Jak to chodí u Hradní stráže

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. březen 2023 Autor Jaroslav Urban

Kdo někdy navštívil Pražský hrad, nemohl je minout. Vysocí, pečlivě upravení, v dokonale padnoucí uniformě. Hlídají všechny vchody do areálu Pražského hradu i objekty kolem něj. V ­létě do nich pere sluníčko, v krutých zimách musí snést mráz a sníh. Nesmí se ani hnout. Vděčný objekt fotoaparátů téměř všech návštěvníků Hradu. Takhle je známe – Hradní stráž.

Vojáci Hradní stráže jsou prostě nepřehlédnutelní.

Strážník z Obvodního ředitelství Prahy 13, kolega Luboš Srp, sloužil u strážního praporu Hradní stráže devět let. A tak jsem využil setkání, abych se ho vyptal na zákulisí Hradní stráže. Zkrátka a dobře – jak to vypadá za nablýskanou oponou.

Jak se člověk vlastně dostane k takové zajímavé uniformované složce?

Já byl úplně poslední ročník, který ještě absolvoval několikaměsíční povinnou vojenskou službu a tak jsem přešel rovnou k vojákům z povolání. Nemusel jsem na několikaměsíční výcvik do Vyškova. Dneska by ses musel přihlásit u rekrutačního střediska, absolvuješ různé zkoušky, vyplníš různé dotazníky, a pak ti dají na výběr z několika možností. U vybraného útvaru absolvuješ výběrové řízení. 

Šel jsi rovnou k Hradní stráži?

Přiznávám, že jsem si myslel na službu u parašutistů, u 601. skupiny speciálních sil v Prostějově. Ale tehdy měli plno… Tak druhá volba, Hradní stráž. Prošel jsem vstupním pohovorem, psychotesty, fyzickým testem, důkladným lékařským vyšetřením.

Změřili si tě? Cosi jsem zaslechl o minimální výšce.

Myslím, že minimum bylo 178 centimetrů. A chtěli, aby člověk nějak vypadal, nesměl jsem mít žádné viditelné tetování, žádný piercing… No, vzali mě, byl jsem holt kluk k světu a k zulíbání! Co byl, ještě jsem! (smích)

Ale tyhle míry a tělesná stavba se projevovaly i později, kdy nás dávali k sobě na jedno stanoviště. Nejspíš na nás měli nějaké tabulky, protože i tam jsme vždy ve dvojici na jednom stanovišti měli podobnou výšku, podobné tělesné proporce.

Prozraď, co jsi vyfasoval za zbraň?

Bylo jich víc. Dostal jsem pušku vzor 52, škorpiona a kulomet. Puška byla celá přeleštěná, poniklovaná, aby se leskla a vypadala jako nová, pažba byla zespodu kovaná. Škorpion byl ještě starý typ 61, kulomet pak UKL vz. 59. Byl jsem u jednotky totiž vedený jako kulometčík. Jiní kolegové měli odstřelovačku Dragunov, později CZ 750. Ve zbrojním skladu jsme měli i bazuku. Co vím, tak po mém odchodu už vojáci z jednotky dostávali nová Eva a dvojkové Breny. 

❞ Byl jsem u jednotky totiž vedený jako kulometčík. Jiní kolegové měli odstřelovačku Dragunov...

Kterou zbraň sis mohl vzít domů? Škorpiona?

Žádnou. Systém byl podobný jako u naší městské policie. Při nástupu do služby jsem si zbraň vyzvedl, při ukončení směny odevzdal. To bylo stejné, ať už jsem šel do stráže nebo na výcvik. Mimochodem, prozradím ti jedno tajemství: ty pušky jsou nefunkční, jsou znehodnocené. Nedá se z nich vystřelit. Kdybys je chtěl použít jako zbraň, tak jedině jako kyj.

Pokusím se to tajemství udržet… Pojďme dál. Jak probíhal tvůj pracovní den?

Bavíme se o strážní jednotce, protože motorkáři nebo psovodi měli režim trochu jiný. Nástup v deset ráno, první dvě hodiny instruktáž na učebně. Kde budeš stát, jak máš přestávky, co se bude během dne dít. Převzetí uniformy, převzetí zbraně. V poledne napochoduješ ke slavnostnímu střídání stráží, postavíš se na strážní stanoviště, konec směny po osmadvaceti hodinách. Odevzdáš zbraň, odevzdáš uniformu. Za necelých čtyřiadvacet hodin jsme nastupovali znovu. Z pondělí na úterý strážní služba, ve středu výcvik, ze čtvrtka na pátek opět stráž, sobota volno, v neděli zase strážní služba. V podobném módu se jelo 14 dnů, pak čtrnáct dnů volno.

Ještě k výcvikům… Švýcarská garda u bran Vatikánu prý prochází drsným cvičením na sebeobranu. Co u Hradní stráže?

Hradní stráž není švýcarská garda. Chodili jsme na nějakou tělesnou přípravu, dejme tomu, že by se tomu dalo s přimhouřením očí říkat sebeobrana. Ale žádný extra výcvik na hmaty chvaty tehdy neprobíhal. My nebyli bojová jednotka, my byli reprezentace. U budek jsme ani pouta neměli, narušitele jsme měli jen zpacifikovat a přivolat pomoc. A aby nedošlo k omylu: my nezajišťovali osobní ochranu prezidenta. Ta spadala pod vnitro. Hradní stráž zajišťuje přímo ochranu Hradu, Lán, korunovačních klenotů a vnější perimetr.



Fajn, tak jaké výcviky jste měli na programu? Pověz něco k obraně Hradu, prosím.

Kromě zmíněné základní tělesné přípravy jednou za dva tři měsíce střelby, ať už ze škorpiona nebo každý z přidělené zbraně. Párkrát za rok ve vojenském výcvikovém prostoru jsem pak absolvoval střelby z kulometu. Výcvik mezi směnami sestával většinou z pořadové přípravy, prostě jsme pochodovali, pochodovali a cvičili s puškami. To, co si pak natáčí turisté, je tvrdě vydřené.

A co se týká samotné obrany Hradu při teroristickém útoku, pak je jasné, že to v případě potřeby nemůže být improvizace. Takže každý z nás měl pro případ teroristického útoku jasně daný úkol, jasně danou pozici, kterou měl zaujmout a s jakou zbraní. To se také běžně cvičilo. Na všechno byly určené signály, určené taktické postupy. Tyhle výcviky se samozřejmě trénovaly v době, kdy na Hradě nebyli turisté. Do detailů nechci zabíhat.

Když se řekne „Hradní stráž“, tak si každý představí oháknutého vojáka u strážní budky… Turistky ho obdivují, obletují, fotografují…

S těmi turistkami jsi to trochu přehnal. Bohužel, obdiv k našim fešným postavám nedávaly nijak najevo. Jinak ono stání u nějaké budky je jen nejviditelnější část oné práce. Mimochodem, uniformy nám mezi směnami opravovali a žehlili.

Hlídali jsme i kolem Hradu, v hradních zahradách nebo u zámku Lány.  A taky jsme pochodovali při různých státních návštěvách. Nebo zajišťovali vnější perimetr Hradu třeba při návštěvě Baracka Obamy. Takže jednou byla „stojka“ ve slavnostní uniformě, podruhé v maskáčích. Někdy hodina bez hnutí, jindy hodina nebo dvě v relativním klidu a mírném pohybu. A příště jsi stál dvě hodiny na nádvoří při čekání na nějakou tu celebritu.

❞ Vzpomínám si matně na Obamu, ostatní mi všechno splývá. Přitom jsem jich zažil spoustu...

Pověz, kterou hlavu pomazanou jsi vítal?

To ti nepovím, na tohle já nikdy nebyl, mně to bylo úplně jedno. Vzpomínám si matně na Obamu, ostatní mi všechno splývá. Přitom jsem jich zažil spoustu. Ať už na slavnostní přehlídce, nebo když jsem hlídal někde v zahradách. Vnímal jsem jen rozdíl, že budu na očích a tedy oblečený ve slavnostní uniformě, nebo v zahradách a oblečený v maskáčích.

Mimochodem, kdybys byl na stráži v nějakém ohrožení, jaké bys měl možnosti obrany? Pořád stát bez hnutí?

Asi myslíš u budky… Jsi na omylu, jestli si myslíš, že jsme si museli nechat všechno líbit a pořád se nehýbat. Je dané, že se návštěvníci Hradu nesmí člena Hradní stráže dotknout. Dneska už má každé strážní stanoviště kolem sebe určitou zábranu, která nedovoluje lidem se přiblížit. Závidím, my tam žádné zábrany neměli. Ale mohli jsme si bouchnout okovanou pažbou pušky o dlažbu. To byl zvuk, třísknutí kovu o dlažbu! Mohl jsem i zařvat. Pardon, ne zařvat, ale vyzvat: „Odstupte zpět!“ Mohl jsem použít i odstrčení rukou. Většinou ale zafungovalo už to první bouchnutí.

A když obtěžování přesáhlo určitou hranici, byly stanovené způsoby a signály, jak si přivolat pomoc. Mohl jsem zalézt do budky, kde bylo tlačítko. Nechci to konkretizovat, ale byly dané signály pro určité situace. A pak přišli kolegové z Hradní stráže nebo z policie.

Zažil jsi ty sám osobně situaci, která by ti byla nepříjemná?

Jednou mi v noci vlezl jakýsi mladík do hradní zahrady, asi si chtěl zkrátit cestu, ale když jsem zařval a namířil zbraň, setsakra rychle si lehl na břicho. Jinak u budky snad ani ne. Někteří lidé si samozřejmě dělali legraci, srandičky, různé komedie, snažili se člověka rozesmát. Ano, občas jsem se musel pousmát, ale to nebylo bráno za nic hrozného. Párkrát jsem si flintou o zem musel bouchnout, ale nebylo to nic, co bych nezvládal. Lidé byli občas rozjetí, ale myslím, že narušení mojí osobní zóny mnohdy ani nebylo úmyslné. Osobně jsem nezažil ani žádné urážky nebo nadávky. Většinou se kontakt omezil jen na fotografování.

Snažil ses tou okovanou patkou pažby někdy bouchnout nějakého otravu do nártu? Buch sem, buch tam, otrava by měl zlomené prsty na noze… Prostě omyl.

Ne, to jsem se tedy fakt nesnažil! Spíš jsem se v zimě se svýma zmrzlýma rukama snažil nebouchnout do nohy sám sebe. (smích)

Jak se stráží Hrad v noci?

Hrad se v létě otevíral v šest ráno, zavíral se v deset večer, v zimě o něco dříve. Pak už jsme nestáli u vstupů, ale to už jsme se převlékli do maskáčů, zaujali jsme strážní stanoviště na určených místech, v zahradách, po areálu se chodilo…

Přijeli se na tebe podívat známí, kamarádi, rodina?

Ano, přijeli. Ale nikdo ke mně přes celé Hradčanské náměstí neběžel s roztaženou náručí: „Jéééé, ahoj Luboši!“ Chovali se civilizovaně (úsměv).

Otázka na závěr: co se ti u naší městské policie líbí?

Líbí se mi volno mezi směnami, mám čas studovat vysokou školu.


 foto: DS MP Praha, archiv Luboše Srpa

Zobrazení: 4759