Jeden pes neznamená nic!

Severní Venezuelu zasáhla 24. června 2026 dvojice mimořádně silných zemětřesení. První otřes o magnitudě 7,2 měl epicentrum nedaleko města San Felipe, druhý o síle 7,5 následoval pouhých 39 sekund poté poblíž Yumare. Otřesy postihly rozsáhlé území západně od Caracasu a byly zaznamenány také v sousedních zemích. Nejvážnější situace nastala ve státě Vargas vpobřežním městě La Guaira, kde se zřítily stovky staveb a sesuvy půdy poškodily komunikace i další infrastrukturu.

Katastrofa si podle údajů dostupných měsíc po zemětřesení vyžádala přibližně šest tisíc obětí a téměř 17 tisíc zraněných. Bez domova zůstalo kolem 18 tisíc lidí. Záchranné týmy z Venezuely i ze zahraničí po několik týdnů prohledávaly trosky budov a pátraly po pohřešovaných. Světová banka předběžně odhadla přímé materiální škody na 19,6 miliardy dolarů. Téměř polovinu této částky představují poškozené obytné budovy, další významnou část dopravní, energetická a veřejná infrastruktura. Celkové náklady na obnovu země a výstavbu odolnějších objektů by mohly dosáhnout až 50 miliard dolarů.

V rámci týmu USAR ČR byl vyslán do postižené jihoamerické země i náš kolega z Útvaru psovodů Michal Sitte se svým psem Luckym. Kdo náš časopis sleduje pravidelně a delší dobu, tak jistě zaznamenal, že naši psovodi jsou pravidelně nasazováni při katastrofách nejrůznějšího charakteru – nejčastěji při zemětřeseních či jako tomu bylo u nás v ČR po ničivém tornádu. Poslední rozhovor s ním a jeho kolegou Pavlem byl v roce 2023, kdy přijeli z dlouhého zásahu na území Turecka. Pokud máte chuť, můžete si přečíst náš již několikátý rozhovor o práci psovoda v týmu USAR a o jeho pohledu na akci ve Venezuele.

Mohl bys čtenářům nejprve představit Luckyho a jeho plemeno?

Úplně jednoduše řečeno je Lucky kokršpaněl z pracovní linie. Kokršpanělé byli původně běžně využíváni jako lovečtí psi, ale tento způsob chovu se v Evropě postupně vytrácel. Převládli výstavní kokři, kteří pro naši práci nejsou příliš vhodní. Lucky patří k poměrně vzácným jedincům pracovní linie. V celé Evropě je podle mého odhadu jen deset až dvanáct chovatelských stanic, které tuto původní linii udržují. Jejich psi jsou určeni především pro práci, nikoli pro výstavy.

Kvůli Luckymu jsi musel cestovat poměrně daleko, že?

Ano. Chovatelská stanice leží nedaleko německo-nizozemské hranice, tedy zhruba osm až devět set kilometrů od nás. Kontakt na chovatelku jsem získal prostřednictvím kolegyně z policie. Překvapil mě (mile) její přístup. Nechtěla se mnou výběr štěněte řešit jen na dálku. Trvala na tom, abych se nejprve přijel osobně představit a abychom spolu mluvili tváří v tvář. Teprve potom zvažovala, zda mi štěně svěří. Běžná čekací doba u ní trvá tři až čtyři roky. Díky doporučení a své profesní praxi jsem se k Luckymu dostal dříve.

Zajímala se tedy podrobně o tvou práci a o podmínky, ve kterých bude pes žít?

Přesně tak. Chtěla znát mou profesní kariéru, vědět, k čemu bude pes určený, jaké bude mít zázemí a jak s ním budu pracovat. Vedli jsme velmi podrobný rozhovor. Právě tehdy jsem si jejího přístupu začal opravdu vážit, protože si budoucí majitele důsledně vybírá. Navštívil jsem ji celkem dvakrát nebo třikrát.

Prověřovala si tě nějakým formálním způsobem?

Nemyslím si, že by mě prověřovala přes nějaké registry. Potřebovala ale získat jistotu, že štěně svěří člověku, který splňuje její představy. Psi z její chovatelské stanice míří do bezpečnostních složek po celé Evropě. Luckyho bratr například působí u maďarského USAR týmu, který se mise ve Venezuele z politických důvodů nezúčastnil. Další psi se věnují agility, většinou na hobby úrovni. V pachových pracích působí psi z této stanice například u německé policie nebo ve Velké Británii.

Proč sis vybral právě working cockera, když jsi předtím pracoval především s německými ovčáky?

Definitivně jsem se rozhodl po zkušenosti z Turecka. O menším psovi jsem uvažoval už dříve, ale právě tam jsem viděl, že může být při podobné misi v mnoha ohledech efektivnější než velký pes. Proto jsem začal hledat menší plemeno vhodné pro záchranářskou práci. K working cockerovi jsem se dostal vlastně náhodou přes kolegyni, která s tímto plemenem měla zkušenosti. Když jsem ho viděl pracovat, naprosto mě uchvátil.

Uvažoval jsi i o jiných plemenech?

Ano. Zvažoval jsem psy přibližně velikosti border kolie, vhodné křížence i další menší pracovní psy. Výběr konkrétního jedince je ale velmi náročný. Člověk musí psa dobře poznat, ideálně s ním nějakou dobu pracovat a zjistit, jaké má předpoklady. Ve hře byli také španělé, například špringršpaněl. Nakonec mě ale nejvíc přesvědčil právě working cocker.

Lucky působí jako velmi živý a neúnavný pes.

To určitě. Jsem rád, že i tak náročná mise ukázala, jak obrovský pracovní potenciál má.

Byla Venezuela jeho první velká ostrá akce?

Ano. Atest měl v té době teprve dva měsíce, takže byl mezi ostatními záchranářskými psy úplným nováčkem.

Kolik mu je let?

Tři roky a čtyři měsíce.

Od jakého věku může pes skládat atest?

Minimální věková hranice je 24 měsíců. Mladší pes ke zkoušce nemůže, ale podle mě by ani nebyl dostatečně vyzrálý. Dvouletý pes by možná takovou misi zvládl s odřenýma ušima, jenže příliš velká zátěž může uškodit jeho psychice a nervové soustavě. Není důležité dostat psa k atestu co nejrychleji, ale ve správný okamžik. Není neobvyklé, že první atesty dělají psy až kolem 4. roku života.

Mohl bys čtenářům stručně přiblížit, jak probíhá výcvik psa pro vyhledávání osob v sutinách?

To je téma na celý samostatný časopis, ale pokusím se ho shrnout. Když si přivezete domů dvouměsíční štěně, nejprve ho seznamujete s rodinou, okolím a běžnými situacemi. Probíhá klasická socializace. Zpočátku tedy nejde ani tak o odborný výcvik jako spíše o výchovu. Samotný výcvik začíná přibližně ve čtyřech až pěti měsících, kdy už je pes sžitý s psovodem a novým prostředím.

Jednou ze základních dovedností je štěkání na povel, protože právě štěkotem pes později označuje nález živé osoby. Důležitá je také chuť pracovat, pevná vazba na psovoda a vhodná motivace. Přibližně mezi půlrokem a jedním rokem si pes začíná hrát na hledání. Nejprve může vyhledávat oblíbenou hračku nebo svého psovoda. Někdo psa podrží, psovod se schová v budově a pes za ním radostně běží. Když vidí, kam člověk odešel, hledá hlavně očima. Když místo nevidí, začne používat nos.

Právě v tom je velká výhoda loveckých plemen. Nos používají automaticky, prakticky od narození. Zjednodušeně řečeno je nemusíte učit čichat; musíte je naučit, jak tuto schopnost využít pro konkrétní práci.

Jakou roli při výcviku hraje odměna?

Zásadní. Musíte zjistit, co má konkrétní pes nejraději. Může to být pamlsek, míček, pešek nebo pískací hračka. Viděl jsem i psy motivované vodou nebo jahodami. Pro profesionální práci to nemusí být vždy praktické, ale princip je stejný: pes si vybere odměnu, která pro něj má největší hodnotu. Je to podobné jako u dítěte v hračkářství.

Pes nejprve hledá psovoda, který má u sebe oblíbenou odměnu. Po nálezu musí začít štěkat a následně dostane odměnu. Někteří psi se to učí nejprve na vlastním psovodovi, jiní mohou rovnou hledat cizí osoby. U Luckyho jsem tuto mezifázi prakticky vynechal. Od začátku hledal cizí lidi a naučil se, že nalezený člověk znamená odměnu.

Kdy se výcvik přesouvá přímo do sutin?

Až ve chvíli, kdy pes zvládá základní princip hledání a označení osoby. Potom ho začneme seznamovat s budovami a sutinami, které máme k dispozici pro trénink. Socializace s tímto prostředím je velmi důležitá. Ne každý pes má vrozenou schopnost pohybovat se po nestabilním povrchu, jako by to bylo jeho hřiště. Pro některé je pohyb v sutinách složitý a musí se ho postupně naučit.

Lucky má výhodu v tom, že je malý, temperamentní a velmi pohyblivý. Sutinu bere skoro jako opičí dráhu. Díky své velikosti méně padá a zažívá méně nepříjemných situací, takže ho práce baví. Člověka s hračkou, kterého se naučil hledat v bezpečném prostředí, potom ukryjeme do sutin nebo do nějakého pro psa nepříjemného prostředí. Úkol se postupně prodlužuje a ztěžuje. Cílem je, aby pes dokázal zachytit pach člověka třeba čtyři až pět metrů pod sutinou a označil místo, přestože danou osobu vůbec nevidí.

Je výcvik u každého psa trochu jiný?

Rozhodně. Právě proto je tak složitý. Můžete mít tři německé ovčáky, ale každý z nich bude potřebovat trochu jiný přístup. Základní metodika se zásadně nemění, úspěch je však v detailech. Každý pes je jiný, i když jde o stejné plemeno.

Psovod si to musí uvědomovat. Někdo dokáže vycvičit jednoho výborného psa, ale s dalším už stejné úrovně nedosáhne, protože mu neumí přizpůsobit postup. U profesionálů se to naštěstí nestává často, ale individuální přístup je naprosto zásadní.

Co dalšího musí záchranářský pes zvládat?

Velmi důležitá je ovladatelnost. Pes pracuje na volno, bez vodítka a zpravidla i bez obojku. V noci může mít jen světlo, aby ho psovod viděl. Přitom se pohybuje ve velmi nebezpečném prostředí a během hledání nemusí vždy správně vyhodnotit riziko, protože je soustředěný na práci.

Když mu na vzdálenost padesáti metrů řeknu „stůj“, musí se okamžitě zastavit, aby například nespadl. Stejně spolehlivě musí reagovat na přivolání. Když ho vyšlu do prostoru, do kterého se mu třeba nechce, musí jít na povel, protože člověk se do některých míst v sutinách vůbec nedostane.

Pes je vycvičený k hledání živých lidí. Co se stane, když v sutinách narazí na člověka, který už nežije?

Pes vycvičený na živé osoby může označit také člověka, který zemřel teprve krátce předtím. Při zásazích v České republice se na místo často dostaneme během hodiny. Pokud člověk po zasypání podlehl zranění krátce před naším příjezdem, může ho pes ještě označit stejným způsobem jako živou osobu. S prodlužující se dobou a nastupujícími posmrtnými změnami se pach mění. Psi, které používáme u záchranářů nebo u městské policie, jsou vedeni k tomu, aby si těl nevšímali.

To je ale teorie. Praxe v Turecku ukázala, že někteří psi po několika dnech bez jediného nálezu živého člověka začnou určitým způsobem reagovat i na zemřelé. Neučíme je to ani je to cíleně neodnaučujeme. Je to jejich přirozená reakce. Někteří psi ji nemají nikdy, jiní jsou na tento pach citlivější.

Reagují na zemřelého člověka jinak než na živého?

Ano. Ve Venezuele jsme měli psy, u kterých psovodi věděli, že reagují na člověka zemřelého déle než přibližně dvanáct hodin, ale ne stejným způsobem jako na živou osobu. Pes například ztuhne a zůstane stát v místě, kde pach zachytil. Psovod ho pak musí jiným povelem nebo intonací odvolat, aby pokračoval v práci. Pes tak psovodovi spíše naznačí, že se tam něco nachází. Není to nacvičené označení, ale zkušený psovod dokáže takovou reakci přečíst a odlišit ji od nálezu živé osoby.

U Luckyho jsem si ve Venezuele ověřil, že na zemřelé osoby nereaguje. Pro nás je to vlastně nejpřehlednější situace: jeho označení se vztahuje výhradně k živému člověku.

Přesuňme se k cestě do Venezuely. Provázely váš odlet nějaké komplikace?

Ano. Před samotným letem došlo pravděpodobně k nasátí ptáka do motoru, takže jsme měli přibližně hodinu až hodinu a půl zpoždění. To ale byla jen menší komplikace. Mnohem složitější bylo vůbec zajistit letadlo pro celý tým a materiál, což trvalo zhruba dva dny.

Zemětřesení přitom udeřilo už ve středu. Kdy jste se dozvěděli, že by Česká republika mohla tým vyslat?

Ve čtvrtek jsme dostali informaci, že se o vyslání týmu uvažuje. Od té chvíle jsem byl neustále na telefonu. Zrušil jsem dovolenou a zůstal doma, protože jsem měl původně odjet. Lucky byl kvůli dovolené u známých, takže jsem si ho vzal zpátky k sobě a čekal na rozhodnutí.

Zajištění takové dopravy je nesmírně obtížné. Lidé, kteří mají zkušenosti z předchozích misí, už skoro nevěřili, že se podaří letadlo domluvit. Nakonec se to povedlo, za což před kolegy z řad GŘ HZS ČR smekám. Prodleva ale pravděpodobně souvisela s tím, že vhodné letadlo bylo v Evropě využíváno pro jinou činnost.

Máš zkušenost z Turecka. V čem byla mise ve Venezuele jiná?

Způsob naší práce se zásadně nelišil. Jestli se na místo přesouváte osobním autem nebo nákladním vozidlem, jsou pro nás spíše technické detaily. Diametrálně odlišná ale byla situace v zemi. Venezuela je dnes oproti Turecku v mnoha směrech výrazně pozadu a po celou dobu jsme vnímali, že zasahujeme v republice s autoritářským režimem. Nebylo to vždy příjemné.

Bezpečnostní situace byla špatná. Neustále jsme měli ozbrojený doprovod armády a platila přísná pravidla pro pohyb v kempu i mimo něj. Nebylo možné, aby někdo opustil kemp sám nebo se vzdálil na delší dobu. Všichni museli zůstat ve spojení. Museli jsme více hlídat psy, vybavení i bezpečnost všech při samotné práci. Nedá se říct, že by místní obyvatelé byli nepřátelští. To rozhodně ne. Nikdo ale nemohl předvídat, jaká situace může nastat, takže byla na místě mnohem větší opatrnost než v Turecku. Např. v Caracasu nebo v odlehlejších částech jsou běžné únosy cizinců, kterými si gangy „přivydělávají“.

Velký rozdíl byl zřejmě také v podnebí.

Určitě. V Turecku jsme byli v únoru a v noci tam byla zima. Pro psy ale byly tehdejší podmínky na hledání téměř ideální. Ve Venezuele panovalo velké horko a především obrovská vlhkost. V Česku byly v době našeho odletu také vysoké teploty, ale tam mohla být teplota na teploměru klidně o několik stupňů nižší a přesto bylo prostředí kvůli vlhkosti mnohem nepříjemnější. Pocítili jsme to hned po vystoupení z letadla.

Klima bylo únavné i v noci a zvyšovalo náročnost práce pro lidi i psy. Museli jsme se mnohem častěji střídat. Ve vysoké vlhkosti se unavíte daleko dřív, jste zpocení prakticky čtyřiadvacet hodin denně a nemáte kam uniknout. Na psech bylo vidět, že kdykoli mohli, více spali.

Jak v takových podmínkách vypadá pracovní režim psa? Jak dlouho dokáže intenzivně pracovat v sutinách?

Celý tým pracuje v intervalech tak, aby mohla záchranná mise fungovat nepřetržitě. V ideálním režimu se střídají přibližně osmihodinové bloky práce a odpočinku. To ale neznamená, že někdo osm hodin nepřetržitě drží sbíječku nebo že pes osm hodin běhá po sutinách.

Do pracovní doby se počítá cesta na místo, rychlý průzkum objektu, posouzení rizik a rozhodnutí, zda je vůbec bezpečné do sutin vstoupit. Potom se nasazují psi, drony a další prostředky a probíhá fyzická prohlídka.

Pes může během dne odpracovat v několika intervalech celkem i několik hodin, ale délka jednoho nasazení závisí na počasí a konkrétním zvířeti. Ve Venezuele pracovali psi přes den zpravidla nejvýše deset až patnáct minut v jednom tahu, potom museli nejméně půl hodiny odpočívat. V noci zvládli pracovat přibližně pětadvacet minut. Někteří psi vydrží více, jiní méně. Psovod ale nikdy nesmí zkoušet, kde je absolutní hranice.

Na zahraniční misi nemáte náhradního psa, kterého byste si jednoduše zavolali. Musíte po zvířeti chtít maximum, ale současně ho šetřit. Psovod musí včas poznat, kdy už je zátěž příliš velká, a nesmí dovolit, aby pes fyzicky nebo psychicky odpadl. Proto letí více psů a během práce se střídají ve dvojicích nebo trojicích. Když bylo potřeba prohledávat jednu hodinu, mohli se na úkolu vystřídat tři psi.

Nutno říci, že pes dokáže i během těch pár minut prohledat prostor cca 1000m2, dle náročnosti terénu.

Sutiny jsou velmi prašné. Jak se o psa během práce staráte?

Stejně jako při výcviku v Česku je potřeba pravidelně mu proplachovat čenich, aby se odstranily usazeniny prachu. Namáčíme mu také tlapky, čímž ho pomáháme ochladit. Péče o čenich a chlazení jsou v podobných podmínkách naprosto zásadní.

• Category Title

©2026 OrdaSoft.com All rights reserved.

Je v sutinách zvýšené riziko zranění?

Ano, zkušenost s tím mám. Naštěstí většinou nejde o vážná zranění, ale spíše o drobné řezné rány. Ve Venezuele se poslední den zranil i Lucky. Často si toho pes během práce ani nevšimne a ránu objevíme až při preventivní prohlídce po návratu z úseku. Někdy by se podobná rána dala zašít, ale u Luckyho to nebylo nutné. Tři dny po návratu ji měl zahojenou.

Pes se může říznout nebo se na něco napíchnout. V sutinách jsou tisíce drátů a vyčnívajících armatur. Zkušený pes se ale postupně naučí vyhodnocovat, kam může vlézt a čemu se má vyhnout. I to je důvod, proč je výcvik tak dlouhý. Nezkušený pes by se mohl zranit hned o první drát a jeho nasazení by skončilo.

Máte na zahraniční misi k dispozici veterinární podporu?

Samostatného veterináře s sebou nemáme, a to je pro psovody stresující. Součástí týmu je ale lékař nebo lékařka, kteří dokážou ošetřit i psa, zašít běžnou ránu a v případě potřeby použít lokální nebo celkovou anestezii.

Velkým problémem jsou vedro a hygienické podmínky. Pes se nepohybuje v čistém prostředí, takže u otevřené rány hrozí infekce mnohem více než doma. Ránu je proto nutné překrýt, případně použít ochrannou botičku. Stále se ale bavíme o drobných poraněních. Kdyby došlo k vážnému úrazu, nastal by obrovský problém, protože dostupnost odborné veterinární péče by byla velmi omezená.

Jaká byla organizace na místě a jak vás přijali obyvatelé?

Je potřeba rozlišovat mezi politickou situací v zemi a přístupem obyčejných lidí. Z evropského pohledu je tamní režim velmi problematický. Podle mého názoru ani snahy amerického prezidenta situaci změnit nepřinesly zásadní výsledek a režim může být ještě tvrdší než za Nicoláse Madura.

Místní obyvatelé nás ale přijali velmi dobře a byli za pomoc vděční. Jejich solidaritu jsme vnímali jednoznačně pozitivně. Určité výhrady bych měl spíše k organizaci.

Můj subjektivní pocit je, že koordinace zahraničních týmů fungovala v Turecku lépe. Neříkám, že za to mohl náš tým nebo přímo koordinační středisko; přesněji by to dokázal posoudit například Petr Vodička. Ve Venezuele ale bylo všechno o něco improvizovanější. Častěji jsme si museli hledat práci sami a větší díl odpovědnosti za organizaci konkrétních úkolů zůstával na nás.

Má Venezuela vlastní certifikovaný USAR tým?

Myslím si, že certifikovaný USAR tým podle mezinárodních standardů nemá, ale jistý si tím nejsem. Na místě působila řada domácích složek, které dokázaly záchranné práce určitým způsobem zajišťovat, takže rozhodně nelze říct, že by tam z místní strany nikdo nebyl. Zda však šlo o standardně certifikovaný USAR tým, to nedokážu potvrdit.

Podařilo se vašemu týmu najít někoho živého?

To je otázka, která se v médiích prodává nejlépe, ale odpověď není jednoduchá. V sektorech, kde jsem pracoval já, jsme žádný pozitivní nález neměli. Pro psovoda je to psychicky náročné, protože právě kvůli záchraně živých lidí na místo jede.

Do výsledku ale vstupuje řada okolností. Měli jsme například vyjet k sutině, kde byla hlášena možná přítomnost živého člověka. Než jsme dorazili, pracoval tam už jiný tým, který měl být původně nasazen jinde. Podobných organizačních improvizací vznikalo při tak rozsáhlé katastrofě mnoho. V reálném zásahu se řada věcí řeší ad hoc a jinak než při cvičení nebo podle původního plánu.

Potřebujete také určitou dávku záchranářského štěstí, abyste se dostali právě k objektu, kde ještě někdo žije. V porovnání s množstvím zničených domů bylo několik zachráněných lidí doslova jehlou v kupce sena. Aby se šance výrazně zvýšila, museli by psi prohledat prakticky celé město, zatímco každý tým dostane jen malou část území.

Ani označení psa tedy ještě nemusí znamenat, že se člověka podaří zachránit?

Přesně tak. Zavalená osoba musí mít také štěstí (dá-li se mluvit o štěstí) na způsob, jakým je zasypaná. To, že ho pes najde, ještě neznamená, že přežije samotné vyprošťování. Můžete postupovat sebeopatrněji, a přesto může mít postižený zranění nebo vnitřní krvácení, kterému nelze včas zabránit.

Nalezení živé osoby a její úspěšné vyproštění je proto téměř zázrak. Několik takových zázraků se v postižené oblasti odehrálo, ale český tým bohužel neměl štěstí, aby byl právě na správném místě.

Jaký význam má práce psů, když žádného živého člověka nenajdou?

To je velmi důležitá část práce, která se mediálně vysvětluje hůře. Úkolem psa není pouze člověka najít, ale také spolehlivě vyloučit, že se v objektu živá osoba nachází. Teprve potom lze změnit způsob dalších prací.

Pokud psi potvrdí, že v domě nikdo živý není, mohou technické týmy přistoupit k sutině jinak, například s těžkou mechanizací. Nemusejí už postupovat s takovou opatrností, jako kdyby pod nimi mohl být živý člověk. Budovu po prohlídce označíme příslušnými symboly, aby další týmy věděly, že místo už bylo prověřeno a nemusejí stejnou práci opakovat. Psi se tak podílejí také na určování objektů a na rozhodování, kde má další záchranná činnost smysl.

Kolik objektů jste během mise prohledali?

Přesné číslo jsem si nepočítal, ale za celý tým se uvádí přibližně čtyřicet budov. Jednotlivých pracovišť mohlo být kolem padesáti, protože jedno pracoviště nemusí znamenat celý dům. Psovodi se psy pracují jako tým a střídají se. Vzhledem k velikosti budov, stavu a náročnosti pohybu v sutinách je to obrovské číslo. Proti běžným zásahům v České republice je to úplně jiná úroveň.

Když zrovna nehledáte osoby, zapojují se psovodi i do dalších činností?

Ano. Při stavbě tábora, překládání materiálu mezi letadly a dalších logistických pracích pomáháme stejně jako ostatní. Jen musíme vždy zajistit, aby někdo hlídal psy. Například dva kynologové zůstanou u zvířat a zbytek pomáhá s budováním zázemí.

Jakmile se rozběhnou záchranné práce, můžeme vyjíždět s celým týmem, ale také pouze jako skupina kynologů s ozbrojeným doprovodem. Někde prostor prohlédneme a vrátíme se, jindy pracujeme společně s celou směnou. Každý den a každá hodina mohou vypadat jinak.

Když máme volno, snažíme se opravdu odpočívat. Nikdy totiž nevíme, zda vyjedeme za osm hodin, nebo za hodinu. I když je plánovaný delší klid, může přijít nález nebo komplikace na jiném pracovišti a během chvíle sedíme v autech. Každá minuta, kdy si člověk může lehnout, je proto cenná.

Proč jste se v terénu pohybovali s ozbrojeným doprovodem?

Jak už jsem zmínil, jedním z důvodů byly místní gangy, které se zabývají například únosy cizinců. Dalším rizikem byla nepředvídatelná reakce obyvatel v situaci, kdy se objevovaly nepokoje a obvinění, že vláda při katastrofě nepomáhá dostatečně.

Armáda nás v praxi především chránila. Do samotných záchranných prací se více zapojovaly jiné složky, například civilní ochrana. Ozbrojený doprovod měl zabránit problémům od krádeží až po případný únos.

Jak vypadal váš běžný denní režim?

Pevný denní režim prakticky neexistoval, protože zásah běžel nepřetržitě. Osmihodinová směna se mohla protáhnout na dvanáct hodin. Nějaký čas zabraly přejezdy mezi pracovišti. Někdy jsme dorazili a zjistili, že už tam působí jiný tým, nebo že je objekt natolik zničený, že do něj nemůžeme bezpečně vstoupit. Jindy se naopak rozjela intenzivní záchranná práce, nasadilo se několik psů a technika odstraňovala části sutin, aby bylo možné pokračovat hlouběji.

Stejně tak jsme se mohli po dvou hodinách vrátit, protože přišla nová informace a úkol se změnil. Člověk přestal rozlišovat den a noc: snídal třeba ve tři ráno a obědval ve čtyři odpoledne. Život se v podstatě smrskl na dvě situace – buď jste na základně nebo v terénu.

Vozíte si celé zázemí základny (basecampu) z České republiky?

Ano, základnu si vezeme kompletně s sebou, a proto je potřeba velká přepravní kapacita. Kvůli omezenému místu jsme tentokrát odvezli jen část stanů a vyřadili všechno, co nebylo skutečně nezbytné.

Tábor zůstává na jednom místě. Ve Venezuele nám lokalitu vybrala místní administrativa, takže jsme ji nemuseli sami hledat. Jindy ale můžeme dostat jen několik možných oblastí a konkrétní místo musíme zvolit sami. Musí být bezpečné nejen z hlediska kriminality, ale především seizmicky – tedy pokud možno dál od budov, které by při dalších otřesech mohly spadnout.

Co se ti honí hlavou cestou do oblasti zasažené tak rozsáhlou katastrofou?

Především přemýšlím o psovi a o různých situacích, které mohou nastat. Vycházím z předchozích zkušeností a snažím se vytvořit si představu, do čeho jedeme. Soustředím se hlavně na to, aby měli psi během cesty a po příjezdu maximální možný komfort. Mám tedy plnou hlavu technických a organizačních věcí spíše než samotných statistik katastrofy.

V Turecku jste se museli přizpůsobovat místním náboženským zvyklostem. Bylo to ve Venezuele jiné?

Ano. Ve Venezuele probíhalo zacházení s oběťmi způsobem bližším evropským zvyklostem. Při nálezu zemřelých se neodehrávaly tak výrazné náboženské rituály jako v Turecku a prostředí působilo klidněji.

To ale nic nemění na tom, že se na místě musíte po celou dobu chovat profesionálně a ohleduplně. V okolí sutin jsou pozůstalí a jakékoli hlasité vtipkování nebo nevhodné chování tam nepatří. Smutek je všudypřítomný a člověk na něj nesmí zapomínat ani ve chvíli, kdy je dlouhodobě unavený a pod tlakem.

Jak se ověřuje označení záchranářského psa?

Nález se vždy ověřuje dalším psem, někdy i třetím nebo čtvrtým. Jeden pes sám o sobě není dostatečným potvrzením. Řekne nám, že v určitém prostoru zachytil lidský pach, ale pro další rozhodování potřebujeme nezávislé ověření.

Spolupracovali jste také se zahraničními týmy?

Na místě byly týmy z celého světa. My jsme se potkali například s týmy z Kataru, Peru a Mexika a samozřejmě také s různými venezuelskými složkami. Přímo při práci se psy jsme se na jednom místě setkali s týmem z Kataru, který měl dva německé ovčáky.

Spolupráce často vznikala spontánně. Místní obyvatel vás mohl zastavit na ulici a říct, že v sutinách stále slyší své příbuzné. Pokud jsme právě neměli naléhavější úkol, začali jsme místo prověřovat. Mezitím mohl dorazit další zahraniční tým. Nešlo o soupeření, ale bylo nutné rychle si rozdělit prostor, abychom si navzájem nepřekáželi. Když například vyšlu psa do určité části objektu, nemůže jiný psovod současně pustit svého psa z opačné strany. Koordinace probíhala v angličtině.

Setkání s ostatními týmy nám také ukázalo, že naši psi jsou velmi dobře připravení. V extrémním horku dokázali pracovat po celou dobu nasazení. U některých psů z týmů, se kterými jsme se potkali, byla vidět výrazná únava. Nechci to zobecňovat na všechny ani hodnotit její příčinu; mohlo jít o výcvik, ustájení nebo jiné podmínky.

Nastal okamžik, kdy ses o Luckyho opravdu bál?

Bál jsem se o něj každý den. Člověk ale musí tuto myšlenku při práci do určité míry odsunout, protože úrazy psů mohou být velmi vážné až fatální.

I tady se vážně zranil pes mexického týmu a k odpovídající veterinární péči ho museli přepravit speciálním letem. Pro český tým by podobná situace byla kvůli vzdálenosti ještě komplikovanější. Nemůžeme počítat s tím, že bude v místě zásahu dostupné CT nebo veterinární pracoviště schopné řešit například vnitřní krvácení.

Je to kruté, protože psi jsou zároveň členové našich rodin. Rizika neustále vyhodnocujeme, ale v sutinách neexistuje úplně bezpečný prostor. O psa se proto bojíte pořád.

Neztrácí pes motivaci, když dlouho nikoho nenajde?

Může ji ztratit a psovod to musí řešit. Každý pes je jiný. Dobře to vidím na svých dvou psech. V Turecku jsem pracoval s německým ovčákem Framem. Po přibližně třech dnech bez nálezu jsem poznal, že jeho zájem o práci výrazně klesá.

Pes se neustále pohybuje v nepříjemném prostředí, spouští se do otvorů, vytahuje se ven a pracuje pod tlakem. Psovod, který se psem každodenně žije, musí poznat, kdy se dostává do útlumu. V takové chvíli už nemusí být spolehlivý a mohl by zavalenou osobu ignorovat. Rozhodnutí stáhnout psa z práce je proto velmi zodpovědné, a někdy nezbytné.

Dá se motivace psa znovu obnovit?

Někdy ano. Frama jsem v Turecku na jeden den stáhl, nechal ho odpočinout a potom jsme mu připravili krátké cvičné hledání, při kterém našel ukrytého kolegu. Úspěšný nález může psa znovu nastartovat, i když ke konci dlouhé mise už bývá jeho chuť do práce často nižší.

Takové cvičení je ale na místě katastrofy citlivé. Nemůžete jen tak ukrýt člověka do objektu, ve kterém mohou být zemřelí, a nechat psa štěkat, protože by to bylo neuctivé vůči pozůstalým. V Turecku jsme proto nejprve vše vysvětlili lidem v okolí domu, aby věděli, že jde pouze o trénink, který psům umožní dál pracovat. Ve Venezuele takovou možnost nebylo možné rozumně zajistit, takže jsme během celé mise klasickou aktivaci neprováděli.

Lucky dokázal pracovat celý týden i bez skutečného nálezu?

Ano. U něj se projevila výhoda pracovního loveckého plemene. Celý týden pracoval bez výrazného poklesu motivace. Z tréninku vím, že má mimořádnou chuť pracovat a pravděpodobně by vydržel i déle.

Jeho oblíbenou hračku, kterou běžně dostává za nalezení člověka, jsem mu během mise několikrát poskytl za jiný důležitý cvik. Poslal jsem ho například do prostoru, který mu nebyl příjemný, a potom ho okamžitě přivolal. Právě spolehlivé přivolání je v sutinách životně důležité – když se něco začne hýbat nebo sypat, pes musí poslechnout na první povel.

Za tento splněný povel dostal odměnu, aby se s oblíbenou hračkou alespoň několikrát během týdne setkal. Nelze to ale dělat často, protože hlavním pravidlem musí zůstat, že největší odměna přichází za nalezení člověka.

Mluvili jsme o motivaci psa. Jak sis udržoval vlastní motivaci, když se dlouho nic nedařilo?

Člověk se do určité míry přepne do robotického režimu. Musí se oprostit od bezmoci a od myšlenky, že se zase nikoho nepodaří zachránit. Morálně se s tím vyrovnává těžko.

Já si po celou dobu říkám, že právě teď jdeme někoho najít a někomu pomoci. Nezáleží na tom, kolikátý je to den. Pracuji s představou, že za pět minut může pes někoho označit a my mu zachráníme život, nebo mu alespoň pomůžeme dostat se do nemocnice. Člověk je tedy v permanentním napětí, ale zároveň se na další nasazení těší, protože stále věří v úspěch.

Zůstala ti nějaká výrazná vzpomínka na pomoc místních obyvatel?

V Turecku jsem občas jedl jídlo od místních lidí, kteří po zemětřesení žili na ulici a začali si tam sami vařit. Bylo velmi chutné a po naší konzervované stravě to byla vítaná změna. Nabízené jídlo se navíc v tamní kultuře odmítá velmi těžko, protože by se hostitelé mohli cítit dotčení.

Ve Venezuele nám místní nabízeli především balené věci, například vodu, a ty jsme přijímali. Jídlo připravené na ulici jsme ale kvůli mimořádně špatným hygienickým podmínkám raději nejedli. Ve městě prakticky nefungovaly toalety, s výjimkou zázemí, které jsme si přivezli sami. Riziko zdravotních komplikací bylo příliš vysoké.

Máte v týmu vlastního kuchaře?

Ne. Máme spíš člověka, který ohřívá balíčky s konzervovanou stravou. Je to nouzové jídlo, na kterém člověk vydrží, ale rozhodně ho nechce jíst stále dokola.

Po návratu jste dostali řadu ocenění. Co pro tebe takové uznání znamená?

Největší odměnou je, když si lidé práce týmu všimnou a poděkují. Samozřejmě mě těší, když nás přijme prezident nebo primátor. Je to milé gesto a ocenění rizika, které na misi podstupujeme.

Fyzické ocenění jsme dostali už ve Venezuele od představitelů místní vlády a medaili obdržel také Lucky. Měli jsme z toho ale rozporuplné pocity. Šlo o zástupce režimu, vůči kterému máme vážné výhrady, takže člověk poděkuje, ale zároveň si není jistý, jakou hodnotu pro něj takové ocenění má.

Vadilo nám také, že jsme se do určité míry stali součástí vládní propagandy. Veřejné ceremoniály a poděkování byly velmi okázalé a výrazně se objevovaly v místních médiích. V běžné záchranné misi na podobné akce často ani není čas, zatímco tam si ho vláda našla. Z morálního hlediska nám nebylo příjemné, jak silně bylo naše nasazení využíváno k její prezentaci. Samotné upřímné poděkování nám přitom bohatě stačí; Lucky ani já medaile nesbíráme.

Nějaké perličky mimo záchranářskou práci?

Určitě. (smích) Náš tábor byl na velkém otevřeném dlážděném parkovišti, což bylo samo o sobě tak trochu za trest, protože nikde nebyl sebemenší stín. A zde, tři noci po sobě, pokaždé kolem půl jedenácté v noci dorazila parta dělníků, kteří dolovali za pomoci lopatek a nějakých škrabek plevel z prostoru toho parkoviště. Dělali hluk nám u stanů, když jsme potřebovali spát. Pak jsme pochopili, proč tomu tak bylo… oni upravovali to místo před příletem jejich prezidentky, která nám přijela poděkovat a dát ty medaile… no prostě klasická Potěmkinova vesnice. Oni dolovali plevel, ale o pár stovek metrů dál byl zřícený hotelový komplex, kde ještě byly nenalezené oběti zemětřesení.

Další takovou osobní perličkou byla pro mě cesta do Venezuely, která byla velká improvizace. Z ostrova Cucaracao nás vezlo letadlo německé armády s menší kapacitou, než bylo domluveno. Mimo jiné, díky tomu zůstalo několik dní devatenáct členů na ostrově, ale já, protože jsem měl nejmenšího psa, tak jsem letěl s piloty v kokpitu. Seděl jsem rovnou za pilotem… já si to užil, mám z toho i řadu videí a fotek, ale Lucky, tomu to bylo úplně jedno, ten celou cestu prospal téměř pod sedačkou pilota. (smích)

Hrozilo nějaké nebezpečí mimo samotné sutiny?

Všude se pohybovali toulaví psi, většinou kříženci přibližně do velikosti border kolie. Mohli být nepříjemní, protože si hlídali například vstupy do malých obchodů, kde je místní zřejmě krmili. Jakmile se v jejich blízkosti objevil cizí pes, byli připraveni zaútočit. Právě střetu místních psů s našimi jsme se museli za každou cenu vyhnout.

Velká divoká zvířata jsme na vlastní oči neviděli. Vyskytovaly se tam ale různé ještěrky a leguáni. Někteří kolegové se chtěli vykoupat v oceánu, který byl velmi blízko kempu, ale později jsme se dozvěděli, že se ve vodě mohou vyskytovat hadi, takže jsme koupání neriskovali. Oblast, kde jsme působili, je přímořské letovisko, ale o kus dál už začíná džungle.

Dokud jsme neviděli leguána, ani jsme si příliš neuvědomovali, že nám mohou hrozit rizika také od místní fauny, například od hadů. I na podobné věci je proto nutné se před cestou připravit a zjistit, jaká konkrétní nebezpečí se v daném místě vyskytují.

Pro naše psy však představoval bezprostřednější riziko střet s místními psy. Zranit se nesměli ani mezi sebou. Pokousání je vždy velký problém, protože takové rány se snadno zanítí a špatně se hojí. Komplikované je to i v České republice, kde může pes chodit například každý druhý den k veterináři na proplach rány. V zahraničním kempu tuto možnost nemáte a ošetření by se muselo řešit v polních podmínkách. Kdyby se dva psi poprali a navzájem se pokousali, rázem bychom přišli o dva nasaditelné psy, což by pro tým znamenalo zásadní komplikaci.

Jaká očkování musíte mít před podobnou zahraniční misí?

Požadavky se mohou lišit podle cílové země. Mezi ta exotičtější patří očkování proti žluté zimnici, choleře a tyfu, meningitidě. K tomu se přidává například očkování proti žloutence, tetanu nebo chřipce. Celkem máme přibližně osm očkování a jejich platnost musíme průběžně obnovovat. Nemůžeme je nechat propadnout.

Co se stane, když některé z potřebných očkování přestane platit?

Pak jsme pro konkrétní misi nepoužitelní. V jedné zemi mohou být potřeba například jen očkování proti žloutence a tetanu, zatímco jinde může být nutná třeba cholera. Je to individuální. Aby mohl být člověk kdykoli vyslán, musí mít všechna potřebná očkování dlouhodobě platná – samozřejmě po dobu své profesní kariéry.

Michale, díky za zajímavý rozhovor. Ne, že bych si ho nechtěl zopakovat, ale doufám, že dlouho nebudete muset s těžkým týmem USAR někam vyrážet.

• Následující