Odmítaný

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: úterý 1. březen 2022 Autor Vojtěch Gabriel

„Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.“ (Jan Amos Komenský)

Zelených 55

Green Deal a Fit for 55 – slova, které jsou v současné době velmi skloňována. Slova, která u mnohých z nás můžou vyvolávat obavy a také jistou nevoli, strach z neznámého a možná i strach z opakování naší historie, kdy existoval někdo, kdo nám říkal, co si máme myslet, co mámě dělat, jak máme mluvit, co vyrábět a jak se máme tvářit. A je tomu skutečně tak? Opravdu zde existuje určitá skupina lidí, kteří svými předpisy a nařízeními omezují naší svobodu a svobodné rozhodování? Existuje něco jako zelený teror či diktatura?

Na začátek bychom si měli jednoduše říci, co tyto dva názvy vlastně znamenají. Green Deal –­ Zelená dohoda pro Evropu stanoví, jakým způsobem učinit z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent, jak oživit hospodářství, zlepšit zdraví a kvalitu života občanů a pečovat o přírodu tak, aby nikdo nebyl opomenut. A Fit for 55 je již konkrétní balíček opatření vedoucí k uskutečnění tohoto cíle. Konkrétně se jedná o návrhy Evropské komise schválené Evropským parlamentem a vládami všech členských zemí včetně České republiky vedoucích ke snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990.

Zdá se vám to hodně? Na první pohled může být toto číslo vysoké, ale již na ten druhý pohled zjistíme, že realistické rozhodně je. Pokud vezmeme v úvahu naši republiku, pak snížit emise oxidu uhličitého oproti začátku devadesátých let minulého století není až tak velký problém, když vezmeme v potaz, jak to tady v té době vypadalo. Náš průmysl si nesl zátěž ze socialistického hospodářství jednostranně zaměřeného na těžké formy výroby, hutnictví a těžební složky. Proto snížit emise by neměl být zase tak velký problém. Zvláště když si uvědomíme, na jak důležitém počátku transformace energetiky a společnosti obecně stojíme.



Je nutné napsat, že číslo 55 % je výsledkem kompromisu. Na počátku stála čísla vyšší a některé státy se samy zavázaly i vyšší normy plnit. Zde můžeme uvést například tahouna evropské integrace a průmyslu Německo, dále Dánsko či Švédsko. Z hlediska ochrany klimatu a v důsledku plnění závazků evropských států jasně plynoucích z podepsání Pařížské dohody, kde se signatáři zavázali udržet růst globální teploty pod hranicí 1,5 °C do konce tohoto století a k dosažení klimatické neutrality, je padesátipětiprocentní snížení emisí naprosté minimum. Toto minimum se ukazuje jako technicky i ekonomicky proveditelné a splnitelné pro všechny státy EU.

Samozřejmě jsou zde státy, kterých se transformace dotkne mnohem více než jiných. Bohužel mezi ty, které musí provést výrazná opatření, úspory, legislativní změny, patří i naše země. Je to dáno tím, že jsme velice zaměřeni na průmyslovou výrobu, dále máme významnou těžbu hnědého i černého uhlí a na to v samotném důsledku navázanou i výrobu elektrické energie. V rámci Evropy patříme mezi průmyslové premianty společně s Německem, Polskem a Maďarskem. Ostatně pokud se podaří transformací osvobodit českou ekonomiku z čistě průmyslového sevření, bude to jedině dobře. Podívejme se na dnešní situaci, kdy lví podíl na naší výrobě má automobilový průmysl a jaké konečné důsledky má nedostatek malých elektronických součástek.

Jak se pravdivě říká, kdo chvíli stál, stojí opodál. Nemůžeme vyčkávat a „házet“ odpovědnost na další generace. Ostatně takový luxus si dovolila generace předcházející a my v současné chvíli musíme hasit již rozsáhlé požáry. Čím dříve se začne se snižováním emisí, tím budou konečné náklady nižší. Nejen náklady, ale konečné klimatické důsledky globálního oteplování – vlny veder, nedostatek vody, naopak povodně, eroze půdy, orkány a tornáda, požáry, ubývání orné půdy, následná migrace, šíření tropických nemocí a mnohé další. Je samozřejmě velmi obtížné finančně vyjádřit vzestup teploty byť jen o jednu pouhou desetinu stupně, ale jedno je nade vší pochybnost jasné – zaplatit dekarbonizaci společnosti je mnohem levnější než nečinnost a pouhé řešení jejích důsledků. A pokud potřebujete alespoň nějaká čísla, pak podle nových studií vyjde dekarbonizace světové společnosti na 2–2,5 % světového HDP ročně. Naopak nekonání by vycházelo do roku 2050 na 10 % globálního HDP a na konci století by se jednalo již o 18 %. A z logiky věci plyne, že  u tohoto čísla by to rozhodně časem nekončilo!

Dále musíme započítat již současné náklady, které má evropská společnost se zhoršujícím se klimatem. Jistě bude mít ukončení tepelných elektráren pozitivní vliv na zdraví našich obyvatel. Tím samozřejmě snížíme náklady na zdravotní péči a rovněž se zvýší i přínos pro rozpočet. Zavedení obnovitelných zdrojů přinese i snížení výdajů na klimatické škody v řádech desítek miliard korun. Transformace ekonomiky přinese nová pracovní místa a pozice, dojde k povzbuzení zejména lokální ekonomiky a regionů. Státní investice do obnovitelných zdrojů a úsporných budov v konečném důsledku vybudí investice mnohonásobně vyšší.



Na prvním místě byly a budou, bohužel, finance. Ona již tisíckrát omletá otázka: „Kdo to zaplatí?“ Abych v tuto chvíli nasadil na lidovou notu, tak samozřejmě ten, kdo si to vymyslel, to dá rozum. Když po nás něco chtějí, tak ať to zaplatí, a my se možná milostivě pohneme z místa. Tak taková lidová nota by nám mohla být cizí. Hned vysvětlím proč. Uvedu příklad ze svého oblíbeného seriálu Dva a půl chlapa. Když Walden Schmidt, dolarový miliardář, pracuje pro jednu garážovou IT firmu vyvíjející software pro přenos myšlenek do počítače, dostane majitelka firmy nabídku přenést své zkušenosti a být součástí Googlu. On to však kategoricky odmítne s tím, že on nechce být součástí Googlu, on chce být Google. A to samé bychom měli být my. Ne ti, co se svezou s těmi velkými, ale ti, co přijdou s něčím novým, inovativním. S něčím, co nám  zajistí před ostatními náskok.

Plnění navržených cílů bude stát do roku 2030 zhruba 260 miliard eur dodatečných ročních investic, tedy zhruba 1,8 % HDP Evropské unie z roku 2018. A co konkrétně tyto finance přinesou běžnému občanovi? Zlepšení životního prostředí, úbytek chemického znečištění a tím i kvalitnější život a zdraví. Dále bude vyvíjen tlak na firmy, abych jejich výrobky byly snadno opravitelné, měly delší výdrž a byly méně energeticky náročné. To se samozřejmě promítne i do snížení nákladů. Pro firmy znamenají finance modernizaci a zlepšení jejich konkurenceschopnosti. Samozřejmě však panují i obavy z toho, že transformace bude příliš nákladná, nebude dostatek času, ČR, jakožto průmyslová země, vše odnese a jiné.

Povolenky

Mé osobní motto v rámci ekologických projektů je jednoznačné – udělejme ekologickou věc ekonomickou a o úspěch máme postaráno. Asi velmi těžko se v současné době obhajuje myšlenka přechodu k obnovitelným zdrojům energie, když trhy s energiemi zažívají cenové šílenství, které žene megawatthodiny do míst, kam by se před pár lety neodvážil ani ten nejpesimističtější analytik. Zdražování se čekalo, ale nyní, v polovině prosince roku 2021 se prodávají emisní povolenky za cenu kolem 90 eur za jednu tunu vypuštěného oxidu uhličitého a nezdá se, že by se cena chtěla zastavit. Konec roku možná zastihne její hodnotu na magické hranici 100 eur! Jen pro vaši představu – v roce 2014 se cena za jednu tunu CO2 pohybovala kolem hranice 4 euro a ještě v roce 2018 neatakovala deset euro. Zlom nastal na počátku kovidové krize.  

 ❞ Cena emisních povolenek však není jediným důvodem, proč roste cena elektřiny...

Cena emisních povolenek však není jediným důvodem, proč roste cena elektřiny. Musíme si uvědomit, že zdražování v sobě nese i trochu pozitivní jev, a to fakt, že oživení ekonomiky po dlouhém lockdownu je výraznější, než se čekalo. Rostoucí poptávka v sobě vždy nese vzestup cen. Dále se ukázalo, že Evropa nemá ve svých zásobnících dostatečné množství plynu, kterým by dokázala vybalancovat nenadálé situace v podobě  dlouhotrvající zimy. Tato situace vznikla především proto, že vlivem koronakrize nebylo před rokem zapotřebí takového množství plynu a mnozí odběratelé nenavýšili své kontrakty tak, aby pokryly vyšší spotřebu a chod průmyslu. Takže z logiky věci nastala na trzích jistá panika. Dalším důvodem je pak geopolitická závislost Evropy na dodávkách ruského plynu i problémy evropských dodavatelů s těžbou. Dále k tomu musíme přidat i současný problém s novým plynovodem Nord stream II, který se potýká s  potížemi při schvalování německých úřadů kvůli právním problémům na straně ruského dodavatele. Ostatně i Rusko bylo příčinou rostoucích cen, neboť sice své závazky „plní“, ale po určitou dobu plyn omezilo a ke slibovanému navýšení produkce a dodávek nakonec nedošlo. A dalším faktorem je pak samotná transformace evropské energetiky a její postupná dekarbonizace. Samozřejmě i Německo a další státy svou politikou a ústupem od jaderných bloků jistotě rozkolísaného trhu nepřidají. Musíme však přijmout fakt, že Green Deal není samotnou příčinou růstu cen energií, ale naopak je do budoucna řešením této situace.



Fit for 55 počítá rovněž s reformou systému obchodování s emisními povolenkami. Ten nese název EU ETS a patří mezi velmi účinné nástroje k regulaci oxidu uhličitého. EU ETS byl spuštěn Evropskou unií v roce 2005 jako první velký systém pro obchodování s emisemi skleníkových plynů (a do začátku roku 2021, kdy začal fungovat národní ETS v Číně, byl největším systémem svého druhu na světě). Kromě zemí EU zahrnuje také Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Emisní povolenka umožní vypustit určitý objem emisí a jejich cena a množství tak dokáže ovlivnit celý trh. Motivuje jednotlivé hráče k tomu, aby se snažili co nejvíce dekarbonizovat a co nejvíce investovat do nových technologií. Samozřejmě se vždy musí najít balanční rovnováha mezi producentem a také cílovým odběratelem, který určité modernizace musí zaplatit chtě nechtě. Nesporně má i tento systém svá negativa a to především v rozdávání emisních povolenek velkým znečišťovatelům. To se musí změnit!

Klimatický sociální fond

EU si je vědoma toho, že některá nově navrhovaná opatření, budou mít dopady na sociálně nejslabší (především zavedení povolenek v rámci dopravy a budov). Proto navrhuje vznik nového Sociálního klimatického fondu, do kterého by mělo jít 25 % výnosů z prodeje povolenek. Tyto finance by měly být rozdělovány mezi jednotlivé státy podle míry jejich chudoby.

V tuto chvíli bude velmi záležet na nastavení kompenzačních mechanizmů ze strany EU. Musí se vzít v potaz procento lidí ohrožených energetickou chudobou a těm cíleně pomáhat. Nikoliv dávat příspěvky na další používání fosilních paliv, ale dát prostředky na zateplení budov, nízkoenergetická řešení a možnost bezemisních druhů dopravy. Tím podpořit dekarbonizaci a zároveň ji přiblížit všem bez rozdílu.

Pro naše prostředí bude jistě klíčové, jak se Green Deal vypořádá s regiony po těžbě hnědého a černého uhlí. Jak se podaří nastartovat rekultivaci území a jak se podaří rozjet regionální ekonomiku do té doby závislou na bagrech a rypadlech.

Proč ne

Nebudeme se tvářit, že Gren Deal a Fit for 55 jsou bezchybná řešení, která nám přinesou jen prosperitu a nemají žádné chyby. Z mého pohledu je myšlenka správná a přichází téměř v hodině dvanácté. Na druhé straně musíme vyslyšet i argumenty odpůrců tohoto řešení. Základní problém vidíme již ve slově globální oteplování. Nejedná se jen o oteplování a klimatický problém Evropy, potažmo jen EU. Starý kontinent se podílí na celkových emisích oxidu uhličitého jen ze 7 %. Zbytek náleží především  Severní Americe a hlavně Asii, konkrétně Číně a Indii. A tyto státy si žádný jejich Grean Deal nenařídily.

Celosvětová produkce emisí skleníkových plynů roste a EU chce, za cenu obrovských investic, zmírnit světový dopad jen o několik málo procent. Nemá cenu z pohledu odpůrců tedy investovat obří částky a restrukturalizovat hospodářství s nejistým výsledkem, když se v podstatě k ničemu nedostaneme.

❞ Nemá cenu z pohledu odpůrců tedy investovat obří částky a restrukturalizovat hospodářství s nejistým výsledkem, když se v podstatě k ničemu nedostaneme...

V konečném důsledku dojde k tomu, že lidé budou v rámci EU platit vysoké částky za energie a teplo. Firmy se stanou nekonkurenceschopné a společnosti například z Asie si nás, lidově řečeno, namažou na chleba. Díky tomu se z Evropy stane skanzen, který bude neudržitelný a stejně se mu globální oteplování se svými negativními projevy nevyhne. Smysl má tedy jedině celosvětové snižování emisí, a pokud k tomu nedojde, pak již jen příprava na možné následky!

Ano, s něčím opravdu souhlasit musím – a to především s myšlenkou celosvětového snižování emisí. Na druhou stranu bych jako argument pro Grean Deal uvedl tento příklad: Když budou všichni kolem mě krást, začnu s tím také? Když všichni budou drancovat, budu já také? Když všichni sousedi budou mít na svém pozemku nepořádek, budu jej mít také? Budu se tvářit, že problém neexistuje, nebo jej jednoduše přehlížet? Chci jít s davem, nebo chci být, dle slov Waldena Schmidta, Google? Je lepší sedět jako ona pověstná žába v hrnci na plotně, nebo se pokusit z toho hrnce vyskočit i za cenu rizika. Osobně si nemyslím, že by společenská a ekonomická evropská reforma byla ke škodě. Pokud půjde správnou cestou, udělá z nás primární hráče na globálním trhu určující směr.  

Grean Deal je realita a je nutné jej tak brát. Můžeme mít k němu výhrady, ale měli bychom jej v základu přijmout. Transformace naší společnosti je nezbytnou nutností pro toto století a tisíciletí. A zachovat planetu v udržitelném stavu je ostatně naší morální povinností.


foto: pixabay.com
Poznámka: Veškeré hodnoty cen vycházejí ze situace na trhu na přelomu roku 2021/2022.

Zobrazení: 513