Městská policie pod hákovým křížem
Když před více než stoletím vznikala naše Československá republika, nějakou dobu trvalo, než se na jejím území ustálily společenské a politické poměry. To se týkalo i bezpečnostní situace. Ty největší problémy musel československý stát řešit prakticky v celém svém pohraničí i na Slovensku. Aktivní odpor proti nové republice a separatistické tendence si v mnoha místech vyžádaly nasazení čerstvě zformovaného československého vojska, často složeného z bývalých legionářů.
A jak to bylo s působením policejních složek? Nová republika převedla do svých služeb přes sedm tisíc pracovníků policejních úřadů, čtrnáct tisíc četníků a 4 500 strážníků obecních policií.
Jaká byla působnost jednotlivých složek v té době? Státní policie byla zastoupena jen ve významných městech. Četnictvo vykonávalo službu v terénu a v obcích, kde nefungoval státní policejní úřad. A také četnictvo působilo v těch obcích a městech, kde nebyla zřízena obecní nebo městská policie. Obcím totiž přetrvalo právo zřizovat vlastní policii, nebyla to však povinnost. A tak záleželo především na obecní kase, místních poměrech a představitelích obce. Ve městech, kde byla komunální policie zřízena, bychom četníka potkali jen výjimečně.
Zatímco dnes jsou strážníci doplňkovou složkou ke státní policii, dříve tomu bylo naopak. Povinnosti strážníků a formy jejich spolupráce s četnictvem určovaly místní Policejní řády. Ty obsahovaly i místní nařízení, jakož i zákazy a omezení. Policejní řády čítaly minimálně několik desítek stran. Podrobně upravovaly jednotlivé oblasti, nad kterými měla bdít komunální policie. Ve městech, kde byla městská policie zřízena, bylo jejím hlavním úkolem – stejně jako dnes – dbát na bezpečnost v ulicích. Ale existovalo třeba oddělení stavební policie, probíhaly kontroly hostinců a hraní hazardních her, sledovalo se dodržování tržních řádů... Strážníci například kontrolovali rychlost koňských povozů nebo také aut, která začala městem projíždět (maximální povolená rychlost byla 35 km/hod.). Žádné moderní přístroje neměli, a tak dodržování rychlosti odvozovali od kroku či klusu koně. Vyšetřovali i některé zločiny, větší města měla například i vlastní kriminalistická specializovaná oddělení. Snad bude příležitost se pražským Policejním řádem zabývat podrobněji v některém z příštích čísel Pražského strážníka.
Na stranu druhou je skutečností, že v malých vesnicích obstarával funkci strážníka jeden válečný vysloužilec, který občas na návsi zabubnoval a přečetl novou vyhlášku, roznesl úřední poštu, zkontroloval cikánské kočovníky za vsí a následně už jen kontroloval správnou míru piva v místním hostinci.
V úvodu oněch Policejních řádů bylo stanoveno, že trestní pravomoci vykonává starosta. Policejní stráž totiž nebyla oprávněna činit samostatné oznámení jiným úřadům a soudu. O dalších opatřeních tedy rozhodoval starosta. Přestupky byly trestány důtkou, při opakování pokutou (do 20 Kč), v případech nedobytnosti pobytem v městském vězení do 48 hodin (!).
❞ Přestupky byly trestány důtkou, při opakování pokutou (do 20 Kč), v případech nedobytnosti pobytem v městském vězení do 48 hodin (!)...
Kompetence četnictva? To mělo být obcím pouze nápomocno a na záležitosti místní policie pouze dohlížet. Zjistil-li četník nějaké nedostatky, vady na zařízeních či nedodržování nařízení místní policie, měl uvědomit starostu a ten měl zjednat nápravu. Pokud se tak nestalo, měl četník povinnost o tom uvědomit vyšší služební úřady. Ale především měl pomoci starostovi při větších neštěstích a v případech, kdy síly a prostředky místní policie nedostačovaly k naplnění jeho povinností (například při demonstracích a podobně).
Už v první polovině dvacátých let se ale v některých městech začíná situace měnit. Dochází k posilování státní policejní správy. V některých městech vznikají policejní úřady a komunální policie přichází o pravomoci, jinde je pod politickým tlakem zcela zrušena. To se děje zvláště ve městech, kde převažuje německé obyvatelstvo a kde je radnice v německých rukou, tam panují obavy z jejího možného politického zneužití. Ale někdy je změna dána prostým a obyčejným nedostatkem obecních financí.
Jako jedna z prvních městských policií tak zaniká například jihlavská městská policie nebo v březnu 1923 městská policie v Brně. Stojí za pozornost, že z propuštěných čtyř set brněnských městských strážníků jich státní policie obratem tři sta přijala do svých řad a tu zbývající stovku zaměstnalo město jako kočí, správce hřbitovů, hlídače parků apod.
❞ Stojí za pozornost, že z propuštěných čtyř set brněnských městských strážníků jich státní policie obratem tři sta přijala...
Přesuňme se v čase do druhé poloviny třicátých let. Houstne národnostní i politická atmosféra. Začíná být zřejmé, že obecní policie v pohraničních městech opravdu nejsou zárukou pevné státní moci a její oporou. Stát tak v letech 1936 – 1937 začíná více aplikovat „Zákon na ochranu republiky“ č.50/1923 Sb. Byl přijat po atentátu na Aloise Rašína a byl to jeden z našich nejvýznamnějších trestněprávních předpisů, protože chránil jak základní instituce státu, tak ideje, na kterých byl založen.
Na jeho základě formou vládních nařízení vznikaly nové policejní úřady nebo se rozšiřovala místní působnost těch stávajících. Dělo se tak například v Českých Budějovicích, Aši, Chebu, Kraslicích, Děčíně, Rokytnici nad Jizerou, Vrchlabí, Trutnově, Náchodě, Frývaldově, Českém Těšíně... Tady všude přebírala pravomoc nad oblastí bezpečnosti státní policie. Třeba v Kadani (kde došlo v březnu 1919 k výraznému protičeskému vystoupení s pětadvaceti mrtvými civilisty), nastupuje k prvnímu slavnostnímu nástupu na tehdejším Masarykově náměstí osmapadesát mužů nově vzniklého policejního úřadu až 29. listopadu 1937. A mezi novými státními policisty je deset bývalých kadaňských městských strážníků.
Přichází 15. březen 1939. Marná byla uzavřená Mnichovská dohoda, marná byla snaha Československa vyhnout se válce i za cenu odstoupení pohraničních území. Hitler bez skrupulí porušuje všechny svoje sliby a německá vojska obsazují okleštěnou a zmrzačenou druhou republiku.
Na postavení obecní policie se zdánlivě nic nemění ani po tomto tragickém datu, kdy vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. Ale snahou okupantů bylo časem upravit systém bezpečnostních orgánů na území protektorátu tak, aby odpovídal německé struktuře. Zjednodušeně lze říci, že v Německu byly od roku 1936 bezpečnostní složky organizovány do dvou základních skupin – pořádkové, kam spadaly základní uniformované složky (četnictvo, pořádková policie, obecní policie a hasičstvo) a skupina bezpečnostní, kam spadaly složky neuniformované.
Jako první měla přijít na řadu obecní policie (Gemeindevollzugpolizei). Ta doposud podléhala jen konkrétnímu starostovi a stála tak zcela mimo jakékoliv centrální řízení. Z německého pohledu je to stav, který nelze jen tak přejít. V červenci 1942 proto vychází vládní nařízení č. 250 o obecní výkonné policii. Zajímavé změny v postavení komunálních policií? Změnil se nejen název: obecní výkonná policie. Objevila se povinnost vycházet vstříc i jiným než obecním orgánům: „ … v rámci svých oprávnění má obecní výkonná policie vyhovovat dožádáním jiných veřejných orgánů, úřadů a soudů“. Dále se zavedlo rozdělení na uniformovanou a neuniformovanou výkonnou policii (de facto obecní kriminální policii). A další podstatná změna: obecní policie podléhaly nejen starostovi, ale i politickým úřadům a ministerstvu vnitra. Platy jako příslušníci vládní policie, zásady použití zbraně jako u četnictva.
Tímto vládním nařízením byla také uložena povinnost obcím s více než pěti tisíci, resp. deseti tisíci obyvatel zřídit obecní výkonnou policii, jestliže v obci nebyl vládní policejní úřad. Města nad deset tisíc obyvatel měla zřídit i neuniformovanou složku OVP. Je však pravdou, že zmíněná ustanovení byla později zmírněna...
A centralizace pokračuje... V březnu 1944 vychází vládní nařízení č.77/1944 Sb.: obecní výkonná policie se stala součástí centralizované tzv. Protektorátní policie (Protektoratspolizei). V této nové Protektorátní policii se kromě obecní policie ocitlo i četnictvo (Gendarmerie), vládní policie (Regierungspolizei) a profesionální hasiči (Feuerschutzpolizei).
Mezi neuniformovanými složkami Protektorátní policie jsou ve zmíněném nařízení uvedené dvě: vládní kriminální policie a obecní kriminální policie (Gemeindekriminalpolizei). Ano, v letech 1942 – 1945 mohli „placku“ vytáhnout jak detektivové v civilu z vládní kriminálky, tak civilové z kriminálky obecní... Tento stav trval prakticky až do konce války.
Pražská Městská stráž fungovala pod velením mjr. Františka Procházky až do května 1948. V době zániku měla Městská stráž 214 příslušníků.
foto:Almanach příspěvků IV. Konferencepolicejních historiků 2009
Zobrazení: 1664