Dnes už nejde pouze o to, aby byl vězeň za katrem neb Vazební věznice Praha Ruzyně
Během přípravy na tento článek jsem si uvědomil, jak málo toho o vězeňském systému vlastně vím a že v této nevědomosti rozhodně nejsem sám. Prakticky nikdo z oslovených lidí v mém okolí nedokázal uceleněji popsat, co může obnášet každodenní chod některé z věznic. Ukázalo se, že všichni máme díky filmové tvorbě věznice za místa, kde musí trestanec pobodat člena jiného gangu vypilovaným kartáčkem na zuby, aby získal respekt a postavení. To je samozřejmě v naší zeměpisné šířce nesmysl. Ale jak to tedy je? Jedna z mála možností, jak získat věrohodné informace, je například majznout souseda po hlavě květináčem, ukrást mu auto a nechat se chytit. Druhá cesta vede přes smluvenou exkurzi v rámci článku do našeho časopisu. Volím možnost číslo 2. Jsem na to moc zvědavý, a jestli také Vás zajímá, kam se mohou dostat osoby, které předáváte státní policii pro podezření z trestného činu, pojďte se mnou.
Před vchodem do ruzyňské věznice jsem již tradičně o několik desítek minut dříve, než je sjednaná schůzka. Mohu se tak porozhlédnout a už tady na mě doléhá osobitost celého místa. Zamřížovaný tunýlek pro potůček, který vtéká do areálu. Přivázané silně zrezivělé kolo věrně čekající na svého majitele. Přelétající letadla z nedalekého letiště vytvářející kontrast se zamřížovanými okny. Má to svojí sílu a představa, že bych měl projít branou a strávit tu několik let je opravdu tísnivá. Hrůzu, kterou museli prožívat političtí vězni v dobách minulých asi netřeba vykreslovat. Kratší historické okénko by se však slušelo, a protože mám ještě několik minut a ta drobná dozorkyně se zbraní kategorie A v ruce nevypadá, že si chce povídat, mohu „pogooglit“. Prvního července roku 1935 zahájila na místě bývalého cukrovaru provoz donucovací pracovna s kapacitou 200 vězňů. Hlavní náplní jejich pobytu byla práce na nedalekém statku. Takto zařízení fungovalo až do roku 1948, kdy byli káranci převezeni do Pardubic, a objekt padl do rukou státu. Následným vybudováním nového bloku o kapacitě 400 cel, přizpůsobeného požadavkům zvláštního oddělení úřadovny StB Praha s velmi utajeným režimem, začalo na Ruzyni její nejtemnější období, které mezi jinými okusil také Rudolf Slánský nebo Václav Havel. Z novodobých „nocležníků“ jsou nejznámější pánové Řepka nebo Dalík. To je asi tak ve zkratce. Víc načíst stejně nestíhám, protože je čas vstoupit do modrých oplechovaných dveří a vybrat si rychle svůj gang.
...začalo na Ruzyni její nejtemnější období, které mezi jinými okusil také Rudolf Slánský nebo Václav Havel...
Po odložení všech neschválených osobních věcí na vrátnici mě vítá pan Měrka. Na Ruzyni pracuje 8 let, zejména jako speciální pedagog a částečně i jako tiskový mluvčí. V rámci pozice speciálního pedagoga má na starosti výkon trestu u odsouzených, kteří pobírají starobní důchodu, či jim byl přiznán plný stupeň invalidity a dnes mě bude provázet. A rozhodně nezahálí. Míříme rovnou k řediteli celé věznice. Zatím jsem stačil pouze obdivovat výhled na letohrádek Hvězda, který skýtá místní nádvoří a už sedím u dlouhého stolu, kde se snažím zformulovat co nejlepší otázky. Pan ředitel plk. Ing. Zbyšek Trepeš, odpovídá však velmi zajímavě a tak doufám, že vás rozhovor bude bavit stejně jako mě.
Řekl byste něco o sobě?
Celý můj profesní život se pojí s uniformou vězeňské služby. Nastupoval jsem v roce 2006 do věznice Vinařice, kde jsem sloužil v rámci zajišťování eskort. Posléze jsem se přesunul do oddělení výkonu trestu a v roce 2010 jsem přešel do Vazební věznice Praha Ruzyně na pozici dozorce oddělení výkonu trestu. Postupem času jsem cítil, že potřebuji změnu, zejména pak co se týče přímé práce s vězněnými osobami a zrovna se tento můj pocit sešel s nabídkou pozice vrchního inspektora v oddělení vězeňské stráže, což může být předurčení k dalším kariérním postupům. Od té doby jsem až do loňského roku působil zejména v oblasti bezpečnosti, ale zároveň jsem již poznával problematiku odborného zacházení s vězněnými. Ředitelem jsem se stal počátkem letošního roku. Období, o kterém tady hovoříme, má bezmála sedmnáct let.
Vazební věznici Praha Ruzyně řadíme svou velikostí spíše k větším věznicím v České republice. V současné době se pohybujeme ve stavu cca 650 vězňů.
Představil byste vaší věznici?
Vazební věznici Praha Ruzyně řadíme svou velikostí spíše k větším věznicím v České republice. V současné době se pohybujeme ve stavu cca 650 vězňů. Jak již samotný název napovídá, jedná se o věznici, ve které se odehrává výkon vazby, což je řádově 140 až 150 obviněných, ale také se zde odehrává výkon trestu odnětí svobody. Samozřejmě oscilace naplněnosti je vždy proměnná z týdne na týden. Týdně přibíráme kolem 30 vězňů a díky tomu, že jsme nástupní věznice, tak obdobné množství vězněných osob rozdělujeme, ve spolupráci s generálním ředitelstvím, do ostatních věznic v rámci republiky. K vazební věznici Ruzyně patří ještě dva další objekty, které jsou určeny pro výkon trestu odsouzených žen. Jedná se jednak o pronajatý trakt domova svatého Karla Boromejského v Řepích, kde máme kapacitu 56 žen. Na tento systém výkonu trestu bych rád upozornil, jelikož se dle mého soudu jedná o zajímavý projekt a směr zacházení v kontextu výkonu trestu. Odsouzené ženy zde fungují ve spolupráci se sestrami Boromejkami především jako sanitářky a vykonávají pečovatelské a ošetřovatelské služby klientům, kteří jsou v domově umístěni v léčebně dlouhodobě nemocných. Jak jsem již řekl, je to poměrně unikátní projekt s pětadvacetiletou existencí. Trestní profil odsouzených žen, které k tomuto výkonu trestu vybíráme, nemůže obsahovat drogový charakter ve smyslu užívání návykových látek, jako většina vězeňské populace. Hovoříme zde spíše o různých deliktech spáchaných v afektu nebo hospodářských trestných činech. Nutnost tohoto striktního výběru s sebou nese rizika jednoduššího přístupu k lékům a také fakt blízkého kontaktu potenciálně lehce zneužitelných lidí, myslím tím, pacienty léčebny. Pak máme ještě třetí objekt. Což je ženská věznice v objektu Velké Přílepy. Tento objekt má schopnost pojmout až 160 odsouzených žen. Ještě je nutno dodat, jaké jednotlivé stupně zabezpečení se k vazební věznici pojí. Tedy v objektu Ruzyně máme ostrahu střední a vysoký stupeň zabezpečení, v objektu Velké Přílepy je vysoký a střední stupeň. Objekt Řepy je charakterizován nízkým a středním stupněm zabezpečení. Jen pro úplnost ještě mohu namátkou doplnit, že vazební věznice disponuje navíc specifickými oddíly, jako je specializovaný oddíl pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené a potom tady je příjmové a takzvané průběžkové oddělení. S jistou dávkou nadsázky zde máme takřka všechno, na co si vzpomenete, ve smyslu vězeňství, včetně tzv. vyhošťovací vazby, kde jedním z primárních determinantů je důvod našeho postavení blízko mezinárodního letiště.
Dalo by se říci, že pro vězně je časový rozvrh dne naprostý základ, jak v našem režimu fungovat a dle čeho postupovat.
Jak vlastně probíhá takový den vězně?
Každé oddělení, ať už jde o výkon vazby nebo výkon trestu, má svůj časový rozvrh dne. Dalo by se říci, že pro vězně je časový rozvrh dne naprostý základ, jak v našem režimu fungovat a dle čeho postupovat. V časovém rozvrhu dne je obsažen budíček, snídaně, ale i takové bazální činnosti jako jsou výměny prádla. Pokud je to celový systém, tak tam jsou striktně vymezeny i hodiny pro sledování televize nebo společenské hry. Veškerá strava i veškeré periodické činnosti. Možná pro lepší představu můžeme koketovat s přirovnáním, že je to obdoba rozvrhu ve škole s tím rozdílem, že tady je to opravdu na 24 hodin.
Můžete přiblížit, kolik mají času, třeba konkrétně na tu televizi?
Zde je nutno rozdělovat. V případě, že se jedná o jedince v celovém systému, tak se snažíme, aby sledování televize bylo řádově alespoň hodinu denně. Pokud se jedná o jedince ve volném oddíle, tak jediné omezení je večerní režim, což sebou nese i důležitý podtext jeho vlastní chování.
Při užití jisté optiky statistiky, musíme exaktně konstatovat, že máme 98% zaměstnanost odsouzených, a tím se vracím k předešlé otázce časového rozvrhu dne s tím, že odsouzenému mnoho volného času ve dne nezbývá. Čas mají, jako každý z nás, opravdu omezený. Věřte mi, že po příchodu z práce mnoho lidí na kulturní místnosti nepobývá. Naše filosofie je vskutku prostá: vězni, kteří jdou zaměstnat, mají být zaměstnaní. Samozřejmě jsou i výjimky. Trestnou činnost páchají i osoby, které jsou starobního věku či osoby, kterým byl přiznán určitý stupeň invalidity. Tyto osoby řadíme do specializovaných oddílů pro tzv. trvale pracovně nezařaditelné, jsou zákonem vyřazeny z možného pracovního procesu, tedy mimo drobné výjimky.
Otevřel jste téma zaměstnávání vězňů. Jak u Vás tento proces funguje?
Aktuálně můžeme hovořit o cca 320vězních, kteří jsou pracovně zařazeni. Zde rozdělujeme, zda jsou vězni zařazeni v tzv. vnitřní režii či pracují u vnějšího subjektu. Ve vnitřní režii znamená, že vykonávají v rámci svého zaměstnání některá z klasických nám známých řemesel, třeba instalatéři, truhláři či zedníci. Podstatou jejich zaměstnání je především údržba samotného objektu. Kritériem pro zařazení do vnitřní režie je pro nás především vyučení v řemesle a určitá míra zdatnosti v něm, ale také důvody odsouzení, která s sebou nesou určitý stupeň nebezpečnosti. Pro vnější subjekty pracuje zbylých asi 180 odsouzených, kteří jsou zaměstnáni např. v potravinářském průmyslu nebo v různých odvětvích balení zboží apod. Spektrum vykonávané práce je opravdu široké. Za zmínku však bezesporu patří zaměstnání odsouzených v Nemocnici Motol, kde pracují jako pomocná síla na patologii.
Co nejvíce motivuje vězně pracovat?
Samozřejmě motivy proč pracovat jsou u každého jedince vysoce individuální. Ovšem jedna z častých motivací bude jistě finanční stránka věci. Mnoho z odsouzených musí něco splácet a to je také jedna z důležitých podmínek možného podmíněného propuštění. Myslím tím, zda projevil snahu nějaký svůj dluh umořit. Navíc z vydělaných peněz si následně může odsouzený nakupovat. Při jistém povrchním náhledu, by se dalo říci, že pokud má vězeň kávu a tabák, tak jsou z 80 % uspokojené potřeby většiny vězněných. Nakoupit si mohou do určité výše finanční částky každý týden. A navíc je pracovní zařazení jedním ze základních bodů programu zacházení, což se opět dostáváme k hlavnímu motivu odsouzeného, a to je uspět u podmíněného propuštění. Samotný proces resocializace či lépe řečeno penitenciární péče je na tomto postavený. Tedy práce, pracovní návyky, dodržování režimu, odpovědnost, splacení dluhů. Navíc zaměstnání má důležitý přesah v tom, že spousta firem nabízí následně po propuštění z výkonu trestu práci a ubytování. Což je také jedna z podmínek podmíněného propuštění.
Má zajištěnou stravu, střechu nad hlavou, ale tím to víceméně končí. Dále má nárok pouze na sociální balíček v hodnotě sto korun..
Je systém tedy nastavený tak, že když vězeň nemá přilepšení zvenku nebo nepracuje, tak finančně těžko vyjde?
Má zajištěnou stravu, střechu nad hlavou, ale tím to víceméně končí. Dále má nárok pouze na sociální balíček v hodnotě sto korun, což není příliš. To je i pro skromného člověka na měsíc možná na toaletní papír. Jak jsem již zmiňoval, většina z odsouzených kouří, tudíž peníze potřebují.
Mluvíte hodně o procesech nápravy a návratu vězňů do společnosti. Jak se vám snaha daří? Jakou máte recidivu v kolonce návraty?
Tady nemohu mluvit za věznici, statistika se počítá v kontextu celé Vězeňské služby ČR. Aktuálně je uváděno něco okolo 70 %. Ovšem při jistém drobnohledu na tuto problematiku recidivy zjistíme, že naše statistiky jsou poněkud zavádějící, protože my ji sice máme téměř největší v Evropě, ale spousta zemí užívá jiný klíč k jejímu počítání. U nás v České republice počítáme každého, kdo se vrátí do vězení, po dobu celého svého života. Ale spousta zemí recidivu definuje a počítá tak, že započítává pouze toho, kdo se vrátí za stejný trestný čin. A zbytek již pro ně nenaplňuje znaky recidivy. V jiných zemí zase užívají model, že když se nevrátí do vězení do určitého období např. do roka, tak to také není recidiva.
Když jsme u toho porovnávání. Kam byste zařadil vězeňský systém České republiky ve světě?
Tuším, že před třemi nebo čtyřmi lety tady byl ředitel některé věznice z Texasu a ten říkal, že nás vnímá jako určitou linku mezi západem a východem. S vězni odborně zacházíme a nejsou pouze zavření. Zároveň však naplňujeme znaky vojenských režimů. Možná to vidím obdobně, jako jistý balanc mezi těmito přístupy.
Můj pohled je zase takový, že se spíš přikláníme k tomu, pokud se to tedy dá tak říci, vyspělejšímu systému. Jiné státy třeba vůbec neřeší některé detaily v práci s vězni, a přitom jsou brány jako jedny z těch hlavních západních pilířů. Napadá mne systém například v Bavorsku nebo v některých norských věznicích, kde řeší mnohdy úplně jiné věci než my.
Jaké délky trestů u vás jsou?
Máme tady jak krátké tresty v řádech měsíců, tak dlouhé třeba 7 nebo 10 let. Může se k nám propracovat člověk, kterému sníží soudce stupeň zabezpečení, a pak se tu objeví i někdo, kdo má 25 let. Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět.
Jak jste na tom s kapacitou? Není to tak dávno, co vycházely články o přeplněných věznicích.
Pokud bychom se bavili obecně, tak oscilujeme mezi těmi 80 a 90 procenty za poslední rok, takže přeplnění nejsme. Ovšem pokud bychom se zaměřili na užší význam aktuálního zaplnění, tak dle dělení na zmíněné stupně zabezpečení, jsou stupně, ve kterých již je kapacita naplněna, ale někde máme rezervu.
Myslím si, že jsme se posunuli od represe spíše k odbornému zacházení. Jednoduše řečeno, dnes už nejde pouze o to, aby vězeň byl za katrem.
Na začátku jste uvedl, že jste u vězeňské služby 17 let. Dokázal byste říci, kam se za tu dobu vězeňství posunulo?
Myslím si, že jsme se posunuli od represe spíše k odbornému zacházení. Jednoduše řečeno, dnes už nejde pouze o to, aby vězeň byl za katrem. Myslím si, že výrazný posun je třeba na poli spolupráce s neziskovými organizacemi, které do jisté míry suplují roli státu v tom, že po opuštění bran věznice už má propuštěný navázanou nějakou spolupráci a už si může dopředu zajistit práci nebo ubytování. Sám považuji za jednu z nejhorších situací vznik jistého vakua, kdy vězeň opustí věznici a první měsíc má nějaké přijímací řízení, druhý měsíc může nastoupit a až třetí měsíc dostane výplatu. Ten člověk je 2,5 měsíce bez jakýchkoliv finančních příjmů, a to se může promítnout do recidivy. Teď jsem to možná trochu zjednodušil, ale opravdu takové situace mohou nastat. Zde tedy vnímám velkou míru posunu v kontextu penitenciární a postpenitenciární práce.
Na závěr trochu toho bulváru. Máte nějaké slavné pokusy o útěk?
Nemáme. Typický útěk se u nás nevyskytl.
Chodby co znamenají svět
Všechny otázky jsou vyčerpány. Děkuji panu řediteli Trepešovi za jeho trpělivé odpovědi a my můžeme vyrazit na menší prohlídku věznice. Dlouhé chodby lemované dveřmi do cel, ticho a sem tam postava ve vězeňském stejnokroji vytírající podlahu. Tíseň je zpět a netlumí ji ani vstup do jedné z prázdných cel. Obzvlášť toaleta v rohu místnosti, oddělená jen zhruba metr vysokou zídkou, poskytující intenzivní interakci mezi sedícím a spolubydlícími, je pro mě velká motivace sekat latinu. Další pro mě odstrašující moment přišel o několik minut později. Potkali jsme paní při nástupu trestu. Fasovala lůžkoviny, hrníček, informace o tom co ji čeká dál. Její výraz a atmosféru celého aktu si budu dlouho pamatovat. Tady bych se možná měl malinko zastavit. Nerad bych, aby můj popis vyzněl směrem k věznici nějak negativně. Vše bylo čisté, každý zaměstnanec se choval profesionálně, vstřícně a práce s vězni je zde na vysoké úrovni. Jen je Ruzyně jednoduše vězení a ne dětský tábor. Na člověka se silnou představivostí pak může působit pochmurně a zkreslovat jeho vnímání. No, jdeme dál. Velmi zajímavá je cela, kam se umísťují vězni, kteří mají například záchvat vzteku. Je celá vypolstrovaná, jako je možné vidět ve filmech. Připadá mi jako vnitřek skákacího hradu. Příslušník vězeňské služby, který mi jí ukázal, uvedl, že zrovna nedávno zde měli vězně, který vší silou mlátil hlavou do skříní a nedal si to vymluvit. Taková místnost se pak hodí. Naše další kroky vedou do zdejší kaple a knihovny. V kapli se dozvídám, že o bohoslužby je poměrně zájem a dříve v objektu praktikovali také muslimští imámové. V knihovně pak potěší přítomnost mého oblíbeného díla. Zpětně mě napadá, že jsem si měl vynutit návštěvu místní jídelny. Kolem vězeňských jídel koluje také mnoho historek a psát později recenzi by byla zábava. Tak snad příště.
Moje návštěva na Ruzyni končí. Při odchodu si představuji, jaký to musí být pocit pro někoho, kdo si právě odseděl třeba 10 let a najednou stojí před dveřmi z druhé svobodné strany. Určitě převládá euforie, ale myslím, že se dají najít i případy strachu a nejistoty. Co se týče mojí nejistoty z toho, jak věznice fungují, byla téměř stoprocentně rozptýlena. Věznice nejsou místa, kde válčí gangy o území a vliv na pašování kontrabandu. A nejsou to ani hotely, kam si chodí zločinci odpočinout, než jim vyprší tresty. Jsou to zařízení nastavená podle možností tak, aby byl odsouzený potrestán, ale nebyla zničena jeho osobnost a budoucnost. Systém podá ruku každému, stačí jen chtít.
Zobrazení: 2312