Květen 1945 – rumunská armáda v Československu

Rubrika: Historie Zveřejněno: čtvrtek 1. květen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Málo se ví, že na osvobozování Československa se podílely armády více zemí, nejen sovětská, americká či sama československá.

Jednou z nich byla armáda rumunská. Celkový počet rumunských vojáků působících v roce 1945 na československém území dosáhl takřka 250 tisíc osob, celkem Rumuni osvobodili přes 1700 československých obcí včetně 31 měst. Rumuni měli přes šedesát tisíc padlých, raněných a nezvěstných, což je druhý největší počet obětí, po vojácích armády sovětské.

 

Na podzim 1938, v době mnichovské krize, bylo Rumunské království jedním z mála států, které vyjádřily ochotu vstoupit na obranu Československa skutečně do války. Oba státy spolu s Jugoslávií byly od roku 1921 sdruženy v tzv. Malé dohodě. Ta byla podporovaná v rámci vojenské a hospodářské spolupráce hlavně Francií. Podobně dobré vztahy mělo Rumunsko i s Polskem: jejich spolupráce byla namířena zejména proti Sovětskému svazu. Další dohodu, zaměřenou proti Bulharsku, mělo Rumunsko i s Řeckem a Tureckem.

Po okupaci Československa, osamostatnění Slovenska a pádu Polska ustupovali jak českoslovenští vojáci z Podkarpatské Rusi, tak později polští vojáci právě přes Rumunsko.

Francie v dubnu 1939 spolu s Británií garantovala rumunské hranice. Když padla i Francie, nastala pro Rumunsko těžká doba. První se s ultimátem a hrozbou války přihlásil Sovětský svaz. Osmadvacátého června 1940, tři dny po kapitulaci Francie bylo Rumunsko donuceno souhlasit s vyklizením Besarábie a několika menších regionů na severu země. Nová rumunská vláda vystoupila ze Společnosti národů a pokusila se dojednat spojenectví s Německem. Neúspěšně. 30. srpna byla vyklizena severní Transylvánie ve prospěch Maďarska. Sedmého září byla podepsána smlouva o předání Jižní Dobrudže ve prospěch Bulharska.

V nastalém zmatku došlo v zemi k několika pokusům o převrat (úspěšným i neúspěšným) a mnoha pogromům (bohužel, všem úspěšným), zejména proti Židům („židobolševikům“). Ze zmatku vyšel úspěšně maršál Ion Antonescu, který s titulem „Conducător“, (rumunsky vůdce) konečně uzavřel spojenectví s Německem. Po jeho boku zaútočilo Rumunsko na Sovětský svaz – zprvu se jim dařilo a Rumuni znovu získali zabraná území. Rumunsko do války se Sovětským svazem poslalo více mužů než všichni ostatní němečtí spojenci dohromady. Odměna? Správa jihovýchodní Ukrajiny až po Oděsu. 

Na bojišti byli ovšem Rumuni vojáci druhé kategorie – jak výbavou a výcvikem, tak i stran zacházení ze strany Němců. Ti jednotky svých „spojenců“ vcelku běžně trestali za neuspokojivé výsledky: obyčejně „výpadkem“ zásobování, jindy odepřením podpory, někdy dokonce přímým ostřelováním (!). A právě přes rumunské linie prošel sovětský protiútok u Stalingradu – i když s ohledem na okolnosti dělali Rumuni, co mohli. Právě u Stalingradu se na přelomu let 1942 a 1943 válka otočila. Za další rok a půl stáli Sověti znovu na prahu Rumunska.

V srpnu 1944 zahájil třiadvacetiletý král Mihai tajně jednání s představiteli předválečných stran, spojeneckými vládami a také s domácími komunisty. Třiadvacátého srpna pozvali do královského paláce i maršála Antonesca. Král ho požádal, aby se spojenci uzavřel ihned příměří. Maršál to odmítl s tím, že Němci by takové příměří stejně nerespektovali a že dal Hitlerovi vojenský slib. Král mu na to odpověděl poněkud nesmyslnou větou: „Pokud se věci mají takhle, nezbývá nám nic jiného.“ Bylo to domluvené heslo pro královské vojáky, kteří čekali ve vedlejší místnosti. Po jeho zaznění vtrhli do pokoje a vrhli se na Antonesca. Do paláce přišel jako nejmocnější muž ve státě, opouštěl ho jako vězeň. Král Mihai se stal z formální hlavy státu i hlavou faktickou. Rudá armáda překročila rumunské hranice tři dny předtím.

Král odvysílal rozhlasem okamžité vyhlášení příměří se spojenci a naopak vyhlášení války zmateným Němcům. Ti se neplánovaně a neúspěšně pokoušeli obsadit Bukurešť. Sovětský svaz novou vládu obratem uznal – a Stalin nařídil armádě pokračovat v postupu. Spojenci jednostranné příměří přijali až po téměř třech týdnech, 12. září. V podstatě to byla kapitulace, která Rumunsko nasměrovala do sovětské zóny vlivu. Moskva přislíbila navrácení Transylvánie zabrané Maďary. Do ní také směřovala první útočná akce „obrácené“ rumunské armády. V den králových narozenin – 25. 10. 1944 – Rumuni obsadili Carei, poslední transylvánské město pod maďarskou správou. Obsadili, dobyli, osvobodili… Rumunská literatura dodnes trvá na „osvobodili“. Místní obyvatelé, tehdy i dnes z většiny Maďaři, to možná viděli jinak. Jenže tu většinu tvořili i proto, že po zabrání území Maďarskem mnoho Rumunů odešlo… Inu, je to těžké, být nestranným arbitrem dějin, dokonce i těch cizích.

Transylvánie, na rozdíl od území připojených Sovětským svazem a Bulharskem, zůstala rumunská dodnes. Dodnes se 25. října v Rumunsku stále připomíná den armády: „Navěky budete oslavováni, důstojníci a vojáci, kteří osvobodili Transylvánii. Ti, kteří padli ve službě vlasti, budou vzýváni potomky a jejich jména zapsána do zlaté knihy našeho národa.“ – pronesl velitel útočící 4. armády, Gheorghe Avramescu.

Všichni to ale nevnímali tak slavně – desátník Manole Zamfir později vzpomínal na to, jak k nim byl upřímný jejich velitel: „Museli jsme to udělat, abychom zůstali naživu a ochránili naši zemi. Jestli nezaútočíme na Němce, Sověti nás postřílí, spálí naše domy a zabijí naše děti. Ty ruské jednotky, co vidíte, tu nejsou k tomu, aby nás podpořily, ale k tomu, aby nás postřílely, když ustoupíme. Takže nepočítejte s jejich pomocí. Jestli někdo z vás přežije tuhle válku, pamatujte si, že jsme to udělali pro náš národ.“ Desátník Zamfir přežil – i když v Tatrách ještě dostal tři zásahy do pravé nohy. Už podruhé, poprvé ho v květnu 1943 zranila sovětská dělostřelba.

Ať už s touhou zapsat se do zlaté knihy národa nebo přežít prošli rumunští vojáci Maďarskem, velice často znovu jako vojáci druhé kategorie. Na jaře 1945 se dostali i do Československa.

Tak jako rumunští vojáci často nevěděli, co si vlastně o svém válečném působení myslet, nebyli si jistí ani Čechoslováci. Rumuni bojovali na straně Němců i Sovětů – ale vesměs nemilovali ani jedny.

Na rozdíl od Němců a Sovětů, nemluvě o Američanech, měli Rumuni jen málo vojenských aut. Armáda fungovala s pomocí koní a právě jejich záplava se často objevuje ve vzpomínkách Čechů: „V sobotu dne 12. 5. 1945 přijelo do naší i okolních obcí rumunské vojsko 18. pěší divize. V celé obci byli ubytováni, ani jedna chalupa nebyla prázdná. Ve zdejší škole ubytován sanitní oddíl. Školní světnice proměněna v operační sál. Po celé vesnici, kde jen bylo místečko, vše obsazeno auty tohoto oddílu. Všude byly stráže. Bohudíky se nic neztratilo. Nejvíce však byly poškozeny louky a pastviny (jeteliny) a jarní obilí spásáno koňmi rumunské armády, jichž bylo v katastru zdejší obce 3.300, mimo koní armády ruské, která ze sousedních obcí Lhoty a Bohuňova, kde byla usazena, dojížděla pro píci a spásala pozemky v naší obci. Dne 9. června 1945 nás vojsko opustilo. Obyvatelstvo si oddechlo.“ – tolik zápis z kroniky z jihočeských Velkých Janovic.

„Rumuni z Polenska již pomalu mizí. Odjíždějí. Nezvykli nám, ani my jim. V mnohém nás neuspokojili, ale to budiž zapomenuto, a těm z nich, kteří odpočívají na našich hřbitovech, budiž věčná vzpomínka,“ zapsala 13. června 1945 kronikářka Karolina Tesařová.

Navždy tady odpočívá – v celém Československu – něco kolem 33 tisíc padlých rumunských vojáků. Zdaleka nejvíc, kolem 10 000, je pohřbeno na rumunském vojenském hřbitově ve Zvolenu. Sem byli sváženi padlí z celého Slovenska. Většina Rumunů padla v bojích na Slovensku. Osvobodili kolem 1800 obcí a 30 měst, například Kyjov, Hodonín, Zlín, Valašské Klobouky, Kroměříž, Kuřim, Brno, Humpolec, Chotěboř...

Ti, kteří přežili boje v Československu a vraceli se v těch divokých dobách zpátky domů, vzpomínali všichni na jednu věc: „Že se domů vraceli pěšky. Sovětská armáda neposkytla vlaky pro odvoz, ty byly přistaveny až na rumunském území. Tam se musel dostat každý, jak uměl.“

Zobrazení: 852