6800 živočichů za rok

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. květen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Stojím v lese, jen malý kousek od Ďáblického hřbitova. Pravou ruku mám nataženou před sebou, na dlani rozlousknutý vlašský ořech.

Na střeše vedle stojící stavební buňky poskakuje sojka. Jen několik málo metrů ode mě. Zvědavě si mě prohlíží. Ale oříšek je silné lákadlo. Sojka nevydrží a přistává mi na dlani. A zůstává na ní, dokud nevysbírá všechny drobky.

Bětka. Sojka, odchovaná pracovníky Záchranné stanice pro volně žijící zvířata. Ačkoliv ti jí už dávno dali volnost, Bětka se stále drží poblíž a občas zalétne až do kanceláře. Nejen ze zvědavosti, ale má prý neomylný šestý smysl, když na stole leží něčí svačina.

Když Bětce nabízím druhý ořech, zachová se jako správný hospodář. Odletí s ním na střechu buňky a ořech si schová do jakési škvíry. Šikulka, myslí na horší časy.

Záchranná stanice je součástí městské organizace Lesy hl. m. Prahy. S jejími pracovníky jsem si povídal hned dvakrát. Nejdříve jeden listopadový den v jejich přechodném působišti v pražských Ďáblicích, stranou od velkoměstského rámusu, uprostřed nepřístupného areálu zahradnictví Lesů HMP. Sem se totiž stanice přesunula během výstavby nové stanice v Jinonicích na Praze 13. O druhé návštěvě bude řeč později.

V Ďáblicích je znát, že jde o dočasné útočiště. Když se venku rozhlédnu, vidím jen několik stavebních buněk, vybavených hodně spartánsky. Zázemí pro zaměstnance poněkud… nedůstojné. Přesto o něco později musím obdivovat jejich nadšení a zápal pro věc. A v neposlední řadě i kreativitu, se kterou si ti nadšenci dokázali poradit s nepříznivými podmínkami a nejrůznějšími překážkami.

My, strážníci, s touto stanicí, resp. s pracovníky její odchytové služby často spolupracujeme. Někdy nám zraněné nebo zesláblé zvíře přinese nějaký občan na služebnu, jindy ho chytíme sami (obzvláště s labutěmi mají zkušenosti kolegové z Prahy 5) nebo u něj alespoň počkáme do příjezdu jejich vozidla. A ještě něco: podobné telefonáty jako na naší lince 156, kdy volající naléhá, ať strážníci zachrání přimrzlou kachnu nebo labuť na ledě nebo že ta kachna je určitě zraněná, protože jen plave a nechce odletět, tady zažívají také.

Kolik tady mají ve stanici teď, v listopadu, zvířat? Vedoucí stanice Veronika Kraslová odpovídá: „Kolem šesti set, z toho asi dvě stě ježků a kolem šedesáti jiřiček. Ježci jsou u nás takoví celoroční štamgasti. Odcházejí, jiní přicházejí. Pár jich vypustíme v nejbližších dnech, ale na zimu určitě počet přijatých ježků ještě přibude.“ A Kraslová mi ukazuje prostory připravené pro ježky, kteří tady přečkají zimu. Chladno, klid, tma.

Ježky bych ještě pochopil, ale co ty jiřičky? Moje fantazie, kterak udržet přes zimu v našich podmínkách dvě stě jiřiček při životě nějak selhává.

Vidím zázrak. Nepřeháním. Půlka stavební buňky, stěny ověšené jakýmsi filcem, na polici miska s červíky, ve vzduchu mouchy a mušky. Šedesát jiřiček na ploše pěti metrů čtverečních, ve dvanácti kubických metrech. Několik zavěšených na onom filcu, ale ostatních asi padesát v neustálém pohybu a neustálém štěbetání. Stojím uprostřed té kóje, čekám, že do mě nějaký ten křehký tvor narazí… Ale kdepak. Žádný karambol, žádná srážka. Mistrně se mi, přes mé nehubené tělesné rozměry, vyhýbají. Chvilku si připadám jak svatý František z Assisi – jen stojím, zatímco všude kolem mě poletují ptáci. Pravda, schází andělský chór a další zvířátka. Ačkoliv je venku jen několik málo stupňů, tady je příjemné teplo.

Kde se v Praze ve studených listopadových dnech vzaly jiřičky? Ty přece mají být už dva měsíce někde za Saharou. „Tyhle holky to holt prokoučovaly. Přišlo pár deštivých dnů, během tří dnů jsme tady měli jiřičkovou kalamitu. Přišly záplavy, spadla teplota, zmizel hmyz, zmizela potrava, zpozdily se s odletem o tři čtyři dny a místo v Africe skončily u nás. Naše odchytovka se nezastavila, lidé  nám je přinášeli v krabicích od bot.“ Jak Kraslová podotýká, více deštivých dnů za sebou se negativně projevuje v počtu přijatých zvířat kdykoliv během roku.

Jak se dají v listopadu nakrmit jiřičky?!? „Špatně! Je to alchymie. Jednak v rybářských potřebách kupujeme živé larvy, ty necháme vylíhnout do mušek a ty se jim tam pustí. Jenže těsně před vypuštěním mušek je třeba dát celou krabičku do lednice, aby trochu zatuhly a nebyly živé až moc. Hodně jim chutnají muší larvy, které kupujeme v Německu.“

Když kolem sebe vidím všechny ty improvizované výběhy, voliéry, přepravní boxy a hlavně ošetřovaná zvířata, musím se zeptat pracovníků stanice, jaké nejvzácnější zvíře tady v roce 2024 ošetřovali. Jak se dá čekat, pro každého je to něco jiného.

Pro vedoucí Kraslovou je to třeba „obyčejný“ jezevec. Hm, jezevec? „Ano. Každý ví, jak vypadá, každý by ho poznal na první pohled. Ale kdo ho v přírodě kdy naživo viděl?“ Paní vedoucí má pravdu, moc nás nebude. Jaroslav Kubíček, ornitolog, který má ve stanici na starosti ptáky, nezapře své zaměření: „Pro mě je to jednoznačně sýc rousný. A musím vzpomenout na bukače velkého, kterého jsme odchytli vyčerpaného a se zlomenou nohou v Motole. Vypustili jsme ho pak u rybníka Slatina v Dubči.“ Kolegyně Zuzana Pokorná má jasno: „Mojí srdeční záležitostí jsou ježci. Říkejte si, co chcete, jsou to ježci.“

Když nahlédnu do seznamu zvířat, která prošla stanicí v tom roce, váhal bych. Hlasoval bych pro dravce, ti jsou zase mojí srdeční záležitostí. V přehledu vidím záznamy o čtyřech jestřábech, šestnácti krahujcích, mnoha poštolkách (117!), jednom včelojedovi a jednom rarohu velkém... U mě vítězí včelojed a raroh!

Onen mladý včelojed byl podle Kubíčka nalezen vypadlý z hnízda v Nebušicích na Praze 6. Mladou samičku vrátil do hnízda, následně dostala vysílačku a v srpnu se vydala na vandr světem. Samozřejmě do tepla. Rakousko, Itálie, Libye, Niger, Nigérie, Kamerun, Rovníková Guinea... Holka světoběžnice, ta se neztratí.

Pták, který se živí hlavně čmeláky, vosami a jejich larvami, svědčí o poměrně zdravé krajině. Snad se mu tedy bude dařit v okolí Prahy i nadále. Patří totiž mezi kriticky ohrožené druhy zvířat a dá nám tak zpětnou vazbu, jak se o krajinu staráme.

Mimochodem, záchrannou stanicí v roce 2024 prošlo celkem neuvěřitelných 6.800 živočichů.

Který druh by byl vaším favoritem? Určitě byste si mezi sto čtyřiceti sedmi druhy zvířat svého oblíbence vybrali. Čolek, užovka, ropucha? Chřástal, bekasina, sluka? Muflon, daněk, divoké prase? Plch, plšík, křeček? Chytrá kmotra liška nebo některý ze čtrnácti druhů netopýrů? V téhle záchranné stanici je to jak v zoologické zahradě, zaměřené na střední Evropu. Většinu zvířat jsme nikdy nespatřili na vlastní oči. A mnohdy ani nevíme, jak vlastně vypadají.

Když už proběhla anketa na nejvzácnější zvíře, pojďme dál.

Co třeba to nejmenší? Kraslová bez váhání vystřelí: „Myšice lesní, asi devět centimetrů. Nebo ptáček jménem střízlík.“ Kubíček oponuje: „To platilo ještě dneska ráno. Ale před hodinou jsem přivezl malého mloka skvrnitého, asi čtyři centimetry. Dostal se někam do tepla, rozmrzl, je docela čiperný.“

Nejhezčí zvíře? Ledňáček! Kdo neviděl naživo, nechť v létě zabrousí k modřanským tůním.

Zvíře největší? Žádné překvapení – divoké prase, srna, daněk, muflon.

Nejpočetnější zastoupení? Holub. Přes patnáct set holubů domácích, přes devět set hřivnáčů. Následuje čtyři sta kachen divokých, sedmdesát labutí, 225 strak, sto čtyřicet veverek...

Naposledy se v tom chladném listopadovém dni rozhlédnu po ďáblickém provizoriu a s pracovníky záchranné stanice se domlouváme, že se uvidíme na jaře v úplně jiném prostředí. Bětka sedí několik metrů ode mě a čeká, jestli jí ode mě nekápne ještě kousek ořechu. Ne, už nemám.

Půl roku uteklo, je patnáctého dubna. Čas oponou trhl, někdo mávl kouzelným proutkem. Všechno je jinak, jsme v jiném světě.

Po dvou letech výstavby se otevírá nová Záchranná stanice pro volně žijící zvířata LHMP, ulice Mezi rolemi, Praha 13 - Jinonice.

Klasika – projevy, potlesky, stříhání pásky, úsměvy, fotografování, potřásání rukou, televizní štáby, rozhlasové štáby, přenosy komunálních politiků na sociální sítě online, reportéři, prohlídka, občerstvení...

Vzpomínám na svoji návštěvu v jinonické stanici někdy v roce 2014. Tehdy mi její vedoucí Václav Nejman ve vrzající unimo buňce, která mu sloužila jako kancelář, řekl: „Naším vzorem je váš útulek v Troji. Tomu bychom se jednou chtěli přiblížit.“

Když se teď rozhlédnu, podařilo se. A možná ještě trochu naši Troju předběhnout. Areál je řešen skutečně velkoryse. Bez jakékoliv ironie – evropská úroveň.

Nová záchranná stanice je, promiňte ten výraz, fakt bomba!

Když o několik dnů později mluvím s vedoucí Veronikou Kraslovou, neskrývá hrdost nad vybudovaným dílem. A zároveň úlevu. „Zaplaťpámbu, že se to všechno podařilo stihnout! Byly to nervy, celé to stěhování z Ďáblic sem do nového areálu. Bylo to náročné pro moje spolupracovníky, bylo to náročné i pro naše zvířata. Myslet na tisíc a jednu věc... A za pár dní nám tady začne nejšílenější a nejhektičtější období roku, kdy nebudeme vědět, kam dřív skočit. Totiž příjem mláďat.“

To je skutečně květen tak šílený? „Nedovedete si představit... Třeba ptáci mají rychlý metabolismus, potřebují potravu doplňovat hodně rychle. A to samé je u mláďat. Máme třeba 200 – 300 ptáčat. A ty se v jednom kuse krmí, přímo do zobáčku. Dvě kolegyně mají v jedné ruce misku s červíky, v druhé pinzetu a pořád to všechno obcházejí a krmí a krmí a krmí, pořád dokola.“

V sezóně mláďat prý není výjimkou příjem 30 – 40 zvířat denně. Jak to všechno zvládáte?

„Horko těžko. Je to o srdíčku. Přes léto pomáhají brigádníci, ti jsou na dohodu. Během roku je dost dobrovolníků. Co mě vždycky překvapí, mnozí z nich jsou z korporátů, kdy mají od zaměstnavatele nařízeno jeden den v měsíci páchat dobro.“ (smích) A Kraslová pokračuje: „Ve vší úctě, nic ve zlém, díky jim. Kolem zvířat je práce hodně a někdo musí dělat i ty nepopulární práce, jako úklid voliér, výměnu steliva, přípravu krmení a podobně.“

Někdo prý může mít problémy při přípravě živého krmení, ne každý má náturu se hrabat v červech. Ale jak se dozvídám, pro každého se práce najde.

S kolegou ještě čekáme na recepci stanice, vedle níž se novotou blyští nová expoziční voliéra, kde dovádí mýval severní. Další odchycené zvíře, které patří mezi invazivní druhy a nemůže být vypuštěné do přírody. Našel nový domov aspoň tady.

Během čekání jsme svědky převzetí zraněného holuba. Paní ho přivezla v krabici od bot s propíchaným víkem. Recepční mu přiděluje evidenční číslo, do systému popisuje stav a příjem zakončí slovy: „Kdybyste chtěla vědět, jak se mu daří nebo kdy ho budeme vypouštět, ptejte se po tomhle čísle.“

Kraslová mi k tomu říká: „Nezbytná administrativa. Kontrolní činnost vůči nám má nejen magistrát, ale i Ministerstvo životního prostředí a Městská veterinární správa.“

Nový areál byl navržen tak, aby odpovídal moderním trendům. Pochozí zelená střecha, samostatné voliéry snad pro každý druh, voliéra pro veverky, rozletové voliéry pro sovy, rozletové voliéry pro denní dravce... Bazény pro vydry, bazény pro další vodní zvířata... Výběhy pro srnky, daňky, muflony... Karanténa... Ošetřovna... Veterina... JIPka… Přípravna potravy... Konferenční sál…

Aby se předešlo stresovým situacím u zvířat, jsou voliéry opatřené sítěmi pouze směrem ven, jinak se jedná téměř o bezkontaktní chov. Tak bezkontaktní, že objekt s voliérami vevnitř připomíná chodbu věznice – neprůhledné stěny. Na rovněž neprůhledných dveřích s malým okénkem popis zvířat, která jsou skrytá vevnitř. Holubi, kavky, sýček, straky, liška…

A najednou – stará známá! Velkými písmeny: BĚTKA. Jak ta se tady ocitla? Kubíček mi říká: „Nalákali jsme ji na kus kuřecího do sklopky. Kdybychom ji chytili do ruky a pak vrazili do přepravky, mohla by k nám ztratit důvěru. Ale tady si musí zvyknout.“ Odsunuji dvířka u okénka a ano, pořád jí to sluší.    

Stanice bude sloužit i jako edukační centrum pro přednášky, ekologické programy apod. Příliš se nepočítá s exkurzemi, protože stanice je vedena jako veterinární zařízení. Školáčkům a školákům se otevře pohled na zvířata právě ze střechy.

Oproti dřívějším podmínkám, ať už odsud nebo z Ďáblic, se zaměstnanci konečně dočkali důstojných podmínek. Konečně mají možnost se po práci osprchovat, v kulturním prostředí se najíst, převléknout...

Kraslové se ptám, zda ona sama chová nějaké zvíře. „To nechtějte vědět.“ Chci vědět. „Mám hady. Šestadvacet hadů. Korálovky, užovky, hroznýšovce… Ještě agamy, gekony, gekončíky… Na jedné stěně doma mám jen terária.“

Co je ale mnohem důležitější než všechny objekty a veškeré vybavení: lidé s elánem,  nadšením pro věc a láskou ke zvířatům. Odcházíme z Jinonic s pocitem, že jsme potkali samé příjemné, otevřené a sympatické lidi.

PS: Záchranné stanici Jinonice jsme se věnovali také v prosincovém čísle Pražského strážníka v roce 2014. Text najdete případně na webové adrese ps.mppraha.info.

Poděkování všem, kteří se nám věnovali. Byly to příjemné uvolněné chvíle.

PPS: Nepřetržitá telefonní linka 773 772 771.

Zobrazení: 449