Žena, růže, plamen, skvost

Rubrika: Historie Zveřejněno: neděle 1. březen 2026 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Mezinárodně uznávaný svátek, který se od roku 1975, kdy ho uznala Organizace spojených národů, oficiálně slaví osmého března, to je MDŽ. V mnohých z nás vyvolá vzpomínku na karafiát nebo sadu utěrek, které v minulém století československé ženy většinou v zaměstnání dostávaly, ale neměli bychom tento svátek znevažovat. V březnu 1857 stávkovaly ženy ve Spojených státech za zlepšení pracovních podmínek. Roku 1908 vyšlo do ulic New Yorku více než patnáct tisíc švadlen. Pod heslem chléb a růže demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo a za politická a hospodářská práva pro ženy. Od tohoto roku se ve Spojených státech začal slavit „Národní den žen“. V Evropě byl Den žen zaveden o dva roky později, na druhé mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani. Nesmíme zapomenout na všechny známé i neznámé ženy angažované v tomto boji. Jednou z nich je Františka Plamínková a na nějaký čas se na ni opravdu bohužel zapomnělo.

Tato průkopnice ženských práv a výrazná osobnost našich dějin, učitelka, politička, vůdkyně ženského hnutí, bojovnice proti nacismu, neskutečně odvážná žena se narodila 5. února 1875 jako nejmladší ze tří dcer obuvníka Františka Plamínka a jeho krásné ženy Františky. Bystrá holčička, posléze slečna, která se velice dobře učila, zvažovala nejprve nastoupit na gymnázium Minerva. To bylo založeno díky úsilí spisovatelky, překladatelky a feministky Elišky Krásnohorské. Vyučování zde bylo zahájeno 16. září 1890. Františka, jako dcera živnostníka, se ale potřebovala co nejrychleji postavit na vlastní nohy, a proto v ten stejný rok zahájila studium v Ústavu pro vzdělání učitelek. Bylo to určitě lepší rozhodnutí než přistoupit na možnost, kterou využívala většina děvčat jejího věku, a to naučit se vařit, vyšívat, starat se o domácnost a o rodinu, což byla náplň nejvyššího možného dívčího studia po většinu 19. století. Už jako malé děvčátko si všímala dělnických žen, matek, jak v sobotu navečer chodí – v doprovodu svých dětí – za svými muži a ve výčepech je žádají o část výplaty, aby ji celou nepropili a rodina potom nezůstala bez prostředků. Čím byla starší, tím více přemýšlela nad tím, jak dosáhnout toho, aby byly ženy vzdělanější a sebevědomější, aby se již nenechávaly dokolečka od (nejen) svých mužů ponižovat a mohly být i finančně nezávislé.

Františka se učila výborně, ani nemusela otevřít učebnice. Složila závěrečné zkoušky, ale tím pro ni vzdělávání neskončilo. V roce 1898 uspěla ve zkoušce na odbornou učitelku měšťanských škol pro fyziku, matematiku, kreslení a krasopis. Setkávala s oktavánkami Minervy a prvními vysokoškolačkami. Od filozofie zabrousila i k exaktním vědám. Chodila do Klementina, kde se seznámila se spoustou inspirativních žen včetně Alice Masarykové. Díky ní začala navštěvovat rodinu Masarykových, kde se pořádaly studentské debaty při čaji. Na večerních přednáškách si rozšířila obzor ve fyzice, chemii a matematice. Následovalo tvůrčí období, kdy navštěvovala kurzy v Umělecko-průmyslové škole, zorientovala se v nových uměleckých směrech a kreslících technikách. Začala také docházet do školy Hudební Budeč pro učitelky zpěvu. Hovořila německy, francouzsky i anglicky.

Alice na ni vzpomínala takto: „Krásná byla na pohled – tvář pravidelná, životní, v záplavě hnědých vlasů, oko zářící. Rozumná, praktická, dobrého srdce… Vídala jsem jí občas – rodiče ji měli rádi – byla u nás vítaná. S ní vždy jakoby proud čerstvého vzduchu osvěžil myšlenky a city naše.“ 

Po úspěšném složení maturitní zkoušky působila v letech 1894–1895 jako učitelka v Táboře a následně v Soběslavi. Od roku 1895 dostala dekret učitelky měšťanských škol v Praze. V roce 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech. Učila až do roku 1924, ale už od roku 1918 se aktivně věnovala i politice. Byla členkou Spolku českých učitelek a čím dál více se začala zapojovat do aktivit ženského hnutí. Učitelkou jakoby se narodila, jenže její láska k tomuto povolání ji připravila o lásku muže i o možnost stát se matkou, protože učitelky byly nuceny žít v celibátu. Ten byl poprvé formulován zákonem v roce 1870, kdy byla učitelská profese pro ženu jen jakousi pojistkou pro případ, že se neprovdá a bude se muset o sebe postarat sama. Mluvilo se o tom, že vdaná učitelka by nestačila vychovávat své i cizí děti. Proti celibátu se Plamínková bouřila již od roku 1903.  Sama měla přítele, medika Viléma Freyera, ale rozešla se s ním, protože se své profese nechtěla vzdát. Kromě toho měla pocit (spíš o tom byla přesvědčena), že muži ještě nejsou vychováváni k tomu, aby uznávali ženu jako rovnocennou partnerku. 

 „Žádná věc není tak cenná, jako osobní svoboda.“  

Celibát byl zrušen v červenci 1919 československým zákonem č. 455/1919 Sb. se zpětnou platností od 1. listopadu 1918, následně ji Vilém znovu požádal o ruku. Vzhledem ke svému věku – bylo jí tehdy čtyřicet pět let, k vědomí, že už nebude mít děti a k velké spoustě práce, v které chtěla pokračovat, jeho nabídku nepřijala. Začala ale nosit jeho prstýnek a mezi své křestní jméno a příjmení přidala iniciálu F.

„Když chcete něco prosadit, pošlete tam Plamínkovou.“ (Karel Baxa, politik, první primátor Prahy)

Plamínková byla členkou Spolku českých učitelek, spoluzaložila Ženský klub český i Výbor pro volební právo žen. V podstatě celý svůj život bojovala za společnost, v které budou mít ženy stejnou hodnotu a možnosti uplatnění jako muži. Kromě prosazení rovnoprávnosti požadovala také delší mateřskou nebo modernizaci porodnic. Spolupracovala na alimentačním zákoně, či zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí, což do té doby nikdo neřešil.

V roce 1912 se jí podařilo prosadit zvolení první české poslankyně Boženy-Vikové Kunětické, o osm let později se ženy mohly poprvé zúčastnit voleb. V roce 1918 vstoupila do Národně sociální strany, v roce 1923 založila Ženskou národní radu, která se stala poradním orgánem Národního shromáždění při tvorbě moderního rodinného práva a Plamínková se díky tomu seznámila s Miladou Horákovou. V roce 1928 se stala senátorkou za Vysočinu a o pár let později jako první Češka pronesla v Ženevě projev ve Společenství národů, předchůdci OSN, v němž navrhovala úplně odzbrojení Evropy.

Dlouholeté přátelství ji pojilo s Annou a její sestrou Albínou Honzákovou. Anna byla první doktorkou medicíny, která promovala na české univerzitě. Třicet pět let působila v soukromé gynekologické praxi v ulici Na Moráni. Albína získala doktorát jako osmnáctá česká žena v historii Filozofické fakulty UK. Vyučovala úctyhodných třicet čtyři let a od svých studentek si vysloužila přezdívku Pallas Athéna. Obě sestry byly aktivní v profesních i ženských organizacích. Anna byla v roce 1930 u zrodu Sdružení československých lékařek, kterému také řadu let předsedala a založila Fond na podporu chudým a nemocným ženám. Albínu a Františku spojovalo i učitelské povolání. Obě byly jakýmsi novým typem učitelek, které jen nepapouškovaly učivo stále dokola, ale přinášely do výuky nové nápady  a zajímavé detaily.

Už v roce 1922 varovala F. Plamínková před válkou s Německem. 14. září 1938 napsala otevřený dopis říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi, ve kterém kritizovala jeho nepravdivé výroky o prezidentu Edvardu Benešovi a upozornila na jeho mylná tvrzení týkající se československého národa. „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

11. června 1939 odjela na studijní cestu do Skandinávie a snad každý, kdo ji v ten den na nádraží vyprovázel, doufal, že se odtud nevrátí. „Francie se jako zázrakem dostala za hranice. Radovaly jsme se všechny, jaké dílo burcování světa může vykonat v Anglii, Americe, Švédsku, prostě všude, kde se dá svobodně žít,“ Fráňa Zeminová, česká politička národně socialistické strany a představitelka ženského emancipačního hnutí. Ona ale chtěla zůstat se svým národem a proto přijela zpět do vlasti. Poprvé byla gestapem zatčena v září 1939. Znovu ji zatkli během heydrichiády, 11. června 1942. Poté byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně. Tady se její spoluvězenkyní stala její dlouholetá přítelkyně a tak trochu i chráněnkyně, o dvacet šest let mladší Milada Horáková. Z Terezína převezli Plamínkovou     do Prahy a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici popravili. Hlavním důvodem bylo její odmítnutí veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha. Nacisté se jí prý tak báli, že na rozdíl od mnoha jiných se její jméno neodvážili veřejně oznámit v seznamu popravených, vyhlašovaném každý den rozhlasem a vylepovaném na veřejných vývěskách.

„Pamatuj si, že když se něco má pořádně udělat, musí se to dělat celou bytostí. Tak to bylo také se mnou. Mne práce vždycky brala celou s sebou. Je dobré, že jsem vás už mnohé tímto svým pojetím práce nakazila. A proto jsi také tady,“ tlumočila Horáková po válce odkaz Plamínkové, který si od ní vyslechla v terezínské pevnosti.

Františku Plamínkovou připomínám i z důvodu Dne učitelů, který se slaví tradičně 28. března, v den výročí narození Jana Amose Komenského. Byl vyhlášen československou vládou v roce 1955, jako morální ocenění práce pedagogů. Myslím si, že kdyby se Zlatý Ámos udílel v době, kdy Františka vyučovala, určitě by jej získala. Nebo Plaketu Jana Amose. Paní Marta Lammerová vzpomínala na to, jak jí vždy maminka, kterou paní Františka učila, vyprávěla o tom, jak báječná byla, jak dbala na češtinu, ale také na výuku cizích jazyků, že nedělala rozdíly mezi dětmi z chudých či naopak bohatých rodin, a připouštěla i to, že ji měla radši než svou vlastní matku.

Na připomínku této jedinečné ženy je na domě č. p. 932 na Staroměstském náměstí umístěna bronzová pamětní deska s ratolestí a textem: „V létech 1914 až 1939 zde žila a pracovala přední bojovnice za práva žen, zakladatelka ženské národní rady senátorka F. F. Plamínková popravena 30. 6. 1942.“

Na budově Senátu na nádvoří Valdštejnského paláce je deska s textem: „Františka Plamínková 5. 2. 1875 – 30. 6. 1942 česká politička, organizátorka hnutí za ženská práva. Od roku 1925 členka Senátu národního shromáždění Republiky československé. Popravena za heydrichiády.“

Jméno Františky Plamínkové je také zaznamenáno na Památníku protifašistického odboje na místě bývalé Kobyliské střelnice.

Její památku připomněl v roce 2018 (v den jejích narozenin) i internetový vyhledávač Google a na počest Františky Plamínkové změnil své logo na animovaný Doodle. Františka Plamínková se stala třetí Češkou v historii, která v Google Doodle figurovala. Zařadila se tak ke spisovatelce Boženě Němcové a ilustrátorce Heleně Zmatlíkové.

Pokud byste se s Františkou Plamínkovou chtěli blíže seznámit, mohu jen a jen doporučit aktuálně probíhající výstavu v Nové budově Národního muzea. Za mě je až nepochopitelné, kolik knih, dopisů, osobních předmětů dokázala po své sestře uchovat Marie Vinklářová (1873 – 1965), která vše následně odkázala Národnímu muzeu. Na začátku výstavy všechny zaujme majestátní mramorová busta od sochařky Karly Vobišové, jedné z prvních českých sochařek. Příběh busty, která je od roku 2021 součástí stálé expozice Národního muzea Dějiny 20. století, je symbolem postupného návratu Plamínkové do kolektivní paměti. Je tu i její pracovní aktovka, o které její kolega ze Senátu Karel Riedl vtipkoval: „Její nabitá aktovka je postrachem nás všech…“ Výstava potrvá do 31. srpna. Muzeum nabízí i lektorovaný program Františka Plamínková: Lekce odvahy, který je určen pro žáky druhého stupně základních škol a pro středoškoláky. Neodpustím si ještě zmínku o tom, že když jsem byla pozvána na novinářskou prohlídku výstavy, provázela nás kurátorka Národního muzea Jitka Gelnarová, která působí také jako vysokoškolská pedagožka na Institutu politologických studií FSV UK a Katedře genderových studií FHS UK. Když posloucháte její vyprávění v souvislosti (nejen) s Plamínkovou, stojí to za to. „Plamínková mě vždycky fascinovala jakousi kombinací houževnatosti, až bych řekla umanutosti, a dokonalé znalosti věci, připravenosti a profesionality. Její činy a životní příběh asi nemůžou nechat člověka chladným.“

V i-vysílání České televize je k dispozici dokument režisérky Zuzany Zemanové Zapomenutá Františka Plamínková (2019). Filmem provází spisovatelka a velká obdivovatelka F. Plamínkové, Kateřina Tučková. Dvoudílný film, natočený podle její knihy Vyhnání Gerty Schnirch je aktuálně k vidění na HBO Max a rozhodně stojí za naši pozornost.

V roce 1992 obdržela Františka Plamínková in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Inspirativních žen, žen hrdinek, máme mezi sebou mnoho i my a určitě stojí za to na ně upozornit, stejně jako nezapomínat na ty, které nás již opustily. Važme si jich a važme si sebe navzájem.

Zobrazení: 314