Ve stínu husitského vojevůdce aneb s autohlídkou na Praze 3

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. říjen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Praha 3, to je Svobodná republika Žižkov. Svérázná čtvrť, na kterou její obyvatelé nedají dopustit.

Ještě v roce 1848 byste tady našli pouhopouhých 70 domů a potkali 169 obyvatel. Obec tehdy nesla název Vinohrady I. Teprve v roce 1877 se lokalita oficiálně jmenuje Žižkov. Roku 1880 je ale na Žižkově přihlášených už 21 tisíc obyvatel, o deset let později v roce 1890 dokonce 42 000 osob. Součástí tzv. Velké Prahy se doposud samostatná čtvrť stala až roku 1922.

Důvod, proč sem někdy vyrazit?

Do některé z mnoha hospod a hospůdek? U Vystřelenýho oka, U Slovanské lípy, U Sadu, U Habásků… Do parku Parukářka? Na vrch Vítkov s největší jezdeckou sochou na světě, vojenským muzeem, hrobem Neznámého vojína? Zahrát si fotbal nebo si zaplavat ve sportovním centru Pražačka? Zajít na koncert do Paláce Akropolis? Na Járu Cimrmana? Na televizní věž? A možná si sem někteří z nás přijdou lehnout navěky – na Olšanské hřbitovy. 

Úzké a strmé ulice s převahou činžovních domů. Sedmdesát tisíc obyvatel, přes šest kilometrů čtverečních.

Obvodní ředitelství Městské policie Praha 3 sídlí v Lupáčově ulici. Jen kousek od Olšanského náměstí nebo jednu stanici od metra Flora. Prostor po rekonstrukci, všechno září novotou. Příjemně překvapuje vstup na fotobuňku. Příjemná změna oproti služebnám, které někdy působí jako nedobytné hrady a kam se člověk musí téměř vloupávat a zvonit a zvonit. A ještě jedno příjemné překvapení: recepce. Recepční v naší uniformě. Hodně vstřícné gesto vůči příchozím. Jen vstoupíte, hned vám může někdo poradit či pomoci. Hned víte, kde jste. Na jiných služebnách narazíte na další zamčené dveře nebo mříže a zase zvoníte a zvoníte.

Od prvního května má tento obvod nového ředitele – ve výběrovém řízení dostal důvěru Tomáš Różański. Předtím, než jsme vyrazili do ulic, zbyl čas na rychlý rozhovor.

Povězte, jakými profesními cestami jste se dostal až na Žižkov, prosím.

U městské policie jsem začínal už v roce 1999. A to od píky. Vystřídal jsem snad všechny pozice. Takže nejdříve hlídkový strážník, pak okrskář kolem letohrádku Hvězda. Dodnes vám můžu vyjmenovat hranice okrsku… Osm let na ulici.

Potom zástupce velitele směny, sedm let na operačním středisku jako zástupce dozorčího nebo dozorčí. Konečně deset let jako zástupce ředitele na Praze 7.

Prošel jsem si všemi stupni. Má to své výhody. Ve všem se orientuji aspoň rámcově, i přes ty všechny změny v čase.

Práce hlídkového strážníka „na šestce“ byla vaší první pracovní zkušeností?

Ale kdepak! Jsem vyučený kuchař-číšník. U plotny mezi hrnci a sporáky jsem vydržel sedm let. Vařil jsem v restauracích, kde se skutečně dbalo na kvalitu. Bavilo mě to, i když je to něco jiného než vařit doma pro rodinu.

Bylo to náročné jak fyzicky, tak psychicky. Ranní vstávání, příprava, zvedání těžkých břemen… Sám jsem tahal hovězí čtvrtky nebo pytle brambor. Ukočírovat to všechno v kuchyni, aby všechno klapalo, to je někdy umění. I tam se s některými kolegyněmi a kolegy pracovalo lépe, s jinými hůře.

Vaříte ještě dneska?

Rozhodně! Manželka mi do kuchyně nesmí. (smích) Ne, není to vtip! Na manželce jsem nechal jen pečení buchet a bábovek. Nemám nějaká vysloveně oblíbená jídla, umím všechno. Dělám zeleninové saláty, zvládnu i španělskou nebo italskou kuchyni.

Jak se stane, že člověk uteče z kuchyně na služebnu městské policie?

Od dětství mě to lákalo ke zbraním. Takže s výučním listem byl nástup k městské policii  jednou z cest, jak si tenhle sen splnit. V té době ještě nebyla maturita zákonnou podmínkou pro přijetí. Časem jsem využil toho, že zájemcům z řad strážníků umožňovala městská policie studium.

Ano, slyšel jsem, že jste stoupencem takového celoživotního vzdělávání… Z jedné školy do další školy.

Aspoň hlava nezahálí. Nová škola, noví lidé, nové poznatky.

Když už jste zmínil náklonnost ke zbraním, můžu se zeptat, jaké vlastníte?

Mám dvě. Americkou důstojnickou pistoli z druhé války, takže tušíte správně, že Colt 1911. Druhá zbraň je spíše tréninková, a to Sig Sauer .22 LR. Pak několik znehodnocených jen tak pro potěšení. A také jednu chladnou, kterou jsem dostal jako dárek a které si hodně vážím.

Když jste přestoupil ze sedmičky na Žižkov, překvapilo vás něco?

Ano i ne. Překvapil mě ohromný personální podstav. Chybí nám 32 strážníků! Nepřekvapila mě práce samotná, protože oblasti Holešovic a Žižkova jsou si svou zástavbou i problematikou hodně podobné.

Za pět měsíců mého působení přišel na obvod jeden jediný strážník. Mladí se sem nehrnou, pro ně je to psychicky náročné...

Otázku vymyslím……………………………………………..

Na obvodu máme dnes 64 strážníků. Vypadá to dobře, ale jen na první pohled. Osm se jich střídá na operačním, další na přestupkovém, občas sebeobrana, zdravověda, střelby a tak dál… Osm okrsků, osm okrskářů. A už to tak dobře nevypadá. V průměru stavíme jen tři čtyři hlídky. Stavíme i pěší.

Za pět měsíců mého působení přišel na obvod jeden jediný strážník. Mladí se sem nehrnou, pro ně je to psychicky náročné, pro některé i fyzicky. Kdysi vypadávali uchazeči nejčastěji na psychotestech, dneska polovina vypadne už na fyzických.

A do budoucna vidím jako problém, že průměrný věk strážníků je kolem 45 let.

Děkuji vám za rozhovor

V práci strážníka není žádný den stejný. Nikdy nevíte, co vám den přinese.

Před námi je nejspíš jeden z posledních slunných dnů. Krásné babí léto, kdy sluníčko svítí, ale už nehřeje. Do prosluněných žižkovských ulic bychom měli vyrazit s hlídkou Cedr 30.

Měním plány. Ne všude je zvykem, že do ulic vyráží i velitel směny. Ale tady vidím Milana, který se chystá „v plné polní“ vyrazit dokonce pěšky jako okrskář. Na můj překvapený pohled Milan reaguje: „No vidíš, to jsem byl už ráno na přechodu, tam jste mě měli vyfotit.“ Cedr 30 počká, chci vidět ostrou službu a tak se vnutím k Milanovi.

Ze služebny je to jen několik set metrů na Olšany a tak procházíme hřbitov. Kupodivu už takhle brzy dopoledne tu prochází dost návštěvníků. Většinou postarších žen. Ačkoliv Milan není v jejich věkové kategorii, přesto je vidět, že ho rády vidí. Často pozdraví jako první, občas dojde i na úsměvy a mikrorozhovory „Jsme rádi, že tu jste, že to tu procházíte, to máme ale dneska krásný den, viďte?“ Budování pozitivního obrazu naší organizace by Milanovi šlo.

Ještě v rychlosti procházíme okolí kaple svatého Rocha na Olšanském náměstí a kontrolujeme, jestli u hřbitovní zdi někdo nepřespává. Některá místa jsou sice poválená, ale nikde nikdo. Zase tak ostrá služba to tedy nebyla.

Ale stačí přejít ulici a situace se během chvíle mění. Jakýsi řev a křik. Zpoza rohu se vynořuje divná dvojka. Mladík a asi jeho matka. Mladík řve na plné kolo. „Týrají mě!! Hrozně mě týrají!! Rozumíte mi, lidi, hrozně mě týrají!! Zneužívají mě!! Brečí jak želva, slzy se mu řinou po tváři jak malému dítěti, máchá rukama do všech stran. Starší žena se mu snaží domlouvat. Pod vlivem? Psychiatrická porucha? „Udělali mi ze života peklo! Jsem týraný! Udělali mi život na hovno! Na hovno!“

Milan začíná komunikaci naprosto klidným hlasem. „Co se stalo? Chceš mi to říci? Neboj, něco s tím určitě uděláme.“ Kluk se postupně zklidňuje. Moc toho nenamluví. Aspoň už klidně stojí. Jen brečí a brečí, slzy jako hrachy. Jeho doprovod nám naznačuje, abychom trochu poodešli. Jak se ukazuje, je to opravdu mladíkova matka. Její syn, říkejme mu třeba Adam, byl před několika dny propuštěn z dětské psychiatrické kliniky. Má několik diagnostických poruch. Sama si s ním už neví rady, syn je rezistentní vůči tlumícím prostředkům, musela na něj už několikrát volat policii, když obrátil své násilí vůči ní. A ano, opravdu ho v dětství otčím týral. Hnusně. A to nám řekla jen fragmenty. Paní vypadá, že ten příběh konečně musela zase někomu říci…

Příběh, po jehož vyslechnutí si říkáte, že díky za takovou rodinu, jakou má člověk doma.

Řešení? Sanitka a odvoz do léčebny v Bohnicích. Kdoví, snad tam Adamovi bude líp. Ten lidskej život dokáže bejt někdy nejen krátkej, ale i pěkně zamotanej a divnej.

Sedím v autě, Cedr 30, Jana a Honza. Chvilku musím vydýchat předchozí zážitek, jedeme do parku na Vítkov. Cestou míjíme stavbu, u níž stojí několik aut v zákazu vjezdu i v zákazu zastavení. Chvíli postojíme, Jana na chvíli vystoupí a významně se rozhlédne: „Třeba to pochopí jako nápovědu a přeparkují si.“

Uprostřed silnice, kde jsme před několika lety běhali v rámci charitativní akce TeriBear, nám jakýsi kluk předvádí, jak to umí s míčem. Žongl, hlavička, zase nožička, hlavička. Jedeme krokem, takže vidíme, že míč mu na zem nespadl ani jednou. Jde mu to, na zhruba sedmnáct let je fakt šikovný. Předvádět by se mohl sice někde jinde, ale co už... Honza mládence jen v klidu objede a pokračuje bez zastavení dál. „Skoro to vypadalo, že na nás jen čeká. No, asi jsme ho trochu zklamali.“ Mladý fotbalista musel být zklamaný hodně, při zpáteční cestě jsme ho už nepotkali.

Zato jsme potkali taxi vozidlo Bolt. Jana ho zastavuje: „Sem je zákaz vjezdu, máte povolení?“ Arménský řidič za volantem vypadá, že ani neví, čí je nebo co se po něm chce. Jen ukazuje palcem dozadu: „To klient, to klient. Potřebuje tam. To klient.“ Pokuta za vjezd byla určitě větší než výdělek z tohohle rita. Co má větší váhu? Přání klienta, nebo dopravní značení, nebo trest od šéfa, že nedovezl klienta?

Zastavujeme znovu u zmíněné stavby. Všechna auta stojí stále tam, kde byla předtím. Nápověda nezabrala. Chytrému napověz, hloupého pokutuj. Honza s Janou vytahují pédéáčka a jdou od auta k autu. Na střeše rozestavěné budovy se srocuje skupinka dělníků. Stahuji se na protější chodník pro případ, že by přiletěla nějaká slina nebo rovnou cihla či trubka. Ale vzduchem létají jen nám dobře známé poznámky: „Copak, zase nepomáhají a nechrání? Zase jen buzerujou a otravujou?“ „Nemají nic lepšího na práci? Támhle třeba vidím volnou lopatu.“ Kdo z nás tohle v bledě modrém občas neslyšel? Jestli si někdo myslí, že nás podobnými řečmi naštve… Možná tak první dva měsíce na ulici, potom si člověk zvykne.

Copak, zase nepomáhají a nechrání? Zase jen buzerujou a otravujou? Nemají nic lepšího na práci? Támhle třeba vidím volnou lopatu.

Tísňová linka 156: na chodníku v ulici Želivského před novou výstavbou auto na chodníku. Přímo před prodejnou. Chodník široký asi pět metrů, auto ničemu a nikomu nepřekáží. Přichází majitel prodejny, majitel auta. Na Janu začne trochu startovat. Vysvětluje, že se ničeho nedopouští, zvyšuje hlas, nervuje sám sebe. „A kde mám asi tak zaparkovat, řeknete mi?“ Nedivím se mu. Jak má dostat do prodejny nové zboží? Jenže nejsme informační kancelář, ale městská policie. Ženský prvek nakonec přece jen funguje. Všechno končí klidným hlasem. Celá věc je za námi, stojím vedle Jany a řidič odjíždí. Na rozloučenou zamává a usměje se, ale podle pohybu jeho očí to určitě nebylo na mě. Ani se nedivím.

Další stopadesátšestka: zábor veřejného prostranství v jakési ulici do kopce. Lešení kolem domu, znemožněný průchod. Lidé musí chodit přes silnici. Chceme zaparkovat, ale na volném místě se o drahé, ale velmi hodně setsakra drahé auto opírá muž, který má snad tři sta kilo. Neuhne. Ani o centimetr. Překáží, stojí a kouká, ruce v kapsách tepláků. Snad by si nechal přejet i bosé nohy v pantoflích. Ještěže je Honza šikovný řidič, vystrčenému óóóbrbřichu i bosým nohám se mistrně vyhýbá a navíc hned tipuje: „Pojďte se vsadit, že ten zábor tady je jeho.“

Tři sta kilo živé váhy sebou ani nehne, když vystupujeme a potřebovali bychom pro dveře trochu více prostoru. Překáží, stojí a kouká, ruce v kapsách tepláků. Tři sta kilo se dává do pohybu, teprve když kontaktujeme stavaře, který natírá fasádu. Pantofle mu jen mlaskají. Fuj, tenhle zvuk nesnáším a zvedá mi žaludek.

Lešení z obou stran opravdu uzavřené. Nikde žádná infotabule s kontakty. Domluva je komplikovanější, jak už to tak s pracovníky na stavbách bývá. „Potřebujeme vidět rozhodnutí o záboru veřejného prostranství, rozumíte?“ Ne, tři sta kilo, navlečených do tepláků a do pantoflí na bosých nohou nerozumí. Nakonec se přece jen nějak domluvíme.

Rozhodnutí o záboru má český stavbyvedoucí. Ten nám do telefonu říká, že je zrovna v pátém patře a za chvíli je dole. Ne, za chvíli není dole. Ani za pár minut. Volá, že on sám s dalšími třemi spolupracovníky uvízl ve výtahu. „Žádný zábor povolený nemají a teď to zkouší takhle uhrát,“ říká kolega. Čekáme. A čekáme. Fakt zablokovaný výtah?!? Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nebudu mu věřit. Spíš snaha vyhnout se mastné pokutě... Ne, výtah opravdu uvázl. Přijíždí servisní vozidlo, technik hlásí, že tu má vyřešit problém s uvízlým výtahem. Z chvilky bylo nakonec padesát minut, ale konečně je tady stavbyvedoucí i s lejstrem.

Rychlá domluva, že chodník pod lešením musí zůstat průchozí. Tři sta kilo živé váhy oponuje, že by se procházející mohli ušpinit o barvu na fasádě. Najednou umí česky... Ale co, to další už je starost jeho podřízených.

Další stopadesátšestka. Na místě, kde je veřejné popíjení alkoholu zakázané, prý popíjí několik bezdomovců s lahví alkoholu v ruce. „Cedr 30 na místě.“ Vypadá to, že pět chlapíků na lavičce je „čistých“. Jenže pak se jeden z nich předkloní, aby si mě prohlédl. A najednou mu v tom předklonu z brašny na boku začne vytékat pivo. „Vy jste se nás nějak lekl, ne?“ říká Honza. Škoda toho vyteklého piva. Sice žádná prémiová značka, ale jako pivař lituji každé kapky. I v takovýchto případech, přiznávám. Chlapík přiznává: „No, pár lahví pivka jsme si otevřeli.“ Vyřešeno, jedeme dál.

Opět linka 156. Kdosi vykrádá kontejner s ošacením pro charitu. Jana se obrací na Honzu: „Novák! To bude určitě Novák!“ Když se jí ptám na detaily, odpovídá: „Když jsem na trojku před deseti lety nastupovala, byl Novák jedním z prvních lidí, které jsem tady potkala. A bojím se, že Novák bude posledním člověkem, kterého uvidím, než tady půjdu do důchodu. Za těch deset let jsem Nováka viděla snad tisíckrát! Nechci vidět Nováka!!“  Kdo z nás by tohle nechápal?!?

A bojím se, že Novák bude posledním člověkem, kterého uvidím, než tady půjdu do důchodu. Za těch deset let jsem Nováka viděla snad tisíckrát!

Ne, není to Novák! Janě se očividně ulevilo. Vážně jsem jí toho pana Nováka nepřál. (Příjmení změněno.)

Co dalšího? Drobná krádež v jednom OC. Před námi chlapík s dlouhým kabátem. „Tak ukažte, co máte pod tím kabátem.“ Muž se chvíli vzpouzí, ale nakonec hází flintu do žita a vzdává se. Bodejť by ne, v tomhle počasí by se za chvíli v tom kabátě uvařil... Najednou jsou před námi čtyři láhve rumu. Čtyři lahve rumu Heffron. Škoda za osm set.

Kolegové administrativně řeší zloděje...

… a já zatím ve skrytu duše osobně přiznávám, že po vyslechnutí úvodního Adamova příběhu o týrání, mučení a zneužívání bych snad nejraději složil hlavu do dlaní a jednu lahev si otevřel. Přiznávám, že bych svého potomka taky občas nejraději přetrhl na dva malé... Ale jsou to pořád naše děti. Buďme na ně hodní.

Tak někdy v nějaké žižkovské hospodě na shledanou.

Zobrazení: 268