Životní křižovatky člověka posilují a rodina je nejvíc

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: pondělí 1. září 2025 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Když jsme se v květnu 2019 viděli s Filipem Rubínkem naposledy, finišoval se stavbou domu a na podzim se těšil na miminko. Čas pádí tak rychle, že synu Kryštofovi už je pět a půl a příští rok půjde do školy. Dům stojí, ale všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Jsem ráda, že životní křižovatku Filip vybral a povídal si se mnou nejen o judu a sebeobraně, ale i o tom, jak zvládl roli táty-mámy. Třeba bude jeho vyprávění pro někoho motivací. Pro ty, co nevědí: Filip u nás pracuje 18 let. Nejprve na OŘ Praha 8, pak 6 let u skupiny operativní pomoci, znovu Praha 8 a od roku 2019 jako lektor fyzické přípravy na Útvaru vzdělávání. Judo je součástí jeho života už od základky.

Filipe, z nového domu a syna jste se těšil tři roky, ale pak přišel pořádný kotrmelec… Povíte nám o tom?

Ano, všechno dopadlo jinak, mám za sebou hodně náročné období. Před dvěma lety jsme se z rozhodnutí ženy rozešli, dům jsme prodali a syna máme ve střídavé péči. První půlrok byl nejhorší, zůstal jsem sám. Vyrovnat se s novou situací mi pomohli kolegové, kamarádi, právnička, psycholožka i můj sport. Teď už s bývalou ženou jako rodiče naštěstí vycházíme. Ale to, že se Kryštofovi rozpadla rodina, mě bolí ještě teď. Aby toho nebylo málo, tak mě v tom náročném období opustil i druhý trenér, můj letitý žák a zástupce. Musel jsem na půl roku zavřít pravidelné tréninky dospělých, a zvládal jsem je spíš podle domluvy. Dětské tréninky jsem sloučil, aby to syn, kterého jsem musel brát s sebou, vydržel. Cvičil s námi, vedu ho ke sportu od malička. Měl už i své první závody. Náhodou jsem tam potkal i jednoho kolegu a naši synové soutěžili spolu. (úsměv) Teď už se to zase začíná rozjíždět, oddíly dětí mám zase dva.

Vy se judu věnujete od 5. třídy základní školy. Syn vás tedy předstihl …

Cvičím s ním od malička, je fyzicky zdatný. Když vyhrál své první závody, nosil celý týden medaili na krku. V Japonsku zasedla Rada mistrů a dva měsíce přemýšleli nad synovým jménem. A pak mi poslali zlatou kaligrafii s výšivkou samuraje a jména, ve kterém každé písmeno představuje významnou osobnost několika japonských provincií.

Mistra Koshiro Tanaku znáte od roku 2015, vy jste byl v Japonsku naposledy před šesti lety (o tom byl náš rozhovor v květnovém čísle 2019). Stále platí, že se spolu dvakrát ročně vídáte?

Ano, navštěvuje Maďarsko a nás. Letos tu byl v květnu, vloni v srpnu. Doufám, že já se do Japonska znovu podívám v příštím roce. V roce 2023 jsme tady měli v Jizerských horách velké soustředění, bylo nás kolem dvaceti, přijelo sedm Japonců, deset Maďarů a zbytek Češi. Bylo to jedno z nejlepších soustředění, zaměřené na boj s tyčí a sekání mečem. Japonští mistři byli ve věkové kategorii 50+, přijeli jen na dva dny, aby se od mistra Tanaky naučili i něco nového, protože boj s tyčí nikdo jiný neučí.

Na konci éry samurajů existovaly v Japonsku dva rody, které mezi sebou bojovaly. Jeden z nich byl rod Tokugawův, chtěl se stát šogúnem a ovládnout Japonsko, což se mu nakonec podařilo. Rod Tokugawa měl speciální likvidační techniky, které nám mistr ukázal v květnu na soustředění. Tři z nich jsme se učili hodinu, ale dostali jsme se k historickým pramenům, ke kterým bychom se jinak nedostali.

Mistrovi je 85 let. Nechápu, kde bere tu energii…

Je neuvěřitelný. Já to taky nechápu. Při životě ho udržuje asi právě bojové umění. Jsme v kontaktu přes sociální sítě, téměř každý týden si posíláme fotky. Mistrově manželce, která je šestá v pořadí, je pětapadesát, bývalá žačka. Pečuje o něho s láskou. Mistr má čtyři děti, ale nástupce mezi nimi není. Je válečným veteránem z Afghánistánu, v Iráku a ve Francii cvičil speciální jednotky, policejní Swat týmy v USA, Rangers, ochranku dalajlámy a další. Má přátele ve vysokých politických kruzích po celém světě. V Japonsku zájem o bojová umění upadá, tak mistr hledá jinde. Procestoval mnoho zemí, založil pobočky po celém světě, má stovky věrných žáků, které si ale vybírá a stále patří mezi experty na boj zblízka. Dodnes ho vyhledávají jako poradce na Islámský stát.

Filipe, jestli tomu dobře rozumím, tak vaše pojetí juda vychází z tradice, která kombinuje sebeobranu a duchovní sféru. Judo jako sportovní odvětví je u vás až na druhé koleji. Vy ho vnímáte jako způsob života. Je to tak?

Přesně tak. Moje specializace je v judu na katy, což je taková sestava devíti forem základních cviků, jednu z nich jsem studoval i v Japonsku. Vyžaduje to už pokročilého cvičence a je prováděná ve dvojici. Existují i soutěžní formy, s těmi už Češi začali jezdit na mistrovství Evropy a světa. Pražský svaz juda mě oslovil ještě před rozvodem, že by chtěl katy rozšířit mezi trenéry, tak jsem přišel s novou metodikou výuky pro děti, jak nenápadně vštěpovat tyto prvky do tréninku, než učit nezábavnou striktní formu. Jednalo se o katy vycházející ze zápasu. Kvalita instruktorů je nízká, učí spíš soutěžní formy, nežli celistvé judo. Pro neshody jsem ale od Pražského svazu odešel, a když mě oslovil Český svaz juda se stejnou nabídkou, stal jsem se pátým členem v Kolegiu ČSJu, a tak jsem začal jezdit po republice a učit trenéry. Moje specializace je sebeobrana a katy, učím černé pásy a chtěl bych rozšířit povědomí v oddílech, aby se změnila aktuální koncepce. Zároveň dělám rozhodčího kata na mistrovství ČR a zkušebního komisaře-přísedícího na vyšší černé pásy. Baví mě se stále rozvíjet. V Japonsku mám už své mistry, u kterých se vzdělávám a zdokonaluju. Nebo je vyhledávám po Evropě a jezdím za nimi. Tanaka sensei je zase jiný oddíl – Hiko-ryu Taijutsu – což je vyloženě rodinný styl zaměřený na sebeobranu a boj vycházející ze samurajského rodu velmistra Tanaky. Jednou za tři měsíce jezdím trénovat do Maďarska se skvělou partou lidí.

Trénujete děti i dospělé?

Mám dvě školy. Jednu na judo pro děti v ZŠ Petra Strozziho na Invalidovně, ta funguje už od roku 2010. Druhá je pro dospělé a vedu ji přímo na Kundratce, v policejní tělocvičně, kde probíhá fyzická příprava strážníků. Tady učím styl velmistra Tanaky. Je to specifický a náročný styl, učíte se tomu roky, málokdo vydrží.

Synovi je pět a půl, takže pracujete i s předškoláky?

Na začátku jsem trénoval děti od šesti let, úplně malým jsem se bránil. Ale od té doby, co jsem začal brát na tréninky syna, tak jsem to přehodnotil a nyní beru děti od čtyř a půl let a hledám cesty, jak jim to nejlépe přizpůsobit. To mě hodně baví a naplňuje, protože se musíte zdokonalovat v oblastech dětské psychiky, sportu, zátěže, motoriky i kompenzace, vytváříte celou osobnost a není to jen jednostranné zaměření na výsledky a medaile. Takových oddílů je mnoho a já se chtěl odlišit. Proto i neobvyklý název klubu a jiný přístup, než je v ČR běžný. Základnu mám rozdělenou na skupinu závodní a skupinu tradiční. A to v podstatě až do dospělosti. Po 10 letech tréninku mi jedna holka teď udělala hnědý pásek a připravuje se na trenérské zkoušky, vychoval jsem čtyři černé pásy, mám první až čtvrté dany. Já sám mám zatím v judu 3. dan. Týden před zkouškou na 4. dan mou žádost vyňali s tím, že jsem několikrát shodil ze stolu nový zkušební řád, proti kterému jsme jako Kolegium bojovali a byl jsem prý moc proti politický… takže i zde je v této oblasti sport velmi omezen a já zjistil, že je lepší někdy ustoupit. Nejsem sběrač černých pásů, pro mě jsou důležité jiné hodnoty. Děti trénuju tradičním způsobem. Mám 40 žáků, kromě oddílu na Invalidovně mám ještě jeden ve Vodochodech. V judu už trénuju čtyři děti kolegů. Jako rodič vím, jak je všechno drahé, tak poskytuju pro kolegy 50% slevy a první měsíc tréninku nechávám zdarma, aby si děti zkusily, jestli našly, co chtěly a jestli je to bude bavit. Ceny jsou na www.judopraha.cz.

Vaším krédem je neustálý osobnostní rozvoj, vzdělávání. Vloni si pro vás připravil mistr překvapení.

Vloni v srpnu jsem dělal v Hiko-ryu Taijutsu zkoušky na 5. dan (mistrovský stupeň), letos mi udělil titul Renshi, což je něco jako bakalář. Dává se jen v určitém stylu sebeobrany a uděluje ho Rada, pokud splníte stanovené podmínky. Nakonec jsem získal i certifikát na 6. dan, který byl pro mě velkým překvapením. Mistr během celé návštěvy sledoval při tréninku i na semináři moje pohyby i komunikační schopnosti, občas opravil, a pak mě překvapil certifikátem. S tím, že my jsme oficiálně 4. pobočkou na světě a jeho představa je, aby vedoucí poboček měli 6. dan. Na dobu, až tu nebude, mi určil nástupce, který mě povede a s kterým budu každý rok trénovat. Je mu sedmdesát. (úsměv)

Program máte tedy dost nabitý, navíc nebydlíte v Praze. Jak ten „váš“ týden se synem časově zvládáte?

Týden se synem je natřískaný. Jedu z práce do Kralup, kde ho vyzvednu ze školky a jedeme zpět do Prahy na trénink dětí, který začíná v půl páté. Někdy to mám na minuty. Často pokračujeme na trénink dospělých. Nebo mám svůj trénink a pak jedu do školky. I když si navařím předem, je to kolotoč. Spoustu věcí jsem přehodnotil, naučil jsem se v domácnosti i ty standardně spíš ženské práce. Odměnou je mi objetí syna a jeho věta: „Tati, mám tě rád.“ K tomu mi ještě zůstal kocour, ten má taky svoje potřeby, ale nedal bych ho.

Ale už se blýská na klidnější časy …

Od prosince mám přítelkyni Zuzku, která má 12letého syna. Známe se už sedm let z tréninků, kluci si rozumí, podnikáme společné výlety. Oba máme podobné životní zkušenosti, věřím, že se nám podaří vytvořit klukům dobré zázemí. Mám srovnání a vidím společné soužití teď úplně jinak. I časově se to zlepšuje, někdy syna vyzvedává Zuzka. A bude to ještě lepší, až spolu budeme bydlet. Jsem moc rád, že jsem si život srovnal a začíná se mi dařit. Přítelkyně má taky černý pásek a taky pracovala s dětmi. Teď mi s tréninky pomáhá a hodně ji zaujaly semináře mistra Tanaky. Máme společný zájem, o kterém se bavíme i doma. Ona má víc gymnastiku, já sebeobranu, takže se krásně doplňujeme. Sport mě stál vztah, v tom novém si pohlídáme i čas, který věnujeme sami sobě. Životní křižovatky jsou náročné, ale většinou z nich vycházíme silnější.

Neuvažoval jste o práci v místě bydliště? Přece jenom dojíždění je náročné.

V práci se to taky srovnalo. Byla chvíle, kdy jsem dostal zajímavou nabídku a přemýšlel o odchodu. Ale nakonec vyhrálo dobré zázemí i šéf, který mi vyhoví, dobrá lokalita i na stejnou vlnu naladění kolegové. Místo peněz vyhrály jiné hodnoty.

Výhodou mé práce je, že se mohu rozvíjet i v jiných sportovních oblastech. Teď tam máme třeba kluka, který výborně boxuje. Šéf má výborné nože a tyče. Výuka probíhá na dobré úrovni, zapojila se i zdravověda. S kolegou Radkem připravujeme novou koncepci pro strážníky, aby uměli na ulici reagovat na profi úrovni. Dovedu si představit, že názory na nás, instruktory, jsou různé, ale je fakt, že tam jsou lidi, kteří na sobě neustále pracují a snaží se svou metodiku neustále obohacovat. A to se mi moc líbí. I já zkouším různé tréninkové metody a kde pohořím, tam to upravím a přizpůsobím, aby to cvičence bavilo a něco jim to dalo. Nejdůležitější pro nás je, aby se strážníci vrátili ze služby domů živí a zdraví. Aby věděli, jak ochránit nejen sebe, ale i své rodiny. Jak v sebeobraně, tak ve zdravovědě. V bojovém umění se učíte techniky, které aplikujete v zápase nebo krizové situaci. Ve zdravovědě fungují modelové situace, které se dostanou do podvědomí. Je to náročné hlavně tehdy, když přijdou lidi, kteří nikdy nesportovali, nebaví je to a všechno odmítají. Otázkou času je, kdy se dostanou na ulici do stresové situace a nebudou si vědět rady nebo je to bude stát život, zdraví, a úplně zbytečně. Množí se například útoky noži a doba se stává agresivnější. Jako instruktor na ně musíte takticky, trochu psychologie, asertivní komunikace. Je to hlavně o těch mladých, kterým chybí pokora a respekt. Kolikrát mě překvapí mnohem lepší fyzické výsledky těch starších. Tréninkový plán musím často předělat podle složení konkrétní skupiny.

V září vás čekají zajímavé akce…

Oslovila mě Česko-japonská společnost, že by od nás chtěli ukázku bojového umění na česko-japonských dnech v Průhonicích. A vystoupíme také v Muzeu Policie ČR v rámci doprovodného programu k výstavě japonských mečů. V říjnu pojedu do Berlína za mistry z Kodokanu a v listopadu se bude konat velký seminář Hiko-ryu ve Zlíně, který povedu.

Filipe, vypadá to, že jste životní křižovatku vybral, což mě těší, a na další cestě vám přeju jen to dobré.

Děkuju. Čím jsem starší, tím víc mi dochází, že by měla být v životě člověka na prvním místě rodina. Jsem vděčný za společně strávený čas se svým synem, s mými rodiči, s přítelkyní … zkrátka s těmi nejbližšími. Tomu se nic nevyrovná.

Zájemci najdou kontakt na Filipa tady: www.judopraha.cz , www.sebeobranapraha.eu.

Zobrazení: 897