Podskalská celnice – nenápadný domek pod Železničním mostem

Rubrika: Cestování Zveřejněno: pondělí 29. červen 2026 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Pražské Podskalí je jedna z mých oblíbených částí Prahy. V 90. letech minulého století (!) jsem tady bydlela a narodil se tu můj první syn. I když se z historického Podskalí dochovalo opravdu málo, má pro mě tato oblast u vody své nezaměnitelné kouzlo. Co je malé, to je hezké – tvrdí jedno české pořekadlo. Možná to neplatí úplně vždy a všude, ale malý nenápadný domeček v parčíku pod Železničním mostem je nejen hezký, ale i hodně zajímavý. Zvu vás do podskalské celnice, mezi  lidi od vody – plavce, kteří se živili plavením vorů, prodejem i zpracováním dřeva, ale také těžbou písku, rybařením a ledařením.

 

Název Podskalí se odvozuje od skály, na které stojí od 12. století kostel sv. Kosmy a Damiána a na které vznikl později klášter Na Slovanech a kostel sv. Jana na Skalce. Poprvé se název Podskalí objevuje v listině krále Přemysla I. z roku 1199. V r. 1348 byla starobylá vesnice Podskalí  zahrnuta do hradeb Nového Města, založeného Karlem IV. Hlavní obživou obyvatel Poskalí byl od pradávna obchod se dřevem, které se plavilo po Vltavě. Z vorů připlavených do Prahy se při ústí Botiče vybíralo clo, tzv. výtoň – vytínal se určitý počet klád. Příjmy z vybírání cla náležely původně vyšehradské kapitule, po hustitských válkách převedl král Jiří z Poděbrad tyto příjmy Novému Městu pražskému. Od roku 1771 ho vybíral Státní plavební fond do státní kasy a r. 1829 bylo zrušeno.

Celnice na Výtoni je renesanční stavba z 16. století s roubeným patrem. V roce 1561 ji zakoupila novoměstská obec. Celní práva připomíná novoměstský znak z roku 1671 umístěný nad vchodem. Větší část budovy sloužila jako hospoda, ve které se čepovalo novoměstské pivo (dnes se tu čepuje Plzeň a Kozel). Přenocovávali tady také mimopražští plavci. Když r. 1771 přešel výběr cla na Státní plavební fond, novoměstská obec budovu výběrčím pronajímala. Vybírání cla již v peněžité podobě bylo zrušeno roku 1829 a o čtyři roky později byla budova prodána soukromému majiteli. Hostinec Na Výtoni fungoval dál a byl jedním z hlavních společenských center starého Podskalí. V r. 1908 koupila celnici pražská obec a později prodala ke zboření a stavbě činžovního domu, ale v roce 1927 ji odkoupila zpět. Kromě Státního památkového ústavu má velkou zásluhu na záchraně této památky hlavně Klub za starou Prahu. V r. 1938 bylo rozhodnuto předat celnici Muzeu hl. m. Prahy, v letech 1939–40 proběhla její oprava a krátce po 2. světové válce zde byla zřízena první expozice o dějinách Podskalí. Až do 70. let 20. století byla budova částečně obydlena. Kromě Muzea hl. m. Prahy zde má své sídlo i spolek Vltavan, který má v patře celnice depozitář.  V současné podobě se celnice otevřela veřejnosti v roce 2016.

Řemeslo plavce vyžadovalo důkladnou přípravu a přísné zkoušky, po jejichž složení obdržel plavec plaveckou knížku. K vedení vorů vždy na určitém úseku řeky opravňoval vrátenský patent. Osádku voru tvořili obvykle čtyři plavci. Vrátný u levého – vrátenského vesla na předáku, nejzkušenější plavec na zadáku, třetí plavec u pravého – pacholčího vesla na předáku a nejmladší plavec u vesla ve slabejch, nebo u třetího, prostředního vesla na předáku.

Plavilo se od jara do zimy, když byla zima mírná, tak i v zimě. Jedna plavba po určitém úseku, kterou vykonávala jedna parta plavců, se nazývala ráz. Nejdelší ráz Vyšší Brod – Praha (nebo Stráž nad Nežárkou – Praha) bylo možné při příznivých podmínkách urazit za pět dní. V zimě si plavci přivydělávali ledováním. Led se používal v hostincích k chlazení piva, v řeznictvích i domácnostech. Partu ledařů sjednával tzv. faktor, kterým byl pískař zaměstnaný u pražské obce. Sekáči sekali led na řece na tzv. lavice a plavci dopravovali lavice k místu, kde se nakládalo na vozy. Další sekáč rozsekával lavice na menší kusy, tzv. okenice. Faktor okenice děrkoval pro tahače, kteří je vytahovali mezi vozy. Tam je sekáč dělil na menší kusy k nakládání. Stavěč pak stavěl kusy ledu ke kolům a připravoval je pro nakládače.

Od roku 1894 se úředně na vorech jako náklad smělo plavit jen dřevo. Do té doby bylo možné přepravovat lidi, zvířata (např. i živé ryby), různé zboží a potraviny (viktuálie), ve středověku zejména sůl. Přesto až do ukončení voroplavby využívaly vory s oblibou výletníci, vodáci a podobně.

Postupný zánik voroplavby způsobilo rozšíření a zlevnění železniční a zejména silniční dopravy, omezení  využití plaveného dřeva v lodním stavitelství  a ve stavebnictví. Definitivní konec znamenala stavba přehrad. Poslední plavba se uskutečnila 12. září 1960 z Červenských proudů na přehradu Orlík. V pozdějších letech ale proběhlo ještě několik plaveb pro filmařské a dokumentační účely.

Vltavan slaví 155 let

Hlavním udržovatelem a propagátorem plaveckých tradic v Praze je spolek Vltavan (Vzájemně se podporující spolek plavců, rybářů a pobřežných), který je zároveň jedním z nejstarších nepřetržitě působících spolků u nás. Jeho ustavující schůze se konala před 155 lety –  11. 6. 1871 v hostinci U Hejduků. Původní zaměření bylo především podpůrné (podpora v nemoci, ve stáří, příspěvek na pohřeb), časem postupně převládla činnost společenská a vzdělávací. Členové Vltavanu –  rakousko-uherští námořníci – se zúčastnili za 1.světové války protihabsburského odboje, členy spolku byla řada vynikajících kulturních osobností a sportovců.

Poslední fáze zániku starého Podskalí  je vymezena zhruba roky 1910–1925. D roku 1914 bylo nové nábřeží až k Výtoni zastavěno činžovními a úředními budovami. Pouze úsek mezi Výtoní a vyšehradským tunelem byl zastavěn šťastněji – drobnějšími stavbami, které respektovaly blízkost historického Vyšehradu. Ve 20. letech vznikl pod Emauzským kláštěrem rozsáhlý komplex ministerských budov a demolice zbytků starého Podskalí pak pokračovaly až do 30. let 20. století. Zboření starého Podskalí a přilehlých částí Vyšehradu mělo i své sociální důsledky. Původní nezámožné obyvatelstvo, svým životem a povoláním spjaté s Vlatavou, bylo vystěhováno a rozptýleno. Navzdory známé zlidovělé písničce: „Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali“.

Prohlídka vystavených artefaktů ve třech menších místnostech vám nezabere moc času. Kdyby vám ale přece jenom vytrávilo nebo vás přepadla žízeň, restaurační zařízení máte u nosu, vlastně pod sebou. V přízemí celnice stále funguje tradiční česká restaurace Hostinec Na Výtoni, která se proslavila zejména kachními specialitami a grilem na dřevěném uhlí . A nebo mám jiný tip. Protože má celnice aktuálně otevřeno jenom o víkendu (sobota a neděle: 10-18 hodin) a protože v sobotu probíhají na náplavce Rašínova nábřeží  trhy nejen s gastroprodukty, můžete si jednu cestu zpestřit  ochutnávkou nějakých dobrot a druhou třeba plavbou přívozem, který vyráží na smíchovský břeh kousek od celnice. Na smíchovské straně si mohou menší děti pohrát na Dětském ostrově, větší třeba rodiče povozit po Vltavě na šlapadle. Co říkáte? Mně to přijde jako dobrý plán.

 foto: Jiřina Ernestová / Muzeum hl. m. Prahy

Zobrazení: 216