Tak v Praze měšťákům neutíkám …

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. květen 2025 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Na střední škole si Lukáš Doležel nedokázal představit, že by se z malé obce u Olomouce přestěhoval do Prahy. Pak odešel do zahraničí na zkušenou, po návratu vystudoval pedagogickou fakultu a jednoho dne si řekl, že potřebuje změnu místa i práce. Mezi pražské strážníky nastoupil v květnu 2017 a po roce služby na Černém Mostě skončil na Oddělení prevence, kde se snaží přesvědčit školáky a mládež, že sportovat má smysl. On sám bez pohybu nevydrží.

Lukáši, pohybová aktivita je samozřejmou součástí vašeho života. Stihnete toho neskutečně moc. K pohybu vás vedli rodiče od dětství? Sportovala celá vase rodina?

Mě i bráchu Tomáše, jsme dvojčata, se hodně snažil motivovat táta. Vodil nás třeba na tenisové kurty nebo fotbalové hřiště. Máma zase hrála stolní tenis, tak nás taky brala s sebou. Takže jsme ty možnosti přirozeně nasávali a potom si vybrali. Pocházím z malého městečka u Olomouce, kde byl pro děti jen fotbal, tak jsme s bráchou začali kopat za tamní Sokol Štíty. Teď už bydlím v Praze a času je málo, ale když to výjde, přijedu a rád si s klukama zahraju i dneska.

Časem jste ke kopání přidal I pískání.

Já jsem po střední obchodní škole odjel do Anglie, kde jsem se 15 měsíců staral v jedné rodině o tři děti ve věku 8-12 let a pak jsem si našel práci ve mlýně. Byl jsem dost v zápřahu, k tomu tři hodiny denně výuka angličtiny. Po návratu jsem nastoupil na vysokou a potřeboval jsem nějakou brigádu, tak jsem složil zkoušky, udělal fyzické testy a začal o víkendech pískat. Ale spořádalo to hodně času, takže teď už se to snažím omezovat. Jeden víkend v měsíci třeba hraju a druhý pískám. Pražský fotbalový svaz má naštěstí rozhodčích dost a není problem zápasy pokrýt.

Kromě zápasů doma vyjíždíte I za hranice.

Ano, jako člen mezinárodní skupiny REFEX pískáme mládežnické turnaje. Holland cupu se na Velikonoce zúčastníme už potřetí a na přelomu července a srpna se chystáme na 10denní Norway cup, což je největší mládežnický turnaj na světě. Vloni to v Oslu jako rozhodčí omrknul brácha. Výhoda je, že jako účastník turnaje dostanete náramek, který vás opravňuje ke vstupu do kulturních památek a cestování MHD. Trochu opráším I angličtinu.  

Štíty jsou sice malou obcí, ale docela to tam žije. I díky vám.

Štíty mají 1200 obyvatel, status města získaly díky rodu Šternberků. Olomoucký kraj je krajem olympionika Aleše Valenty, který jako první skočil trojité salto s pěti vruty. Ten v tomto kraji vybudoval tréninkové centrum a světový pohár pak přitáhl hodně lidí, rozhýbal cestovní ruch,  a oblast se stala pro turisty zajímavější. Náš tým Štíty Shooting Stars vedeme administrativně s bráchou. Trenéra nemáme, plácáme Lanškrounskou a Kralickou ligu pro zábavu, abychom pokecali v kabině a trochu se zapotili. Je to lepší než sedět u piva v hospodě. (úsměv) Pořádáme občas I kulturní akce, máme hokejbalový kroužek pro dětí…

Zatím nemáte rodinu, takže jste svého času pánem.

Už v té Anglii jsem si zvykl na to, být v jednom kole. Rodina žila na farmě, takže když jsem se zrovna nestaral o dětí, přišla na řadu zvířata. Ale bylo fajn, že jsem si našetřil nějaké peníze a po návratu do Čech jsem nastoupil na Univerzitu Palackého v Olomouci a vystudoval učitelství, obor angličtina a společenské vědy. Tak snad zužitkuji nasbírané zkušenosti, až budu mít vlastní farmu, ženu i děti. Nějaká nezadaná cyklistka se třeba ozve i po přečtení tohoto článku. Na délce trasy bychom se samozřejmě domluvili společně. (úsměv)

Už jsme zmínili fotbal a hokej, to ale zdaleka nejsou všechny sporty, kterým se věnujete …

Jako rekreační cyklista jsem po covidu začal po vlastní ose objevovat nová místa a v létě chceme s bráchou realizovat už čtvrtou trochu větší cyklotour. Po Salzburku, Berlíně a Hamburku máme tentokrát v plánu Bratislavu. Ty cíle jsou většinou spojené s fanděním oblíbeného týmu nebo návštěvou známých a rodiny. Bráchovi se narodil před půl rokem syn, takže to už bude mít s volným časem horší. Bratislava byla v plánu ještě předtím, tak snad ten týden výjde. Někdy je logistika složitá. Třeba z toho Salzburku jsem se vracel narychlo, protože jsem měl odjíždět jako vedoucí na letní tábor. Během dvou dnů jsem ujel 400 kilometrů a po příjezdu do Poustek se mi – k radosti dětí – na kolo hned úplně nechtělo. Jako vedoucí jezdím většinou na dva turnusy ze tří, ale vzhledem k plánovanému Norway cupu, pojedu letos poprvé jenom na ten první. To mě trochu mrzí, ale co nadělám.

Aby toho nebylo málo, plánujete zkusit triatlon.

To bude lokální závod v rámci kraje, startuje se v Šumvaldě. Mám tam nějaké kontakty, tak jsem se přihlásil. Je to krátký – 300 metrů plavání, 16 kilometrů na kole a snad 5 kilometrů běh, takže taková pohodička, kterou si chci vyzkoušet. Teda jestli přežiju květnový maraton. (úsměv)

Dostáváme se k běhání. Jste posila našeho úspěšného běžeckého týmu pod vedením Marcely Kilarské. Minulý víkend se běžel půlmaraton. Jak se vám dařilo? Byl jste sám se sebou spokojený?

V rámci možností jsem spokojený byl. Já si totiž pár dní předtím při male kopané podvrkl kotník a druhý den jsem nebyl schopný vstát z postele. Tak jsem to mazal, chladil a před startem zastříkal chladícím sprejem. Doběhl jsem za hodinu a 37 minut. Osobní rekord mám sice o 10 minut rychlejší, ale tentokrát jsem byl rád, že jsem vůbec doběhl. Běžet se 16 tisíci běžci Prahou je vždycky zážitek. Běžíme v týmovém dresu MP a podél trati potkáváme dohlížející kolegy … V rámci série běhů RunCzech jsem si předsevzal doběhnout všechny půlmaratonové série pod 1,30. Chybí mi ten v Ústí. Běží se po prázdninách a já jsem vždycky nějak pomalej, po těch táborech v Poustkách, kde mě vykrmují. Taky není moc času na tréninky, věnuju se tam hlavně dětem. Snad to výjde letos. Ale mám z Ústí jednu vtipnou historku.

Sem s ní.

Vloni se nám s bráchou v Ústí podařilo chytit se na startu olympioničky Terezy Hrochové a první tři čtyři kilometry jsme se drželi za ní. Pak jsme už neměli šanci a běželi sami, ale při návratu zpátky do centra slyším jednoho diváka, jak uznale říká: “Ty vole, tak v Praze měšťákům neutíkám …”

Příprava na závody je určitě časově náročná. Většina členů našeho běžeckého týmu má rodinu, dětí a pracují na směny.

Ano, hodně členů obětuje spoustu volného času během roku, aby se připravili na náročné závody jako jsou třeba B7 nebo maraton. A potom se najdou kolegové, kteří nám závidí to týdenní soustředění v Poustkách, protože jedeme v rámci pracovní doby. To mě mrzí. Nové členy uvítáme.

Lukáši, na Oddělení prevence pracujete ve skupině zaměřené na sociálně patologické jevy u dětí a mládeže. Šikana, kriminalita, škodlivé závislosti a do toho katastrofální stav fyzické kondice českých dětí. Vy se snažíte v dětech zájem o pohyb probudit. Daří se?

Moje práce mě hodně baví. Snažím se v přednáškách ukázat, jak je pohyb důležitý po fyzické i psychické stránce. Ale protože se dětí učí nápodovou, je důležité, aby je správně motivovali svým příkladem rodiče, aby jim nabídli prospěšnější možnosti trávení času než jen u obrazovek. Hodně zájmových pohybových kroužků jede na výkon, neřízených aktivit je málo. Že by kluci jen tak bez trenéra hráli třeba fotbal, to se dnes moc často nevidí. Chybí ten střední proud dětí schopných plnit základní cviky u běžné fyzické aktivity. Menšina dětí sportuje skoro denně, pak je propad a pak roste počet obézních dětí, které neumí padat, vylézt, vyskočit atd. Těší mě, když dítě, které bylo na táboře sportem zpruzelé, po nějaké době samo ke sportu vybízí. I takové případy se občas najdou. (úsměv)

Lukáši, díky za rozhovor a hodně štěstí na všech frontách.

Zobrazení: 1450