Jeden všední, obyčejný podvečer

Příběh obyčejného okrskáře. Stalo se před pár lety. Čas oponou trhl, některé detaily z článku už neplatí, proto prosím laskavé čtenáře o pochopení a prominutí.  

Každý strážník městské policie si umí představit, jak bude probíhat jeho běžný pracovní den. Bude procházet svěřeným úsekem, zažívat krátká setkání a krátké rozhovory, támhle vypíše parkovačku za porušení nějakého zákazu, tady vykáže rozvášněné bezdomovce, někdy poradí lidem, jak vyřešit sousedské spory, jindy najde zaběhnutého psa...

Mezi těmito všedními událostmi se však občas objeví příhoda, která člověku utkví v paměti. Nadlouho, napořád, nadosmrti.

Je teplý zářijový všední podvečer, lidé vychutnávají poslední slunečné dny, obloha je jako vymetená a září blankytnou modří. Vzduchem poletují smotky babího léta, slunce se kloní k západu a pomalu končí den.

Naší okrskářské hlídce končí denní směna a vlastně nám končí celý turnus... Za námi čtyři pracovní dny. 

S Davidem, dlouholetým parťákem, se pomalu ploužíme od Thomayerovy nemocnice směrem k Zálesí. Pak odbočit na Štúrovu a máme to už jen několik minut na služebnu.

Otevřenými dveřmi nedaleké pivnice U Pepina je slyšet tahací harmonika a ochraptělý hlas zpívá něco o tom, že ho má roztomilá Báááruška vzít na lůžko. A ne, kdepak, Báááruška ho nevezme, protože dotyčný chtěl už včera...  Aha, Václavské posvícení.

Jdeme ostrým okrskářským krokem. Dva kilometry za hodinu. Možná tři. A čtyři dny volna před námi.

Každý strážník zná ty hovory, kdy se končí den. Kdy už bylo snad všechno řečeno. I když se stálým parťákem si máte pořád co říci. Stálý parťák o vás ví za pár šichet mnohem více než manželka po třiceti letech soužití.

„Hele, falešnej kamaráde, nezajdeme na jedno?“ – „Nezajdeme, od osmi mám rande.“ – „Nekecej! Nezmínil ses. Co je zač?“ – „Nemusíš vědět všecko. Studuje tady v Praze vejšku.“ – „Studentka, jo? Takhle kdyby byla z benzinky nebo herny, to ještě... Měšťák stejně nikde jinde ženskou nesežene. Vymysli si něco lepšího.“ – „Nekecám. Dneska máme jít do kina.“

Bum! Rána jak z děla. Plechová rána. Vzduchem se něco mihlo..

Co to bylo?!?!?! „Tááááámhle, motorka!!!“ Uvědomuji si, že jsem před okamžikem  zaslechl řev silného motoru.

Utíkáme přes rušnou silnici, proplétáme se těsně před nárazníky jedoucích aut, kterým zasvítila zelená na semaforu a jejichž řidiči nás snad chtějí schválně přejet.

A pak... A pak vidíme uprostřed křižovatky stojící Octavii s promáčklým pravým blatníkem, nedaleko motorku na zemi. O několik metrů opodál z druhé strany auta ležící černou postavu. Něco zmuchlaného. Něco zmuchlaného v černé kožené kombinéze, v kožených rukavicích, v barevné přilbě, ale především v nepřirozené poloze. Hlavou mi prolétne, že to vypadá jako hadrová panenka. Nebo ještě spíše zmuchlaná ponožka, odhozená do kouta.

Zpod přilby vytéká krev. Kolem hlavy se rychle vytváří tmavá kaluž.

Přes otevřené okénko nabouraného auta, stojícího uprostřed křižovatky, jen zaregistrujeme, že řidič Octavie tupě zírá před sebe, prsty křečovitě svírá volant a něco nesrozumitelně mumlá.

David, který má před sebou dnes večer rande s tou nejúžasnější ženskou na světě, na mě jen zařve: „Beru ho!“

Jsem jen rád. Mně dřevění nohy. Zima, husí kůže a jakýsi nepopsatelný mrazivý hnusný pocit prostupuje až ke konečkům vlasů a taky ke konečkům prstů na rukou i nohou... Několik dlouhých vteřin vůbec nevnímám svoje tělo. Jen fascinovaně zírám na tu tmavě červenou, rychle se zvětšující skvrnu kolem hlavy.

„Dejte ho do stabilizované polohy!“ „Sundejte mu přilbu!“ „Zatřeste s ním, ať víte, jestli je živej!“ „No jo, měšťáci, ti blbci ani nevědí, co mají dělat!“ „Dělejte něco!“

To lidé, kteří stáli u přechodu a čekali na zelenou, přicházejí se svými radami a teď jeden překřikuje druhého. Pomalu přicházím k sobě. Vzpomenu si na slova instruktora v základním výcviku: „Vždycky nejdříve věnuj pár vteřin sám sobě. Zhluboka se párkrát nadechni, pak to půjde!“ Měl pravdu, funguje to.

Vidím, jak kolega opatrně zvedá černé plexisklo u přilby, za kterým se doposud skrývá neznámý obličej. Pod neprůhledným hledím se objevuje mladá mužská tvář. Pětadvacet? Třicet?

Oči doširoka otevřené hledí někam nad nás, směrem k čisté vymetené modré obloze. Na rtech velká bublina slin. Ta bublina je stejné barvy, jakou má kaluž kolem jeho hlavy. Velká krvavá bublina slin..

„Klepaly se mi ruce, měl jsem strach, abych mu neublížil," řekl mi David později.

Kolega prsty zkouší tep na krku a pak pumpuje, pumpuje, pumpuje. Krvavá bublina u úst praskla. Dochází mi, že žádný tep nenahmátl a pokouší se motorkáře nahodit.

"Byl to instinkt, dělal jsem to automaticky. Někde v hlavě mi najednou vyskočily všechny ty kurzy a poučky o první pomoci."

Probírám se, informuji operačního, volám záchranku a požádám o posílení autohlídkou. Dochází mi, že nás nějaké rychlejší auto může srazit. Překvapeně zjišťuji, že v „našem“ pruhu auta opravdu stojí. První auto na „blikačky“, ostatní auta spořádaně seřazená za ním.

Šel jsem k řidiči nabouraného auta zapsat jeho osobní údaje a údaje o vozidle. Pomáhám mu vystoupit, kontrolujeme, zda není zraněný a pak si řidič sedá na trávu vedle silnice. Obličej skrývá do dlaní. „Já ho neviděl, já ho neviděl.“

Poté jdu ke skupině chodců zapsat svědky nehody. Někteří lidé nechápali, proč po nich chci občanský průkaz, začali být slovně agresivní. Poslouchám, jak to děláme úplně špatně, jak se přece zachraňuje život úplně jinak, že nemáme právo žádat po někom občanský průkaz. Do toho se začaly ozývat klaksony aut, některým řidičům už čekání připadalo dlouhé a začali nás všelijak objíždět. Kolona aut dosahuje už několik set metrů.

Podívám se na hodinky: od střetu uplynuly jen čtyři minuty. Naštěstí za chvíli přijíždí autohlídka, navléká si reflexní vesty a začíná dopravu usměrňovat. Střídám Davida, kterému se už vysílením třesou ruce, a pot z něj jen leje.

Kaluž krve už je zase o dost větší. A začíná měnit barvu. Tmavne.

Někteří lidé vytáhli mobily a začali si všechno fotografovat a nahrávat. Chvíli nato přijela záchranka, vytáhli defibrilátor, kyslík, krční límec, stáhli helmu. S kolegou jsme odešli pomáhat autohlídce, příjezd Policie ČR vítáme v duchu snad ještě více než příjezd záchranky.

Policisté vytahují z auta plachtu a roztahují ji kolem ležícího motorkáře jako zábranu před zvědavými pohledy.

Kolem mrtvého motorkáře. Jeho stále ještě otevřené oči pořád hledí někam nad nás, směrem k blankytné obloze.

Snahy o oživování trvaly skoro dvacet minut. Lékař směrem k nám jen prohodí: „Kluci, snažili jste se, všechna čest. Ale ten to měl za sebou hned, jak dopadl na zem. Tomu už nebylo pomoci. Někdy holt nenaděláte vůbec nic. S tím se netrapte. Za to nemůžete.“

Jemu se to řekne...

Doktor vyplňuje formuláře. Je na něm vidět, že to nedělá poprvé. Vůbec to s ním necloumá. Ale my máme dost.

Jasně, takový je život... Jenže stejně... Velká kaluž krve je dávno skoro černá.

Místo je konečně prázdné a čisté. Jen tmavá skvrna na asfaltu připomíná, co se tady odehrálo.

Zavolali jsme operačnímu, že na místě už nejsme nic platní. Samozřejmě po nás chtěl úřední záznam.

Na služebnu jdeme téměř beze slova. Zazní jen povzdech: „Tak to rande asi nestihnu.“

Kolem nás chodili lidé a vychutnávali si slunečný podvečer. Obloha byla jako vymetená a zářila blankytnou modří. Vzduchem poletovalo babí léto, slunce začalo zapadat a pomalu končil den.

Otevřenými dveřmi nedaleké pivnice U Pepina byla slyšet tahací harmonika a ochraptělý hlas zpíval něco o tom, že děvčata z pohraničí milují, jen to fičí a prý jedna zepředu a druhá zezadu...

Aha, Václavské posvícení. Život jde dál.

Zpráva ČTK:

Policie vyšetřuje tragickou nehodu poblíž Thomayerovy nemocnice. Na křižovatce ulic Štúrova a Zálesí se srazil řidič Škody Octavia s motorkářem. Na místě byla jako první hlídka Městské policie Praha, která poskytla první pomoc. Záchranáři se snažili sraženého motorkáře oživovat asi 20 minut, ale neúspěšně, ten přes veškerou snahu na místě zemřel.

• Předchozí
• Následující