Tělo začalo protestovat na 53. kilometru

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: neděle 31. květen 2026 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Šumavské městečko Volary se stalo v prvních poválečných dnech roku 1945 posledním místem odpočinku pro devadesát pět žen z pochodu smrti. Transport vyšel koncem ledna z koncentračního tábora Grünberg a postupně se dostal do koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova. Odtud byly ženy 20. dubna vyhnány na další pochod, který skončil 4. května ve Volarech. Další den téměř polovina žen pokračovala v pochodu směrem na Prachatice, kde u obce Cudrovice esesáci postříleli dvacet dva žen a jejich ostatky pohřbili do společného hrobu na hnojišti statku ve Volarech. Cestu pochodu smrti lemovaly stovky hrobů žen, které předtím zemřely vysílením a hladem nebo byly bez důvodu zastřeleny.

Letošního 13. ročníku pochodu Military Death March, který uctívá památku těchto obětí, se zúčastnila i strážnice Marcela Kirchnerová. V září bude u pražské městské policie už 21 let, aktuálně pracuje na sekretariátu Obvodního ředitelství v Praze 1. Spojení připomínky tragické historické události s pohybem považuji za skvělý nápad, a tak jsem byla za souhlas Marcely s rozhovorem moc ráda. Ostatně její příběh je dalším důkazem, že když člověk opravdu chce, tak se dílo podaří. Tedy téměř vždycky.

Marcelo, vy jste se 17. dubna zúčastnila 13. ročníku pochodu Military Death March, který uctívá památku obětí pochodu smrti v prvních poválečných dnech roku 1945. Co rozhodnutí předcházelo? Co vás motivovalo?

Já jsem celý život sportovala, ale pak mi s váhou zahýbaly děti a přibližně před rokem jsem se rozhodla, že váhu upravím a začala jsem „chodit“. Na začátku mi dalo hodně zabrat i pět kilometrů. Ale nevzdala jsem to, postupně kilometry přidávala a po půl roce jsem zvládala 30-35 kilometrů. Tou dobou mi jeden kolega nabídl, že bychom mohli jít společně „pochod smrti“. On sám se těchto pochodů účastnil. Zatímco jemu se zdála trasa dlouhá 75 km jako dobrá výzva, já jsem měla obavy … ale nakonec jsem se přihlásila, i když kolegovi to nakonec nevyšlo, a začala si v tréninku přidávat další kilometry – 45, 50, 55. To byl pro mě strop. Po 12-16 hodinách chůze jsem měla pocit, že mi kolena upadnou.

O kolik se vám podařilo váhu upravit?

Za ten rok jsem zhubla 17 kilo.

Tak to je skvělý výsledek. Jakou jste si vybrala trasu pochodu?

Zvolila jsem trasu Extreme, která měří cca 75 km, a máte na to 24 hodin. Tipuju, že tuhle trasu šlo kolem 500 lidí.

Vím, že se vychází v noci. Start je ve Vimperku?

Ano, vyšli jsme z kempu Vodník ve Vimperku, ve 22 hodin. Směr pochodu je na vás, ale musíte projít všemi kontrolními stanovišti. Trasy lze různě kombinovat a propojovat, nejdelší možnost je 117 km. Já jsem třeba nechtěla jít v noci přes Boubín, tak jsem ho z druhé strany obešla a tím jsem ušla cca 5 km navíc.



Jak reagovalo vaše tělo?

Tři měsíce před „pochodem smrti“ jsem už chodila kolem 50 km, tuhle vzdálenost si jakoby tělo pamatovalo. Protestovat začalo na 53. kilometru, kde začala krize. Posledních 24 kilometrů jsem šla s puchýři, které jsem si mohla provizorně ošetřit akorát v terénu na kameni. Byla jsem vyřízená, ale zájem a slovní podpora ostatních pochodujících mi hodně pomáhala. Na druhý kontrolní bod mi zbývalo 6 kilometrů, tak jsem zatnula zuby a s vidinou sterilního ošetření bolavých nohou jsem skutečně na stanoviště došla. Když jsem vyzula boty a viděla místo mých malíčků dvě velké bambule nalité vodou a do krve odřené paty, nebylo mi při představě 18 km, které mi ještě zbývaly, vůbec do zpěvu. Ale nakonec jsem nohy ošetřila, vydesinfikovala, vyměnila ponožky, přes bolest vyrazila s vědomím, že se nesmím zastavit a s vypětím všech sil i došla! Ale přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem si sáhla opravdu na dno. Bolela mě kolena, nohy se mi klepaly. Na zádech 7kilový batoh, takže začala protestovat i záda.

Při takové velké fyzické zátěži je důležité doplňovat pravidelně energii …

Hodně jsem o přípravě četla. Věděla jsem, že nesmí spadnout do deficitu. Cestou jsem doplňovala hořčík, hodně jsem pila, pravidelně jsem po dvou hodinách jedla, i když jsem necítila hlad.

Kolik jste si udělala přestávek?

Přestávky jsem si udělala jen na kontrolních bodech. Na první – do kulturního domu ve Volarech –  jsem došla v půl páté ráno. Protože jsem věděla, že když se zastavím, ztuhnu a znovu se rozejít bude problém, raději jsem i kafe pila vestoje. (úsměv) Na druhý – základní škola v Husinci – jsem došla kolem půl jedenácté.

Co počasí? Šumava dokáže člověka dost potrápit.

Já mám na počasí štěstí obecně. Kolegové si berou rádi dovolenou podle mě. (úsměv) Proto bylo hezky i 17. dubna na Šumavě. Pršet začalo až při mém odjezdu… Organizátoři ani pamětníci prý tak ideální počasí dlouho nezažili, vzpomínali na ročníky s deštěm nebo sněhem. Ostatně i letos týden před pochodem teploty citelně klesly a Šumava byla pod sněhem… Ale nakonec bylo krásně, kolem 16 stupňů, což je ideál a sníh ležel už jen místy v lesích a na kopcích. Krušné bylo mrazivé ráno, na trávě jinovatka, padala rosa. Když jsem brzy ráno vyšla z tepla kulturního domu zase ven, moc se mi nechtělo. Na další kontrolní bod jsem došla po dalších pěti hodinách, kolem půl jedenácté.

Ještě 18 kilometrů a konečně vytoužený cíl. Jak dlouho jste byla na cestě?

Počítala jsem s tím, že to půjdu cca 20 hodin, s dvouhodinovou rezervou na kontrolních bodech. Nakonec jsem do cíle dorazila ve čtyři odpoledne, po 16 a půl hodinách, kdy jsem se zhruba hodinu a půl k tomu zdržela na kontrolních bodech. Po dloooouhé sprše a jídle jsem v půl sedmé začala rozesílat rodině a přátelům zprávy, že jsem došla živá a zdravá do cíle a během deseti vteřin mi začala padat hlava. Chvíli jsem se bránila, ale neubránila. Nakonec jsem v sedm zalehla a spala 11 hodin. Dvakrát jsem se během noci snažila otočit, ale šlo to těžko, bolel mě celý člověk.

Navíc jste vlastně nespala dvě noci. Plán ohledně odpočinku před pochodem byl dobrý, ale nevyšel …

Ano, naivně jsem si myslela, že se vyspím těsně před pochodem a přijela den předem. Rafinovaný plán byl, že půjdu ze čtvrtka na pátek do postele až k ránu, abych v pátek přes den spala. Ale nevyšlo to, spala jsem jenom hodinu a půl a víc to nešlo.

Jak dlouhá byla regenerace po návratu domů?

Pochod byl v pátek, celé tělo bolelo dva dny, schopná běhat jsem byla až ve čtvrtek. Čtyři dny jsem nedělala nic a léčila si bolavé puchýře. Týden po Military jsem už nevydržela a šla 10 hodin 50kilometrovou trasu, kterou jsem hodně potěšila moje ještě ne úplně zahojené malíčky. (smích)

Jak kombinujete děti a domácnost se svými celodenními túrami?

Zpravidla sobotu mám v rámci domácnosti hodně pracovní – peru, uklízím, vařím a v neděli vyrážím. Naplánuju trasu, vyjedu časně ráno vlakem nebo autobusem a pěšky zpátky domů. Po 10-12 hodinách chůze jsem doma a ráno hurá do pracovního procesu. Děti hlídá většinou babička, která mě hodně podporuje. Teď už si to bez mých nedělních pochodů těžko dokážu představit. Čistá hlava, čas jenom pro mě a překonávání sama sebe – to mě na tom baví nejvíc. Hudba do sluchátek mi vadí, poslouchám jen ptáky, koukám do krajiny, kde často nacházím inspiraci a občas si popovídám sama se sebou, třeba když špatně odbočím.(smích)

Nezastaví vás ani počasí?

Chodím i v dešti a šla jsem i v mínus deseti. Ideál je 10-14 stupňů. Bezlepkové jídlo s sebou, oblečení, opalovací krémy. Lepší ráno chvíli vydržet chladno než nosit pak celý den teplejší oblečení na zádech v batohu. Minulý rok jsem během Velikonoc ušla za čtyři dny 100 kilometrů. Za 12 hodin chůze v dešti promoklo i nepromokavé oblečení.

Jak s odstupem času vidíte 14. ročník? S vámi nebo bez vás?

Těch 16,5 hodiny mě příjemně překvapilo, ale návrhy na 105kilometrovou trasu v příštím roce mi připadaly v cíli jako nesmysl. Teď po 2 týdnech se mi začal v hlavě rýsovat jeden nápad. Na trasu 105 km je stanovený čas 36 hodin, tak kalkuluju, že bych ušla padesát, pak někde na trase přespala 6-8 hodin a další den došla zbytek. Takhle by to mohlo vyjít. A začínám trénovat stejné schéma: 50 km – spánek – 10 km a v té druhé části postupně zase přidávat. Pro posílení kolenních úponů třeba znovu přidám ranní běh z domova do práce nebo rychlou chůzi, ta mi vyhovuje. Nebude to jednoduché, ale na vyladění formy mám celý rok. Ostatně rozhodnout se pro prodloužení můžu nakonec až v cíli trasy Extreme. Pokud okolnosti a zdravotní stav dovolí, tak to chci zkusit.

Marcelo, držím vám palce a děkuji za rozhovor.

Zobrazení: 144