Třikrát a dost?
Je těžké psát s předstihem o něčem pěkném, zábavném a povznášejícím, když je možné, že až článek vyjde, bude v našem okolí více bolesti a utrpení. Nicméně já budu doufat, že se to nestane. Ne, nechci se pouštět do hodnocení současné situace a politického dění. Naopak. Chci vás inspirovat. Dovolím si pozvat vás na tři výstavy, které zaujmou velké i malé, ještě nějakou dobu potrvají a tak si třeba najdete čas a navštívíte je.
2D nebo 3D?
Jako děti jsme v určité chvíli podlehly vášni pro jednoduché obrázky, které se malovaly do rohu listu v sešitě. Na jednom růžku byla úplně jednoduchá postavička se svěšenýma rukama, na druhém pak ta samá figurka s rukama zvednutýma. Když jsme potom rychle horní list obracely tam a zpět, zdálo se, že panáček mává. To jsme nevěděly, že vlastně animujeme.
Přesně tohle jsem ukázala jedenáctileté dceři svých přátel, kterou jsem na výstavu pozvala z prostého důvodu. Zajímalo mne, jak bude reagovat dítě a jak dospělý.
V Pražské tržnici v Holešovicích, kam bývalo zvykem chodit hlavně na výhodné nákupy, se už delší dobu chodí i za kulturou. Místní scéna Jatka 78 zaujala jasnou a nepřehlédnutelnou pozici v pražském kulturním životě. O kousek dál, v hale č. 17, probíhá až do 3. července výstava „Světy české animace“. Pořádá ji společnost Art Movement, která nám již představila výtvarnou tvorbu Tima Burtona (2014), Davida Cronenberga (2016) či studia Pixar (2019). Současná výstava přibližuje 75 fascinujících let české animované tvorby. Vzdává hold nejen jednotlivým osobnostem tohoto filmového oboru (Švankmajer, Trnka, Pojar, Born, Zeman, Týrlová a další), ale i scenáristům, střihačům, zvukařům, kameramanům a mnoha dalším lidem, kteří se animaci věnují, kteří bývají divákovi obvykle utajeni a bez kterých by se mnohdy nepohnul ani Štaflík, natož Špagetka.
Věděli jste, že nejdelším českým animovaným seriálem je Bob a Bobek, resp. Králíci z klobouku?
Stroze: 60 obrazovek, 30 filmových scén, 150 loutek, 2 patra. Obšírněji: výstavou vás provede kreslená postava pana Šipky, toho určitě nepřehlédnete. Přízemí haly je věnováno procesu výroby animovaných filmů. Otočte si klikou a rozpohybujete vzducholoď, posuňte folii na monitoru a postavíte Macha tváří v tvář Šebestové. V patře si zase prohlédnete řadu originálních artefaktů z filmů – kresby, výtvarné návrhy, obrázkové scénáře, loutky, rekvizity a dekorace. Ať už jste v přízemí nebo v patře, určitě vás hned zaujme žebřík, který obě podlaží propojuje. Vylézají po něm z přízemí až nahoru k Zemanově vzducholodi chronologicky seřazené loutky od různých českých animátorů. Není možné najít zde všechny oblíbené postavičky, na to by bylo potřeba o hodně pater více, ale na některého svého favorita určitě narazíte. Možná si ale také připomenete animák, ke kterému chováte velké antipatie. Ne každý je fanouškem například Švankmajerových vepřových jazyků a podobných, pro animaci ne zrovna běžně používaných, materiálů.
Animovat se dá prakticky všechno, nádobí, auta, modelína, kamínky, mech, stačí jen nápad. Víte, že se animuje v 2 a 3D, ale i v 2,5D? A víte, jak se používá pixilace?
Na mnoha obrazovkách běží ukázky z filmů i různých reklam, ve kterých je animace hojně využívána. Součástí výstavy je zóna České televize, která nabízí animační dílny pro děti od 6 let. Tady mají děti možnost vyzkoušet si animační techniky a optické iluze za asistence tvůrců, kreslířů, animátorů. Navštívit lze také komentované prohlídky nebo workshopy. Nechybí ani projekce animovaných filmů ve video jukeboxech ve filmové kavárně. Program výstavy doplňuje projekce 140 českých „Best of“ filmů (nejoblíbenějších a nejznámějších), které vybrala sama kurátorská rada. Promítají se jak archivní snímky, ke kterým se nelze v běžné distribuci dostat (nejstarší film ve výběru je „Vánoční sen“ Karla Zemana z roku 1945), tak i známé Večerníčky (např. Pojďte, pane, budeme si hrát), oblíbené kraťasy (Řeči, řeči, řeči Michaely Pavlátové, Autoportrét Pavla Koutského) a nejnovější oceňované filmy (Dcera Darii Kaščejevové).
Nutno dodat, že hlavním kurátorem výstavy je Jan Bubeníček, režisér celovečerního animovaného filmu „Myši patří do nebe“ (Český lev za Nejlepší animovaný film 2021). Za zmínku stojí i to, že výstava k tomuto snímku probíhá do 15. května na Chvalovském zámku.
Světy české animace, Pražská tržnice, Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7, hala č. 17, otevírací doba Po-Pá 9-18, So-Ne 10-20
Nový prostor ve staré trafačce
Kunsthalle Praha, nový prostor pro umění na pražském Klárově, se otevřela veřejnosti 22. února. Jedná se o prostor bývalé síťové transformační stanice a rozvodny s tramvajovou měnírnou, kterou v roce 1929 navrhl architekt Vilém Kvasnička. Galerii, nestátní a neziskovou, založila nadace The Pudil Family Foundation manželů Petra a Pavlíny Pudil. Budovu, která prošla rozsáhlou rekonstrukcí, zakoupili v roce 2015. Na ploše 5 687 m2 se nacházejí tři rozsáhlé galerijní prostory, design shop, kavárna s historickou terasou a krásným výhledem na Petřín a Pražský hrad. Činnost zahájili velkou multimediální výstavou „Kinetismus: 100 let elektřiny v umění“ (končí 20. 6. 2022).
K vidění je tady okolo 90 experimentálních prací, zapůjčených od více než šesti desítek sběratelů a významných institucí, jako jsou britská Tate nebo francouzský Centre Pompidou.
Souběžně s Kinetismem probíhá výstava „Zengerova transformační stanice: Elektřina v architektuře, elektřina ve městě“ (končí 22. 5. 2022), která poukazuje na význam trafostanice v meziválečném období. Měnírna byla uvedena do provozu v roce 1932 a byla pod hlavičkou Dopravního podniku hl. m. Prahy do roku 2007. Určitou dobu zde fungoval undergroundový klub.
Výstavu jsem navštívila se svým synem. Je přeci jen o něco starší než dcera mých přátel, takže jsem volila raději elektřinu místo animace, a já si to s ním užila báječně. U spousty exponátů je tlačítko, díky němuž se začnou dít věci. Něco se rozsvítí, něco se rozpohybuje, rozkmitá, oči z toho přecházejí. U některých objektů je potřeba si počkat, protože jejich stáří brání permanentnímu provozu, ale i to stojí za to. Prostor je členitý, takže někdy nevíte, jestli jste už byli tam nebo onde a tak se třeba můžete na chvíli ztratit, ale tím jen prodloužíte dobu zde strávenou a to je dobře. Sama jsem nečekala, že se tady budeme tak dobře a tak dlouho bavit.
Díla jsou rozdělena do čtyř kategorií, barevný kód napoví, do které patří. Jsou to: kinematografie, kinetické umění, umění kybernetické a počítačové. U popisku najdeme symboly, které napoví, zda jde o dílo interaktivní, objekt s pohybovým senzorem, spínačem či časovým rozvrhem, zda lze využít sluchátka nebo na nic raději nesahat. U pokladny je zdarma k mání brožurka, kde jsou všechny podstatné informace a která může, díky vloženému plánku, sloužit k lepší orientaci. Nespěchejte a nechte se zelektrizovat.
Kunsthalle Praha, Klárov 5, Praha 1, otevírací doba Po: 11.00—19.00, Út: zavřeno, St: 11.00—21.00, Čt—Ne: 11.00—19.00.
Róna, ó Róna!
V srpnovém čísle PS jsem upozorňovala na výtvarníka Františka Skálu, který je mimo jiné nezbytnou součástí tria Tros sketos. Dalším z tria je právě Jaroslav Róna (*1957), malíř a sochař, veřejnosti známý především monumentálními díly ve veřejném prostoru: pomníkem Franze Kafky či Červenou žirafou v Praze, jezdeckou sochou Jošta Lucemburského s názvem Odvaha v Brně nebo Mytickou lodí v Bratislavě. V Agios Nikolaos na Krétě najdeme jeho Labyrint. Byl zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, jejímž členem byl i zmíněný Fr. Skála. Je ale také keramik, umělecký sklář, grafik, scénograf a literát. I Róna, stejně jako Skála, vystupoval v Divadle Sklep. Inu další renesanční postava.
Jaroslav Róna již několik let systematicky pracuje s nalezenými předměty ze dřeva, hliníku či bakelitu, později hlavně s dřevěnými, papírovými a polystyrenovými odřezky, výplněmi a obaly průmyslového zboží. Tento základ pak různým způsobem modifikuje — dotváří náznaky a doplňuje tvary — pomocí vosku. Takto připravený model pak putuje do dílny a slévárny umělcových spolupracovníků, kde je variantou starobylé metody „ztraceného vosku“ transformován v bronzový skulpturální objekt.
V DOXu vystavuje Róna nefigurativní skulptury v podobě modelů staveb, krajin a strojů, fantaskní architekturu archaickou, mytologickou, orwellovskou i futuristickou. Modely vytváří kontinuálně od počátků své umělecké dráhy v polovině 80. let do současnosti. Nazývá je architektony. Tento výraz ale nevymyslel sám. Autorem je Kazimir Malevič, avantgardní ruský malíř a teoretik umění. Celou výstavou se prolínají tři hlavní tematické celky: 1. pevnosti, opevnění a obrana, 2. svatostánky, svatyně a rituály, 3. stroje a průmysl. Popsat se to nedá, to se prostě musí vidět, je v tom poetika i preciznost. Součástí výstavy je videoprojekce, v níž sám autor komentuje jednotlivé sochy, které se nacházejí v různých městech v Čechách (již zmíněná Červená žirafa, Sedící čert, Dítě z Marsu, atd.)
Vstupenka do DOXu platí do všech prostor, tudíž zde můžete strávit třeba celý den přecházením z patra do patra a prohlédnout si vše, co k zhlédnutí je. Souběžně zde probíhá několik výstav najednou. Budova o rozloze 6 000 m2 se řadí mezi nejzajímavější světové architektonické projekty posledních deseti let. I zde nabízejí komentované prohlídky a výtvarné dílny. Chodí se sem ale i na divadlo a na koncerty. Pravidelně, každou poslední středu v měsíci, se zde koná „(S)tisk doby“ – kulatý stůl s novináři a komentátory zastupujícími různá média o aktuálních politických, ekonomických a společenských problémech.
Jaroslav Róna:Architektony a stroje, 17. 2. – 8. 5. 2022, otevřeno st – ne: 12 – 18h, Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7
Na všechny výstavy jsem šla s někým. Ve dvou se to lépe táhne a určitě je fajn mít se s kým o zážitek podělit. Nehledě na to, že nám někdo další může pootevřít oči a nasměrovat nás úplně jiným směrem, jak určité věci chápat. Proto doporučuji, běžte se podívat v páru, jakkoli nesouměrném, běžte s rodinou, běžte s přáteli, dívejte se, naslouchejte, vnímejte.
Fotografie : Jaroslav Róna / Art Movement / Vojtěch Veškrna
Zobrazení: 549