Městské poplatky? Nic nového.

Rubrika: Historie Zveřejněno: středa 1. říjen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Parkovací zóny? Všelijaké barevné čáry? Daň z nemovitosti? Poplatky za psa? Místní poplatky za přespání v hotelu? Pokuta za překročení povolené rychlosti? Uvažovaný poplatek za vjezd vozidlem se spalovacím motorem? Uvažované mýto za vjezd do centra města?

Nic nového! Občane, návštěvníku, plať a plať a plať!  Bez peněz nám do města nelez!

Vždy se našel způsob, jak město vytáhlo ze svých občanů a hostů peníze. Protože peněz přece není nikdy dost, a to ani v městském rozpočtu.

Některé poplatky z dřívějších dob zůstaly, byť pod jiným názvem, jiné vzal čas. Některé náležely králi a Koruně, jiné městům. Daly by se rozdělit na cla, která se vybírala za zboží a na mýto za použití cesty. Clo a mýto někdy splývalo a vybíralo se na jednom místě. Některé platby jsou s odstupem doby pochopitelné a mají odraz i v dnešních časech, jiné nám už připadají absurdní nebo úsměvné.

Tak třeba roku 1808 byla Františkem I. Rakouským potvrzena spojeným městům pražským nejrůznější privilegia, mezi jinými: právo k řece Vltavě se všemi požitky, právo vybírat cla v branách, na mostě a na Vltavě, právo vybírat dlažebné z kupeckých vozů, porybné na rybím trhu, jarmarečné, tržní poplatky, místné, skladné a vážné, právo prodávat sůl a různé oleje.

Třeba ono zmíněné „dlažebné“, neboli poplatek za užívání dlážděné komunikace. Prostě mýto. Dnes by to možná bylo „asfaltovné“? Dlažebné měla mimo Prahu právo vybírat i jiná města, která měla dlážděné ulice. Poplatek za užívání ulic s dlážděným povrchem hradili kupci se svými vozy i honáci, kteří přiváděli dobytek na pražská jatka.

S rozvojem techniky začali i motocyklisté a automobilisté. Původně byly automobily z dlažebného vyjmuty a platily pouze povozy. Kočí, povozníci a honáci se bouřili: „Proč my ano, motoristé ne?“ A tak na nátlak povoznické komunity byla automobilová doprava do těchto poplatků rovněž zahrnuta. Koncem dvacátých let činil standardní poplatek pro motoristy 1,50 Kč, přičemž v noci se tato částka zdvojnásobila na 3 Kč (dělník tehdy vydělával nějakých 450 korun za měsíc).

Poplatek musel uhradit i cyklista, který za sebou táhl vozík nebo majitel vozíku s nákladem, který táhli psi. Tihle platili 20 haléřů. Dlažebné neplatili jen pěší bez nákladu.

Ačkoli mělo dlažebné sloužit k opravám a údržbě komunikací, pro města představovalo také velmi lukrativní způsob přivýdělku (stejně jako dnes radary, chtělo by se dodat).

Dlažebné v našich zemích skončilo většinou na konci 30. let 20. století, nejpozději pak v roce 1942. 

Dlážděné ulice máme za sebou, co takhle mosty?

I za jejich přechod a přejezd se platilo. A platilo se v každém městě. Platili všichni: pěší, jízdní, velocipedisté, povozníci, kočáry...

Za přechod či přejezd prvního pražského kamenného Juditina mostu se platilo již od 12. století, kdy mostné vybírali johanité. Když se na dnešní Křižovnické náměstí přistěhovali křižovníci s červenou hvězdou a budovali si zde klášter s kostelem a nemocnicí, dostali od krále Václava I. (1230–1253) také možnost podílet se od roku 1253 na vybírání mýtného, z kterého museli most udržovat. Už tehdy se právo vybírat mýtné pronajímalo třetím stranám. Dej nám pevnou částku a pak si vyber, kolik chceš. Vyděláš ty, vyděláme my.

Výše mýtného byla rozdílná pro chodce, povozy a jezdce na koních, a jeho nezaplacení se přísně trestalo. Odpírač mohl přijít například o koně, vůz i náklad, a pokud se s tímto trestem nehodlal smířit, pak mohl „v nejtěžší pokutu a nemilost královskou upadnouti“.

Mýtné se platilo na každém pražském mostě. Teprve 23. listopadu léta Páně 1815 zrušil František I. mýto na Karlově mostě. Jediný pražský most, za jehož přechod se neplatilo.

Zuřivý reportér Egon Erwin Kisch o několik desítek let později tvrdil, že pražští snobové po onom roce 1815 přes Karlův most zásadně nechodili. Ten totiž podle nich využívali jen „škudliví chudáci“. Přecházeli Vltavu jen přes mosty s placeným mýtem, aby před svými známými dali najevo, že přece oni „na to mají“.

Třetím pražským „nedřevěným“ mostem (Juditin, Karlův) se stal po dvouleté výstavbě v roce 1841 řetězový most Františka I. (dnešní most Legií). Pravda, „řetězák“ nebyl nijak velkolepý, nezdobily ho sochy, ale Pražané za něj byli i tak vděčni: konečně už totiž nebyli odkázáni pouze na Karlův most a na převozníky.

Navíc za přechod tohoto mostu se platil nějakou dobu po jeho výstavbě jen jeden krejcar (tehdy půlka vejce, dnes cca 5 korun). Lidé měli možnost využít i zlevněné předplatné: zaplať deset krejcarů, jedenáctkrát přejdeš, tady máš na to jedenáct kovových známek, za každý přechod nám jednu dáš.

Zdarma mohli přecházet mosty výhradně vojáci a policisté v uniformě.

Veřejná doprava? Kočár a koněspřežka musely před mostem zastavit a kočí nebo průvodčí museli vystoupit a uhradit průjezd za všechny cestující. Mýtné už bylo započteno v ceně jízdenky.

Po roce 1922 mostné neúnosně zdržovalo dopravu. Tehdy se totiž k Praze připojil velký počet okolních obcí, čímž vznikla tzv. Velká Praha. V těch časech se platilo na šesti mostech klenoucích se nad pražským úsekem Vltavy: na dnešním mostě Legií, Čechově, Mánesově, Štefánikově, Palackého a Hlávkově.

Poplatek za užití mostu byl v Praze definitivně zrušen 24. ledna 1925. Dlouhých 110 let po zrušení tohoto poplatku na Karlově mostě. K faktickému zániku mostného, stejně jako dlažebného, ale došlo v mnoha českých městech až po vzniku Protektorátu (v některých městech už po jejich připojení k tzv. Třetí říši na podzim 1939).

Na Palackého mostu (Palackého náměstí – Lidická) byly mýtné domky odstraněny v roce 1950 při jeho rozšiřování. Na Hlávkově mostě (Wilsonova – Holešovice) se mýtné domky zbouraly ve druhé polovině 50. let 20. století.

Přežilo něco? Na obou stranách mostu Legií (Národní divadlo – Střelecký ostrov – Smíchov) byly zachovány čtyři stejné domky. Dva sloužily jako mýtné domky, jeden jako transformační stanice, jeden jako prodejna tabáku. Vchody do domků nesly znak Starého Města pražského.

Na Čechově mostě (Právnická fakulta – Letná) jsou rovněž čtyři mýtné domky, na nichž stojí 17,5 metru vysoké duté sloupy (uvnitř vede žebřík). Domky i sloupy sloužily jako podstavce třímetrových soch Géniů neboli Viktorií.

Dlažebné, jiná mýta i další poplatky vybírali uniformovaní zaměstnanci města. Velmi často váleční invalidé nebo vysloužilci. I tímhle způsobem – jistým příjmem, který jim zajistil důstojný život – jim město poděkovalo za jejich předchozí služby.

Perlička na závěr? Roku 1852 zakoupila rodina Ringhofferů na Smíchově pozemky, kam přenesla svoji továrnu. Mnozí pražští dělníci tak museli cestou do továrny přecházet přes mosty, na nichž je čekalo placení mýta. Tuhle povinnost si „osladili“ po svém: platili totiž krejcary, které předtím rozpálili ve svých fajfkách. Jejich mozolnaté a rozpálené oceli zvyklé ruce mince udržely, zatímco výběrčí... z toho nebyli nadšení.

PS: Škála pražských městských poplatků byla mnohem širší. Třeba někdy příště se vrátíme k těm, na které dneska nedošla řeč.

Zobrazení: 363