Křivda bez nápravy
Občané a vojáci. Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít. Všechny státy evropské, taky naši sousedé na severu a na jihu stojí ve zbrani. Jsme v jistém smyslu pevností obleženou silami, jež jsou daleko mohutnější než naše. (generál Jan Syrový, 1938)
Cesty Páně, chcete-li osudu, jsou nevyzpytatelné. Někdy jsou přímé, někdy mají mnoho oklik a někdy jsou i krajně nevděčné a nespravedlivé. Mnoho lidí takový osud nedokáže překonat, ztrpkne a zhořkne. Uzavře se v sobě a dává celému světu na jevu onu nespravedlnost a zoufalost. Zoufalý osud měla i osobnost našich dějin Jan Syrový. Nejprve statečný voják, vlastenec, ministr a vzor cti a odvahy. Poté však stačila nekalá lidská snaha a z postavy plné kladů se v očích veřejnosti stal zrádce a vlastně kolaborant. A když se tato osoba mohla „vykoupit“ z nespravedlivého trestu lží, samozřejmě odmítla. To stálo rozsudek se ztrátou dvaceti let života, degradaci a dehonestaci. Přesto generál Syrový nezahořkl. Neměl k tomu svůj vnitřní důvod.
Jan Syrový byl původem z Třebíče, kde se narodil, absolvoval obecnou a měšťanskou školu a rovněž i zde vstoupil do Sokola. Střední školu však absolvuje v Brně, kde se věnuje stavebnímu oboru. Na vojnu vstupuje ještě před první světovou válkou v roce 1906, získává vojenský výcvik ve škole dobrovolníků v Jihlavě, ale po ukončení služby svou kariéru u armády nevidí. Věnuje se vystudovanému oboru a nastupuje jako stavební technik v polské Varšavě.
Nebýt následného válečného konfliktu, asi by zůstal u svého vystudovaného oboru. Ostatně mnoho významných jmen budoucího samostatného Československého státu bylo formováno válkou, neboť ta je dokázala zviditelnit a ukázat to nejlepší co v nich bylo a je. Syrový obdržel povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády, který však nedodržel. Možná proto, že pracoval v části Polska připadající ruské velmoci, možná proto, že se v něm probudil vlastenecký pocit, žádá o možnost vstoupit do nepřátelské armády. Jeho žádosti však není vyhověno. Dostává ovšem záhy nabídku k nastoupení do nově se utvářející České družiny, jež se skládala z českých a slovenských dobrovolníků bojujících pod vedením ruské armády proti rakouskému mocnářství.
První velká válka
Vstupuje na pozici voják – střelec v rámci 1. roty české družiny. Zde se setkává s mnoha vlastenci, kamarády a přáteli. Je důležité si uvědomit, že počáteční činnost československých vojáků nespočívala v přímé účasti na frontových bitvách, nýbrž ve výzvědných a škodících úkolech v rámci ruských vojsk. To znamenalo působit poměrně hluboko v týlu nepřítele. Syrový na sebe poprvé upozornil tím, že se mu povedlo odkrýt velmi dobře skryté stanoviště rakouské baterie. To mu přineslo první povýšení do hodnosti desátníka.
Během následujících měsíců a let si Syrový získává výbornou pověst čestného, odpovědného, pohotového a oddaného vojáka a velitele. Z desátníka rychle míří na důstojnické hodnosti. 21. července 1915 se mu povede zajmout 100 mužů z 33. rakousko-uherského pluku.
Syrový byl v únoru 1917 na Ukrajině, když vypukla v Petrohradu Únorová revoluce, která se stala předzvěstí slavnější Říjnové. Do čela se dostává Prozatimní vláda, která rozhoduje o zahájení útoků na tzv. haličské frontě. Součástí útoku jsou rovněž československé jednotky podléhající ruskému velení. Dne 2. července dochází ke slavné bitvě u Zborova. Jan Syrový se jí však účastní nepřímo, protože ještě před zahájením samotného útoku je zraněn střepinou z dělostřeleckého granátu a je odvezen do provizorního polního lazaretu. Poté, kvůli vážnosti poranění, odjíždí do Kyjeva. Výsledkem poranění je ztráta pravého oka, kvůli které byl později označován za novodobého Žižku. Samozřejmě nejen kvůli zranění, ale kvůli svým bojovým a velícím dovednostem.
„Pro mne Zborov je nezapomenutelný tím, že se - jako nikdy - ukázalo, co zmůže hrdinství, obětovnost a sebeobětování našich hochů. Zborov ukázal, že nadšení, železná vůle, obětovnost a víra ve svatou myšlenku znamená v boji více než početní převaha, že nahradí nedostatek výzbroje v počtu. Ukázal, že není pravdivá teorie, která tvrdí, že osobní statečnost a heroismus nemá v moderní válce již své místo - že je přežitkem. Zborov u nás musí míti největší význam pro ony velké hodnoty mravní, které se jím ukázaly. Pro ně musíme na boj ten často vzpomínati, pro ně nám musí býti svatým, musí nám býti poučením pro dnešek a příkazem do budoucna. Tak jako v historii plnil nás nadšením boj husitů u Domažlic, tak nám dala dnešní doba příklad ne menší ceny, ne menšího významu mravního. A přál bych si, aby ve všech složkách národa, i ve školách, tato stránka bitvy byla nejvíce zdůrazňována, neboť ta může nás plniti pýchou i hrdostí, i kdyby byla jediným kladným výsledkem Zborova.“ (bitva u Zborova pohledem tehdy podporučíka Syrového)
Přes úspěch u Zborova však ofenziva na Haličské frontě končí nezdarem. Co se tuto informaci Syrový doví, opouští nedoléčen nemocnici a směřuje opět na frontu. Ocitá se ve víru prudkých ústupových bojů, které dokáže s bravurou sobě vlastní vykonat s minimálními ztrátami. Je povýšen a pro československé legionáře se stává jednookou legendou. Dokonce řada z nich nosí jeho fotografii u sebe. Kvůli svému zranění mohl být superarbitrován, ale to zásadně odmítl a pokračoval v boji. Nehodlal opustit frontu a své vojáky kvůli zranění oka. Později dostává za své skutky řád sv. Anny 1. stupně za chrabrost.
Velmi důležitou roli sehrává Jan Syrový již v roli generála a velitele československých legionářů v Rusku. S legiemi prožívá celou sibiřskou anabázi a je jedním z hlavních postav, které se povedlo dovést v červnu 1920 své vojáky zpět do vlasti. To již má pověst a statut národního hrdiny.
S legiemi prožívá celou sibiřskou anabázi a je jedním z hlavních postav, kterým se povedlo dovést v červnu 1920 své vojáky zpět do vlasti.
Návrat do nového Československa
20. června 1920 přijíždí generál Jan Syrový do našeho hlavního města. Stává se zemským vojenským velitelem v Čechách a o pár let později odjíždí do Francie, aby zde absolvoval kurz pro generály ve Versailles. Opět následuje povýšení do hodnosti divizního generála a v lednu 1926 se vůbec jako první československý důstojník stává náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci (do té doby tuto roli plnili francouzští velitelé).
Tuto funkci Syrový zastává až do konce roku 1933, kdy je nahrazen. Důvodů bylo několik. Vývoj armády začal stagnovat, chyběly finance a Hlavní štáb neplnil dobře své povinnosti. Možná si toho byl Syrový vědomý, možná se situací nechtěl nic dělat či problémy prostě neviděl. Díky operačními oddělení nakonec k modernizaci dochází, tu Syrový schvaluje a je jejím zastáncem. Ovšem pro prezidenta Masaryka to již bylo pozdě. S modernizací armády přichází i personální obměna Hlavního štábu a Syrový na pozici končí. Ovšem prezident i celá armáda si uvědomovali, jakou roli a postavení Syrový má mezi vojáky i u veřejnosti. Proto je na konci roku 1933 jmenován generálním inspektorem československé branné moci.
Dnes bychom tento počin možná mohli kvalifikovat moderním slovem trafika. Tato funkce byla spíše reprezentativní a moc pravomocí generál neměl. To si však Syrový nechtěl připustit a následuje jeho vleklý spor s novým vedením štábu. Nešťastnou situaci musí řešit až v roce 1936 diplomatickým kompromisem Edvard Beneš.
Politická role
Druhá polovina třicátých let je významně ovlivněna děním v nacistickém Německu. I těm největším optimistům je jasné, že vývoj nebude bez zásadních důsledků pro středoevropský stát. Sílící útoky v pohraničí, dominantní německy mluvící většina a šílenec za hranicemi udělalo své. Přichází mnichovský diktát, odjezd vlády včele s Benešem do exilu, přijetí Protektorátu Čechy a Morava, rozpad Československého státu a druhá světová válka.
Syrový se v této době dostává z pozice čistě vojenské, do pozice politika, který má na bedrech nelehké úkoly. Díky své podobě s Janem Žižkou a své popularitě mezi lidmi je jmenován do čela úřednické vlády 23. září 1938, kde současně působí i jako ministr obrany. Ve stejný den vyhlašuje všeobecnou mobilizaci a přípravu na obranu země. Dochází k okamžitému vojenskému posílení pohraničních pozic, včetně vojenských opevnění. Přesunu jednotek a posílení bojeschopnosti. V této době se velmi hraje na vlasteneckou notu a Syrový je pevně rozhodnut, že bude následovat válka. Ovšem je na druhé straně pevně přesvědčen o tom, že naše šance bez spojenců jsou naprosto mizivé. O týden později po vyhlášení mobilizace přistupuje jeho vláda na mnichovský diktát a nastává nucená spolupráce s Německem (pozn. z této doby pochází úryvek projevu, kterým začíná celý text).
Jen pro malou představu jsem vybral pár bodů, ke kterým jsme byli jakožto samostatný stát donuceni. Například jsme museli po podepsání dohody 29. září 1938 vyklidit požadované území nejpozději do 10. října, aniž by byla zničena jakákoliv zařízení, která se na území nacházejí. To měla na odpovědnosti československá vláda. Dále byl stanoven fakt, že musí být propuštěn z vojenských a policejních pozic jakýkoliv sudetský Němec, který o to požádá a stejně musí být propuštěn každý sudetoněmecký vězeň, který byl odsouzen za politické zločiny!
Důležitý je především první bod, který, jak se později ukázalo, byl právě Syrovému dáván za vinu a byl jedním z hlavních důvodů pozdějšího procesu.
Syrový ovšem nebyl ministerským předsedou dlouhou dobu. Počátkem prosince 1938 o tuto pozici přichází a na jeho místo nastupuje Rudolf Beran. Generál však i v této vládě zastává roli ministra obrany. I když byl na postu jen dva měsíce, tak musel řešit nemalé problémy. Především se musel postarat o obrovskou vlnu obyvatel putujících z obsazeného pohraničí. Dále se podílel již na jednou zmiňované mobilizaci a čelil tlaku obyvatel kvůli odporu k Němcům.
Zajímavostí z tohoto období je proslov Syrového na Pražském hradu. Probíhala zde demonstrace lidí ochotných a odhodlaných bránit svou republiku ještě v období před nařízenou mobilizací. Jednalo se o protest ze dne 21. září 1938, kdy se stovky lidí sešli na nádvoří Hradu. Dav skandoval Syrového jméno. Tehdejší prezident Edvard Beneš spal a jeho manželka jej nechtěla kvůli události budit. Nakonec se před davem objevuje právě Jan Syrový a po kratším projevu se dav uklidňuje a rozchází. Opět zapůsobila aura hrdiny a ona podoba s husitským vojevůdcem.
Ruka Hitlerovi
Snad ještě horší okamžik přichází 15. března 1939, po okupaci zbývající části okleštěného Československa. Syrový je nucen, po přímém rozkazu prezidenta Emila Háchy, vydat rozkaz, aby armáda nekladla okupantům odpor a podřídila se jejich pokynům. To byl další rozpor, který Syrovému po druhé světové válce velmi přitížil. Co měl však dělat? Příčit se rozkazu samotného prezidenta, tedy vrchního velitele ozbrojených sil? Vyslat vojáky do předem prohrané války a mít na svědomí nedozírný masakr?
A aby bylo neštěstí generála ještě větší, shodou okolní, kterým nahrála a naplánovala německá propaganda, se setkává na Hradě s Adolfem Hitlerem, který mu po svém projevu podal ruku. Ke smůle Syrového bylo při tom pořízeno několik snímků, které ihned obletěly propagandistický tisk. Obdivovaný generál, hrdina Zborova, legií a celé první světové války si podává ruku s Vůdcem Třetí říše. Na podporu Syrového je nutné uvést, že netušil, proč byl pozván na Hrad. Osobně předpokládal přítomnost prezidenta a rozhovor s ním.
Na Hradě to byla vynucená audience, k níž mě přinutili pobočníci Hitlera. Z venkova mě přivezli na Hrad a předvedli před Hitlera. Ten mi po projevu, v němž ujišťoval naprostou bezpečností českého národa nacházejícího se pod německou ochranou, podal ruku. V tom okamžiku cvakly spouště fotoaparátů. (J. Syrový, rozhovor z časopisu Reportér, 10/1968)
Společnost však pochopení pro pravdu neměla. Stačilo vydat snímek v novinách s upraveným textem a hned se stal Syrový kolaborantem. Nemělo cenu něco vysvětlovat. Ostatně toto známe moc dobře i z dnešní doby. Když je atmosféra napjatá, velmi lehko se odsuzuje!
Syrový se po této události stahuje do ústraní. Odjíždí mimo Prahu a po celou dobu války se neangažuje. Rád by se však zapojil do odboje, jenže jeho postava je natolik známá a jeho vzhled natolik výrazný, že je to nereálné. Navíc je na jeho osobu nasazeno gestapo a udavači, kteří generála neustále sladují. Ovšem ještě před ústupem Syrový převádí nemalé finanční prostředky z legionářských fondů ve prospěch odboje a na podporu pronásledovaných osob.
Syrový převádí nemalé finanční prostředky z legionářských fondů ve prospěch odboje a na podporu pronásledovaných osob.
Jistou ironií osudu je, že i Syrový měl možnost odjet do exilu, ale i v tomto případě se rozhodl zůstat. Neopustit a bojovat, jak jen to bude možné. Kdyby se nakonec dal přesvědčit a odcestoval do Velké Británie, jistě by cesty osudu vedly po jiných trasách, než když zůstal doma v Protektorátu.
Nejbližší přátelé mě přemlouvali. Nabízeli mně i manželce letadlo, ale odmítl jsem. Řekl jsem, že někdo musí zůstat doma, že národ nelze opustit. Věřil jsem, že s pomocí velmocí budeme schopni se bránit. (J. Syrový, rozhovor z časopisu Reportér, 10/1968)
Když nastává květen 1945 a nastupuje Pražské povstání, vydává se Syrový do Prahy a nabízí své služby. Je však odmítnut. Vojáci si jej váží a berou pořád za hrdinu, ale společnost? Asi by role generála nebyla nejšťastnější.
Hledání viníků
Krátce po osvobození je Jan Syrový zatčen a označen za kolaboranta a zrádce. Proč byl zrovna vydán na pospas touze po odplatě tento muž, je otázkou. Hledali se za každou cenu viníci Mnichova a Protektorátu. Nikdo si však neuvědomil, že Syrový ani jinak jednat nemohl. Mnichov byla dohoda o nás bez nás a na svědomí nás měli západní velmoci. A protektorát? Ten přece pod absolutním nátlakem a psychickým vydírání podepsal prezident Hácha a nikoliv Syrový. Generál plnil rozkazy a na vývoj událostí neměl pramalý vliv! Asi mu mohl někdo vyčítat nepostavení se německé armádě tváří v tvář. Ale to bychom se opět dostali na rovinu diskuze čest za život a smrt!
Začal hon na čarodějnice s podtitulem, když se kácí les, lítají třísky, aneb kdo chce psa být, hůl si vždycky najde. O objektivnosti procesů nemůže být ani řeči. Mnoho z nich bylo na jasný příkaz zpolitizovaných a jasně vykonstruovaných.
Syrovému bylo vyčítáno především jeho setkání s Hitlerem - ony propagandistické fotografie. Dále to, že dal rozkaz ke stažení našich vojsk a umožnil tak postup Němců bez boje a rovněž to, že dal pokyn k prodeji zbraní Německu (zde je nutno napsat, že prodej zbraní Němcům byl jen akt zoufalosti, když si zbraně nechtěla koupit žádná jiná velmoc). A nakonec byla obžaloba postavena na tvrzení, že Syrový nedal rozkaz ke zničení všech zbraní a ty tak padly do rukou nepřátel!
Měli jsme ve skladech staré zbraně z první světové války, které naše armáda již nepotřebovala. O jejich prodeji mohla rozhodovat jen vláda. Za tu jsem to jako její předseda podepsal. Zbraně nakoupily německé soukromé firmy, které se takovým obchodem zabývaly. (J. Syrový, rozhovor z časopisu Reportér, 10/1968)
Jan Syrový dostává 15. března 1939 ve dvě hodiny ráno rozkaz od prezidenta, aby do šesti hodin do rána bylo umožněno německým vojskům bez sebemenšího odporu obsadit československá území. U soudu jej vinili z toho, že za čtyři hodiny nestačil zničit veškerý vojenský materiál naší armády. Jen pro představu to bylo více než 1500 letadel, 470 tanků, více než 40 tis. kulometů a desetitisíce pistolí. Jak se to mělo provést, samozřejmě soud vůbec neřešil!
Syrový však nebyl hlavním objektem zájmu tohoto soudního procesu. Dalo by se říct, že byl mužem číslo dvě, který se mohl zachránit od vysokého trestu tím, že by spolupracoval s obžalobou proti bývalému předsedovi Agrární strany a ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi (Agrární strana byla před válkou nejsilnější politickou stranou a tak ji komunisté viděli jako hrozbu číslo jedna, proto si vybrali právě Berana a snažili si jej touto formou pošpinit a uhladit si tak cestu k získání moci). Syrový takovou spolupráci jednoznačně odmítá a nehodlá neprávem pošpinit bývalého předsedu vlády. Tomu hrozil až trest nejvyšší, pokud by se generál zapojil do sil obžaloby.
Soudce po odmítnutí spolupráce stanovuje Syrovému stejný trest, jako Rudolfu Beranovi – dvacet let těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku, ztrátu všech získaných vojenských hodností a ztrátu občanských práv. Generál byl degradován na prostého vojína! Takovýto rozsudek se hodil nejen komunistům, ale pokud si nalijeme i čistého vína, tak i Edvard Beneš mohl být spokojen. Jen pro zajímavost čtenáři – na procesu Syrový, Beran se rovněž podílel prokurátor Josef Urválek, který se o několik let podílel na justiční vraždě Milady Horákové.
Na procesu Syrový, Beran se rovněž podílel prokurátor Josef Urválek, který se o několik let později podílel na justiční vraždě Milady Horákové.
Dlouholetý trest si odpykával ve vězení v Leopoldově, Mírově a Pankráci. Zde musel intenzivně pracovat, byl podroben výrazné šikaně, šíleným životním podmínkám a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Nakonec tráví ve vězení 15 let, kdy je mu zbytek trestu prominut na základě prezidentské amnestie z roku 1960.
Režim však Syrového v žádném případě nerehabilitoval. Nebyla mu přiznána žádná penze a tak musel ve svých 72 letech pracovat. Nejprve nemůže ani žádné místo najít, ale nakonec může pracovat jako noční hlídač. Po pár letech mu je přiznán směšný důchod cca 190 korun, ze kterého musí vyžít. 17. října 1970 v Praze umírá.
Očištění?
Mnoho nespravedlivě odsouzených lidí bylo po pádu komunismu očištěno, mnoho případu bylo uvedeno na pravou míru a spravedlnosti bylo učiněno za dost. Bohužel však toto není případ generála Jana Syrového. V devadesátých letech byly podány stížnosti na rozhodnutí soudu ze strany ministerstva spravedlnosti, ale Nejvyšší soud tuto žádost zamítl s tím, že nelze rozhodnutí Národního soudu dodatečně přezkoumávat. Roli ve stížnosti hrála samozřejmě i osoba Josefa Urválka, který si ohýbal skutečnost a pravdu dle své potřeby a politického zadání. Obvinění vůči generálovi byla problematická a dosti rozporuplná.
I v současnosti se příbuzní Jana Syrového pokouší o rehabilitaci a snaží se o obnovení procesu. Odsouzení za válečnou zradu bylo nemorální, neprávní a zmanipulované. Možná se jednoho dne dočkáme ocenění z rukou prezidenta k příležitosti 28. října.
Zdroje informací: Český rozhlas, Vojenský historický ústav Praha, www.wi- kipedia.org, Česká televize
Jakub Smelík, Jan Syrový a Rusko v letech 1914-1920, Univerzika Karlova, FF, Praha 2019