Jižní tlapa v našich řadách

Známá urban legend praví, že když vám příroda v jedné oblasti „nadělí“, v jiné pak zase ubere. My nebudeme spekulovat, nakolik je to pravda a raději vám představíme našeho kolegu, který zmíněné pravidlo rozhodně nectí. Dlouhých šestnáct let se živil psaním pro respektované „plátky“ jako jsou Metro či Lidové noviny, je spoluautorem podcastu LEVEJ HÁK, jeho hlas můžete znát i z boxerských galavečerů, které deset let komentuje v televizi, a ve volných chvílích se věnuje královské disciplíně bojových sportů. A nejde jen o kardio u pytle. Ten, kdo zavítal na konci roku 2025 na galavečer bojových sportů v pražské Lucerně, mohl vidět jeho kladiva v opravdové akci. Ale nepředbíhejme a nechme mluvit toho nejpovolanějšího. Takže dámy a pánové na druhém konci mikrofonu pan Antonííín „Tonyyyy“ Vavrdááááá.

Někdo den před Silvestrem vydýchává drinky a chlebíčky z Vánoc, aby měl sílu na další drinky a chlebíčky o Silvestru. A někdo jde boxovat do Lucerny. Co vás k tomu přivedlo?

On je to takový zajímavý příběh. My jsme se na jaře potkali s Pavlem Zahradníkem, když jsem byl ve službě. Vím, že by se to úplně nemělo dělat, ale vyfotili jsme se spolu. Dali jsme to společně na sítě a napsali tam „něco se chystá“. Už před pár lety jsme se bavili, že bychom si spolu bouchli a teď se to dalo do pohybu. Shodou okolností díky zmíněné fotce začal i můj nynější vztah, který mám. Současná přítelkyně ji tehdy okomentovala a my se postupně dali dohromady. Ve své podstatě díky té fotce jsem měl nakonec zápas i přítelkyni. Jak už se kolem bojových sportů pohybuju docela dlouho, tak se s promotérem Lucerny Matoušem Rajmontem znám. Napsali jsme mu, jak to vypadá s letošní Lucernou, že kdyby chtěl, tak bychom tam měli zájem boxovat. Navíc jsem měl čtyřicáté narozeniny, chtěl jsem si to dát jako dárek a plus uzavřít moji boxerskou kapitolu. Kvůli zdravotním problémům jsem neboxoval osm let, ale furt mě svrběly ruce a chtěl jsem tu svoji malou kariéru uzavřít jinak než napíchnutý na hadičky na JIPce. A pro něco takového není v Česku lepší místo než Lucerna. Takže slovo dalo slovo. Chvíli to trvalo, protože Matouš měl ještě nějaké jiné svoje aktivity, ale na začátku června jsme si plácli a rozjeli to v polovině září.

Co je vlastně ta „Lucerna“ za akci?

V Lucerně se boxovalo už ve dvacátých letech. Hned po otevření velkého sálu tam začala boxovat všechna ta velká jména jako Franta Nekolný, Vilda Jakš a další legendy. Myslím, že se tam boxovalo ještě krátce po válce a párkrát v 70. letech, ale obecně box z Lucerny za komančů zmizel. Na začátku tisíciletí se tam také trochu zápasilo, ale spíše šlo o nepravidelné akce. Až někdy roce 2009 si Míra Pek s Matoušem řekli, že by tu tradici zkusili obnovit a napadlo je zakončení fighterské sezóny na závěr kalendářního roku. Letos to bylo myslím posedmnácté, přičemž v drtivé většině případů se boxovalo 30. prosince. Několikrát se muselo ustoupit Oktagonu, protože jim se tenhle nápad s datem také líbil, ale letos to klaplo. Lucerna není jen o boxu, je tam i K-1 a párkrát tam bylo i MMA. Později to zase kluci stáhli primárně na postojové disciplíny, protože přece jenom MMA v ringu není úplně ono, a to pro všechny zúčastněné. Takže se to vrátilo ke klasickým disciplínám jako K-1, box a thajský box. Lidé a promotéři začali sami od sebe do Lucerny chodit ve slušném ustrojení, protože Lucerna je primárně na plesy a koncerty. Tak vznikl nápad, že by se to mohli spojit s tradicí těch 20 – 30 let. Teď je to nepsaný dress code. Několikrát tam byla i soutěž o nejlépe oblečený pár a lidé vyhrávali zajímavé vouchery.

Jak jste se připravoval? Každému hned naskočí Rocky běžící po filadelfských schodech.

No, taky jsem párkrát běžel po schodech. (smích) Tím, že jsem to věděl dopředu, tak jsem si v polovině září sedl s trenérem Danem Táborským z Real Fight Clubu a zeptal se ho, jestli mě chce vést také v mém posledním zápase. Souhlasil, sestavili jsme nějaký tréninkový plán a šli do toho. Ale bylo to trochu peklo. Čtyři služby u městské policie, včetně dvou nočních, což je peklo hlavně na regeneraci. Ještě mám druhou práci, takže nějak vše zkombinovat nebylo lehké. Ráno před službou jsem chodil běhat, po službě posilka, a když jsem měl volno, tak jsem jezdil na boxerské tréninky. Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuji, ale úplně jednoduché to nebylo, zvláště s ohledem na to, že jsem se v říjnu stěhoval z Prahy až ke Kolínu, takže jsem každý den trávil 2 – 3 hodiny v autě. Nikdo mě do toho ale nenutil. Byl to můj nápad, chtěl jsem ještě jednou zkusit, co tělo ve čtyřiceti vydrží nebo nevydrží. Vím, že už to absolvovat znovu nechci, ale stálo to za to.

• Category Title

©2026 OrdaSoft.com All rights reserved.

Jak dlouho se boxu věnujete a jaká byla vaše profesní dráha?

Ona to není žádná velká kariéra. Já jsem měl vždycky rád bojové sporty. Když jsem byl malý, tak jsem začínal asi jako spousta z nás s karate. Vydržel jsem u toho zhruba deset let, do patnácti nebo šestnácti let. Na přelomu tisíciletí jsem vyrůstal na K-1, která sem přišla na Eurosportu z Japonska. Ty obrovské show mě hrozně bavily. No, a když jsem začal s novinařinou, tak po zhruba roce a půl jsem napsal první boxerský článek. Tehdy to na Lidovkách až neuvěřitelně táhlo. Byl jsem z toho překvapený, tak jsem napsal další a další. Začal jsem se věnovat boxu a navázal jsem spolupráci s Lukášem Konečným. Jeho web jsem vedl dvanáct let. Bylo období, kdy jsem měl nějaké zdravotní problémy a byl jsem poměrně tlustej, váha kolem 110 kilo. Bohužel to opravdu nebylo ve svalech, byl jsem vážně tlusťoch. Jednou jsem si zkusil trénink s Lukášem a ten mě hrozně zbil. Myslel jsem si, že vyplivnu plíce. Později jsem dostal šanci coby novinář odjet na kemp s Vladimirem Kličkem, což byl obrovský zážitek. Do dneška mám fotku, kde stojím vedle něj, oba vážíme zhruba stejně, ale on to má ve svalech a já v tucích. Každopádně si myslím, že ve všech aspektech novinařiny platí, že když člověk o něčem píše a chce rozdávat rozumy, tak by o tom měl něco vědět. Měl by to třeba i zažít. Já jsem si za život vyzkoušel spoustu sportů, ale box ne. Člověk v článcích často fightery kritizuje, proto jsem si řekl, že bych si to chtěl taky zkusit. Přišel jsem jednou na trénink do tělocvičny Dana a chytlo mě to. Za rok mě vytáhl na první zápas, který byl strašný. Během dalšího roku jsem odboxoval šest dalších soubojů, včetně exhibice na mistrovství republiky. Díky boxu jsem strašně zhubnul. Pohyboval jsem se ve váze do 91 kilogramů, ale spadlo mi to na 87 a nemohl jsem za boha přibrat. Kromě toho, že jsem o boxu psal a komentoval ho, tak jsem si i pár zápasů dal, ale pak mě zastavilo zdraví.

Jak jste se vlastně ocitl u Městské policie hl. m. Prahy?

Nejčastější otázka. Můj táta je policista u PČR. Já jsem na světě čtyřicet let a on je čtyřicet let u policie. Také jsem se tam kdysi dávno hlásil, ale tehdy jsem neudělal psychotesty, takže to padlo. Když jsem pak končil novinářskou dráhu, opět jsem o státní policii přemýšlel. Ale na rovinu, ve čtyřiceti letech, když má člověk nějaké finanční závazky, tak jít ke státní za dvacet pět tisíc hrubého je absolutní šílenost. Upřímně, ti, co ty tabulky vymýšleli, by se měli praštit do hlavy a stydět. Je to hanba. A těžko se mohou složky divit, že k nim lidi nechodí, když nabízí takové podmínky. Jak mohou lákat lidi na něco takového, nepochopím. Dobře, náborák v Praze je sto padesát tisíc, ale co to dneska je? Když to rozložíte do přípravy, tak je to nula nula prd. Je to pro mladé lidi bez závazků, ale ne pro dospělého chlapa od rodiny, který musí platit nájem a má další výdaje. Pak můžou politici kňourat, jak chtějí, že lidi ke složkám nechodí, ale proč by chodili. Ještě s vidinou toho, že jste permanentně pod tlakem, posloucháte to, co posloucháte od lidí a do toho nasazujete kejhák. Když jsem viděl možnosti městské a státní policie, tak jsem si řekl, že to zkusím u městské. A ano, finanční podmínky rozhodly. Zároveň jsem si chtěl zkusit, jestli na podobnou práci mám.

Jaká byla reakce boxerské komunity na to, že jste se přidal ke strážníkům?

Nejen komunita, ale i kamarádi byli překvapení. Já jsem celkem aktivní na sítích, ale když jsem skončil v Lidovkách, tak jsem se na půl roku trochu stáhl. A najednou fotka v uniformě. Byli hodně překvapení. Co si budeme povídat, spousta lidí nemá policisty ráda a měšťáky ještě míň. Bylo to takové zajímavé, ale já si z toho, co si ostatní myslí, moc nedělám. Samozřejmě to třeba zamrzí, ale na druhou stranu, mě zajímají názory lidí, kteří jsou pro mě důležití a ne názory lidí, kteří pro mě nikdy nic neudělali. Ono i spousta fighterů s policisty spolupracuje nebo spolupracovala. Vémola trénoval státňáky, u nás v gymu se dlouho připravoval Tomáš Peleška, takže to propojení tady nějaké je. Tomáš měl i svůj tým pojmenovaný Police MMA Gym.

Pomáhá vám box v práci? Ve školáku na tělocviku asi koukali, že?

Ve školáku to bylo zajímavé. (smích) Každý má nějaké přednosti a nedostatky, ale já se na těláku obecně cítil dobře, to nebudu lhát. Na rozdíl od některých jedinců, jsem se na něj těšil. Někdy mi to přišlo paradoxně až moc měkký. Co se týče těláku, tak jsem problém neměl a na ulici jsem naštěstí box zatím použít nemusel. Byť si o to někteří lidé občas svým chováním koledují. Člověk si pak říká, že by mu nejradši jednu vypálil a byl by klid, ale samozřejmě to neudělá. Ale určitě box člověku dodá nějaké to zdravé sebevědomí. Když víte, že se o sebe dokážete postarat, tak vám to dodá vnitřní klid.

Jak dvouletou službu prozatím hodnotíte a co vás překvapilo?

Mile mě překvapil přístup většiny lidí, protože samozřejmě se najdou na ulici a na sítích pitomci, kteří vám nadávají. Minule se mi stalo, že jel kolem nás kurýr na kole a nadával nám do všeho možného. V drtivé většině však lidé bývají slušní a nejsou agresivní. Už se mi i stalo, že za námi přišly děti a ptaly se, jestli se s námi mohou vyfotit a že strážníky jednou chtějí dělat taky. Je to milé. I ve školáku vás připravují, že lidé mohou být nepříjemní, ale většinou je to spíš naopak. Nemilé je asi to, jakou spoustu byrokracie ta práce obnáší. Celý život jsem dělal v soukromém sektoru a tady fungují věci trochu jinak. S tím trochu bojuji. U našeho velitele směny mám naštěstí pochopení, za což mu děkuji, vím, že to se mnou nemá lehké. Druhá nepříjemná věc je zjištění, že Češi jsou národ bonzáků. Některá noční oznámení ohledně parkování jsou padlá na hlavu. To mi občas zůstává rozum stát.

Co byste vzkázal kolegům, kteří by chtěli začít s boxem?

Po posledním zápase mi přítelkyně řekla, že naše dítě nikdy boxovat nebude. Tak jsem jí vysvětlil, že box není jen o zápasech a mlácení do hlavy. Samozřejmě, že když zápasíte, je to zdraví nebezpečné, ale to je většina sportů. Já vždycky říkám, že do toho ringu jdete s tím, že vám ten druhý chce ublížit. Je to rozdíl oproti hokeji nebo fotbalu, kde ty údery také dostáváte. V těchto sportech je spousta úrazů, protože dostanete úder, kdy to nečekáte. To se vám v boxu nestane. Takže tělo je na údery připravené a nejhorší, s čím bojujete, je stres. S tím jsem bojoval i já v Lucerně. Stres mě tam trochu sežral. Existuje spousta i jen kondičních boxerských tréninků. Žádný kouč by vás neměl nutit jít do ringu, když nechcete. Myslím, že bojové sporty jsou výborné na kondici. Není to jako jít do posilky, kde půl hodiny kecáte, pak deset minut cvičíte a tak dokola.

Jaký máte nejsilnější zážitek z ringu?

Jsou asi dva. Bude to první a de facto jediné vítězství. Na druhou stranu kromě jedné byly všechny prohry těsné. Bylo to nahoru dolů, kdy to klidně mohli dát mně i soupeři. Minimálně v jednom případě mě to hodně mrzí, protože si myslím, že jsem měl vyhrát, ale s tím už nic neudělám. Kromě toho pocitu, kdy má člověk zvednutou ruku po vítězství, je to fakt asi ta Lucerna. Když máte k bojovým sportům nějaký vztah, tak Lucerna je k nezaplacení. Když jdete z toho podzemí nahoru, před vámi kamera, slyšíte lidi v sále a pak se před vámi otevře brána. Říkal jsem si: „ Ty vole“.

Nejoblíbenější boxer?

Já jich mám víc. Asi první boxer, o kterém jsem slyšel, byl Mike Tyson. To je pro mě number one, co se týče těžké váhy. Spousta lidí se mnou asi nebude souhlasit, ale ten peak, co měl mezi devatenáctým a jednadvacátým rokem, to bylo něco neuvěřitelného. Vždycky jsem obdivoval Rockyho Marciana a Joea Fraziera. Ten se mi líbil po lidské stránce – hrozně skromný chlap. Ze současné éry je to čtyřlístek Crawford, Usyk, Pacquiao a Golovkin.

Jaký je největší mýtus o boxu?

Že jsou boxeři idioti. Že jsou fighteři obecně vypatlaní bezmozci. Samozřejmě kdekoliv najdete chytřejší a blbější lidi. Idioti jsou všude. Samozřejmě jsou i fighteři, kteří mlátí lidi na ulici. Smutné je, že když dělají problémy Fajk, Růžička a další, jsou hned všichni novináři experti na bojové sporty, ale když se někomu z kluků povede nějaký úspěch, buď o tom mlčí úplně, nebo ještě neumí správně napsat váhu či titul. To je asi ten největší mýtus, který nyní bohužel podporují šílenosti jako Clash a podobně. Přitom v gymu potkáváte spoustu zajímavých a úspěšných lidí. Já svého času trénoval ve společnosti elitních právníků a jednoho soudce Nejvyššího soudu.

Děkuju za rozhovor a přeji hodně štěstí do budoucna.

• Předchozí
• Následující