastikami a drobnými stavbami.

A v tomto případě i expozice Národního zemědělského muzea. Všichni pocházíme z dvorů, statků, maštalí a chlévů…

Co vás upoutá a zaujme hned po příjezdu?

Třeba to, že ačkoliv se zámek Kačina jmenuje, jak se  jmenuje, obec má název Svatý Mikuláš. Parkoviště u restaurace „Na Huse“ je placené. Naproti hostinci, přes ulici proti zámeckému parku, je sice parkoviště o něco menší, ale zdarma. Pokud nepřijedete v nejvytíženějších hodinách, měli byste se vejít. Od parkoviště je to k zámku několik set metrů.

Mimochodem – v téhle restauraci se na jídlo moc nespoléhejte, raději si dejte oběd někde jinde. Tady se hodně zaměřují na turisty. A hosté se zpravidla nevracejí. Podle toho vypadá i úroveň kuchyně. O něčem svědčí i otevírací doba: od jedenácti do šestnácti hodin.

Druhá věc, která zaujme, je fotbalové hřiště hned vedle parkoviště. Obec se sice jmenuje Svatý Mikuláš, ale fotbalový klub je pojmenován po zámku – TJ Sokol Kačina. Místní borci drží solidní 6. místo ve IV. kutnohorské třídě (10. nejvyšší soutěž). Fandit můžete těm, co hrají v zelených dresech, ti jsou místní. Brankář je vybraný zjevně podle logiky, že čím tlustší gólman, tím větší prostor kryje. O fotbalu se nezmiňujeme jen tak – přátelské a exhibiční zápasy jsou občas organizovány tak, aby předcházely akcím na zámku.

Když přijdete k samotnému zámku, máte několik možností. Buď si vybrat expozici Zemědělského muzea a několik stálých expozic, nebo klasické prohlídky zámeckých komnat.

Zámek postavili Chotkové – rod Žofie, manželky toho, ano, toho „Ferdinanda“, spolu s ním zastřelené v Sarajevu. Možná si vzpomenete na divokou historii Ferdinandova manželství – císař nechtěl povolit sňatek dědice s pouhou hraběnkou. Žofie pobývala jako dvorní dáma na dvoře arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského („Markýze Géra“ – toho, co měl lesy bez konce) a Ferdinand za ní často jezdil. Arcivévodkyně Isabela se domnívala, že jezdí za některou z jejích osmi dcer a jednou se podívala do Ferdinandovy peněženky na fotku dívky, kterou tam nosil. Když zjistila, že nejezdí za její příbuznou, ale dvorní dámou, spustila skandál.

Chotkové přitom nebyli žádný plebs. Rod doložený od 14. století pozdvihl Václav Antonín, který byl roku 1723 povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn Rudolf se stal nejvyšším kancléřem Českého království – nejdůležitější (ale ne nejprestižnější) pozice v Čechách. Jan Rudolf, který na začátku 19. století postavil Kačinu, byl rakouským ministrem financí a v Čechách nejvyšším purkrabím – tahle pozice už byla nejprestižnější (ale ne nejdůležitější). Stejnou pozici zastával i jeho syn Rudolf, po kterém jsou pojmenovány Chotkovy sady – první veřejný park v Praze. Další příbuzní byli generálmajoři, poslanci, arcibiskupové…

Ale nebyli arcivévodové – potomci vládnoucího rodu po mužské linii. „Já bych si na takovou věc koupil browning. Vypadá to jako hračka, ale můžete s tím za dvě minuty postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch nebo tlustejch.“  Ani ty dvě minuty by Švejkovi nestačily, v Rakousku tehdy žilo arcivévodů několik desítek, a to jen těch pocházejících z Habsburků.

Po ženské linii byli sice Chotkové spřízněni hned se třemi panovnickými rody, ale i tak byl Ferdinand donucen souhlasit s tím, že jeho potomci nebudou mít nárok na trůn. Ale často tradované tvrzení, že po smrti Žofie a Ferdinanda byla její rakev záměrně umístěna na nižší katafalk je přece jen nepravdivé – o tom se může přesvědčit každý, kdo se podívá na volně dostupné fotky z pohřbu.

Trochu jsme se zatoulali v čase... Vraťme se o sto let zpátky.

Jan Rudolf, hrabě Chotek, postavil zámek Kačinu v empírovém stylu – hlavní budovu, dvě křídla, na jedné straně končící knihovnou a na druhé divadlem, všechno s antickými sloupy, před budovou i za budovou nádvoří.

Co je pozoruhodné? Park kolem Kačiny založil Jan Rudolf dvacet let předtím, než se vůbec poprvé koplo do země. Všechny stromy v parku kolem budoucího zámku už byly vzrostlé, když se začalo se stavbou zámku.

Mimochodem, proč Kačina? Kdoví... Tenkrát nebylo divokých kachen tolik jako dnes, aby se po nich něco mělo jmenovat.

Zahrady jsou ohraničeny zajímavým způsobem – příkopem, který je zesílený kamennou zdí. Z vnitřní strany je příkop docela prudký, z vnější velmi svažitý. Ze zahrady tak překážka skoro není vidět. Vypadá to, že park přechází rovnou do pole. Přicházíte zvenku? Máte proti sobě dvoumetrovou zeď. Taková elegantní verze protitankového příkopu. Už za hranicemi zahrady stojí „zřícenina“ střílny zvaná Libuše (stejně se jmenuje i okolní les), která sloužila k lovům. „Zřícenina“ v uvozovkách – střílna byla v tomto stavu už postavena a měla vzbuzovat dojem několik set let staré stavby.

Jan Rudolf, hrabě Chotek, byl vůbec fanouškem zahrad. Krom Kačiny vybudoval i známé zahrady kolem veltruského zámku, o kterých jsme psali v loňském vydání našeho časopisu. Mezi oběma zámky prý rád přejížděl, v noci, na koni a sám. Tedy na koních – je to nějakých 90 kilometrů, na jednom zvířeti by to neujel. Po cestě měl několik stájí a na každé zastávce se prý i trochu napil.

Zjevně tohle umění ovládal lépe, než jeho vzdálený příbuzný Ferdinand Kinský, který se v roce 1812 ve Veltrusech pádem z koně zabil. Prý dokonce střízlivý. Na tom místě je dnes pamětní kaple svatého Kříže. Zavřená, za zamčenou brankou, neudržovaná a přesto žijící. Je totiž dost blízko centru a současně dostatečně skryta, takže za ni chodí mnozí lidé popíjet.

V knihovně je nějakých 40 000 tisíc svazků všeho možného zaměření – od malých knížeček po půlmetrové atlasy. Vyskládány jsou snad sedm osm metrů vysoko – nějaké dva metry pod stropem je ochoz, jinak se muselo po štaflích. Hlavní místnost je kruhová, a když si stoupnete doprostřed, slyšíte svůj hlas jako zvláštní ozvěnu ze všech stran… Jako kdybyste mluvili uvnitř skleněné místnosti. Zvláštní, že ze skupiny mnoha turistů tuhle výzvu průvodce přijmou jen dva tři návštěvníci. Ale ano, hlas se vám vrací, mohu potvrdit...

Při prohlídce knihovny se dostanete i do alchymisticko-lékárnické dílny. Dřív tahle slova dost splývala, lékárníci a lékaři byli alchymisti a naopak. Dnes je to slovo pokládáno skoro za synonymum pro šarlatána, ale kdysi se to tak nebralo – většina alchymistů byli vcelku seriózní profesionálové. A spousta těch pokládaných za první chemiky či fyziky by se bez váhání označila za alchymisty. Za co taky jiného? I když je třeba dodat, že se bavíme o době, která v době stavby Kačiny už minula – z tohoto pohledu je nějaký „alchymista“ anachronismus.

V dílně to krásně voní. Člověk má pocit, že vůně pochází z bylinek, stále naskládaných ve sklenicích. Průvodkyně ale nakonec přizná, že vůně je umělá – to prý ale dobové je. Lékárníci tehdy skutečně nahřívali v prodejně příjemné vůně, vzbuzující dojem, že tak krásně jsou cítit jejich přísady. Nakonec proč ne... Na zákazníky to muselo působit uklidňujícím dojmem.

V druhém křídle zámku je divadlo – dodnes využívané. I to postavil Jan Rudolf a sám v něm prý hrál i s rodinou. Zvláštní záliba v tehdejších časech... Vzpomeňme F. L. Věka a hladové herce, kteří neměli peníze na pohřeb svého kolegy.

Chotkovi hráli pro šlechtické známé, častěji pro místní. Těch se tam vešlo přes tři stovky – dole se sedělo, nahoře stálo. Počtu diváků možná neuvěříte – taková malá místnost a tolik? Ale vychází to. Sedadel bylo dost. Pravidelně se tu hraje i dnes.

Na zámku je kromě „klasické“ zámecké expozice i pobočka Národního zemědělského muzea a několik jeho expozic – o včelách, o dřevě, o venkově obecně.

Muzeem se můžete procházet kudy chcete, jakým tempem chcete. Vracet se, procházet se. Tady český a moravský venkov. Tady modely českých a moravských statků, sýpek, špejcharů... Tady fotografie a modely včelařských úlů...

Osobní poznámka: jednou jsem se zmínil, že bych chtěl někdy začít včelařit. Od té doby mi rodina vyčítá, že jsem to zatím neudělal a do včelaření se nepustil. Rodina má pravdu...

Zemědělské muzeum má mnohé zajímavosti. Ostatně, kdyby nemělo, nebylo by to muzeum.

Musím připomenout pozoruhodnou dominantu – vycpaninu býka Césara, nejlepšího plemeníka z první české inseminační stanice. César byl nádherný a ohromný kus, ale taky komplikovaná povaha – takže ho vycpali podstatně dříve, než se jeho sperma přestalo používat. Vycpaný býk může znít dost obyčejně... Ale kdo někdy viděl živou krávu, tak i z té vycpaniny cítí, že za života musel být César neobyčejný kus.

A pokud vás nic z toho nezaujalo, podívejte se i tak na stránky zámku – každou chvíli se tam koná nějaká akce. Jen v nejbližší době: noční prohlídky, jóga v parku, pouť do Kutné Hory, talkshow, sem tam nějaké divadlo… Do toho několik menších výstav a expozic, stálých i občasných a příležitostných…

Mimochodem, kdybyste nevěděli, kam zajet, klidně se vypravte do nedaleké Čáslavi, kde má Národní zemědělské muzeum svoji pobočku. Aspoň uvidíte, s čím hospodařili vaši předkové.

 foto: Národní zemědělské muzeum / Jaroslav Smékal

Zobrazení: 34