Indie, Nepál, Írán, Kyrgyzstán – plním si své sny

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. říjen 2025 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Blanka Řenčová slouží u pražské městské policie sedmnáctým rokem. Nejprve jako okrskářka na Praze 5 a po cca 7 letech přestoupila na Prahu 6. Když chci porovnat její dvě působiště, říká, že okrsek Petřiny je za odměnu. A dodává, že všude je líp než na Andělu. Přes týden slouží denní a minimálně jednu víkendovou službu do měsíce. Kromě toho pomáhá zajišťovat akce Prahy 6, kterých je dost. Ve volném čase se věnuje zahradě a cestování, a právě o něm bude náš rozhovor.

Blanko, kdy ve vás propukla vášeň pro cestování? 

Tam, kam to šlo, jsem cestovala už jako dítě s rodiči. Evropu jsme měli docela brzy projetou. Pak jsem pokračovala i bez rodičů. Když se otevřely hranice, bylo mi sedmnáct. Díky tomu jsem nasbírala přátele, kteří mě pak zvali na návštěvu, a tak jsem jezdila.

Kromě těch „běžných“ destinací, jste byla v Íránu, Kyrgyzstánu, Nepálu, Indii. Tam dokonce opakovaně. Co vás na Indii láká?

V Indii jsem byla třikrát s kamarádkou fotografkou, která se tam na zimu vrací už 25 let, a cesty s ní mi umožnily hlubší poznání života místních obyvatel. Jejím dlouhodobým tématem je postavení indických žen, což bylo pro mě, jako plně emancipovanou a naprosto svobodnou ženskou, hodně zajímavé zjišťovat, jak to mají jinde. Jak moc je tam přelidněno a přesto, jak mírumilovně se tam snášejí, i když nemají absolutně žádné soukromí. To je pro nás naprosto nepochopitelné. Je to tak jiné, že se to těžko chápe. Včetně jejich víry, ve které převažuje hinduismus.

Ženy jsou ale asi na druhé koleji, ne?

Jo a ne. Vztahy mezi lidmi hodně definuje jejich víra. Těžko se to vysvětluje, možná to je nepřenosné. Během mých cest jsem procestovala jih, sever i  východ. Třeba kolem Kalkaty u Bangladéše, tam je to opravdu chudé (Bihár jsem si přejmenovala na Bizár), ale přesto jsou lidi šťastní. Být chudý v Evropě je těžké, hodně těžké. Ale být chudý kdekoliv jinde nemusí být tak zlé. Oni totiž nemají srovnání, nevědí, co by mohli mít … A i kdyby srovnání měli, tak jsou v souvislosti s vírou někde jinde, jsou jinak založení. Jsou jednodušší, protože je skromné životní podmínky nenutí plánovat a rozvíjet se. My jsme asi nejvíc ateistický národ na světě, tak ten duchovní rozměr těžko chápeme. V momentě, kdy je žena matkou, je tam velmi vážená. Dominují tam dohodnuté sňatky, které domlouvají rodiče, bratři nebo nejbližší příbuzní. Nejdříve se žení nejstarší syn, pak první dcera … je to pevně dané a vědí proč. První dcera se většinou odstěhuje za manželem, stará se o něho a jeho rodiče, ty svoje už třeba nikdy neuvidí. Děti mají povinnost postarat se o rodiče. Ty bezdětné ovdovělé ženy zůstanou naprosto bez prostředků, ale přesto nemusí strádat. Živí se žebráním, které je ale bráno zcela jinak než u nás. Hinduistovi žebrák nabízí v té možnosti podarování zlepšit si vlastní karmu. Žebrák nepoděkuje, protože vám prokázal laskavost. Děkovat byste měla vy.

Co jazyk, funguje angličtina?

Je tam hodně etnik s vlastním jazykem, ale dorozumíte se bez problémů základní angličtinou. S různými časy nebo podmiňovacím způsobem jsem se nechytala, nerozuměli mi.

A co Nepál?

Ten jsem si střihla zase s jinou kamarádkou mezi cestami do Indie, kde jsem byla naposled v roce 2023. Na tyhle delší a daleké cesty jsem začala jezdit asi před deseti lety, když se nám u městské zlepšila finanční situace. Dodělala jsem si maturitu a věděla, že už mi nehrozí nějaká nepříjemná změna a začala jsem si plnit sny. Bývalý pan ředitel Šuster nám domluvil, že jsme si maturitu mohli dodělat na střední škole cestovního ruchu. Takže jsem se mimo jiné dovídala, co je kde k vidění, včetně mé oblíbené Asie a z cestovního ruchu jsem i maturovala. A indický Tádž Mahal mě chytil … maturita se povedla a sen jsem si splnila. (úsměv)

Která země na vás zapůsobila nejvíc?

Nejpůsobivější byl Írán, je to nádherná země s milými lidmi. Jenomže tam už je to o krk, aktuálně cesty Ministerstvo zahraničí nedoporučuje. Byla jsem tam v roce 2021. Letělo nás osm, koupili jsme si letenky a den nato jsme se z novin dozvěděli, že tam vypukly nepokoje a jedno děvče tam kvůli šátku zemřelo. Důvody úmrtí se různily, začaly demonstrace. Nakonec jsme odletěli, dodržovali všechny instrukce a byla to asi nejhezčí moje cesta. A moc mě mrzí, že už se tam možná nepodívám. Za necelý měsíc jsme toho stihli hodně, viděli jsme památky i hory, města. Iráčané jsou muslimové, ale úplně jiní než Arabové, jsou to Peršani a je to znát. Jsou nesmírně milí a snesitelně zvědaví. Proto nechápu, že jsou z nich za volantem bezohlední řidiči, kteří vás klidně přejedou.

Měli vůbec ponětí o tom, kde Česká republika leží?

Peršani ano, Indům to bylo fuk. Neznali ani Německo, trošku Rusko přes obchodní vztahy a historicky Anglii.

Co pokrývky hlavy a sárí, nosili jste?

Nosili jsme taky, poslední den už se některým z nás nechtělo, ale přijela policie a s úsměvem požádala o zakrytí vlasů. Zakryly, policisté poděkovali a popřáli pěknou dovolenou. Nebylo to nic zlého, ale já to neriskovala, nevidím důvod. V Indii a Nepálu se ženy bez ohledu na věk halí do sárí, které dosahuje až na předloktí a nohavice nebo šaty až na zem. Je to vzdušný materiál a ochrana před sluncem. Taky jsme tam v tom chodily. Vlasy mají přikryté, mírně je vidět dekolt, břicho a záda volné. Pokud se Evropanka svlékne do šortek a tílka, dělá tím všem ženám ostudu. A chlapi zírají. V Íránu už byla občas vidět rebelie mladších ročníků.

Taky si myslím, že by měl každý respektovat zákony země, do které jako host přijede. Žádné zdravotní potíže vás nepostihly?

V Indii mě to jednou velmi vytrestalo. Nepomohly české léky ani půst, zabrala až místní medikace. Křečí jsem se ale zbavovala dlouho, ale prý pak máte doživotní imunitu, tak uvidíme. Vzhledem, k tomu, že jsme Írán navštívili v roce 2021, mezi covidovými restrikcemi, tak jsem prevenci proti střevním potížím v podobě domácí slivovice snadno propašovala se štítkem „covid disinfection“. Nakonec to tenkrát ale nebylo potřeba, a dokonce jsme mohli pít jejich vodu. Írán už je zkrátka v tomhle směru pro Evropana příznivější.

Četla jsem, že je Írán plastická velmoc …

Ano, speciálně na úpravu nosů. Jezdí sem celebrity z celého světa a hodně místních s přelepenými nosy potkáte i na ulicích. Nechat si upravit nos je známka společenského postavení, proto dlouho a hrdě nosí náplasti. (úsměv)

Vaší poslední cestou byl Kyrgyzstán?  

Ano, vloni jsem vyslechla přednášku s promítáním o Kyrgyzstánu a úplně mi učaroval, a tak jsme s partou vyrazili. Bylo to nádherné, ale sáhla jsem si na dno svých fyzických sil. Při přechodu těch velehor jsem nadmořskou výšku přes čtyři tisíce metrů neudýchala, ostatní mi utekli a já se ztratila. Trénovat jsem se předtím snažila, ale člověk nemládne. Nakonec jsem to dala a využila nejspíš svou poslední šanci. Ostatní sestupovali nějak moc rychle, mně to zrovna ten den moc nešlo a ztrátu jsem pak už nedokázala dohnat. Ale zafungovala praxe u městské. Věděla jsem, že jsem v háji, že vůbec nevím, kudy jít, ale nezpanikařila jsem. Odnesli mi stan a spacák, začalo se stmívat a klesala teplota. Mně se motaly nohy, hrozil úraz, tak jsem musela ještě zpomalit a dávat pozor, kam šlapu. V těch horách není signál, pomoc si nepřivoláte. Naštěstí jsem měla pláštěnku, nějaké jídlo a pití. Věděla jsem, že nesmím usnout. Zjistila jsem, že když je opravdu nejhůř, tak se mi hlava přepne do krizového režimu. Najednou se mi šlo líp, ale nevěděla jsem, na jak dlouho mi „rezerva“ vystačí. Nakonec jsem je díky náhodě našla. Zahlédla jsem totiž světlo z čelovky jednoho člena naší party, který si šel odskočit.

Co je aktuálně v plánu?

Letos jsem byla akorát ve Špindlu. Vyčerpání z Kyrgyzstánu ještě doznívá, potřebuju to nějak vstřebat. Teď už budu asi volit klidnější typ dovolené.  Ale pak mi to bude líto, protože na světě je tolik hezkých míst včetně našich domácích… V hlavě mám Jordánsko, ale to je teď riziko. Na Ukrajinu jsem se chystala tolikrát a nikdy jsem tam nedojela.

Díky za rozhovor a přeji ještě hodně zajímavých cest a šťastných návratů.

Zobrazení: 169