Vyvalte sudy
Bylo to, jako když vám někdo sundá kámen z prsou. Konečně se člověk mohl svobodně nadýchnout a říct si, že to přežil. My jsme tady v protektorátu měli vlastně docela štěstí – žádné velké boje tady nikdy nebyly, fronta tudy v podstatě nikdy neprošla a především nás využívali jako pracovní sílu. Měli jsme fabriky, který se nacistům hodily. Samozřejmě mnoho mladých lidí muselo do „rajchu“ na nucené práce. Znala jsem jednoho odvedle, mladého Bezka, který musel odjet do Porýní – už se nevrátil. Tam to bombardování bylo asi nehorší, ale nemysli si, že tady to byl nějaký med. Na Škodovku a na dráhu to shazovali taky. Chudáci lidi, kteří bydleli poblíž, ale v podstatě to bylo jedno, kde jsi zrovna byl. Z osvobození si pamatuju hlavně ty jejich jeepy, potom silonky a čokoládu. Hodně se jim líbily naše holky, i po mě pokukoval jeden z nich. To víš, byla to pro mě tehdy exotika vidět černého vojáka. Když projížděli přes Klatovy, tak je všichni vítali, mávali a zpívali. Myslím, že toho měli ti kluci dost, tak jsme jim dávali nějaké jídlo a pivo. To jim opravdu chutnalo, to víš, tak dobrý pivo nikde jinde nemají…
(Marie Gabrielová, osvobození Klatov, JZ Čechy)
Osvobození západních a jihozápadních Čech se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál slavný americký generál George Smith Patton. Postup armády naším územím nebyl ovlivněn jen vojenskými faktory, ale dost do něj zasáhla i otázka politická. Ta nakonec způsobila, že nad hlavním městem nezavlála pruhovaná vlajka s hvězdami, ale vlajka rudá. Symbolem amerického vítězství na našem území se tak nestala Praha, nýbrž Plzeň.
K prvnímu kontaktu americké armády s územím předválečného Československa došlo 18. dubna 1945. Stalo se tak poblíž Aše, přesněji u obce Hranice, kdy sem zavítala předsunutá hlídka 3. praporu 358. pluku 90. pěší divize. Jednalo se jen o průzkumnou hlídku mapující terén a možné pozice nepřátelské armády. K prvním větším střetům s Němci došlo v boji o Aš 20. dubna. O čtyři dny později začíná střet o Cheb, který byl tehdy centrem sudetoněmeckého hnutí pod vedením Konráda Henleina. Ten vydává fanatický rozkaz k udržení všech pozic v boji do posledního muže a poslední munice. O dva dny později, tedy 26. dubna, je obsazené centrum města i letiště. Němci tehdy kladli dost silný odpor, který si vyžádal téměř čtyřicet mrtvých amerických vojáků.
Až do konce měsíce musely ve své podstatě americké jednotky stát na místě. Původní dohoda, která stanovovala demarkační linii (tedy pomyslnou čáru, na které se měla potkat ruská a spojenecká vojska) zhruba na hranice Československa a Bavorska, se změnila až díky intervenci D. D. Eisenhowera (známý též jako Ike, americký pětihvězdičkový generál a později i 34. prezident Spojených států amerických). Ten se spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem a argumentací o potřebnosti krytí postupujících vojsk do Rakouska nakonec docílil posunutí demarkační linie na osu Karlovy Vary – Plzeň – Budějovice.
Rychlý konec
Hlavní útok začal až ráno 5. května. Do předcházejících dnů probíhala ještě nutná reorganizace amerických vojsk. Výjimku tehdy tvořila jen 97. pěší divize, jejíž předvoj se dostal již 1. května k Domažlicím. V. sbor zahájil postup zhruba s 85 000 muži. Postup ovšem nebyl tak rychlý, jak si vedení představovalo. Bylo naprosto jasné, že kapitulace Německa je otázkou několika málo dní, ale informace se tehdy nešířily tak rychle jako dnes. Mnoho německých vojáků mělo naprosto zkreslenou představu o tom, jak celá válka vypadá a mnoho z nich bylo i fanatických, kteří nechtěli dát území Říše zadarmo (zprávu o smrti Adolfa Hitlera se většinou dověděli až po jejich kapitulaci od Američanů). Např. na hranicích se potkali Američané u šumavského Zhůří s německými důstojnickými kadety a Hitlerjungend – nesnadná bitva skončila smrtí deseti Američanů a 24 kadetů. Těžké boje probíhaly rovněž u Kynžvartu či Kynšperka. Obě pěší divize si vedly nakonec úspěšně a bylo vzato do zajetí více než 1500 německých vojáků. Na konci dne pak byla obsazena bojová linie Planá u Mariánských Lázní – Klatovy.
❞ Mnoho německých vojáků mělo naprosto zkreslenou představu o tom, jak celá válka vypadá a bylo mezi nimi i mnoho fanatiků, kteří nechtěli dát území Říše zadarmo...
6. květen se tedy stal dnem, kdy měla být osvobozena západočeská metropole. Ale abychom zachovali přesný historický kontext, musíme se do Plzně vrátit o den dříve a podívat se na to, jak se situace vyvíjela. 5. května 1945 v šest hodin ráno zazněla slavná věta v Československém rozhlasu od redaktora Zdeňka Mančaly: „Je právě sechs hodin!“ Tuto „provokaci“ většina lidí pochopila jako jasný signál k zahájení povstání v Praze. Netrvalo příliš dlouho a stejné události nastaly i v Plzni. Začalo živelné povstání se zbraní v ruce. Byly strhávány německé nápisy, prapory, označení ulic, vývěsky a všude vyvěšovány československé prapory. Lidé se vrhali na osamocené německé vojáky, zabavovali jim zbraně a hrdý dav pochodoval Klatovskou třídou. Byli zatčeni představitelé civilní okupační správy města.
Vzhledem k tomu, že povstalci neměli moc zbraní a jejich síla nebyla příliš velká, bylo rozhodující, kdy se spojí s postupující americkou armádou. Kolem Plzně i v samotném městě bylo ještě dost německých sil, které mohly houževnatě klást odpor. Klíčové bylo získání a obsazení plzeňského vysílače – mohlo tak docházet k instruování povstalců či rozšiřování dezinformací směrem k Němcům. Vysílání začalo slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“
Revoluční národní výbor musel udržet mírovou a klidnou situaci, aby nedošlo ke krvavým střetům. Proto vedení, včele s Karlem Křepinským, začalo vyjednávat s vrchním velitelem německých vojsk, který v tu dobu ještě disponoval silou téměř sedmi tisíc ozbrojených mužů. Začalo tak malé divadlo ze strany RNV, které značně přehánělo v odhadu počtu povstalců a také v tom, že mají kontakt s blízkou a rychle postupující americkou divizí. Hrálo se o čas. Noc z pátého na šestého května tak byla hrou na nervy protivníka. Mezitím vyjíždí několik spojek do více směrů, aby navázaly spojení s Američany a orodovaly za rychlejší postup a pomoc povstalcům.
❞ Začalo tak malé divadlo ze strany RNV, které značně přehánělo v odhadu počtu povstalců a také v tom, že mají kontakt s blízkou a rychle postupující americkou divizí. Hrálo se o čas...
„My jsme samozřejmě měli ilegální sokolské skupiny v Plzni, ale udělali jsme za celou válku prd. My jsme neudělali nic, my jsme se nesešli, a když konečně vypuklo povstání, tak ti naši vedoucí byli na venkově. Tak mně a bráchovi nezbylo nic jiného než jít do centra, to bylo na radnici tenkrát. Plzeň se vlastně osvobodila šestého bez výstřelu, bez mrtvých, nic. Tak jsme se sešli na té radnici – tam byl zmatek nad zmatek – a teď najednou tam zavolali telefonem odněkud a vzal to ten velitel, ten se jmenoval plukovník Krejčík, že se do Plzně blíží od Chebu kolona tanků. Jak je tenkrát mohlo napadnout, kdo to je, že to jsou Američané? Mysleli si, že to jsou Němci, to nevím. Zkrátka, bratři, někdo jim musí jít v ústrety a podat zprávu, kdo to je. Tak můj kamarád Pepouš Kunt, to byl známý mistr světa v kordu, nejlepší plzeňský šermíř, prima chlap, říkal: ‚Já mám na Roudné pod slámou čezetku, motorku.‘ Tak pro ni šel, já si sedl za něj, na klacek jsem si dal bílý hadr a jeli jsme. Ale už tam, kde bývalo to Výstaviště, jak se jede ke Kalikovskému mlýnu, už tam jsme potkali kolonu s těmi bílými hvězdami. Tak jsem ji zastavil, on vylezl nějaký pán, já nevím, co to bylo zač, já jsem se mu hlásil jako vojensky a oznámil jsem mu, že tedy Plzeň je svobodná, že se osvobodila a že ho velitel Plzně zve na radnici. No tak jsem tu kolonu vedl, ale on řekl, že nechce na radnici, že nejprve musí vidět vojenské velitelství. To bylo tenkrát na Klatovské nad Prací. Jak je tam ta stanice, tak tam to bylo, tomu se říkalo komandatura. Tak jsem je tam vedl, tohohle důstojníka, nevím, jak se jmenoval, a on se dvěma černochy s fáborem tam šel a tam bylo všechno otevřeno, ani noha. Oni všichni už utekli. Pak teprve jsem je odvedl do té radnice a tam jsem je představil a dělal jsem dva dny tlumočníka.“
(Prof. MUDr., DrSc. Vladimír Beneš, výpověď z cyklu Paměť národa – Osvobození Plzně)
První jednotkou, která se dostala do Plzně, byla 16. obrněná divize. Okolo osmé hodiny ranní vjíždí do centra města lehké tanky, obrněné vozy, jeepy a mnohé další. Lidé je nadšeně vítají, dávají šeříky a hostí proslulým plzeňským pivem. Pro americké vojáky je to obrovský rozdíl v chování lidí. Doteď bojovali hlavně na německém území a reakce místních byla pochopitelně úplně jiná. Zarputilost a fanatizmus některých německých vojáků, kteří se nechtěli vzdát, se ukázala jen o hodinu později po slavnostním vjezdu prvních obrněnců s bílou hvězdou na kapotě.
„Pak teprve jsem je odvedl do té radnice, tam jsem je představil a dělal jsem dva dny tlumočníkaduplicita schváně?. No, nebylo to k ničemu. A když jsem vycházel za Zdenou dolů z té radnice, tak najednou střelba. Ti blázni, Němci zfanatizovaní, začali střílet z kostela na lidi. A to víte, tam bylo lidu na tom náměstí a teď seshora z kostela střelba. No lidé se rozprchli, všichni utíkali, my jsme se Zdenou utíkali taky směrem nahoru na Klatovskou, a když jsme přišli před synagogu, tak najednou šup šup a začali na nás střílet. V synagoze nahoře byli Němci a stříleli po nás. Co to mělo za smysl… Zkrátka, my jsme si se Zdenou lehli, tam byly takové veliké stromy, tam jsme leželi, plni strachu, ono těch ran moc nebylo. Vtom přijeli Amíci, vzadu na tom džípu seděli dva černoši, měli samopaly, líně to zvedli, vystřelili do oken a odjeli. Vůbec se nestarali a už ani rána. My jsme došli až nahoru, a tam z kostela redemptoristů na Chodském náměstí se také střílelo. Takže na několika kostelech v Plzni se střílelo, na Mikulášském náměstí taky.“
(Prof. MUDr., DrSc. Vladimír Beneš, výpověď z cyklu Paměť národa – Střelba po osvobození Plzně)
Čtrnáctá hodina znamená v podstatě vítězný konec – velitel německých sil generálporučík von Majewski kapituluje. Vzápětí po podpisu spáchá sebevraždu střelou do spánku. Ve večerních hodinách je město zajištěno, zabezpečeno v základním režimu a veškerý německý odpor je tak ukončen!
Praha v nedohlednu
V tuto chvíli vráží do vývoje války neúprosný klín politika. Američané by mohli v klidu postupovat dál do centrální části Čech. Navrhují velení Rudé armády svůj postup až k hlavnímu městu, vyčištění prostoru k Labi. Posun demarkační linie však byl rázně odmítnut z jasných politických důvodů. Ten, kdo osvobodí hlavní město, bude mít na poválečný československý vývoj mnohem větší vliv a to si Stalin rozhodně nechtěl nechat ujít. Proto Američané stagnují na místě, přestože by mohli za krátkou dobu pomoci metropoli při povstání. O dohodách mocností neměli obyvatelé sebemenší potuchu, takže postoj americké armády se jim zdál divný. Dokonce pozdější komunistická propaganda této skutečnosti využila a dávala to za příklad neochoty Američanů pomoci Praze a Pražanům v jejich boji za svobodu!
Nálety
Možná by se mohlo zdát, že západočeská metropole prošla válkou poměrně bez úhon a ztrát. Ovšem pravda je trochu někde jinde. Příjezd 16. obrněné divize nebyl rozhodně první kontakt Plzně s americkou či britskou armádou. Ten zprostředkovaly letecké útoky bombardérů, vedené především na Škodovy závody – ty byly využívány nacisty k produkci zbraní a patřily k největším výrobcům dodávajícím Německu např. hlavně tanků. Britové se snažili výrobu poškodit nálety již v roce 1940, ale výsledek byl buďto zanedbatelný, nebo nulový – bombardéry ani Plzeň nenašly. V roce 1943 dokonce došlo k záměně Plzně a Dobřan. Výsledky náletů se výrazně zlepšily až poté, co se do akcí zapojili američtí piloti se stíhači. 20. prosince 1944 zazněly sirény varující před nálety znovu – bohužel byly stovky obětí.
Paradoxně nejhorší škody způsobilo spojenecké letectvo až k samotnému konci války. 16. a 17. dubna bylo více než 600 obětí. 18. dubna byly zasaženy Slovany a následně 25. dubna bomby zasáhly nejvíce samotné průmyslové závody.
„Všude obrovský hukot, jen jsem zíral na oblohu s otevřenou pusou. Poté jsem nabral rychlost a běžel parkem až k poustevníkovi. V té době to byl otvor ve skále, dříve tam žil poustevník. Před dírou byla postavená zeď v síle asi jednoho metru jako zástěna před vchodem. Doslova jsem tam vletěl. Poustevna byla plná lidí! Vmáčkl jsem se někam doprostředka, a sotva jsem se trochu postavil na nohy, přišla obrovská rána. Nezapomenutelný pocit. Bylo to, jako když vezmete nádobu s vodou a chrstnete ji proti zdi. Všichni, co tam byli, v okamžiku leželi na zemi.“
(Bohuslav Strejc, výpověď z cyklu Paměť národa – Bombardování Plzně v roce 1945)
„A to začaly ty nejkrutější nálety na Plzeň. Já jsem šel tehdy ze školy a maminka se sestrou, který byly čtyři roky (mně bylo šest), tak jsme se šli schovat do pivovaru. Tam byly ty pivovarský sklepy a ty byly předělaný na kryty. A Američani to shodili tehdy na plzeňské nádraží, protože byla taková taktika Američanů veškerou dopravu zastavit. Poněvadž se vědělo, že Němci se chtěj stáhnout do Alp a tam se bránit. Takže jim v tom chtěli zabránit. Rozsekali nádraží. Jenže ta budova, ve který jsme byli, která dneska stojí, dostala dva zásahy. Jeden padnul přesně před vchodem. A druhej přímo do tý budovy. Do těch sklepů se ta bomba nedostala, jen do prostor, kde my jsme nebyli. A já se pamatuju, a to je zvláštní, žádnou ránu jsme neslyšeli. Jenom strašný hukot v uších, takový, jako že se vám chtějí roztrhnout bubínky, se pamatuju. Najednou byla tma, teďka lidi začali strašně křičet, zoufale křičet o pomoc, poněvadž část, která byla za rohem, byla zavalená. A já se na to pamatuju naprosto přesně. Vím, že maminka křičela: ‚Děti, držte si uši.‘ Jo a my jsme si skutečně zacpávali uši a moje sestra říkala, teda šišlala: ‚Kdyby tady byl děda Flantík, ten by nás chlánil.‘ Teď jsme tam zůstali ve tmě a najednou bylo ticho. A teď jsme slyšeli takový nějaký rány, ale to už nebyly rány od náletu. To se k nám probourávali naši dělníci. Chlapi. Těžko se mi na to vzpomíná, vhání mi to slzy do očí. A vobjevil se tam chlap a já se dodnes pamatuju, byl skoro černej, tady měl opálený vlasy, špinavej byl strašně. A říkal: ‚Rodiče s dětma ven.‘ A my jsme lezli tou dírou.“
(ak. Malíř Miloslav Čelakovský, výpověď z cyklu Paměť národa - Nálety na Plzeň)
Tři roky po válce bylo všechno jinak…
„Samozřejmě, že jsem nic lepšího nevěděla než se v roce čtyřicet osm zúčastnit oslav osvobození Plzně. No a samozřejmě – mládež jsme pochodovali, vyzpěvovali americkou hymnu a všecko, co k tomu patří… a najednou přijel zelenej anton a všechny nás tam naházeli z toho houfu a odvezli nás na policii. Na policii nás jednoho po druhým vyšetřovali, co jsme, odkud jsme, všechny podrobnosti, jednoho po druhým. Já jsem přišla druhej den do práce a zavolal si mě pan prezident. A říká: ‚Martičko, co jste to vyváděla?‘ A já povídám: ‚Nic jsem nevyváděla.‘ ‚Ale my tu máme hlášení z policie.‘ ‚No já jsem normálně oslavovala osvobození Plzně, co je na tom špatnýho?‘ ‚To je právě to špatný. My máme nařízení vás potrestat, jak vás potrestáme? To nevím.‘ Nechtěl mi ublížit, a tak mě potom přehodil, říkal: ‚Já něco musím udělat a nevím co. Abych vás úplně nepoškodil, tak vás přehodím do podatelny, je tam taky písárna, což pro vás bude výhodný, protože budete psát na normy a víc si vyděláte než nahoře na direkci.“
(Marta Dufková, výpověď z cyklu Paměť národa – 1948 – oslavy osvobození Plzně)
Jak vidíme, dějiny jsou značně komplikované. Koho jeden den oslavují jako vítěze a osvoboditele, ten je druhý den vyháněn a dostává cejch zrádce. Soudit minulost nemá cenu a bylo by silně neobjektivní tvrdit, že jeden je dobrý a druhý zlý. Možná je dnes trochu nespravedlivě přehlížena Rudá armáda a daleko větší důraz kladen na americkou roli. Pokud bychom se však podívali např. na počty obětí z řad jednotlivých armád, tak jsou naprosto neporovnatelné. Strhávání či dehonestování pomníků padlým ruským vojákům je nepřijatelné a nekoresponduje to s historickou skutečností. Obě armády si vytrpěly svoje a obě si zaslouží stejnou míru naší úcty za osvobození. 75 let po konci druhé světové války se můžeme oprostit od nepříjemného pachu roku 1948 a 1968.
Zobrazení: 1398