Děti od nás, my od dětí

Prázdniny jsou víceméně vždy hlavně o dětech. Přestože se zdá, že se všude koná nepřeberné množství akcí právě pro ně, dva měsíce jsou jednoduše příliš dlouhá doba, pokud rodiče nemají možnost nechat své ratolesti pod dohledem nebo je – jak se dříve říkávalo – poslat „na prázdniny“ k babičce a dědovi či jiným příbuzným.

Na brigádu mohou během hlavních letních prázdnin nastoupit už čtrnáctiletí (za splnění několika podmínek), ale co ty mladší děti? Mnohé se prostě nudí. Z nudy pak vyvádějí hlouposti v parcích, na hřištích, v MHD nebo na lavičkách na sídlišti. Anebo tráví celé dny s mobilem v ruce či hraním počítačových her.

O to víc mě těší, když vidím rodiny, které spolu tráví čas v pohodě a ke spokojenosti všech. Schválně jsem se proto vypravila do Staré čistírny odpadních vod (PS 7/22), která pořádá speciální prohlídky pro děti i jejich rodiče. Co si budeme povídat – ne každý dospělý návštěvník je z přítomnosti malých dětí nadšený. Například v Koněpruských jeskyních byla malá holčička, která měla zkrátka svůj den, a přestože se její tatínek opravdu snažil, nikdo z její přítomnosti příliš radost neměl. Jenže když průvodce dokáže děti zaujmout a má navíc štěstí na „dobrou skupinu“, jako tomu bylo právě v Bubenči, mohou děti ukázat svou nejlepší tvář. Dokážou překvapit nejen zvídavostí, ale i svými znalostmi – často i vlastní rodiče. Během letošního roku jsem navštívila řadu akcí určených dětem různých věkových kategorií. A nevím, jestli jsem měla jen štěstí, ale pokaždé na mě udělaly skvělý dojem. Jednou to bylo na divadelním představení, podruhé při debatě s profesorem anglické literatury, jindy na přednášce o násilí v blízkých vztazích. Bylo krásně vidět, že když s dětmi jednáme jako s rovnocennými partnery, víme, co jim chceme předat, a zároveň jsme ochotni je vyslechnout a opravdu jim naslouchat, přináší to výsledky.

Proč o tom všem píšu? Protože právě při těchto setkáních s dětmi jsem si znovu vzpomněla na knihy švédského spisovatele Fredrika Backmana. Jeho dětské postavy totiž nejsou jen kulisou příběhu. Jsou tím, co mění svět dospělých. Konkrétně na romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2013) a Tady byla Britt-Marie (2014), které u nás vydalo nakladatelství Host. Fredrik Backman se stal mezinárodně známým po vydání svého debutu Muž jménem Ove (2012). Román byl nejprve zfilmován ve Švédsku a o sedm let později vznikla i americká adaptace. Následovala Babička pozdravuje a omlouvá se a na ni volně navazuje příběh Tady byla Britt-Marie. Druhou knihu lze číst samostatně, ale mnohem silnější zážitek přinese, pokud po ní sáhnete až po „Babičce“. Lépe pak pochopíte souvislosti i samotnou Britt-Marie.

„Pouze jiný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd.“ - Babička pozdravuje a omlouvá se

Britt-Marii je třiašedesát let. Čtyřicet z nich prožila jako žena v domácnosti, až se postupně stala téměř neviditelnou. Sousedé ji považují za hašteřivou starou paní. Všechno se změní ve chvíli, kdy jí zavolá milenka jejího manžela a oznámí jí, že Kent prodělal infarkt. Britt-Marie se rozhodne odejít. Přijme první pracovní nabídku, kterou jí zprostředkuje úřad práce, a odjíždí do zapadlého městečka Borg, kde se stane vedoucí místního volnočasového centra. Brzy se ukáže, že největší část její práce bude spočívat v péči o partu dětí posedlých fotbalem. Přitom ona sama o fotbale neví vůbec nic. Vždy si přála mít vlastní děti. Měla jen nevlastní, které za ní nepřijedou ani o Vánocích. Děti z Borgu jí zpočátku připadají hlučné a nevychované. Ony ji naopak považují za podivínku, která nerozumí tomu jedinému, co jejich chudému a upadajícímu městečku ještě zbylo – fotbalu. Přesto přijme roli jejich trenérky. Ne proto, že by rozuměla sportu, ale proto, že pochopí, jak moc ji potřebují.

• Category Title

©2026 OrdaSoft.com All rights reserved.

Jejich vztah se rodí pomalu a nenápadně. Britt-Marie děti neučí jen kopat do míče. Učí je dochvilnosti, slušnosti, odpovědnosti a víře, že na každém člověku záleží. Zároveň se sama učí od nich – spontánnosti, odvaze dělat chyby i schopnosti přijímat lidi takové, jací jsou. Děti ji nesoudí podle věku ani podle jejích zvláštností. Prostě ji přijmou mezi sebe. Pro mnohé z nich představuje něco, co jim dosud chybělo – bezpečí, klid a dospělého člověka, který je opravdu poslouchá. Ona jim na oplátku dává pocit, že jsou důležití a že jejich sny mají hodnotu, i když vyrůstají v místě, odkud většina lidí odchází. Děti Britt-Marii vracejí sebevědomí a dokazují jí, že nový život může začít i po šedesátce. Díky nim zjišťuje, že nemusí být jen manželkou nebo hospodyní. Může být sama sebou. Právě vztah s dětmi z Borgu jí dává smysl, který po celý život postrádala.

Mohla bych vám převyprávět celý děj, ale pochybuji, že by vás pak dojal stejně jako mě při čtení. Slzy jsem měla v očích víc než jednou. Je to vlastně docela obyčejný příběh. O to víc je ale plný lidskosti, laskavosti, humoru a naděje.

„Ono se to těžko odhaduje, kdy vykvete láska, to se člověk prostě jednoho dne probudí a láska mezitím vypučela. Stejně tak to funguje, když usychá, a jednoho dne je najednou na všechno pozdě.“ - Tady byla Britt-Marie

Takové jsou ostatně všechny Backmanovy knihy. A děti v nich hrají důležitou roli. V knize Co by můj syn měl vědět o světě je jejich role trochu jiná. Dítě zde není tím, kdo mění život ostatním, ale především zrcadlem svého otce. Backman v něm vidí vlastní slabosti, obavy i naděje a díky synovi si znovu klade otázky, na které jako dospělý téměř zapomněl hledat odpovědi. Právě proto patří tato kniha k jeho nejintimnějším a nejosobnějším dílům. Není náhodou, že si ji pro projekt LiStOVáNí vybral Lukáš Hejlík – je totiž stejně starý jako autor a má stejně starého syna. Backman prostřednictvím dětí připomíná jednu ze svých nejdůležitějších myšlenek: každý člověk potřebuje někam patřit a každý si zaslouží druhou šanci. Děti pro něj nejsou symbolem nevinnosti, ale symbolem naděje – naděje, že lidskost, empatie a odvaha mohou překonat bolest, samotu i ztrátu.

Pokud jste ještě žádnou jeho knihu nečetli, neváhejte. Možná díky nim o něco lépe porozumíte dětské duši. Děti jsou  taky lidi. Ale o tom zase někdy příště.

• Následující