Mezi meandry Sázavy
Jen malý kousek za Prahou se občas skrývají přírodní scenérie, až se tají dech. Na jedno takové místo přijměte, prosím, pozvání. Alespoň na pár hodin opustíme Prahu a vyrazíme na malý výlet podél dolního toku Vltavy. Čeká nás nádherná krajina s nezapomenutelnými a dech beroucími vyhlídkami na meandry řeky.
Jen malý, malinký kousek za Prahou začíná tzv. Posázavská stezka. Na strmém levém břehu ji v letech 1914–1924 nechal zbudovat Klub českých turistů. Vede z Pikovic do Kamenného Přívozu. Ale cestu si můžeme zpestřit (a také trochu prodloužit) výstupem na vrch Medník. Základní cesta je dlouhá přibližně 11 kilometrů.
Vyrazit na tenhle výlet můžeme ze smíchovského nádraží autobusem 338, kdy po necelé hodině vystoupíme na konečné. Druhá varianta je rychlejší vlak z Krče, Braníka, Modřan, Komořan. Obě v rámci integrované dopravy.
Jako výchozí bod se sice tradičně uvádějí Pikovice, ale je to označení poněkud nepřesné. V jednom případě se totiž jedná o Hradišťko, v druhém musíme vystoupit buď v Davli, nebo v Petrově. Obě stanice jsou od sebe vzdáleny snad jen pět minut chůze.
Most v Davli, který je několik set metrů pod soutokem Sázavy a Vltavy, jsme mohli vidět ve válečném filmu Most u Remagenu z roku 1969. Dnes slouží už jen pěším a cyklistům. Když na něm stojíme, můžeme vidět zajímavý úkaz – u každého břehu má Vltava vzhledem k odlišnému geologickému podloží obou řek úplně jinou barvu.
Většina výletníků však pokračuje až do zastávky Petrov u Prahy. Tady vás hned u zastávky překvapí amatérsky stlučená, ale příjemná venkovní hospůdka s rychlým a vstřícným personálem. A pivo na zdar výletu a šťastný návrat, vypité ve stínu stromů a pod vlající vlajkou Konfederace v příjemné společnosti, chutná báječně.
Ale neměly by nám nohy ztěžknout až tak úplně. Cesta sice není nějak náročná, převýšení je minimální, ale několik menších stoupání přece jen obsahuje, zvláště chceme-li ještě na Medník.
Cestu po břehu Sázavy zvládne i netrénovaný jedinec. Je celkem vhodná i pro odrostlejší děti. S kočárkem bych to vůbec neriskoval, ale třeba se najdou odvážnější jedinci. A pozor! – Už několik let je na stezku zakázán vjezd jízdním kolům. A raději si s sebou vezměte svačinu a pití.
Posázavská stezka vede po lesních cestách smíšeným lesem v nejatraktivnější části toku řeky v hlubokém údolí. Sem tam lze narazit na shluk rekreačních chat, občas je nutné překročit potůček nebo pramínek, občas si musíme dát pozor na kluzké kameny, občas se turisté musí vyhnout na úzké cestě. A také si mohou vychutnat posezení na velkých kamenech, ať už přímo na břehu nebo jen kousek kousíček od břehu. Jeden skok a můžete posedět na vyhřátém balvanu. Sem tam nás aplikace nebo směrovka upozorní na vodopád, nacházející se třeba jen několik metrů od řeky. Pod pojmem „vodopád“ však očekávejte výškový rozdíl jednoho dvou metrů.
Na několika místech se výletníci mohou pokochat pohledy na řeku a jí vyhloubený kaňon z vybudovaných vyhlídek. Nezapomenutelné výhledy na údolí řeky Sázavy. Ať už je to vyhlídka Raisova, Klimentova, Žampach, všechny stojí za to!
Věci lahodící oku uvidíme i na druhém břehu. Ať už jsou to strmé skály, na jejichž vrcholech stojí staré chaty (jak tam nosili materiál a jak se tam sami dostali?), letité trampské osady, zajímavý skalní útvar Pikovická jehla… Nebo nejvyšší kamenný most, železniční viadukt Žampach, který se klene ve výšce 42 metrů (o jeden metr méně než Nuselský most v Praze). Italští dělníci, kteří měli zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách, ho postavili už před sto dvaceti lety. Práci odvedli patrně výbornou, jelikož důkladná kontrola v roce 2012, tj. po 112 letech provozu, neshledala žádné významné známky poškození.
A až pojedete z Kamenného Přívozu vlakem zpátky do Prahy, můžete si vychutnat nejen pohled do rokle Kocour, ale také pohled na řeku a její údolí z druhé strany.
Tak obujte vyšlápnuté boty-šlapky, hoďte svačinu do batohu a vyrazte. Tenhle výšlap přežijete.
Zobrazení: 533