Graffiti – vizuální smog i nespoutané umění

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: neděle 1. únor 2026 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

V jednom z publikovaných videí architekt a influencer Adam Gebrian vypráví o svých zahraničních studentech, kterých se zhruba tři dny po příjezdu do Prahy ptá, co je nejvíce zaujalo. Často mu prý odpoví, že to neuvěřitelné množství graffiti všude kolem. Ptají se, proč tomu tak je. Na tuto otázku asi neexistuje jednoznačná odpověď, natož jednoduché řešení. Strážníci jen těžko chytají někoho, kdo ve vteřině vytáhne ruku s fixem z kapsy, udělá dva tahy a zase ji schová. Nemluvě o organizovaných skupinkách, kde jedni „malují“ a druzí pečlivě hlídají. I přes obtížnost zmíněného úkolu zadržely hlídky v loňském roce 40 sprejerů. A pozor, ve většině případů se nejednalo o žádné znuděné děti, ale osoby starší dvaceti let. Co tedy všechny ty zakuklené postavy žene do ulic, kde se vlastně graffiti vzalo a mají mladí street artisté nějakou legální možnost seberealizace? Trochu jsme si na to posvítili.

 TAKI spustil lavinu

Když vynecháme malby v prehistorických jeskyních a podobné jevy, dostaneme se k TAKImu 183. Je považován za jednu z nejdůležitějších postav moderní historie graffiti. Šlo o řecko-amerického mladíka jménem Demetrius, který na přelomu 60. a 70. let žil v New Yorku. Jeho pseudonym vznikl jednoduše, TAKI byla zkrácenina jeho křestního jména a číslo 183 odkazovalo na ulici, kde bydlel. Nebyl prvním člověkem, který si psal své jméno na zdi, ale stal se prvním, kdo ho dokázal psát prakticky po celém městě. Klíčovou roli v tom sehrála jeho práce poštovního doručovatele. Každý den se pohyboval napříč různými částmi New Yorku jako je Bronx, Manhattan, Brooklyn i Queens a všude, kam přišel, zanechal svůj jednoduchý podpis. Nešlo mu o umění, barvy ani styl. Jeho cílem bylo jediné, aby jeho jméno bylo vidět. Právě tato všudypřítomnost způsobila, že si lidé začali všímat opakujícího se nápisu TAKI 183 a přemýšlet, kdo za ním stojí. Zlom nastal v roce 1971, kdy o něm vyšel článek v deníku The New York Times. Poprvé se široká veřejnost dozvěděla, že za nápisem stojí obyčejný mladík, který si pouze píše své jméno po městě. Článek měl obrovský dopad hlavně na mládež. Mnoho dalších začalo napodobovat stejný princip. Vytvořit si přezdívku a šířit ji co nejdál. Graffiti se tak z jednotlivých podpisů změnilo v masový městský fenomén. TAKI 183 tím odstartoval soutěž o viditelnost a dosah, která později vedla ke vzniku složitějších stylů, graffiti crew i malování vlaků. Sám však u graffiti dlouho nezůstal. Po mediální pozornosti s psaním přestal a vedl běžný život mimo scénu. Nestal se umělcem v tradičním slova smyslu, přesto jeho vliv zůstává zásadní. Ukázal, že město může fungovat jako komunikační plocha a že i jeden obyčejný podpis může změnit způsob, jakým lidé vnímají veřejný prostor. To, jestli by TAKI od svého počínání upustil, kdyby viděl některé dnešní pražské ulice, je otázka spíše pro filozofy.

Zatímco sbírám informace pro tento článek, zadrželi strážníci dva sprejery na Praze 6. Jednalo se o chlapce, kteří se rozhodli podepsat válečkem na zdi místního skateparku. Oba se k činu doznali a byli předáni státní policii. Další skupinka mladíků ve věku šestnáct až devatenáct let se rozhodla posprejovat viadukt u vstupu do parku Stromovka. Strážníci vybaveni popisem všechny umělce zadrželi u Maroldova panoramatu. Jeden z dotyčných měl ruce od barvy a u sebe barevné spreje. K obrazcům a nápisům černé, bílé a fialové barvy se následně všichni přiznali. Takto bych mohl pokračovat dále, nemluvě o nových nápisech, které potkávám cestou do práce. Situace se zdá být lehce beznadějná, je však místo, kde s tímto negativním fenoménem zatočili. V létě jsme byli na reportáži u kolegů z Břeclavi, která je opatrně označována jako město bez graffiti. Je to díky nápadu místního ředitele městské policie, který nám vyložil situaci takto: „Netvrdím, že je město úplně bez graffiti, ale někdy v roce 2014 jsem byl pracovně v Holandsku, kde měl můj předchozí zaměstnavatel navázanou družbu. Řešili jsme tam s místními policisty různé otázky a bylo zde jasně vidět, že všem situacím je lepší předcházet a ne hasit až případný následek. Stejným problémům jsme čelili i tady v Břeclavi. Společnost tady rezignovala na škodlivost například graffiti. Proto jsem tenkrát navštívil ČVUT, moji alma mater, a společně s vedením univerzity a doktorandy se podařilo vytvořit analytický nástroj na rozpoznávání a identifikaci graffiti. Do zmíněného projektu jsme zapojili i veřejnost, protože jsme potřebovali nasbírat data. Takže jsme vytvořili aplikaci pro jejich sběr.  Nashromáždilo se nám asi 18000 snímků, a pak následovala ta analytická část, kdy jsme porovnávali různé referenční snímky pachatelů, kteří byli zadrženi na místě, s databází těch neobjasněných, a pak se začalo dařit. V dnešní době máme přibližně 2500 objasněných skutků. Pravomocně odsouzených máme 17 pachatelů. Myslím si, že je to dobrý výsledek a také společnost, když viděla, že se to nenechává ležet ladem a že s tím něco děláme, tak upustila od rezignace a začala být aktivnější.“ Nevím, zda by byla metoda přenosná i do naší metropole, ale proč to nezkusit.

Je legální cesta lákavá cesta?

Kromě represe zaznívají také hlasy, že by problém mohla zmírnit širší nabídka legálních ploch. Pravdou je, že nabídka není nijak oslnivá. Na Praze 3 a 4 nějaké plochy jsou, ale většina městských částí legálními plochami nedisponuje. Pořádají se různé jednorázové akce na vyzdobení nového podchodu nebo vznikají muraly věnované společenským tématům, ale nic velkého či celoměstsky koordinovaného. Otázkou je, zda by nějaké masovější vyčlenění ploch zabralo. Stačí si poslechnout vyjádření sprejerů na lehce dohledatelných záznamech: „Nejvíc mě baví ta nespoutanost. Ta ohromná moc a svoboda, že se neptáš nikoho a uděláš to někde, kde chceš ty.“  Vypráví jeden z velmi známých umělců, který svoje díla „dostal“ až do galerií. „Jakmile si navlíknu kuklu a vyrážím do akce, tak chci naprostou anonymitu, protože to je svět stínů a jmen. Nezáleží na ničem jiném než na síle tvého jména, který se objevuje na ulici, na vlacích a všude možně. Každý si vytváří svojí postavu a ten cíl je ovládnout město našim světem, našima jménama, světem barev a tvarů.“ Vysvětluje svůj pohled na věc postava v kapuci se zahaleným obličejem. Na základě těchto a mnoha dalších vyjádření, která jsem během sbírání materiálu objevil, jsem k řešení problému skrz legální plochy lehce skeptický. Vlastně jsem skeptický k možnosti, že vůbec nějaké efektivní řešení existuje, ale rád se nechám překvapit.

Zobrazení: 109