Osobní strážce

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. červen 2016 Autor Jaroslav Urban

Všichni jsme něčím výjimeční. Někdo se umí prodat, jiný raději stojí ve stínu. Těší nás psát o komkoliv z vás, kdo má chuť ukázat, co v něm je, co kdy zvládl a třeba ještě zvládne. Není nutné předem lpět na jakémkoli vrcholném výsledku nebo ocenění, ale můžeme je brát jako příjemný bonus našeho snažení. Štěpán Benca, strážník na obvodu Praha 7, se od malička zabývá japonským bojovým uměním. Je nositelem čtvrtého danu juda, čtvrtého danu aikida, je licencovaným instruktorem jiu-jitsu a zkusil si i souboje v kleci. Mohlo by se zdát, že bojovým uměním zcela podlehl, ale sám říká: „Reálný konflikt dělá z 60 % psychika, z 30 % taktika a jen 10 % je technika“. Několik let pracoval jako osobní strážce různých politiků a podnikatelů.

Judo si asi umí představit mnoho lidí. Ale s aikidem a jiu-jitsu to bude už horší. Představíš nám tahle dvě umění aspoň trochu?

Hodně zjednodušeně. Aikido vzniklo relativně nedávno, začátkem dvacátého století. Vychází z umění starých několik století. Zakladatel chtěl, aby se aikido studovalo nejen jako sebeobrana, ale také jako prostředek k dosažení harmonie v životě. V aikidu neprobíhají soutěže, protože je protkané malými pákami, seky na krk a jinými technikami, ve kterých se prostě nesoutěží. Aikido se dá jen trénovat nebo použít naostro. Co se týká jiu-jitsu, pak je to takový bratříček juda, jdou ruku v ruce, doplňují se. Ale opravdu zjednodušuji.

Jak dlouho se vůbec věnuješ bojovým uměním a se kterým jsi začínal?

V osmi letech s judem. Kdysi jsem přišel na nábor juda do haly na Balkáně a jeden z mých prvních instruktorů byl Václav Mornštejn, donedávna instruktor městské policie. Trénovali jsme jen sportovní judo. Sportovní judo je oproti komplexnímu bojovému stylu hodně okleštěné, schází mnoho technik jako údery, kopy, malé páky a podobně. S tradičním judem jsem začal až v dospělosti. Tradiční judo rozvíjí všeobecnou sebeobranu, ale je v tom zahrnuta i speciální zdravověda, duchovní složka, meditace a je zaměřené na člověka jako na celek.

A aikido děláš jak dlouho? Proč vůbec děláš více stylů? Vždyť třeba při soutěžích se ti musí jednotlivé styly plést…

Začnu odzadu. To je něco podobného, jako když zvládneš jeden jazyk. Nejenže se v něm chceš zlepšovat, ale začneš se učit další. Takže přirozené rozvíjení dovedností, zvládl jsi jeden styl, chceš se někam posunout, dostat se na další level. Styly se mi nepletou… Že dělám aikido, je zásluha Stevena Seagala a jeho filmů. Sám Seagal je nositelem sedmého danu. Zvláště ve svých prvních filmech, jako Nico a Muž s cejchem smrti, používal víceméně čisté aikido. Moc se mi to tenkrát líbilo, chtěl jsem být jako on… No, nepovedlo se, už to nestihnu. (smích)

Zmínil jsi rozvíjení dovedností. Musíš si je rozvíjet ještě teď, když jsi sám instruktorem a trenérem?

Trénovat se musí pořád a pořád. Cestoval jsem po Evropě k různým mistrům, zval jsem k nám japonské učitele. Několik týdnů v roce 2003 jsem strávil i v Tokiu, v Kodókan, což je taková vysoká škola juda. Donedávna jsem jezdil za jedním japonským mistrem do švýcarské Ženevy. Co se týká aikida, stále jednou za čas trénuji u držitele osmého danu Edmunda Kerna v Německu.

Prozradíš, co si člověk má představit pod onou tokijskou školou juda?

Kodókan… Sedmipatrová budova, v každém patře různé tělocvičny a haly, zrcadla pro vlastní kontrolu, u toho ubytovna, specializované zahraniční oddělení, profesionální vedení jak sportovní, tak ekonomické a další. V nejvyšším patře je ohromná hala na pořádání nejen soutěží, ale i exhibicí a slavností, které škola pořádá u příležitosti různých oslav a svátků. Pro mnoho judistů světa je to taková alma mater.

Jak ses dorozumíval? Mezinárodním jazykem juda je asi japonština...

Během pobytu jsme všichni mluvili anglicky, nebyl jsem jediný cizinec. Ale pro japonskou angličtinu se používá výraz „japlish, japlinčtina“, japonský přízvuk není snadné potlačit. Něco jiného je to ovšem při výuce, tam se mluví jen japonsky. Mnohdy jsem učitelům nerozuměl, ale člověk musí odezírat. Během let se mi vytvořila schopnost odezírat i různé komplikované věci, nejen třeba držení těla nebo pohyby, ale i dýchání, koncentraci a další, co není vidět na první pohled.

Mnoho lidí, kteří strávili delší dobu v Japonsku, pak na něj nedá dopustit.

Souhlasím, patřím mezi ně. A jsem Japonskem posedlý. Líbí se mi jejich zahrady, chutnají mi japonská jídla, miluji japonské zelené čaje, jejich suši, a když to nahrazují Číňané, už mi to nechutná.

Neříkáš, zda se ti líbí Japonky…

Samozřejmě se mi líbí Japonky! Ale jestli se chceš bavit o Japonkách, tak musíš vypnout diktafon. (smích)

Dobrá, k tomuhle tématu se tedy vrátíme později. Tak něco jiného, kolikátý máš dan?

V judu i aikidu mám čtvrté dany. Proč nemám vyšší? Mezi jednotlivými stupni musí být určité časové prodlevy. Mezi prvním a druhým danem je prodleva dva roky, zatímco mezi čtvrtým a pátým danem je minimálně osm let. Devátý a desátý dan nemůže získat člověk před šedesátkou. Navíc je takovým pravidlem, že tyhle dva získávají zpravidla jen Japonci a lidé, kteří mají na Japonsko velmi silné vazby.

Vyzkoušel sis i boj v kleci. Jaké to bylo?

Párkrát jsem to zkusil. Zavřeli mě do klece, vypustili na mě soupeře a už jsme se řezali. Povoleno je skoro všechno, vyjma dloubání do očí, kousání a podobných zvěrstev. Vyhrál jsem, ale měl jsem toho dost a už mi to stačilo. A také jsem jednou udělal chybu, že jsem vzal s sebou manželku – bála se o mě a za to, že jsem do sebe nechal mlátit, jsem to od ní doma schytal ještě víc než předtím v té kleci od soupeře… (úsměv) Boj v kleci navíc nesimuluje reálné situace, což mi vadí.

Troufl by sis říci, že obstojíš třeba proti člověku s nožem?

Pokud bych byl připravený, pak ano. Ale stát se může všelicos, je to případ od případu. Někdo tě může zastihnout nepřipraveného nebo zezadu, pak by se situace prudce změnila. Mimochodem, tradiční judo řeší už samotný začátek konfliktu, protože to není o tom, že ty si vezmeš zničehonic nůž a půjdeš proti mně. Pokud by v reálu došlo na vytažení nože, pak už jsem něco udělal špatně. Navíc na ulici nestojím s holýma rukama, ale s čímkoliv, co je po ruce.

Jako strážník pracuješ druhým rokem. Troufneš si srovnat, kde je to při konfliktu těžší, zda na ulici nebo na žíněnce?

Z mého pohledu je to vždycky těžší v tělocvičně. Na žíněnce se neuplatní jiné věci než technika. Jenže reálný konflikt dělá z 60 % psychika, ze 30 % taktika a jen 10 % je technika. Než totiž přijde na samotnou techniku, už je konflikt rozhodnutý. V reálu i ten útočník je nervózní, i on se bojí. Na žíněnce jsem prohrál mockrát, na ulici ještě nikdy.

Říkáš, že jsi na ulici ještě neprohrál. Takže už jsi svoje schopnosti musel na ulici někomu dokazovat?

Od roku 2000 jsem pracoval v oblasti komerční bezpečnosti, dělal jsem osobního strážce. Během těch let jsem ty zkušenosti opravdu využil, ať už při ochraně svojí nebo při ochraně někoho jiného. Ale v současnosti už security nedělám. Teď se mimo práci věnuji už jen výuce bojových umění. Trénuji všechny tři styly, dělám specializované výcviky a pořádám sportovní kempy.

Když se řekne osobní strážce, každého napadne Costner a Whitney Houston. Koho jsi chránil ty?

Když to shrnu, potom mezi moje klienty patřili různí umělci, čeští i zahraniční aktivní nebo bývalí politici. Tou největší skupinou byli podnikatelé. Od Tima Burtona po pakistánského exprezidenta, jména podnikatelů ti nic neřeknou. Některé akce byly na pár hodin, jiné na několik dnů, další na roky.

Neměl jsi někdy dojem, že se ze strany některých klientů jedná jen o paranoiu a zvyšování vlastní důležitosti?

V drtivé většině jsem ten dojem neměl. Ta služba je tak drahá, že si každý spočítá, zda ji potřebuje a zda se mu vyplatí. Opravdovou paranoiu jsem zažil naprosto výjimečně. Ale uznávám, že někdo se bojí více, jiný méně. Pracoval jsem třeba pro jednoho aktivního politika, kterého útočníci před mým angažováním napadli a vyrazili mu dva zuby. Pracoval jsem pro pakistánského exprezidenta Parvíze Mušarafa, na kterého bylo předtím spácháno asi šest atentátů. Myslíš, že je to paranoia?

Jak vlastně takový osobní strážce pracuje? Mám na mysli hlavně ta dlouhodobá angažmá.

Jak si klient vyžádá. Někdy jsme pracovali ve skupině, většinou jsem na to byl sám. Volno jsem měl jen tehdy, když byl klient doma. Ráno jsem musel být připravený podle jeho pokynů. Celý den s klientem, volno až po jeho večerním příjezdu domů. Když jsem marodil, musel jsem sehnat náhradu, za kterou jsem ručil.

Občas ve dvě hodiny ráno zazvonil telefon, že mám přistavit auto. Někam se jelo, v šest hodin ráno zpátky. Někdy se stalo, že jsem se ráno hlásil u klienta a domů přijel za čtyři dny. V autě jsem měl neustále připravený kufřík s kartáčkem a pastou na zuby, oblečením na pár dnů a cestovním pasem.

To muselo být docela omezující pro tvůj vlastní osobní život.

Bylo. Hrozně. Nemůžeš si nic naplánovat. Nevíš, kde a jak strávíš den. Pořád na telefonu. Naučíš se spát všude a vždy, když jen trochu můžeš. Kdybych nebyl abstinentem, musel bych se jím stát, protože jsem si nikdy nemohl dát ani pivo.

Promiň, ale nedá mi to… Jak se vlastně počítala odměna za tvoji práci?

U dlouhodobých kontraktů se pracuje na měsíční paušál, pevně domluvený. Nebylo to o počtu hodin – mohl jsem během měsíce být klientovi k dispozici 20 hodin nebo 300 hodin, bylo to jedno, odměna byla stejná. Výše odměny se odvíjela i od toho, kde podle smlouvy byla hranice ochrany, co měl bodyguard všechno udělat při ochraně klienta.

Prozraď nějakou perličku z téhle branže, prosím.

Tak občas se nějaké fyzické útoky řešily, ale nic fatálního. Jak jsem ti říkal, na ulici jsem vždycky vyhrál. Největší stres jsme zažili, když jsme jako klienta měli už zmíněného Mušarafa. Po Praze se pohyboval v neprůstřelné limuzíně a jen v případě nutnosti přešel pár metrů. Občas se stalo, že se k němu najednou někdo s šíleným křikem rozběhl, ať už z davu nebo nějakého kebabu. Už už jsme málem reagovali… Ale to jen lidé z jeho regionu ho chtěli pozdravit. Když odlétal, naše úleva byla obrovská.

Úsměvnou situaci jsem zažil třeba při premiéře filmu režiséra Tima Burtona v Praze. Burton se rozhodl při odchodu ještě naposledy zamávat fanouškům, zprudka se otočil a mávl rukou… Jenže za ním jsem šel já a dával pozor na fanoušky. No, dostal jsem poctivou českou facku. (smích)

Kontakt: www.benca.cz, foto: DS MP Praha

Zobrazení: 1709