Městské poplatky? Nic nového. Díl druhý.

Rubrika: Historie Zveřejněno: sobota 1. listopad 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Parkovací zóny? Daň z nemovitosti? Poplatky za psa? Místní poplatky za přespání v hotelu?

Nic nového! Občane, návštěvníku, plať a plať a plať!  Bez peněz nám do města nelez!

Vždy se našel způsob, jak město vytáhlo ze svých občanů a hostů peníze. Protože peněz přece není nikdy dost, a to ani v městském rozpočtu.

O některých poplatcích, které jsou z dnešního pohledu lehce absurdní, jsme psali už v minulém čísle PS.

Podívejme se nejen do pražské historie na tzv. „potravní daň na čáře.“

Babička z venkova jede na návštěvu mladých a veze jim domácí vajíčka. Jenže ouha! Na hranicích Prahy narazili na sídlo akcízu. „Všechna vajíčka ven, musíme je spočítat! A za tu husu zaplatíte taky! A ták, vy máte ještě houby!“

Za vstup do města se vždycky platilo. Jenže městské brány byly roku 1785 přiděleny vojenskému eráru a obec v nich mohla pro sebe vybírat už jen clo z dobytka, vína a piva. Císař František I. povolil dekretem z roku 1807 pražské obci vybírat nová cla z obilí, luštěnin a vosku. Konečně roku 1829 císařským rozhodnutím byly všechny dávky a poplatky z potravin zrušeny.

Vznikla všeobecná státní potravní daň. Úřední řeč používala termín potravní daň na čáře, ta lidová pak „akcíz“ (z německého „die Accise“).

Byla  to daň z dovozu zboží, převážně potravin. Svým způsobem to byla předchůdkyně dnešní spotřební daně. Potravní daň a potravní čára vznikly roku 1829 kolem velkých „uzavřených“ měst Rakouska-Uherska. Praha tedy nebyla výjimkou. Akcíz se vybíral například v Brně, Vídni, Linci, Lvově, Krakově…

Hranice akcízu ohraničovala hranice města a na hlavních tazích se často vybírala současně s mýtem. 

Stát ji přenášel na města, která měla povolení vybírat navíc 25% přirážku. Tuto daň obec dále pronajímala jednotlivcům nebo soukromým společnostem vždy na určitou dobu (zpravidla na 1 nebo na 3 roky).

Třeba schůze žižkovského zastupitelstva v roce 1910 postoupila výběr akcízu plnomocníku společenství řezníků a uzenářů Ladislavu Urbanovi na dobu jednoho roku za 5.700 korun.

Komodity podléhající dani na čáře byly taxativně vypočítány a jejich spektrum se v průběhu doby měnilo jen málo. Platilo se za pivo, víno a maso (živá zvířata, přivážená na porážku). Platilo se za ryby i základní potraviny. Danila se mouka všech druhů, hotové pekařské i uzenářské výrobky, obilí, luštěniny, zelenina, ovoce čerstvé i sušené, máslo čerstvé, přepuštěné i solené, další tuky rostlinné i živočišné, včetně všech olejů. Dále sýry, mléko, vejce, lůj, ale i vosk, svíčky, seno, sláma, dřevo a uhlí. Málo toho zrovna nebylo…

Každá místní radnice se snažila doplňovat kasu. Akcízy se nacházely skoro na každém kroku. Třeba jen v prostoru mezi dnešní Resslovou ulicí, Podolským nábřežím, náměstím I. P. Pavlova a okolím Vyšehradu směrem do Podolí, bylo hned šest akcízů… Úřadovny potravní daně byly i na každém nádraží na území města.

Čára potravní daně byla například i mezi Novým Městem a Vinohrady. Na dnešní zastávce I. P. Pavlova  existovalo dřevěné hrazení, kde musela zastavit i tramvaj, načež „akcízák“ provedl namátkovou kontrolu. Financ měl právo vstoupit do tramvaje a cestující zkontrolovat. Pokud měl cestující v tramvaji k proclení víc věcí, vystoupil si, aby nezdržoval ostatní a na stejnou jízdenku mohl odjet další tramvají.

Potravní čára se posouvala současně s hranicemi Prahy. Když se město rozrostlo mimo hradby a vznikala Velká Praha, nešlo už přehrazovat vjezdové brány řetězem nebo závorou. A tak bylo město obkrouženo „celnicemi“, kde musel každý obchodník se vším ke snědení a jiným zbožím vytáhnout z peněženky příslušný poplatek. Nedanil jen vlastní svačinu.

Od šedesátých let 19. století se prakticky debatovalo o možnostech úpravy této daně. Především ve vztahu k nepotravnímu zboží. Poukazovalo se, že stavební rozvoj měst vázne v důsledku drahého stavebního materiálu, zatíženého jenom pro tato vyjmenovaná města další daní nebo že průmysl na jejich území se nerozvíjí v důsledku drahého paliva.

Přes veškeré snahy o zmírnění této daně, či dokonce úplné zrušení přežila první světovou válku. A Československo ji převzalo a rozšířilo i do Bratislavy.

V roce 1921 jste na čáře za kilo brambor zaplatili šest haléřů, za kilo obilí pět haléřů a za soudek piva 85 haléřů.

Jednotlivé položky daně na čáře se zdají být velmi drobné, někdy i v souvislosti s množstvím, za které byly placeny. Celkové sumy získané tímto způsobem ročně pro státní rozpočet se pohybovaly v řádech milionů korun (rakouských, následně československých): v jubilejním roce stého trvání daně roku 1929 to bylo například jenom v Praze 155 milionů korun.

Dokladem dávných akcízních časů jsou dodnes původní stavby, byť již dávno neslouží svému účelu. Akcízy najdete například v Kunraticích, na Chodově, v Nebušicích, v Suchdolu a na dalších místech.

Lidé akcízáky rádi neměli a velmi často se snažili povinnost akcízu obejít nejrůznějším způsobem. Obzvláště ženy to měly při tehdejší módě širokých sukní jednodušší. Hlučné výměny názorů mezi veřejností a výběrčími, které mohly skončit až policejním zásahem a následně u soudu, popisovaly i nebulvární noviny. Pro humoristické tiskoviny veškerého zaměření byl akcíz vděčným námětem dlouhodobě.

O akcízu se zmiňuje i Hašek ve Švejkovi: „Drožkář byl rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: „Ti vám to v Srbsku nahnuli“ apod. Když přejížděli potravní čáru, ptal se zřízenec, co vezou. Švejk odpověděl: „Trojici boží a panenku Marii s feldkurátem.“ Nebo v povídce Román pana Chocholky od potravní daně: „Ženy jsou zmije,“ říkával pan Chocholka, „i ta napohled nejpořádnější žena chce podvést akcizáky. Vypadá to jako anděl a pod sukněmi má přišpendlené koroptve.“

A také jedna lidová rýmovačka se našla ve starých novinách:  „Ve Spálený ulici – na potravní čáře – spadlo ho:no z pavlače – rozbilo si tváře."

Potravní daň na čáře neboli akcíz byl zrušen v roce 1942. (Ale už v říjnu 1939 byl v Protektorátu zaveden lístkový systém na potraviny.)

Zobrazení: 424