Staroměstská radnice v chodbách času

Staroměstská radnice. Brožíkova síň. Místo pevně spojené nejen s městem, ale i s naší městskou policií.

Dvakrát za rok sem vstupují ti strážníci, kteří slaví kulaté trvání svého zaměstnání u naší organizace. Dvakrát za rok se tu koná slavnostní setkání oceněných strážníků za účasti primátora a dalších komunálních politických špiček.

Něco málo o radnici

Samotná Staroměstská radnice slouží svému účelu už od roku 1338, kdy se stala se souhlasem krále Jana Lucemburského centrem samosprávy Starého Města pražského.

Nebylo to jednoduché, cesta k vlastní pražské radnici byla dlouhá, spletitá a trnitá. Ke vzniku radnice docházelo vždy až v určité době po zřízení městské samosprávy. První zmínka o „přísežných“ v Praze je z r. 1258. O jedenáct let později už nacházíme zmínky o rychtáři se soudní pravomocí a radě dvanácti. Dalším městským orgánem bylo shromáždění celé obce. Městská rada se v době, kdy město ještě nemělo radnici, scházela v domě nebo bytě některého konšela. Dokonce i městské písemnosti uchovával některý z konšelů ve svém domě.

Shromáždění celé obce odbývalo se tehdy v kostele sv. Mikuláše.

Ve druhé polovině 13. stol. mělo Staré Město už rozvinutou městskou samosprávu, ale radní dům stále neexistoval. Proto se v r. 1296 rada Starého Města pražského obrátila na krále Václava II. se žádostí, aby povolil obci zakoupit dům k radním účelům a ustanovit městského písaře.

Václav II. si dal s odpovědí trochu načas... Tři roky mu trvalo, než v září 1299 vůbec odpověděl. Schválil ustanovení městského písaře, ale o nějaké radnici není v privilegiu žádná zmínka. Ani slovo. Nic.

Obec se nevzdávala. Jenže voda ve Vltavě tekla a tekla, léta plynula. Až na český trůn usedl Jan Lucemburský... Převážnou část své vlády pobýval v zahraničí a ke svým výpravám potřeboval peníze. Hodně peněz. Vem, kde vem. Třeba i od pražských měšťanů a pražské obce. Tak proč jim nevyjít vstříc?

Královská odpověď přišla tentokráte velmi brzy – po necelém měsíci Jan Lucemburský žádost schválil. Povolení radnice Starému Městu pražskému mělo zásadní význam pro zřizování radních domů v ostatních královských městech.

Původní radnice je nárožní gotický dům z konce 13. století s bohatě zdobeným gotickým portálem. Ten pražská obec koupila od bohatého kupce Wolflina z Kamene. Roku 1364 k němu město nechalo přistavět mohutnou hranolovou věž, do které byl později umístěn slavný orloj. Výška věže? Téměř sedmdesát metrů (23 pater panelového domu). Dnes věž nabízí překrásný rozhled a díky vestavěnému výtahu má i bezbariérový přístup.

Ve věži se nachází také kaple s bohatě zdobeným pětibokým arkýřem z roku 1381. Právě tady, v prostoru kaple byl v letech 1922–1941 umístěn Hrob neznámého vojína (československý legionář z bitvy u Zborova).

Románským, gotickým a renesančním stavbám v širokém dalekém okolí se vymykalo tzv. „novogotické křídlo“. V polovině 19. století se totiž vedle radnice strhly dva domky. Na místo vtrhli stavbaři a zedníci. A od roku 1848 tak bylo součástí městského úřadu i východní novogotické křídlo.

V radnici najdeme zachované románsko-gotické podzemí. Původně totiž byla úroveň náměstí a okolních ulic o několik metrů níže než dnes. K umělému navýšení terénu navážkou bylo město donuceno kvůli častým záplavám. Z původního přízemí byly náhle sklepy a podzemí. Nejstarší část podzemí představuje románský sál z 12. století. Co dalšího bychom tu našli? Chodby na všechny strany, studny, cisterny či bývalá vězení. Ano, vězení. Tady v tom sklepení očekávali odsouzení šlechtici a měšťané naplnění svého osudu po bitvě na Bílé hoře. Tady v modlitbách strávili i svoji poslední noc v životě v noci 20. června, odsud je o den později vyváděli na místo popravy.

• Category Title

©2026 OrdaSoft.com All rights reserved.

Podzemí Staroměstské radnice a jeho všelijaká zákoutí sehrály velkou roli v květnu 1945, kdy tady sídlil štáb povstalců nebo provizorní ošetřovny... V bezprostředním okolí probíhaly urputné boje s německou armádou. A tak při ostřelování radnice 8. května 1945 německými vojsky, jen pár hodin před podepsáním jejich kapitulace, vznikl požár, který zničil tohle křídlo radnice tak, že zůstaly stát jen obvodové zdi. Poškozeny byly i další budovy jak samotné radnice (věž se zvonem, orloj, arkýř), tak i ty v okolí na Staroměstském náměstí.

Na přestavbu a dostavbu chybějícího křídla bylo vypsáno několik architektonických soutěží. Ta první dokonce už v roce 1899. Doba se změnila, nastupovala secese... Následovala soutěž 1905, 1938... Po vypálení ještě v roce 1947, 1963, 1967 nebo v roce 1988... A výsledek všech soutěží? Stále volné prostranství.

Něco málo o dalších domech

Samotné centrum samosprávy netvoří jen sama Staroměstská radnice. Radnici dnes tvoří blok několika původně kupeckých domů od Staroměstského náměstí až na Malé náměstí.

A mimochodem, tehdy se neříkalo „radnice“. Byl to „Rathaus“ nebo také „dům radný“.

Stojíte-li proti orloji, pak první dům zleva vedle původní radnice je tzv. „dům Kramáře Kříže“. Zdobí ho krásné renesanční trojdílné okno s nápisem Praga caput regni (Praha, hlava království). První svatbu tady za okny v prvním patře oddávali už roku 1871.

Navazující „dům Kožešníka Mikše“ získala obec v roce 1458 od vdovy Kateřiny Mikšové. Stavba prošla novorenesanční úpravou v roce 1880. Za dvěma vysokými okny je velká zasedací síň.

Dále následuje rohový dům „U Kohouta“. Podle pramenů z roků 1504 byl na domě prý namalován veliký kohout.

A jako další je pak dům „U Minuty“ s podloubím, který vystupuje z řady. Tady bydlel sedm let se svými rodiči Franz Kafka, a to v letech 1889–1896. Dům původně gotický, později renesančně přestavěný. Figurální sgrafito, zdobící dnes fasádu bylo dlouho skryto pod barokní omítkou. Ještě v polovině 19. století se dům podle bývalé lékárny nazýval „U bílého lva“.

A konečně poslední dům komplexu nese název „U Zlatého rohu“. Ačkoliv pochází z 15. století, prošel v roce 1938 brutální a šílenou rekonstrukcí, kdy interiéry a připomínky starých časů vzaly z velké části za své. Do majetku města přešla budova až po této adaptaci.

Všechny domy pocházejí ze 13.–15. století. Bohatá historie, mnoho příběhů, prostor pro fantazii. Jaké příběhy se v těch starých domech odehrály? Kdo se tady narodil, kdo zemřel...? Čeho byly ty místnosti v nich mlčenlivým svědkem?

Kde přesně byl třeba sťat léta Páně 1422 kazatel Jan Želivský a kudy vytékala zpod vrat jeho krev? A opravdu kat před popravou pronesl: „Milý Jene, pomoz mé ruce, ať je svěží a jistá, abys při tomto hrozném ortelu netrpěl…“?

Kteří velmoži tady vzdávali hold nově zvolenému králi Albrechtu II. v roce 1438? Kdo tu třeba trávil čas při volbě českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad roku 1458?  A o čem si asi tak mimo sály špitali potají jejich sluhové? Jejich doprovod? Stěžovali si na chování svých pánů?

Kolik lidských příběhů, dramat i frašek, se skrývá ve zdech oněch starobylých domů? Každý dům a každá věc má svůj příběh. Jen škoda, že se mnohdy můžeme jen domýšlet...  Ale zase můžeme popustit uzdu svým představám...

V létě 2023 byla otevřena zrekonstruovaná spodní část Staroměstské radnice, kdy její součástí je mimo jiné turistické informační centrum. Je to nápověda, že na Staroměstskou radnici můžete vyrazit i vy. Zajděte na stálou výstavu s názvem „Staletími Staroměstské radnice", podívejte se přes skleněnou stěnu zblízka na apoštoly z orloje, rozhlédněte se široko daleko z věže, sjeďte do podzemí... Ať už s průvodcem, nebo sami. A také můžete zajít do reprezentačních prostor.

Něco málo o kramáři Křížovi

Reprezentační prostory pražské obce, to je především a hlavně Brožíkova síň.

Prostor, který slouží hlavně jako místnost pro slavnostní přijímání a setkávání významných hostů a delegací. Prostor pro konání slavnostních událostí. Prostor pro pořádání kulturních a společenských událostí. Konference, recepce, přednášky, koncerty a jiné důležité akce, pořádané hlavním městem Prahou.

A jak už bylo zmíněno, také se tady dvakrát za rok koná slavnostní setkání oceněných strážníků za účasti primátora.

Brožíkova síň se nachází v gotickém měšťanském „domě Kramáře Kříže“. Před několika sty lety se  mu říkalo i „Průchoditý,“ zřejmě kvůli dřívějšímu průchodu ze Staroměstského rynku do Mikulášské uličky.

A kdo že byl onen „kramář Kříž?“ Označení „kramář“ je z dnešního pohledu poněkud nelichotivé a nepatřičné. Ne, Jan Kříž nebyl žádný nýmand, žádný nuzák. Mezi léty 1382–1402 několikrát zastával úřad konšela.  Když v roce 1387 dům kupoval, koupil s ním i výnosné „právo nad lavicemi chlebnými“ – každý pekař z krámu na jižní straně tržiště platil majiteli domu nájemné. V domě u Staroměstského rynku bydlel s manželkou Annou a třemi syny šestadvacet let v letech 1387–1413. Křížovi se vedlo velmi dobře, na Starém Městě skoupil několik domů.

Jan Kříž byl vážený, bohatý a mocný staroměstský měšťan. A také mecenáš. Zakladatel Betlémské kaple. Pro její stavbu poskytl nejen svůj pozemek, ale v letech 1391–1394 také peníze pro stavbu. První kazatelský chrám v Evropě, určený výhradně pro kázání v českém jazyce. Tohle stavět v té době? Obdivuhodné!

Křížovi patřila i vesnice Chvaly, dnes součást Horních Počernic nebo velká vinice u Košíř. Roku 1393 mu polská královna Hedvika z Anjou (patronka litevské univerzitní koleje v Praze) svěřila úřad správce nadace, která tuto litevskou univerzitní kolej spravovala.

Roku 1419 žije ze tří synů kupce Jana Kříže už jen Václav. Dům prodává téhož roku „Ješkovi Behmowi zlatníkovi“. Dům ještě mění majitele, až ho konečně léta Páně 1461 získává do vlastnictví obec pražská, a to i s krámy neboli „kotci chlebnými“ při něm.

Něco málo o Brožíkově síni

Brožíkova síň tak, jak ji známe dnes, vznikla v roce 1910 po úpravě domu architektem Josefem Chocholem. Ten vytvořil rozsáhlý prostor, zabírající celý půdorys domu a dvě patra.

Název získala po malíři Václavu Brožíkovi, jehož díla jsou vystavena nejen v samotném sále, ale i v předsálí. Předsálí zdobí lunety „Karel IV. zakládá v Praze univerzitu“ a „Komenský předkládá v Amsterodamu své pedagogické spisy“.

V síni jsou dva monumentální obrazy. „Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým“ a druhý „Volba Jiřího z Poděbrad českým králem“.

Něco málo o jednom známém obraze

Brožík si pro svůj obraz vybral okamžik, kdy je nad Husem vynášen rozsudek. A pojal ho tak, jak se v 19. století chápalo husitství – jako vrchol českých dějin.

Obraz „Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém“ namaloval Brožík v roce 1883, kdy mu bylo dvaatřicet let. Jde o velkolepé dílo a jeho finální fázi předcházela řada skic. Také proto se na aukcích objevují různé studie. 

Celý obraz má řadu postav. Ve středu dění je však jen několik osob. Zleva je to stojící biskup concordienský, který se vztyčenou levicí předčítá rozsudek a předává tak Husa světské moci. Naproti němu pak samotný Jan Hus s asketickou tváří a s výrazem odhodlání až do konce bojovat za svou pravdu. A mezi nimi sedí na trůnu český a uherský král Zikmund, obklopený knížaty, která nesou odznaky jeho majestátu. Vlevo falckrabě rýnský Ludvík s mečem, vpravo pak bavorský vévoda Jindřich s korunou.

V levé části výjevu sedí pod baldachýnem předseda koncilního jednání ostienský biskup Giovanni kardinál de Brogni, pod ním nakloněný francouzský teolog kardinál Pierre d’Ailly a vedle něj milánský arcibiskup, který Jana Husa zbaví kněžského svěcení. K tomu už jsou vedle Husa přichystány veškeré atributy, jako monstrance, kalich a ornát. V pravé části obrazu je zobrazena skupina Husových žalobců a protivníků, Michal de Causis nebo litomyšlský arcibiskup Jan Železný. Vpravo stojí dvojice Husových přátel Václav z Dubé a Jan z Chlumu, držící Zikmundův glejt.

Když Brožík začal obraz malovat, bydlel se svou francouzskou manželkou v Paříži. Vedlo se jim velmi dobře, finančně byli zabezpečeni, Brožíkovy obrazy se skvěle prodávaly, malíř byl známý a oceňovaný. Ale když doma začal mluvit o svém uměleckém snu, o tom, jak namaluje obraz, v němž hlavní postavou bude Mistr Jan Hus, manželka ho přerušila: „A tenhle obraz objednal kdo?“ „Nikdo. Ten namaluji pro svůj národ.“ „Cože? Ty budeš měsíce pracovat na díle, o kterém nemáš jistotu, že ho obratem prodáš?“ O čem to její muž hovoří? Proč tolik mluví o slavné české minulosti a o jakémsi národním obrození? Vždyť proti Francii byla jeho vlast malá a nevýznamná. Kdo by o ní věděl, kdyby nebyla součástí habsburské monarchie? Brožík se nedal a vydržel.

Krátce po dokončení byl obraz vystaven v Paříži a Berlíně. O Vánocích 1883 byl za asistence samotného autora instalován na Staroměstské radnici v Praze, načež se ho město v čele s primátorem Tomášem Černým rozhodlo zakoupit. Politický vůdce českého národa František Ladislav Rieger se obrátil na českou veřejnost, aby byla uspořádána sbírka. Panovalo jednoznačné přesvědčení, že tento obraz nesmí nikdy opustit Čechy. A Češi sbírali krejcar ke krejcaru, zlatku ke zlatce. Charles Sedlmayer, obchodník s obrazy a zároveň Brožíkův agent a také tchán ho Praze prodal za 46.000 zlatých. České noviny připomínaly, že se mistr Jan Hus stal majetkem celého národa. Zdůrazňovaly, že Brožík nezapomněl na svůj mladistvý slib. Inu, za šestačtyřicet tisíc…

Obraz byl poté ještě na výstavě v Antverpách, kde sklidil veliký ohlas, a roku 1885 byl znovu definitivně umístěn na Staroměstskou radnici a zpřístupněn veřejnosti za třicet krejcarů na osobu. 

Od roku 1885 tak návštěvníci Prahy měli v programu ještě jeden bod: vidět tenhle obraz. O tom obraze si už leccos přečetli v novinách, ale že je to tak mohutné dílo, to si představit nedovedli. Dílo, které mělo pět metrů na šířku a tři metry na výšku, bylo dobře osvětleno elektrickým světlem, takže na něm rozeznali každou podrobnost. Dav stál před obrazem a mlčel. A takhle to vypadalo denně. Přicházely davy, aby před Brožíkovým obrazem postály.

Brožík postavu Husa zidealizoval. Udělal ho vysokého, štíhlého, s dlouhými tmavými vlasy a vousem. Ve skutečnosti byl mistr Jan postavy menší, obézní, plešatý a bezvousý. Nevadilo to ani koncem 19. století, nevadí to ani dnes.

• Předchozí
• Následující