Jezdec motokrosu, legenda endura a Král Šumavy

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: sobota 1. listopad 2025 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Šestnáct titulů mistra republiky, čtyřiadvacet Šestidenních, vícemistr v USA, starty na mistrovství světa a na Rallye Dakar, držitel ceny Fair-play. Také Král Šumavy a sportovec každým coulem. Pro jeho autogram si zájemci mohli přijít i v rámci říjnové akce Strážníci na Floře. Tentokrát jsem si povídala s kolegou Bohumilem Posledním.

Bohouši, neodpustím si na úvod klasickou otázku. Proč právě motorky? Co vás k nim přivedlo?

Asi osud. Vidím to jako dneska. Bylo mi pět, přišel jsem zvenku domů a v televizi běžel motokros. Rodina přenos zaujatě sledovala a tenkrát jsem ho poprvé v životě viděl i já a strašně mě to zaujalo. I v tom dětském věku jsem vnímal, že to je osudový okamžik. Řekl jsem rodině, aby dávala pozor, co ji řeknu: „Tohle budu jednou dělat.“

Na pětileté dítě nestandardní reakce. Ale po nějakém čase vám to opravdu vyšlo.

Asi v 6. třídě jsem si udělal teréňáka z Pionýra, v osmičce jsem upravil Jawu péráka, kterou táta koupil a v patnácti jsem na Pionýru a s licencí jel svůj první motokros. Další rok jsem přešel na motocykl CZ  250.

Předpokládám, že to přerušila vojna.

Ano, narukoval jsem do Dukly v Benešově, kde se jezdilo enduro. Mistrovství republiky v motokrosu, které bylo těsně před vojnou, jsem nejel kvůli zranění, a tím pádem jsem v motokrosu jakoby neexistoval. Náčelník v Benešově uspořádal limitovaný závod a na základě výsledků si vybral 19 kluků na enduro. Postupně se to vykrystalizovalo a po dvou letech jsme zůstali čtyři.

Takže vlastně nedobrovolný přechod z motokrosu na enduro. Nebylo vám to líto?

Bylo, protože enduro nebyl styl, který by mě lákal. V motokrosu se jede hned po startu naplno do cíle a hotovo. Enduro je složitější. Přesto, že jsem věděl, že naši byli v té době nejlepší na světě, nechtěl jsem to jezdit. Na druhou stranu na vojně bylo lepší jezdit enduro než běhat s kulometem po cvičáku.

Jak rychle jste enduru přišel na chuť?

Během prvního roku jsem se to učil a druhý rok už jsem to jezdil rád. A měl jsem štěstí, že jsem před koncem v Benešově dostal nabídku z Dukly Praha; to byla nabídka, která se neomítá. Takže jsem místo do civilu přestoupil do Prahy.

Vaši první Šestidenní jste absolvoval v roce 1982. Do roku 2007 pak ještě následovalo 23 startů. Zapsala se vám některá do paměti víc než ostatní?

V roce 1982 jsem byl ještě v Benešově, ale v Povážské Bystrici jsem už jel za klubový tým Dukly Praha. Nejtěžší asi byla Šestidenní 1983 ve Walesu. Vzhledem k anglickému chladnému a deštivému počasí bylo všude bláto a bažiny. Z opačného úhlu pohledu byla pro mě Šestidenní 1985 ve Španělsku, kdy jsem vyhrál  kategorii do 500 a v absolutním pořadí jsem byl třetí. Bydleli jsme v příjemném městečku,  kousek od startu, takže odpadl ranní, často i přes hodinu trvající přesun. Došel jsem pohodlně pěšky. Navíc jsem během závodu zachránil život italského jezdce v bezvědomí. Ležel na trati na břiše, červenomodrý obličej, obrátil jsem ho na záda a vyndal zapadlý jazyk. V tom okamžiku mi bliklo hlavou, že končím. Ale on hned začal dýchat, jako když odšpuntujete lahev. Přesunul jsem ho stranou a do polosedu, mluvil, tak jsem jel dál a nahlásil to v časové kontrole. I přes to zdržení jsem časový limit stihnul a vyhrál.

A další rok jste si v Paříži převzal cenu Fair-play UNESCO.

Jeli se mnou ještě dva novináři – Karel Malina a Petr Kovář – a bylo to zase něco jiného než závody. Pobyli jsme tam tři nebo čtyři dny, prošli si Paříž, navštívili zajímavá a známá místa.

Pak přišla nabídka z USA …

V Dukle jsem byl do roku 1989. Ještě před revolucí jsem jel ve trojici na Šestidenní s Američanem, týden jsme jeli spolu, já anglicky neuměl, ale nějak jsme si padli do oka a shodou okolností, přestože „půllitrářů“ tam bylo třeba sto, jsme spolu za rok znovu jeli v minutě. Zmínil jsem se mu, že bych chtěl zkusit závodit v Americe, on to tam prosondoval, poptal sponzory a klaplo to, měli o mě zájem. Dal jsem v Dukle výpověď, díky revoluci jsem už nepotřeboval povolení Pragosportu a stačilo vízum.

Jak dlouho jste tam byl?

Dohoda byla, že za ně budu závodit tři sezony. Po první sezoně se blížila Šestidenní a já jsem se sice jako vícemistr nominoval i za USA, ale chtěl jsem jet za Československo. Chtěl jsem vyhrát a náš tým byl stále ještě na špici. Český trenér ale nevěděl, jakou mám formu a chtěl to zjistit. Rozhodl, že když přijedu a poslední závod mistrovství světa jednotlivců pojedu dobře, tak nominace bude. Vrátil jsem se z Ameriky, na mistrovství jsem skončil druhý a s naším týmem jsem startoval na Šestidenní ve Švédsku, odkud jsem se měl vrátit zase do Ameriky. Jenže přišla nabídka firmy Cagiva, abych za ně jel další rok mistrovství světa. A pak jsem tady v té době potkal moji manželku … takže Ameriku jsem uřízl a zůstal doma. Pak jsem jezdil i za jiné značky.

Ale na Šestidenní ve Švédsku český tým nakonec zradila technika.

Ano, v týmu bylo šest jezdců a u dvou došlo k technické poruše, nasbírali jsme trestné minuty a skončili mimo bednu, někde na šesté nebo sedmé pozici.

Pak přišel rok 1994 a start na Rallye Dakar, kterou vy sám považujete za vrchol kariéry. Extrémní podmínky byly asi s dosavadními zkušenostmi nesrovnatelné. 

Je to úplně jiný typ závodu, ohromné dobrodružství. O život jde vždycky, ale tam je riziko největší. Jede se na čas, ale do neznáma. V enduru jsem si úseky rychlostní zkoušky předem procházel a trénovaná hlava si ideálně pamatovala každý metr. Věděl jsem, do čeho jedu. V itineráři Dakaru jsou vyznačená jen opravdu hodně nebezpečná místa, ale to jsou výjimky.

Vrátím se ještě k Šestidenní 2000 ve Španělsku, kde došlo k vyloučení, které nebylo férové, a vás to logicky hodně zklamalo.

Takhle, je pravda, že jsem pravidla porušil, protože řetěz mého motocyklu nastříkal místo mě člen doprovodného týmu. To se ale dělo běžně. Chápu, že u důležitých věcí, jako je třeba výměna pneumatiky, jezdec, který si neví rady, skončí. Když člen týmu můj řetěz stříkal, já jsem točil kolem, takže on se vlastně ani motorky nedotknul. Španělský komisař po mě hned vyjel. Za stejnou věc vyloučili i amerického jezdce a jeho tým podal protest a natočil video, jak si úplně stejně pomáhá domácí tým, ale neuspěli.

Závodní kariéru jste ukončil v roce 2007?

Ano a poslední dvě sezony jsem jezdil za sportovní oddíl Městské policie hl. m. Prahy.

Já o vás vím, že se stále snažíte udržovat v dobré fyzické formě a sport k vám zkrátka patří. Kromě standardního posilování trávíte hodně času na kole. V roce 2014 jste na 70km dlouhé trati vyhrál Krále Šumavy. O rok později, při pokusu zdolat delší 100km trať, vás krátce po startu ale přepadla zdravotní indispozice. Co se tenkrát stalo?

Důvod dodnes neznám. Zvracel jsem, měl jsem křeče…

I tak jste ale silou vůle dojel osmnáctý, což není špatné. Evidentně vydržíte hodně a jen tak se nevzdáváte. V cíli jste si předsevzal, že neúspěchem mimo bednu neskončíte a dal jste si tam osobní slib …

Že pojedu jednou Krále Šumavy se svou dcerou. Ale to se, bohužel, nepovedlo. Když jsem jel v roce 2018 naposled, bylo dceři jedenáct, ještě na to neměla, a pak jsem už přestal na kole závodit, jenom se vozím. Nejeli jsme spolu zatím žádný závod, ale není všem dnům konec … Dceru sport baví, vozí se i na motokrosové motorce. Závody nejezdí a já jsem rád. Nikdy jsem ji do toho nenutil, když se narodila, tak jsem přestal závodit, takže mě závodit neviděla, ale asi geny fungují. (úsměv)

Vás tipuju na sportovní dovolenou, je to tak?

Každý rok je jedna naše dovolená na kole. Jezdíme s partou, celou republiku máme projetou. Kromě sportu je to o poznávání zajímavých míst a památek.

Jste rozděleni do skupin podle výkonnosti? Nebo vyráží skupina hned po dojezdu nejpomalejšího  s konstatováním „Jsme všichni“ vpřed?

Ne, o délce trati rozhoduje nejslabší z nás. To, co zmiňujete, je nefér. Ti dobří při čekání odpočívají, a když ufuněný chudák přijede, bezohledně se plynule pokračuje …

Bohouši, když byste se narodil o 40 let později a chtěl se dneska prosadit v motosportu, bylo by to podle vás složitější? 

Myslím si, že určitě. Když jsem v mých začátcích ukázal, že mi to jde, tak už se o mě někdo postaral. Byl jsem z chudé rodiny, Pionýr byl vrchol, co mi naši mohli koupit. Na závodech si mě ale všimli a půjčili mi velkou motorku. Tehdy měl každý kraj své sportovní středisko na motokros a vyčleněné finance. Mohli mu půjčit třeba i náhradní díly. Věděl jsem, že když budu úspěšný, tak jednoho dne všechno vrátím. Ale dneska se ty kluci bez dostatečného finančního zajištění rodičů neobejdou. Může to být mimořádný talent, ale bez peněz má smůlu. Když začíná, sponzory mimo rodinu nesežene.

Děkuju za rozhovor a přeji vám, ať se daří v životě i ve sportu.

Zobrazení: 148