Salám cestuje s Bardotkou

Zdravím všechny psí přívržence, nadšence, fandy a milovníky chlupatých mazlíků. Dnes vám budu vyprávět příběh, který se skutečně stal a který se tedy zakládá na pravdě. Věřte mi vše, co vám napíšu svou tlapkou. Nejprve se vám ovšem musím představit. Jmenuji se Jenda, ale nikdo mi neřekne jinak než Salám. Pokud se vám zdá tato přezdívka urážlivá, hanlivá až vulgární, tak znáte mé pocity. Na druhou stranu se té přezdívce nedivím. Když se postavím vedle svých brášků, tak jsem skoro o polovinu delší a když jdu po ulici, tak z dálky připomínám prchající štangli lovečáku. A abych byl k sobě spravedlivý, tak ta štangle je docela vypasená. Ale nenechte se zmýlit mým poetickým vzhledem. Dokážu vyvinout rychlost převyšující svižnou chůzi. Je pravdou, že pak popadám dech a svalím se na své osvalené bříško, ale co… No prostě jednoduše řečeno, jsem přežranej!

Když jsem se narodil, nebýval jsem ovšem takový. Jedl jsem stejně jako bráškové a sestřičky. Vydrželo mi to celé dva dny… pak už to nešlo! Když ono to všechno bylo tak moc dobré a ostatní byli tak moc pomalí a líní. Už po druhém měsíci si mě všichni pletli s mámou a za další dva měsíce spíše ona vypadala jako moje štěně. Nenažranost je ovšem mou jedinou zápornou vlastností. Jinak jsem úplný andílek. Hodnej, milej, mazlivej, zkrátka k nakousnutí. Proto se mě majitelé zbavili málem jako prvního. Ne, že bych zlobil, ale proto, že bych je vyžral, řečeno jejich slovy. Na mou obranu však musím napsat, že jsem svou porcí v rodině krajského rekordmana v pojídání švestkových knedlíků nijak nevynikal. Pravidelně jsem dostával papiňák žrádla, a to jen třikrát denně. Páníček v rámci přípravy na další přebor se mnou soutěžil a jen málokdy prohrál. Vidíte, máme to my jezevčíci na světě holt těžké.

Ne každý kolega stejné psí rasy je ovšem takový jedlík knedlík. Na obranu musím napsat řadu kladných jezevčičích vlastností, které nás posouvají na žebříčku psích plemen do prvních pozic. Vezmeme to pěkně po pořádku! Za prvé – roztomilý kukuč a elegantní vzhled. To je jasné, hned na první pohled. Já jsem taková elegance sama. Abych sám sebe přirovnal k nějakému slavnému herci, tak je to jednoznačně Obelix. Tak statný a tak milý. A ten kukuč je nejlepší po gáblíku. To mám úsměv od ucha k uchu.

Další naší kladnou vlastností je silná osobnost. Já to naplňuji tak trochu v jiné rovině, ale na to se historie ptát rozhodně nebude. Dále je to naše skladnost. Takový větší kombík nám jezevčíkům bohatě stačí k naprosté spokojenosti. Jen doplním malou poznámku. Pokud chcete se mnou cestovat na dovolenou, tak doporučím tažné zařízení a přívěsný vozík. Kufr je sice pro nás dostačující, ale velmi rád se po jídle válím a protahuji své tělíčko.

Pokud chcete se mnou cestovat na dovolenou, tak doporučím tažné zařízení a přívěsný vozík. Kufr je sice pro nás dostačující ...

Dále jsme naprosto ideální na stopování. Já například dokážu vyčmuchat vuřt na vzdálenost několika kilometrů. Našel bych jídlo i uprostřed pustiny. Ale na zvířata se moc nehodím. Mám totiž čuch naprosto specializovaný na maso zpracované či tepelně opracované, ideálně uzené. Do lesa jsem proto naprosto nevhodný. Já ty srnčí, liščí i jelení smraďochy cítím, ale není to nic pro mě. Můj páníček mě vzal na hon jen jednou. Když začal lov, tak jsem první metry běžel, abych se za sebe nemusel stydět. První kroky byly naprosto úžasné, cítil jsem se jako nějaký ohař, lehký jak pírko. Ovšem to pominulo po třiceti metrech. Pak mé tělo ztěžklo a dech se výrazně zkrátil. Nechtěl jsem podvádět, ale v rámci zachování zdraví došlo ke změně azimutu mého pohybu. Nakonec stačilo pár minut počkat pod smrčkem. Pán po usilovném hledání, volání a nakonec i úlevném smíření se s mou tragickou smrtí mě našel v jeho batohu, kde jsem po malé svačince, spočívající v pěti krajících horalského chleba se sádlem, na chvilku usnul.

Ovšem naší prémiovou vlastností je hlídání. Tak například já přesně vím, kdy se vrátí panička z nákupu. Přesně vím, kdy je lednice prázdná a také přesně vím, kdy je čas snídaně, oběda a večeře. Tady jsem nejlepší hlídač široko daleko! Tak doufám, že výčet našich kladných vlastností vás přesvědčil a již hledáte v inzerátech a v útulcích, kde nějakého toho jezevčíka mají.

Abych však nechodil kolem horké kaše. Slíbil jsem vám příběh z mého života a tak tady je. Páníček mě musí čas od času vzít na procházku. Ne, že bych to já osobně vyžadoval a toužil po tom. To víte, packy krátké, bříško jen maličko nad normou pivovarnického sudu, takže procházky nejsou mé oblíbené. Za pecí (tak říkám lednici) je líp. Ovšem jednou nás panička oba donutila k pohybu. Páníček měl ovšem na takovou torturu svou metodu. Došel se mnou do nejbližší hospody U Rohatýho prasete a zde, lidově řečeno, hodil sitznu. Já neprotestoval, rozvalil se pod stolem plným štamgastů a nechal si zdát o středně propečeném steaku.

Pivo dalo pivo, kořalka kořalku a slovo dalo slovo. Páníček s velkým rozhodným gestem velel: „Jde se na ten fotbal. To by bylo, abychom to nevyhráli. Nějaký Pražáci nám můžou být ukradený!“ V tu chvíli se stůl nadzvedl, poposkočil, odsunul a já měl po siestě. Nejprve jsem zmateně koukal, co se to děje, jak to, že v tak klidné seismologické oblasti došlo k zemětřesení a jak je možné, že můj člověk tak rychle vstal?

Co následovalo, nechtějte ani vědět. V tom davu mi někdo třikrát stoupnul na ocas, dvakrát na tlapku a jednou se o mě jeden opojený rumem mále přizabil.

Co následovalo, nechtějte ani vědět. V tom davu mi někdo třikrát stoupnul na ocas, dvakrát na tlapku a jednou se o mě jeden opojený rumem mále přizabil. Aby byl pohyb se mnou rychlejší, vzali mě do náručí a celá skupina nově organizovaných fotbalových chuligánů seniorů vyběhla směr vlakové nádraží. Nesli mě jak pytel brambor, pořád si mě přehazovali a nakonec dali do ruksaku. To, bráno pohledem retrospektivy, nakonec nebylo tak špatné. Až na to houpání. Trochu jako pan Lorenz ve filmu Na samotě u lesa!

Skupina fanoušků čutálistů dorazila na vlakové nádraží právě včas. Výpravčí se zrovna nadechoval s píšťalkou, když první senior začal lomcovat s klikou od vagonu. To mu v tom spěchu samozřejmě nešlo a tak začal hulákat, že si za své daně a důchod zaslouží jízdu vlakem, co má vagony, do kterých se dá alespoň dostat. Po vyřešení rébusu s klikou pak ještě několik členů skupiny uklouzlo na prvním schodu, dvěma spadly důchodky na koleje a jeden se slovy „tolik mi stará nedala“ celou akci vzdal pro nedostatek finančních prostředků na dráhu. Když mu však nejstarší člen sdělil z okna vlaku informaci o důchodcovské slevě, doběhl vagon a skočil do kupé s trojitým rittbergerem a slovy: „Chlapi, víte, že nás táhne vepředu Bardotka? To bude jízda na fotbal!“  

Já se mezitím dostal z batohu a našel si své místo u topení pod sedačkou. Za chvíli bylo v celém kupé úplně ticho… Teplo uspalo každého z nás. Já si opět nechal zdát o středně propečeném steaku, a abych měl sny pestré, přidal jsem i kachýnku. V okamžiku, když jsem ji chtěl sníst, tak mě probudila strašná bolest… někdo mi stojí na ocasu!!! A ještě k tomu křičí „Jízdenky, prosím!“ To se děla? Mám sto chutí na kachnu a místo toho mám z oháňky placku! Fuj!!! Až na tento moment se v zásadě nic podstatného po celou cestu nestalo. Hned zas usínám, a doufám, že kachýnka je ještě teplá!

Když všechno dojím, pořádně otřu tlamu, tak už vím, že je čas otevřít oči. Pod hubou mám louži a v žaludku začíná kručet… Promnu jedno oko, pak to druhé… Všude je kolem ticho a klid, jen vlak si vesele drncá tu svou monotónní písničku… ten klid je mi nějak podezřelý… nevidím nohy, ani batoh… necítím žádnou známou vůni… sakra, já jsem tady úplně, ale úplně sám…

Snažím se nepanikařit… klid, klid… určitě si všichni odběhli do jídelního vozu… na pivo… rozumí se… ale tyhle vlaky jídelní vozy nemají… to bych cítil párek na míle daleko… a NIC!!! Kouknu kolem sebe, vyskočím na poličku u okna a dívám se… jeden strom, druhej, třetí… rybník… pole… neznám! Neznám nic horšího, než když na vás někdo takto zapomene. Vlastně vám ukáže, jak jste mu úplně putna! Lhostejní, úplně u vocasu, zbyteční, nestojíte za pozornost, jste vzduch… možná ještě něco horšího… protože vzduch potřebují, vy je vlastně jen obtěžujete! Tak proč si mě k čertu nechali? Honí se mi cestou myšlenky nejrůznějšího psího charakteru… Dávno jsme minuli nápis Pardubice, Kolín, Lysá nad Labem…

Jak se to říká? Jo, do psí ďury! Tak tam asi jsem. Nadzvednu čumák a vidím, že dveře kupé nejsou úplně zavřené, je tam maličká mezera… sláva, svoboda… strčím čenich mezi dveře a zatlačím, co to jen jde… znovu, znovu… až napotřetí se to konečně podaří. Vyjdu na chodbičku a na druhém konci je ten šlapač ocasů, co při tom řve „jízdenky, prosím!“ Tak tam ne… druhá strana je volná… rozhlížím se, ale kde nic, tu nic. Vagon je úplně prázdný. No, kdybych neležel na gauči u televize, tak by mě to asi nenapadlo… ale České dráhy by se mohly trochu zefektivnit!

Jdu, courám se a najednou letím na čumák… opět do té psí ďury! Trochu to bolelo, ale my stojíme… lidi, psi, kočky a bůh ví co ještě, my stojíme! Sláva… vybíhám ke dveřím a čekám, jestli se nenajde někdo, kdo by je otevřel. Já mám ty své pacičky přece jen krátké a na tuto odbornou činnost nevhodné. Chvíli čekání a nakonec je otevírá nějaké člověčí mládě zvenku. Hurá… svoboda… využívám momentu překvapení a skáču rovnou ze dveří… lidi, já byl ale blbec. Trochu mi uteklo, jak blbě lezli do vlaku lidi, natož já s břichem s mírou pivovarského sudu… to byla rána… nejprve kotrmelec, salto, bum na čenich, zase kotrmelec a pak náraz do sloupu. No, já viděl všechny psí svatý a možná i ty kočičí! Ležím, snažím se vzpamatovat… naštěstí má osvalená postava vše zachránila. Je čas najít záchranu! Ale kde?

Já sem patřím, tady je mé doma, moje bouda… Chvilku mi to vycházelo, ale...

Producíruji se po perónu a tvářím se nenápadně. Hele, mě si nevšímejte, jsem jen obyčejný jezevčík. Já sem patřím, tady je mé doma, moje bouda… Chvilku mi to vycházelo, ale s přibývajícím časem se má role nenápadného psa cestovatele stávala kolemjdoucím více a více nápadnou. Natož těm, co měli podobné modré oblečení… Snažil jsem se maskovat listem, co jsem našel, ale bylo mi to prd platné… Nakonec mě chytli! Já vám řval, nechtěl, dokonce i kousnul, ale oni drželi a drželi… Nakonec mě uklidnila, jak ostatně jinak, až mňamka. Dostal jsem od jednoho pána mlsku a bylo zase dobře…

Pak mě naložili do takového většího auta. Dali do menší klece, abych zase nespadnul na čumák a nemusel být psem sprostým. Protože nejsem žádný pes hlupák, tak vím, že mě dali do útulku. Ono to nezní moc hezky, ale pro mě to bylo rozhodně lepší, než pořád chodit po perónu a tvářit se nenápadně. Víte, jak z toho bolí tlapky? V tom útulku byli paní a pán v bílém. Ti si mě prohlídli, dali takovou studenou věc na břicho a o něčem mluvili. Maličko mi vstaly chlupy hrůzou, protože zaznělo slovo dieta! Ale to se mi snad jen zdálo… nemůžou být přece tak krutí!

Naštěstí, a to doporučuji všem páníčkům, ostatně je to i jejich povinnost, mám něco pod kůží, podle čeho mě poznají. No, já nevím, jak je to možné. Já většinu lidí a zvířat poznám po čichu… oni prý po čipu. Tak snadno vypátrali mého člověka. Páníček to doma asi moc pěkné neměl! To víte, odjel bez souhlasu na fotbal, ještě trochu nadrncaný, vrátil se pozdě s bandou chuligánů seniorů, navíc ještě prohráli a taky mě nechal ve vlaku! Paní si mě vyzvedla hned druhý den ráno… a věřte nevěřte, prý takový případ, jako já, měli docela nedávno znovu! To by se jeden poštěkal!

• Předchozí
• Následující