Energetická krize v praxi aneb Svíčková a palačinky

Nejprve bych se měl asi představit. Ona totiž role vypravěče je nesmírně důležitá a mnoho autorů jí nevěnuje přílišnou pozornost. Nerad bych udělal stejnou chybu a bylo by to také velmi neslušné. Už od mala mi kladli na srdce, abych měl dobré vychování, abych nikde nedělal ostudu a ke všem se choval zdvořile. Víte, on takový přístup otevře nespočet dveří a  odstraní nespočet překážek a bariér.

Tuhle mi jeden pán stoupnul na autobusové zastávce na nohu a já jsme to přešel jen drobnou grimasou. Nic se neděje, ono to tak moc nebolelo a z toho se nestřílí. Bylo to k něčemu nakonec dobré, protože v autobusu se pak na mě pán celou dobu smál a povídal si se mnou. Kdybych hned na začátku na onoho cestujícího vyjel, zašklebil se a udělal brajgl, tak bych měl potom mnohem horší cestu veřejnou dopravou a my zrovna jeli docela daleko. Takže se mi ona „laskavost“ mnohokráte vrátila. Ale abych neodbíhal od tématu. To se také nemá a já vím, že bych měl mluvit k věci. Ono již samotné odbíhání je poměrně zajímavou záležitostí. Někdy se mi stane, že si přemýšlím o svých věcech a najednou jsem úplně sám, tam, kde to neznám a hledám záchytný bod, kterého bych se chytil a našel cestu zpátky. Ale prý se to stává mnohým z nás, takže to asi nebude takový problém. Prostě se musím více soustředit. Víte, dost podstatnou roli v tom hraje také věk. Co si budeme namlouvat. Nejsem už nejmladší a vousy už mi začínají šedivět. Jo, ještě před pár lety, to jsem byl fešák. Pevně stavěný, samá šlacha a sval, síly na rozdávání. Ale teď už si toho dovádění zase moc neužiju. Vyjdu kopec a dýchám jako čtyři, ne čtyři, jako šest a potom sotva pletu nohama. Když jdu s více kamarády, tak pozoruji, jak mi utíkají a já na ně raději  někde počkám. Na takové to mladické poskakování a pobíhání mě už opravdu neužije. Tuhle jsem byl u pana doktora a on mi povídá: „To víš, kamaráde, pár křížků na hřbetu už máš a podle toho se chovej.“ Pak mi předepsal nějaké pilule, které musím každý den polykat se snídaní. Jo, a abych nezapomněl, tak nejhorší jsou schody. To je vám dřina. Nahoru to ještě docela jde, ale dolů? To je peklo. Loupe mně v kříži a necítím nohy. Dokonce mě jednou na schodech předhonila i sousedka Matylda. Já na ni koukám a začínám ztrácet svou hrdost. Přece mě nějaká ženská nebude předbíhat, to není možný! Ale bylo a taky mi to svým pohledem dávala pěkně sežrat. Podívej se na sebe, dědku. To už nesejdeš ani po schodech, co budeš dělat za pár let? Kvůli tobě tady výtah neudělají a ostatní tě neunesou. Jsi totiž dost tlustej! Baba drzá. Ten pohled opravdu řekl vše. Měla by se podívat sama na sebe. Je to už taková vypelichaná koule, co nosí mašli na hlavě. Pořád ještě hledá ztracené mládí, ale já moc dobře vím, že kdyby se schovala, tak už by ji nikdo nehledal… a propos, s tou váhou má ta potvora pravdu. Měl bych s ní něco udělat, upravit, shodit… no jo, já vím, už jsem si to dal za novoroční předsevzetí, ale když ono je to tak těžký… jídlo mi chutná, masíčko obzvláště a honit se po sportech není nic pro mě. A ještě ke všemu ty klouby a řeči doktora. Já vím, že lidově řečeno, sežeru, na co přijdu, ale ono je to silnější  než já… to si pak nakonec řeknu: I prd, mám se trápit? Mám se honit? Mám se snad omezovat? Ne. Žiju jen jednou. Tedy snad. Třeba i ta má duše nakonec půjde do nebe. A to vám povídám, pokud tam půjdu a pokud tam potkám tu otravnou Matyldu, tak ji na těch schodech předběhnu a nahoře na ni vrhnu takový pohled, že spadne na zadnici.

Asi jsem zase odběhl od toho tématu, které bylo jako první. Myslím, že jsem mluvil o vypravěči tohoto příběhu. No, tak myslím, že zase taková odbočka to nakonec nebyla, protože jsem o sobě řekl opravdu hodně. Jsem dobrák, to už víte, jsem tak trochu starší, to už taky víte. Jsem pomalej a tak trochu, jaké překvapení, nenažranej. Taky nemám rád sousedovic Matyldu, protože je to pěkná mrcha a fiflena z periférie. No, to už taky víte. Jo, chodím k doktorovi a potkal jsem hodného pána v autobuse. To už taky víte. Jo a na okraj, jsem pes, a to už teď taky víte.

❞ Sousedovic pudla trefilo před pár týdny auto na přechodu. Ten blbec se nerozhlídl a vletěl tam i s vodítkem a páníčkem na červenou...

Prý neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tak to mi dovolte, abych se zasmál. Neštěstí chodí především po psech. Sousedovic pudla trefilo před pár týdny auto na přechodu. Ten blbec se nerozhlídl a vletěl tam i s vodítkem a páníčkem na červenou. Hrůza, to auto to málem nezastavilo a on se samou hrůzou z představy, že bude zbytek života o francouzských holích, doslova a do písmene… (toto slovo bylo redakcí časopisu smazáno) na zebru. Taková ostuda. Kdyby mu byl rok, nebo maximálně dva, pes si řekne, dobrá, je to ještě tele, ale on? Takový zkušený borec? Asi senilní jako já, nebo na druhém konci chodníku viděl něco zajímavého. Snažil se to ututlat, ale nakonec to na něj všichni vědí. A víte proč? Zase ta Matylda. Slyšela, jak si o tom lidé povídají a hned to všem zatepla vyzvonila. Myslím, že má do konce života v sousedovic pudlu nepřítele. No jo, to je to neštěstí. Když se stane druhému, tak ještě celkem fajn, ale pak si sedne i na vás. A to je pak průšvih. Nevím, co jsem komu udělal, ale moji lidé mě už prostě nechtěli. Asi se jim nelíbilo to, že jsem starej, nebo že na vodítku chodím zásadně za nimi a občas bych rád chtěl nosit. Nebo jsem opravdu byl tak nenažranej? Ať tak či onak, prostě mě jednoho dne dali do auta a odvezli do útulku. Já blbec si ze začátku myslel, že jedeme k doktorovi nebo něco podobného. Ten den mi dávali samé piškotky, dobroty, kousací kostičky a tak. Pak jsme přejeli odbočku a já věděl, že jsme buď změnili doktora, nebo že náš doktor pracuje už jinde. Pak jsme po cestě začali klesat dolů kolem malých domků, až ta cesta vedla lesem, kolem malého jezírka… pak už jsem z dálky slyšel další kamarády a najednou jsme vyjeli u velké brány poblíž velké vody. Všude plno psů a také lidí. Jé, to bude asi nějaká psí pouť, nebo něco takového, ale prd. Odvedli mne do místnosti a pak něco sepsali s takovou paní v bílém plášti. Ona se na mne celou dobu usmívala, krmila mě piškotky, ale já už věděl, že se něco děje. Na to my čtvernožci máme docela dobrý čuch. Nakonec se na mne mí lidé podívali a předali pánovi v černých montérkách. Měl dlouhé vousy a velký břicho. Říkal jsem si, že ho hned utahám, to nebude problém, zdrhnu mu, ale omyl. Ten měl sílu jako bejk.

První noc byla divná. Dostal jsem úplně všechno. Najíst, napít i pan doktor se na mě přišel podívat. Pak přišel takový menší pán a chvíli si se mnou povídal. Prý se nemám ničeho bát, že mi dají nový domov, nové kamarády a nové lidi. Ty moji mě už nechtěli, ale jistě se najde někdo, kdo bude chtít takového šviháka lázeňského. No jo, řeči hezký, ale kde mám svůj pelech, kde mám své misky a svůj nakousaný koberec? Kde je můj výhled do sídliště, abych mohl zatepla koukat lidem do okna? Kde?

Mám tady kamaráda. Jmenuje se Ben, alespoň mu tady tak říkají, ale od něho vím, že to jeho pravé jméno rozhodně není. Je tu už několik měsíců a pořád nic. Má už taky šedivé vousky a chybí mu pár zubů. Já mám naštěstí všechny, ale to moje břicho. Možná jsou to jen geny, s kterými nic nezmůžu. Máma prý byla rasou německý ovčák a táta labrador. Takže vím, odkud vítr vane. Labradoři jsou prostě líní a vyžraní a já za to nemůžu. Genetiku si pes nevybere!

Ten čas čekání na nové majitele přeskočím. Bylo to tady v trojském útulku fajn, ale všeho moc škodí. Byl jsem na udání problémový pes a tak prý přispěla k mému novému domovu i nějaká paní zpěvačka, která dlouhou dobu nemohla zpívat, protože někoho naštvala a snad i něco podepsala. To ostatně znám. Já jsem si také podepsal sousedovo auto, a ten mě pak hnal. Takže vím, o čem to je. Nakonec si mě vzali domů dva starší lidé. Ta paní měla moc krásné dlouhé sněhobílé vlasy a pán nosil baret. Bydlení bylo fajn, ale bez zahrady. Takový velký byt v centru města. Dokonce jsem měl výhled na tramvajovou zastávku. Jídlo mi dávali i třikrát denně a dokonce jsem dostával i svíčkovou, knedlíky, palačinky a další dobroty. To vám bylo žůžo. Já nebyl kulička, já byl koule, ale najednou JEJDA! Pak jsem dostal snídani – mléko, vločky i konzervu… a zase JEJDA. A tak to šlo několik týdnů dokola… JEJDA.

To už zase stojíme u té velké vody a velkých vrat a já nevím, proč jsem tady. Asi jsem něco udělal špatně, ale kdybych věděl co. Nic jsem nerozkousal, všechno sním, na procházky chodím spořádaně a na vodítku netahám, tak proč?... Ten pes šíleně prdí! Rozčiluje se pán s baretem a šedý dlouhý vlas přikyvuje. Jak prdí? Oponuje paní v plášti? Prostě moc prdí a nedá se to vydržet. Musíme neustále větrat a tolik peněz na topení opravdu nemáme. Takže jej vracíme a děkujeme! Nemáte nějakého, co neprdí?

Tak prd, tahle štace mi nevyšla. Uvidíme, jestli mi dá psí pánbíček ještě jednu šanci. A ejhle, je tady. Ani jsem dlouho nečekal a je tu další zájemce. Opět starší pán, tentokrát bez šedovlasé paní. Má menší byt s velkým balkonem a dává mi normální psí žrádlo. Granulky, sem tam konzerva a kapsička. Dokonce mi uvařil i psí těstoviny a jakej kotel. To vám byla bašta. Mně se nikam pak nechtělo. Natáhl jsem se a koukal s ním na fotbal. Procházky na pořadu dne moc nebyly a tak mi padaly oči dolů a dolů a dolů… pán jen koukal na ty, co se honí za míčem, ale mě to přestalo bavit. Okno vysoko a tak víčka zase dolů a dolů a dolů… to víte. Pak jsem se začal vrtět, sny přišly a bylo labůžo. Jednou jsem se probral, jazyk vyvěšený, já na zádech a slintal jsem. Bože, já slintal, jak malý psisko. To už se na mě pán díval trochu jinak a já si všiml, že vypadá tak trochu starší, než byl na začátku.

To už zase stojíme u té velké vody a velkých vrat a já nevím, proč jsem tady. Asi jsem něco udělal špatně, ale kdybych věděl co. Nic jsem nerozkousal, všechno sním, na procházky chodím spořádaně a na vodítku netahám, tak proč?... Ten pes šíleně chrápe a já se kvůli němu vůbec nevyspím! Paní v bílém plášti čekala prdy a místo toho přišlo chrápání. To víte, pes si nevybere. Ono to tak prostě je. Nasadil jsem smutný oči a opět alou do kotce. Ani mi nemusí ukazovat cestu, trefím sám. Já za to nemůžu. Jsem holt smolař. A štěstí opravdu unavený není a nebylo. Co se mnou?

Už jste slyšeli, že by byl pes vůl? Já ne, ale vím, že to může nastat. Sice to je proti přírodě, ale je to tak. Štěstí bylo unavený a sedlo si i na vola, tedy na mě. Z toho vychází má nová teorie, že i pes může být hovězím dobytkem, respektive volem. Do třetice si mne vybrala mladší rodinka s domkem a se zahradou. Dostávám dobrou stravu a pravidelně mě venčí. Spím ve svém, tedy v boudě se šindelovou střechou a mám všude dokonalý přehled. Občas na někoho zaštěkám a tak plním roli hlídače a strážce. A když zrovna chrápu, pak si zloději myslí, že můj pán je v garáži a řeže dřevo na zimu. To se nám pak vyhnou velkým obloukem. Já se mám a myslím, že takovou štaci by mi záviděla i ta fiflena z periférie Matylda!

Zobrazení: 285