Mezi jevištěm a chatou

Rubrika: Kultura Zveřejněno: neděle 31. květen 2026 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Stále se toho tolik děje. Na všech frontách a tedy i v kultuře. Sotva jedna výstava končí, další má vernisáž. Sotva má premiéru jedno představení, další má slavnostní derniéru. Koncertů díky pěknému počasí přibývá na open air scénách, začíná období letních festivalů. Někdy je těžké si vybrat… Jen tak namátkou, co se chystá: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Prague Open Air v Riegrových sadech a Arálu17 v Holešovicích, Smetanova Litomyšl, Colours of Ostrava, Letní Letná, Shakespearovské slavnosti a mnohé další akce krátkodobé i ty, které mají delšího trvání. Každý si budeme vybírat podle svého. Co z nedávných novinek bych vám chtěla doporučit?

Představení Doktorka z domu Trubačů mělo v divadle Rokoko premiéru 7. března, ale vzhledem k velkému zájmu diváků jsem ho viděla až v půli května. Čekání se vyplatilo, ne vždy je nejlepší vidět premiéru, mnohdy si představení „musí sednout“. Životní příběh doktorky Vlasty Kálalové-di Lotti, rodačky z jihočeských Bernartic, zpracovala ve svém románu Ilona Borská. Kniha poprvé vyšla v roce 1978 (necenzurované vydání je z roku 1993), dočkala se již sedmi vydání a byla přeložena do mnoha jazyků, včetně arabštiny. Kniha se v roce 2009 hlasováním čtenářů zařadila mezi sto nejoblíbenějších knih v anketě Kniha mého srdce, a dodnes neztratila na popularitě. Je to další z úžasných příběhů nezapomenutelných a silných žen, které stojí za to stále připomínat. Vlastu Kálalovou lákala chirurgie, ale stále ji někdo odrazoval. Copak žena může být chirurg? Odjela zkoumat tropické nemoci na Blízký východ. Naučila se dvanáct jazyků, otevřela si v centru Bagdádu soukromou praxi a sedm let úspěšně provozovala nemocnici. Coby nadšená amatérská entomoložka poslala zhruba 50 tisíc perfektně zpracovaných exemplářů brouků Národnímu muzeu v Praze. Byli mezi nimi i dva dosud neznámé druhy krasců. Jeden dostal na její počest přídomek Kálalae. V dalekém Bagdádu našla svou lásku, o kterou ale přišla po návratu do Čech. Za zahradou rodinné vily v Bernarticích zastřelili 8. května 1945 němečtí vojáci jejího manžela, šestnáctiletého syna i čtrnáctiletou dceru. Její příběh si naši pozornost zaslouží. V Rokoku ji ztvárnila Beáta Kaňoková. V recenzi březnové premiéry jsem se dočetla, že „při děkování neskrývala slzy dojetí“. Stejně tomu bylo i při květnové repríze. Role je náročná nejen fyzicky, ale i emočně a B. Kaňoková je skvělá. Sice své herecké kolegy potřebuje, ale v podstatě ji jen sekundují ve více rolích. Vyzdvihnout je třeba i kostýmy a scénu. Vše potvrzuje, že v jednoduchosti je krása. Zajímavé je využití rekvizit, hry světel a stínů. Zkuste ze čtyř židlí, dřevěné kozy, prkna a pár dek udělat velblouda, který unese dva herce! Slibuji, že představení ve vás bude doznívat ještě dost dlouho a že vás, stejně jako mě, dojmou Beatiny slzy, které rozhodně nejsou falešné.

V Divadle Na Fidlovačce uvedli hru autora a režiséra Tomáše Svobody Husákovy děti. Vzhledem k tomu, že patřím do této kategorie dětí, zcela souhlasím s autorovým vyjádřením: Neměli jsme jasno v tom, co je dobré a co zlé. Neměli jsme jasno v tom, co je pravda a co je lež. Neměli jsme jasno v tom, co je vkusné a co nevkusné. Nesli jsme si životem nejistotu. Nebyla to lehká doba pro nás, ale ani pro naše rodiče. Jistě si někteří z vás také vzpomenou. Jak nám lhali, jak jsme jim to věřili, jak jsme potom ze všeho střízlivěli. Tohle představení se vás bude pokoušet rozesmávat celou dobu, ale bude vás přitom zároveň mrazit.

Divadlo v Dlouhé připravilo představení pro celou rodinu Jak vidět neviditelné. Inspirací byla nenápadná, leč o to pozoruhodnější kniha portugalských autorek Isabely Minhós Martins a Madaleny Matoso (Magdalena se účastnila loňského Světa knihy). Jde o hravou a dobrodružnou cestu světem představivosti, fantazie a tvořivého myšlení. Devítiletá Ema musí zůstat „na pozorování“ sama v nemocnici. Bez bráchy, rodičů a dokonce i bez mobilu. Je to nový svět, sterilní, vážný, bez fantazie. Ema se bojí, ale i nudí. Poetické, zábavné, nápadité, bohužel i zbytečně dlouhé představení – zejména pokud jde o dětské diváky. Divadlo uvádí, že je vhodné pro děti od šesti let, ale byla bych opatrná a zvážila vyspělost dítěte. Nicméně i dospěláci se budou bavit. Kromě stálic DvD hrají i děti z Dětské dramaturgické rady (o ní více na stránkách divadla). Běžte se podívat a povolte i vy uzdu své fantazii.

A teď jeden fenomén. Fenomén ve světě architektury. Fenomén CHATA. Výstava, která mapuje typologii chat

a letních domků, probíhá až do půlky září v historické budově Uměleckoprůmyslového muzea. Zaměřuje se na konkrétní návrhy a typologie modernistických chat a víkendových domů, které navrhovali přední i méně známí architekti a na něž se v průběhu historie už dávno zapomnělo. Neromantizuje téma chaty, není to totiž český fenomén, i když se to tak traduje. Výstava ukazuje, že chaty najdeme v Japonsku, Chorvatsku, USA, Finsku, Francii, Švédsku. Dívá se na chatu z pohledu dějin umění, architektury a designu. Najdeme zde také originální nábytek

z některých objektů chat a letních domů či unikátní fragmenty jedné ze dvou chat navržených Zdeňkem Pešánkem (architekt, malíř a sochař, rodák z Kutné Hory). Počátky chalupaření u nás se datují již do doby průmyslové revoluce, kdy se lidé začali stěhovat do velkých měst a ve volném čase jezdili na výlety do přírody. Později si tam začali stavět i chaty a tvořili celé chatové osady. Mezi ty nejznámější patří například osada Ztracenka u Štěchovické přehrady.

Chaty (objekty, které jsou postaveny přímo za účelem rekreace) a chalupy (menší venkovská obytná stavení) byly únikem z šedi panelových sídlišť, často jediné místo, kde jsme měli za reálného socialismu soukromí a alespoň malý kus svobody. Lidé si je sami zvelebovali a mohli se v nich realizovat. Dodnes zůstávají ceněným rodinným dědictvím. Jejich obliba tradičně stoupá v časech krizí – ekonomické, migrační a především během pandemie covidu. Věta „O víkendu jedeme na chatu,“ zaznívala pravidelně v leckteré české domácnosti. Ach, jak moc mě při příchodu do expozice zamrzelo, že tatínek naši chatu prodal, protože jsme tam v určité době moc nejezdili a on už na její údržbu sám nestačil. Mít zase tu možnost vyrazit „čugálkou“ do Zbra, jako před pár lety… V hlavě mi také zní písnička skupiny Buty: Nasadí staré tepláky, všecko, co umím je od taty, musíme zajet na chatu, za mojim tatu…

Rozhodně doporučuji komentovanou prohlídku s kurátorem výstavy Adamem Štěchem nebo procházku zahrádkářskou osadou Ořechovka, která je jinak veřejnosti nepřístupná. A v příštím čísle přineseme tipy na letní výlety.

 foto:Husákovy děti / foto: Divadlo Na Fidlovačce, Doktorka z domu Trubačů / foto: Divadlo Rokoko, 2x Jak vidět neviditelné / foto: Divadlo v Dlouhé, foto: u(p)m / Adam Štěch 

Zobrazení: 54