Zločin a trest

Rubrika: Historie Zveřejněno: úterý 1. červen 2021 Autor Jaroslav Urban

Soudnictví je tady od počátku věků. Krátce poté, co byl spáchán první zločin v dějinách, a došlo k odhalení viníka, byl vynesen první trest. K soudům a trestům docházelo v každé společnosti. V historii se trestalo nejen za násilné a majetkové trestné činy.Trestalo se také za rouhání, náboženské vyznání nebo politické smýšlení. Můžeme jen doufat, že se snad tahle historie už nebude opakovat.

Na našem území vykonávaly soudy svoji pravomoc na základě zplnomocnění od panovníka nebo příslušného velmože. Od desátého do sedmnáctého století bylo zřízeno několik druhů soudů. Ty rozhodovaly zvlášť v trestních věcech poddaných a zvlášť ve věcech šlechty. Zločinnost byla až do 16. století soudně stíhána a trestána většinou bez ohledu na věk delikventů a přísnost trestu v jednotlivých případech závisela jen na právním názoru soudce. Právo nebylo nijak kodifikováno, nenašli bychom nějaký písemný trestní zákoník. V podstatě se vycházelo z tzv. práva obyčejového - jak se ten který přestupek či zločin trestal kdysi v minulosti, tak se trestal i nadále.

Teprve v roce 1579 vydaných Práv městských království českého a markrabství moravského od císaře Rudolfa II. měli soudci brát při rozhodování o druhu a výši trestu v úvahu, zda se pachatel dopustil zločinu úmyslně, z prchlivosti nebo neopatrnosti a zda se provinil vůči vlastní vrchnosti, jejím úředníků a rodičům nebo cizím a sobě rovným osobám. Zároveň měli přihlížet k věku a rozumovým schopnostem pachatele. Další pokrok - při výslechu chlapců do 18 let, děvčat do 15 let a rovněž těhotných žen a matek v šestinedělí neměly být používány mučící nástroje.

Nepřekvapí, že nejvyšší tresty byly ukládány za nejzávažnější zločiny. Mezi ty se počítala nejen vražda a zabití (mordové), ale třeba i protistátní pamflety (cedule zrádné), falšování závětí (kšaftů) a zločinné spiknutí (spuntování). Trest smrti byl vykonáván zpravidla stětím za vraždy a zabití, oběšením za krádeže, upálením za čarodějnictví a žhářství, lámáním kolem za násilné smilstvo nebo úkladnou vraždu a pohřbením za živa za usmrcení novorozeněte.



Možná nás překvapí, že bylo i několik druhů věznic. Existovala vězení hradní, klášterní, vrchnostenská, pevnostní, cechovní a dokonce univerzitní. A také městská, zvaná šatlavy. I městské vězení mělo svého správce, nazývaného biřic nebo šatlavní hospodář. Jednotliví správci mohli využívat k zajišťování vězňů všelijakých technických pomůcek (nejčastěji okovy a vsazení do klády).

❞ I městské vězení mělo svého správce, nazývaného biřic nebo šatlavní hospodář...

Do 16. století, tak jako v celé Evropě i na našem území byl uplatňován asociační vězeňský systém, založený na společném věznění delikventů bez ohledu na jejich pohlaví, věk, charakter spáchané trestné činnosti a zdravotní stav fyzický i duševní. V důsledku toho samozřejmě docházelo mezi vězněnými osobami k různým interakcím – ať už z hlediska kriminálního, mravního nebo zdravotního. Asi nepřekvapí, že u žen navíc často docházelo v průběhu věznění k těhotenství.

Další změny v trestním právu a oblasti vězeňství nastaly vydáním trestního kodexu císařovny Marie Terezie (Constitutio Criminalis Theresiana) v roce 1768. I když byl předcházející reformou podstatně snížen počet tzv. hrdelních soudů, mohl být ukládán trest smrti za celou řadu deliktů. Nejpřísněji byly trestány zločiny proti Bohu, náboženství, církvi, panovníkovi, státní správě a státu. Mírněji byly trestány zločiny proti životu, zdraví, cti, majetku a dalším oprávněným zájmům soukromých osob. Nějaký další pokrok? Ano, delikventi ve věku do čtrnácti let byli vyloučeni z trestní odpovědnosti, pokud se nedopustili hrdelního zločinu. Mučení bylo zakázáno u duševně chorých, těžce nemocných, těhotných žen a mužů nad 60 let. Osoby vyššího stavu nesměly být mučeny s výjimkou případů urážky Boha, panovníka nebo spáchání politických zločinů

Výrazně se trestní právo změnilo vlivem dalších reforem. Mezi nimi ční hlavně zákaz tortury z roku 1776. Další přišly za Josefa II. v roce 1787, následovalo vydání Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1804 nebo císařský patent č. 117 o zločinech a přestupcích z roku 1852. Norma Františka Josefa II. už rozlišovala trest odnětí svobody v těžkém žaláři, žaláři a vězení.

Trest žaláře byl vykonáván výlučně v zemských trestnicích a v rozsudcích se objevují různá zostření: samovazba, temnice, tvrdé lože nebo tělesný trest (25 ran holí nebo metlou) a konečně vypovězením ze země. Mezi zemské věznice patřily Kartouzy u Jičína (Valdice), Bory u Plzně, Mírov na Moravě, Řepy u Prahy a Svatováclavská trestnice

❞ V roce 1803 přijalo rakouské vězeňství klasifikační systém, který konečně odděloval vězněné osoby jak podle pohlaví a věku, tak podle stupně kriminálního narušení...

V roce 1803 přijalo rakouské vězeňství klasifikační systém, který konečně odděloval vězněné osoby jak podle pohlaví a věku, tak podle stupně kriminálního narušení. Uvěznění už byli rozlišováni podle úrovně vzdělání, pracovních schopností, mravního a zdravotního stavu a stupně dosažené nápravy. Celých čtyřicet let trvalo, než toto opatření vstoupilo plně do praxe. Teprve v Příručce pro vězeňské úředníky a kandidáty na službu v trestních ústavech z roku 1842 se objevuje m. j. text, že je přísně stanoveno „úplné odloučení trestanců mladších 18 let od ostatních ve dne i v noci“ a rovněž „úplné oddělení zkažených trestanců od nezkažených“.

V Čechách vzniklo oddělení pro mladistvé trestance v roce 1822 v zemské tzv. Svatováclavské trestnici v Praze. Do tohoto oddělení byli umisťováni mladiství k trestu vězení delšímu než 1 rok a zůstávali zde nejdéle do 24. roku věku. Součástí trestnice byl i Zemský polepšovací ústav, který byl zřízen v roce 1833. Umísťovaní chlapci a dívky byli nazýváni „korrigendy“. Mladiství trestanci i korrigendi byli rozdělování do třech disciplinárních tříd, kterými postupně museli všichni projít. Zásluhou vězeňského kaplana Františka Josefa Řezáče, vynikajícího a zaníceného pedagoga, byla v roce 1853 prosazena povinná školní výuka u mladistvých trestanců i korrigendů, která doplnila výchovný systém založený na mravní výchově a přiměřené pracovní činnosti. Cílem výchovného působení, na kterém se podíleli duchovní a úřední osoby bylo přesvědčit vychovávané o neodvratitelnosti zaslouženého trestu za spáchané nepravosti.



Odsouzeným se věnovalo několik dobročinných spolků. Například už v roce 1836 byl založen a v roce 1838 úředně schválen Spolek pro blaho propuštěných káranců, který se věnoval výhradně mladistvým. Tento spolek v roce 1842 zřídil učňovský útulek v Praze na Klárově, kde byli chovanci ubytováni a vzděláváni a odtud docházeli ke svým mistrům do učení. Jejich vychovatelem se stal bývalý vězeňský dozorce. K obdobnému účelu vznikla v roce 1904 soukromá obecná škola „U Dobrého pastýře“, kde byli chovanci přijímáni na základě dobrovolnosti do 14 let věku.

V roce 1856 byly mladistvé trestankyně a všichni korrigendi přemístěni ze Svatováclavské trestnice do Hradčanské polepšovny v Praze, spojené s donucovací pracovnou. Zde působily jeptišky z řádu Milosrdných sester Kongregace sv. Karla Boromejského. Z Hradčanské polepšovny byly mladistvé trestankyně společně s korrigendkami přemístěny do Zemské ženské trestnice v Řepích u Prahy v roce 1865, kde byly opět v péči Milosrdných sester Kongregace sv. Karla Boromejského. V roce 1889 zanikla Svatováclavská trestnice a všichni trestanci včetně mladistvých byli přemístěni do nově vybudované C. k. mužské trestnice v Praze na Pankráci.

Zobrazení: 1542