Akce, která byla mimo hranice i pro totalitu
Je po druhé světové válce, na našem území vládne euforie z konce největšího válečného konfliktu v dějinách a začíná se pomalu formovat nový československý stát. Jako každý si bedlivě hlídá své znovuobnovené hranice a staví na ně ozbrojené složky. Zpočátku se jedná především o příslušníky finanční stráže, ale společně s nimi se na „čáře“ objevují i členové pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti. Čas plyne do kalných vod a nastává rok 1948 se svým nejkratším měsícem únorem.
Komunisté přebírají moc v zemi a poslední zbytky demokracie odchází se zlomeným prezidentem Benešem. Tato situace se musela zákonitě projevit i v příhraničí, a především ve střežení hranic. Svévolné opuštění Československa se stalo trestným činem, za který padaly nejpřísnější tresty. Možná ne ze samotného počátku, ale označení za nepřítele režimu bohatě stačilo k tomu, aby se lidem na dlouhá léta zcela degradoval svobodný život na pouhé přežívání. To se samozřejmě dotklo i rodinných příslušníků.
Ono opuštění republiky bylo v době komunistického režimu nejen o tom, že jste neoprávněně opustili státní území, ale také, že jste neuposlechli výzvu k návratu ze zahraničí. Poprvé se trestný čin nesoucí název Neoprávněné opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu objevuje v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. Pachatelem ovšem nebyl jen ten, kdo skutečně utekl, lidově řečeno za kopečky, ale i ten, kdo se o to pokusil. Tedy ten, kdo měl v úmyslu poškodit zájem republiky, abych hovořil tehdejším jazykem práva. A abychom byli úplně přesní, tak se jednalo o § 40, Hlava IV výše uvedeného zákona.
Totalitní režim uzavřel celou zemi ve své podstatě až do roku 1989. Mnozí si hned zpočátku uvědomili, jak se bude nový stát chovat a bylo jim jasné, že nejlepší bude zemi opustit. Pro mnohé se nejednalo o lehké rozhodnutí, převážně proto, že věděli, jak bude zacházeno s jejich blízkými. Na to nově vzniklý bezpečnostní aparát silně spoléhal a používal jako mocnou zbraň nátlaku. Hranice se sice uzavřela, ale ze začátku existovalo mnoho prostupných míst i lidí, kteří byli ochotni lidem prchajícím před komunistickou silou pomoci. Mnohdy se jednalo i o samotné příslušníky bezpečnostních složek, kteří buď s takovým režimem vnitřně nesouhlasili, či měli vidinu vysokých výdělků za převody například do americké okupační zóny v Německu.
❞ Na všech stranách vládla silná nedůvěřivost, podezírání ze zrady a hrozba prozrazení...
Ti, co chtěli přejít na svobodu, měli jen dvě možnosti. Buď se mohli vydat na svou vlastní pěst do pohraničí a zkusit své štěstí, nebo museli najít někoho, kdo by je převedl. Někoho, kdo znal nejen terén a prostředí, ale také i pohyby a systém Pohraniční stráže SNB. Takových lidí opravdu moc nebylo a dostat se k nim mohlo být ještě těžší. Na všech stranách vládla silná nedůvěřivost, podezírání ze zrady a hrozilo prozrazení. Skončit na Borech či v Jáchymově opravdu nikdo nechtěl.
Této situace začala využívat i silová ministerstva, především Ministerstvo vnitra. Vedení strany se nelíbil fakt, že nepřátelé režimu by mohli nenávratně uprchnout za hranice a tam vyvíjet „protistátní“ činnost. Proto se hned zkraje začala hledat cesta, jak takové lidi vytipovat a jejich útěku zabránit. Z logiky věci plyne nasazení dohledu nad určenými osobami a jejich rodinami. Ti, kteří působili ve veřejném prostoru, ať již jako politici, novináři či jinak společensky exponované osoby, moc dobře věděli, že jsou StB sledováni a pod neustálým dohledem. U nich by asi cílený útěk přes hranice nebyl dost dobře možný, pokud jej nepovolili či nevynutili sami komunisté. Na druhou stranu se však našla řada lidí, kteří byli méně „na očích“. Ti chtěli počáteční situace využít a odejít do zahraničí. Byli mezi nimi nejen obchodníci, novináři, studenti, ale také bývalí či současní vojáci. U těch pak byla situace po zatčení o to komplikovanější a horší, neboť putovali rovnou před vojenský soud!
Režim však ve svých metodách neskočil na „běžné“ úrovni sledování, ale přidal další. Do celého procesu byli přiřazeni i agenti provokatéři, kteří měli u určených „nepřátel“ vzbudit dojem pronásledování a motivovat je k nelegálnímu opuštění republiky. Spolupracovníci StB se rovněž objevili i jako osoby, které umí zprostředkovat útěk a nahnat tak svou oběť do pasti (v našem případě se často domnělá spojka objevovala v kavárnách v Praze). A aby tato lest na nic netušící osoby nabyla dokonalosti, přidalo ministerstvo falešného převaděče a k tomu i falešné hranice. Ďábelský stroj mohl začít pracovat!
Akce „Kámen“
Abych uvedl celou věc na správnou míru, tak ve stručnosti popíši, jak celý systém fungoval. Na prvním místě bylo zapotřebí získat své informátory mezi lidi, kteří s režimem nesouhlasili a vypustit mezi ně informace o možnosti zprostředkování útěku za hranice. Režim zašel až tak daleko, že některé lidi musel doslova „nutit“ do útěku falešnými informacemi a jejich „trestný čin“ proti republice v podstatě zosnovat za ně. Nic netušícího pak poslal za domnělou osobou s napojením na převaděče. Zde jim byla rovněž sdělena cena za převod, kontakt na osobu a také další následný postup.
Lidé vtažení do léčky pak nejčastěji přijeli do pohraničí vlakem či autem StB a čekali na převaděče. Míst, kde k takovým „státem organizovaným“ přechodům neexistující hranice docházelo, byla celá řada. Nejznámější jsou však Všeruby nedaleko Kdyně, Svatý Kříž u Chebu, Pavlova huť u Tachova či Kajetán u Tří seker. Převaděč, který si ještě před odchodem nezapomněl vybrat vysokou částku za převod, dovedl skupinu k těsné blízkosti „německé hranice“, kterou tvořila fingovaná závora a dva českoslovenští příslušníci SNB v uniformách německých pohraničníků. K těm ovšem převaděč nešel. Skupinu opustil zhruba sto metrů před závorou. Fiktivní pohraničníci pak osoby dovedli až do zinscenované budovy americké CIC (Counter Intelligence Corps, zpravodajská služba armády USA).
Zde byla vytvořena služebna, která měla co nejvíce připomínat originál, tak, aby lidé usilující o emigraci nic nepoznali a mysleli si, že jsou již za hranicemi, a tedy v bezpečí. V tuto chvíli začala pro StB nejdůležitější fáze a to „samoudávání“. Šlo o to, že byl domnělým emigrantům dán dotazník s osobními údaji, ale hlavně byli vyzváni fiktivním důstojníkem k tomu, aby uvedli jména dalších osob, které nesouhlasí s režimem a jakou vykonávají činnost. Lidé v euforii svobody byli daleko sdílnější než ti, které by měla státní moc u výslechu. Bezpečnost se tak dostala k dalším jménům, která mohla vystavit snaze o přechod či informace použít proti nim v rámci „běžného“ sledování a obviňování. Někdy bylo umožněno poslat domů i pár dopisů, aby příbuzní nabyli dojmu, že se vše zdařilo a přechod byl úspěšný. To se ovšem někdy muselo stát i reálně, neboť by časem bylo velmi nápadné, kdyby osoby od určitých převaděčů byly pokaždé zatčeny.
„To byla akce Kámen, podle pohraničních kamenů, a první poučení z Ruska, protože tam už to používali. Převaděčka řekla tátovi, že už jsou u hranic, načež přišli němečtí celníci a odvedli si ho na celnici. A následovalo to nejsprostší, co se v těchto situacích dělo. Měli tam normálně celnici, kde byli američtí vojáci, hrál se jazz, nabídli mu whisky a čokoládu. Snažili se, aby to všechno vypadalo americky, a ti lidi byli přesvědčení dlouho, že už jsou opravdu za hranicemi. Tatínek nám dokonce poslal lístek, kde píše: ,Děvčata, všechno se podařilo, jsem už v Německu, více příště.‘ A to už byl na Pankráci.“(Jaké byly praktiky Státní bezpečnosti, Paměť národa, Hana Tížková)
Po sepsání protokolu měli „Američané“ odvézt emigranty do tábora v Německu, kde by čekali na vyřízení dokladů a mohli odtud vycestovat do svobodného světa. To se však nikdy nestalo. Někdy byl fingován únos amerického kamionu s emigranty československými pohraničníky či přímo StB, někdy byly osoby označeny rovnou za špiony komunistického režimu a fiktivními americkými vojáky vráceny za vymyšlené státní hranice, kde již čekala hlídka SNB, tentokrát už bez kamufláže.
Aby převáděné osoby nepojaly podezření, muselo být vše vytvořeno do posledního detailu. Především bylo zapotřebí sehnat agenty, kteří mluví plynně anglicky a které nic nevyvede z rovnováhy. Stejně tak musela být zajištěna i německy mluvící hlídka pohraničníků. To se ne vždy podařilo a tak v pamětech obětí se objevují zprávy o tom, že mluvil pouze jeden z hlídky a druhý jen velmi málo a to značně zvláštní němčinou. Naproti tomu budova CIC obsahovala takové detaily, jako americkou vlajku, anglické a německé nápisy, americkou vojenskou techniku, whisky, doutníky, hrajícího amerického vojáka na klavír jazzové šlágry, čokoládu a další. Ovšem i tady někdy detail utekl, a ten opět najdeme v pozdějších pamětech. Například psací stroj, na kterém byly psány protokoly pocházel z Československa. V případě přítomnosti osoby, u které byla známa dobrá znalost anglického jazyka, najednou chyběl americký důstojník CIC, aby se neprozradil svou nedokonalou jazykovou výbavou. Domnívám se, že oněch detailů, které by naznačily nesoulad událostí, bylo mnohem více, ale lidé, kteří právě přešli přes „hranice“ byli povětšinou unaveni, dezorientovaní a hlavně vše se odehrávalo v noci, a to v pozdních hodinách. Emoční i fyzické vypětí sehrálo svou roli. Ostatně na to StB silně spoléhala.
„Měla opravdu velký strach, že bude zatčená. Státní tajná bezpečnost na ni nasadila paní Evu, můžeme-li ji takto nazvat. Byla to spolupracovnice StB a dostala za úkol se s mou babičkou skamarádit, což se podařilo. Přátelství došlo tak daleko, že ji babička dokonce ubytovala v té jedné místnosti, kde bydlela se svou dcerou. Té bylo tehdy devatenáct let. Agentka StB přišla s tím, že je napojená na skupinu lidí, kteří převádějí lidi na Západ, a že to bude stát vysokou sumu, kterou babička obstarala. V létě 1950 se vydaly na hranice. K hranicím došly až po setmění. Přešly fingovanou hranici. Celou tuto akci StB pojmenovala akce Kámen. Státní tajná bezpečnost posunula hraniční kameny, takže lidé nabyli dojmu, že se nacházejí na území Německa, v tehdejší americké zóně.“
„Došly k takovému menšímu domu, na kterém visela americká vlajka. Když vešly dovnitř, viděly tam amerického vojáka v americké uniformě, viděly tam německého úředníka v uniformě, podávala se tam americká káva, kouřily se tam americké cigarety a visel tam portrét tehdejšího amerického prezidenta. Tito lidé byli uvítáni s tím, že jsou již na svobodě, čemuž uvěřili. Byly tázány, i písemně, zda vědí o někom dalším, kdo pracuje proti komunistickému režimu. S velkou laskavostí poskytly veškeré informace včetně adres. Moje babička byla donucená, anebo jí bylo nabídnuto, ať napíše několik dopisů svým přátelům. Jeden dopis jsem četl. Našel jsem ho v archivech. Psala v něm: ‚Milý Béďo, můj nejlepší kamaráde, [pláče] s mou dcerou Vlastou jsme již na svobodě a tento pán, který ti přinese tento dopis, na něj máš stoprocentní spolehnutí, že mu můžeš věřit.‘“(Mgr. Zdeněk Klíma, Paměť národa, Akce Kámen – I. a II. část)
Základem pro zdárné pokračování akce „Kámen“, bylo naprosté utajení. Kdyby byla jen jednou prozrazena, mohlo se vše rozpustit. Je zvláštní, že i když se některé informace ven dostaly, tak přesto StB v této provokaci úspěšně pokračovala ještě řadu let.
Abych uvedl konkrétní příklad – Jiří Dušnic z Prahy, důstojník v záloze, učitel cizích jazyků, uvedl do protokolu toto: „Cestu, jak jsme jeli, nechci uvést, jelikož jsem slyšel, že v Německu má být mnoho komunistických špiclů, kteří pak cesty prozrazují. Konkrétní případy nemohu uvést, ani žádné z jejich jmen… Poměry v ČSR jsou z politické stránky věci obecně špatné a většina obyvatelstva je s komunistickým režimem velmi nespokojena. Že by skupiny či také jednotlivé osoby obyvatelstva se nějak podílely na podzemních akcích, mi není známo. Ani já sám jsem se takových akcí nezúčastnil, kromě těch tří týdnů dovolené, kdy jsem hledal cestu z ČSR nejen pro sebe, nýbrž i pro mé dva přátele, jejichž jména nechci uvést, a sice z toho důvodu, jelikož jsem slyšel, že přibližně před třemi týdny chtěla nějaká skupinka lidí z ČSR překročit hranice a byla zatčena Čechy, kteří byli převlečeni do německých uniforem.“(Falešné hranice, Václava Jandečková, z kapitoly: Údajná pomsta sudetských Němců).
❞ Před třemi týdny chtěla nějaká skupinka lidí z ČSR překročit hranice a byla zatčena Čechy, kteří byli převlečeni do německých uniforem...
Jiří Dušnic měl téměř jistotu, že díky své jazykové znalosti angličtiny i němčiny by jej nikdo nemohl oklamat. Mýlil se, nakonec se ukázalo, že s ním sepisoval protokol někdo, kdo musel být buď rodilý Němec, nebo jeho němčina byla zcela perfektní. Je otázkou, jak se k informacím o utajované akci J. Dušnic dověděl. Jeho pokus o přechod státní hranice se uskutečnil jen několik málo týdnů po zahájení provokace.
Všeruby na Domažlicku a první oběti
Poměrně zásadní otázkou zůstává, kdo vlastně celou akci tohoto druhu vymyslel a připravil. Vzhledem k náročnosti a provedení nepřipadá v úvahu, že by byl strůjcem někdo, kdo byl jen pouhým členem SNB v pohraničí. Vše potřebovalo náročnou organizaci a solidní přípravu. V této souvislosti se můžeme setkat se jménem Evžen Abrahamovič – elitním důstojníkem StB odpovědným za šíření provokací v pohraničí.
Byl to právě on, kdo se vydal v dubnu roku 1948 do Všerub na Domažlicku a kdo oslovil místního velitele stanice SNB Stanislava Lišku. Liška poté sloužil Abrahamovičovi jako spojka a místní průvodce, který měl zařídit vše potřebné pro zdárné zahájení akcí. Důstojník musel velitele blíže seznámit s průběhem provokací, ale předtím jej velmi důrazně upozornil na možné důsledky prozrazení. Netušil však, že Liška je z trochu jiného těsta, než se domníval.
Je velmi zvláštním paradoxem doby, že provokace akce „Kámen“ se začaly odehrávat tehdy, kdy velitel stanice SNB Stanislav Liška spolupracoval společně s některými svými podřízenými na organizaci skutečných ilegálních přechodů státních hranic. Dokonce měl vazby i na samotné BBC a několik let tajně pracoval pro americkou službu, které samozřejmě prozradil všechny podrobnosti o probíhajících falešných hranicích a zatýkání. Na základě jeho informací již v červnu 1948 podává USA oficiální protest. Kvůli tomu byl také Liška v podezření a obviněn ze zločinu vojenské zrady a zneužití služební moci. Strávil pět měsíců ve vazbě a poté byl pro nedostatek důkazů propuštěn rozsudkem Vrchního vojenského soudu v Praze. Liška však nehodlal čekat na pomstu StB a v srpnu roku 1949 utíká i s celou rodinou do Bavorska.
První obětí akce „Kámen“ se stala rodina továrníka Jana Prošvice. Možná vám toto jméno nic neříká, ale když se řekne společnost ETA, tak je každému jasno. Osud tohoto muže a jeho rodiny by poté vydal na samotný román. Tak jako mnoho lidí byl továrník a vynálezce k přechodu vyprovokován spolupracovníkem StB. Dle záznamů několikrát odmítl, ale nakonec se jej podařilo přesvědčit. Byl však chycen 23. dubna 1948 s rodinou, tedy s manželkou a dvěma dětmi (další dvě děti zůstaly u prarodičů na Slovensku). On byl odsouzen k nuceným pracím, ale ještě téhož roku se mu podařilo uprchnout do Německa a později do Velké Británie, kde se zpočátku živil jako dělník, ale nakonec se v něm opět probudil duch podnikavého člověka a zakládá firmu na elektrotechnické zboží. Jeho rodina nakonec obvinění ušla, ale zůstala na území Československa zcela bez prostředků a téměř nelegálně. Muselo to být pro Jana Prošvice těžké, i když se snažil pomáhat, být prosperujícím a majetným podnikatelem v zahraničí, zatímco jeho rodina strádala v kleci komunismu.
V tomto případě si můžeme i logicky domýšlet důvody provokace právě továrníka Prošvice. Proč zrovna on zaujal StB k tomu, aby jej vyprovokovala k pokusu o emigraci? Velmi často byly spouštěcím mechanismem politické názory a postoje. Zde byla důvodem spíše snaha o zisk a majetek. Movitému podnikateli byl samozřejmě zabaven veškerý majetek a nebylo asi jen dílem náhody, že zkonfiskovanou vilu za pakatel koupil Antonín Zápotocký.
❞ Nebylo asi jen dílem náhody, že zkonfiskovanou vilu za pakatel koupil Antonín Zápotocký...
Spravedlnost
Osob, které spadly do léčky StB v rámci akce „Kámen“ (1948 – 1952), byly stovky. Je nutné napsat, že takové akce jsou nelegální nejen z dnešního pohledu práva, ale byly nelegální i v době, kdy se konaly. StB tedy vykonávala činnost v rozporu s platnou legislativou. Mohlo by se zdát, že na takový čin bude z hlediska justice zareagováno a budou padat trestní oznámení. Očekával bych to i v období před rokem 1989. Ale chyba… do vyšetřování těchto zločinů se nevrhnul vůbec nikdo… zlom nastal až v roce 2013, kdy obvinění padlo právě na Evžena Abrahamoviče a další jeho spolupracovníky. Teoreticky hrozilo bývalému důstojníkovi až deset let vězení. Ovšem on již v té době měl dvaadevadesát let. Nakonec umírá dříve, než začíná první soudní líčení! Do té doby žil ve vile v Praze a zřejmě si užíval odcizeného majetku svých obětí.
Spravedlnosti zadost tedy učiněno nebylo. Jako morální satisfakce snad může sloužit podané trestní oznámení, ale to je dozajista málo. Jsou zločiny, které k lidskému potrestání nedojdou.
Swingtime
Pro toho, kdo raději dává přednost obrazu před slovem, byl natočen naší veřejnoprávní Českou televizí snímek pod názvem Swingtime. Ten byl uveden v roce 2007 a vychází přímo z událostí akce „Kámen“. Je zajímavé, jak proti sobě kamera svedla dva bratry, herce Michala a Vladimíra Dlouhého. Ti se tak ocitli v rolích stojících zcela na opačném konci morálních zásad. Zatímco Vladimír v roli jazzového klavíristy chce hned po únoru 1948 uprchnout do USA a začít hrát v New Orleans, Michal se dostává do role tajného důstojníka StB fingujícího amerického příslušníka CIC. Nebudu rozvádět děj, který, dle očekávání, neskončí happy endem, ale upozorním jen na fakt, že se režisérovi podařilo velmi dobře vystihnout atmosféru strachu. Tu atmosféru, která dokázala zcela paralyzovat lidi, kteří nechtěli žít v komunistické kleci a kteří viděli za hranicemi svobodný a lepší svět. Naděje však nakonec u hlavních hrdinů, stejně jako v realitě u mnoha dalších lidí, vzala za své.
Marie Roszyncová, rozená Procházková, se narodila 24. ledna 1941 v Bílém Újezdě u Dobrušky. Její otec, Karel Procházka, byl učitelem, členem Československé strany lidové a po roce 1945 poslancem prozatimního Národního shromáždění. Po únorovém převratu v roce 1948 se pokusil o ilegální přechod hranic, ale padl do léčky nastražené příslušníky Státní bezpečnosti - jednalo se o tzv. akci Kámen. V procesu s Ing. Janem Žemlou byl odsouzen k doživotnímu trestu. Propuštění se dočkal až na amnestii v roce 1960. Pamětnice svého otce za dvanáct let viděla pouze čtyřikrát a vždy za velmi stresujících okolností. Rodinu vyhnali z bytu v Dobrušce, uchýlili se do upraveného sklepení, kde rodina bydlela až do otcova návratu. (Marie Roszyncová, rozená Procházková, Paměť národa)
Poděkování paní Václavě Jandečkové za poskytnuté fotografie a konzultaci.
Fotografie: S. Liška, E. Abrahamovič, J. Hnátek, J. Dušnic – Reprint z knihy Falešné hranice (Argo 2018),
V. Jandečková / J. Prošvic – Reprint z knihy Kámen autorky Václavy Jandečkové