Malé povídání o vodě, řece a taky o našich lodích

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. září 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

V červnovém a srpnovém čísle našeho časopisu Pražský strážník jsme se věnovali vybavení našich hlídek a vozidel. Ať už vozidlům tzv. standardním, hlídkovým, které projíždí pražské ulice v režimu 24/7 nebo některým speciálním, které ze základny vyjíždí jen někdy.

Pokud by vás zajímalo vybavení našich pěších hlídek, autohlídek, popřípadě všechno kolem nich, pak si nás najděte v digitálním archivu na adrese ps.mppraha.info.

V tomto vydání nadzvedněme – potřetí a už naposledy – pomyslnou pokličku, abychom se podívali na vodu, řeku a vybavení lodí našeho Poříčního útvaru, které brázdí hladinu Vltavy.

 

Připomeňme, že Poříční útvar naší městské policie vznikl v roce 2003.

Rok předtím zasáhla nejen Prahu, ale i velkou část Česka tisíciletá voda. Takovou událost vlastně nikdo nečekal. Nebyli připraveni obyvatelé ohrožených a zasažených čtvrtí (především z Karlína, Holešovic, Malé Strany), nebylo připraveno město Praha a, přiznejme si, ani Městská policie Praha. Všichni jsme podlehli dojmu, že se zkrátka a dobře nic nemůže stát. Ale v tom roce nám příroda ukázala svoji sílu a my jen překvapeně stáli s otevřenými ústy a nemohli pochopit, co se to vlastně děje. Strážníci pomáhali v zasažených čtvrtích s narychlo sehnanou a na různých místech vypůjčenou technikou. Tehdy se ukázala nutnost speciálního útvaru, který by byl na podobné události připravený a vybavený vším potřebným.

Oficiální sídlo Poříčního útvaru je v Lahovicích. Opravdovou základnu bychom ale našli na přístavišti na Císařské louce. Tady kotví lodě, tady parkuje služební auto, tady se skladuje všechen materiál, tady má dvacet strážníků veškeré zázemí. Odtud se vyplouvá do služby.

Nutný je průkaz vůdce malého plavidla, kurz lezení, potápění i znalosti první pomoci. A logicky musí být naši strážníci velmi dobří plavci.

Mezi strážníky v hlídkovém režimu chybí zástupkyně něžnější a hezčí poloviny lidstva. Zanevřeli snad u „poříčáku“ na ženy? Kdepak! Jak mi říká vedoucí útvaru Netroufal: „Práce u vody asi není pro ženy tak přitažlivá jako třeba u jízdní skupiny na koni. Činnosti kolem vody a různé zkoušky i výcviky jsou fyzicky mnohem náročnější než u jiných útvarů. Nutný je průkaz vůdce malého plavidla, kurz lezení, potápění i znalosti první pomoci. A logicky musí být naši strážníci velmi dobří plavci.“

Z mnoha stran jsem slyšel ještě jedno vysvětlení: žena na palubě prý přináší smůlu. Podle jedné kolegyně jde prý jen o pověru.

Stojí za pozornost, že podobný poříční oddíl má z městských policií už jen Městská policie Brno. Její lodě však neuvidíme na Svratce nebo Svitavě, ale na Brněnské přehradě (aneb hezky brněnsky: na Pryglu). Tahle vodní nádrž má na délku 9,5 kilometru, maximální šířka činí 700 metrů a hloubka něco přes dvacet metrů. Už z toho je zřejmé, že akční rádius našich brněnských kolegů bude trochu jinde než těch našich. Na březích přehrady to žije:  nudapláž; půjčovny všemožných šlapadel a lodiček; přístavy a přístaviště; občerstvení, kiosky a restaurace; odpočinková a relaxační místa; pláže a koupaliště; koncerty a kulturní akce. Pořád se něco děje.

Na Pryglu mají své stanoviště a zázemí také dobrovolníci z Vodní záchranné služby, se kterými naši kolegové samozřejmě úzce spolupracují.

Brněnští strážníci z „poříčáku“ ale službu vykonávají jen přes den, v noci výjimečně. Noční šichty? Většinou v autohlídkách, a jako celoměstský útvar na území celého Brna.

Obecní a městské policie, které mají ve svém katastru nějaký větší vodní tok nebo plochu, řeší situaci jinak: pořízením lodě se závěsným motorem. Do délky lodě pěti metrů a síly motoru do 4 kW není k řízení takové lodi nutný tzv. průkaz vůdce malého plavidla.

Takovou cestu zvolila i Mestská polícia Bratislava. Ani tady nemají poříční oddíl, přestože při pohledu z mostu SNP na tok majestátního Dunaje a pohledu na mapu se všemi slepými rameny a zátokami by návštěvník na jeho existenci u MP Bratislava vsadil poslední peníze. Poutník by prohrál a šel by domů pěšky.

Tok Vltavy na území hl. m. Prahy měří 35 kilometrů. Nejužší je řeka v Modřanech, a sice jen 40 metrů. Nejširší je naopak u Šítkovského jezu pod Jiráskovým mostem (Tančící dům - Smíchov), kde její šířka dosahuje až 330 m. Nejmenší hloubka? Necelý metr. Nachází se pod druhým pilířem Karlova mostu, u staroměstského břehu. A hloubka největší? Určitě pod Vyšehradem, kde prý činí mezi 8 – 10 metry. Tady si Horymír a jeho věrný Šemík při svém legendárním skoku nohy určitě nezlámali. Díkybohu, přišli bychom o krásnou pověst. Se špatným koncem by nás ta pověst taky asi moc nebavila.

Když už jsme u těch bájí... Samozřejmě, že i ve Vltavě žijí vodníci. Údajně jich má být po Praze sedm. Nejznámější je vodník Pivoda zpod Vyšehradské skály. V Čertovce můžete vidět dobráckého vodníka Kabourka, vysedávajícího u mlýnského kola. Vzteklý žlučovitý vodnický dědek prý sídlí pod čtvrtým obloukem Karlova mostu. Nesnese se prý ani s ostatními vodníky.

Pětatřicet kilometrů naší „stříbropěnné“ Vltavy v našem „stověžatém“ městě. Pětatřicet kilometrů, z jihu na sever, od Zbraslavi po Suchdol.

Zdá se to být na první pohled něco úctyhodného a dechberoucího. Ale při vší úctě... Není. Nejen ve světovém, ale ani v evropském měřítku. Každá evropská metropole má ve svém centru delší a větší řeku.

Nevadí, Vltava je naše a máme ji rádi. I když bychom do ní v centru nikdy nevlezli se vykoupat. Ať si každý říká, co chce, prostě se nám na jejím břehu líbí se jen tak procházet, jet na kole nebo čekat na nábřeží na tramvaj a sledovat západ slunce nad Hradem a jen tak dřepět a lelkovat a koukat na racky a nechat si větrem čechrat vlasy a dívat se na odlesky slunce na hladině a nechat se jimi oslepovat a občas si půjčit šlapadlo a krmit věčně hladové labutě a třeba sedět na náplavce a klátit nohama nad hladinou a pít pivo... Zkrátka a dobře: Vltava je naše a máme ji rádi.

A snad každý, i úplný hudební analfabet, rozpozná už podle prvních tónů Smetanovu Vltavu. A snad každého pohladí po duši i po srdci třeba jen těch prvních několik tónů... „Znám kraj, kde zlátne réva a poutník netuší, že proud řeky se vlévá tam večer do duší...“

Zpět ke strážnickým záležitostem.

Plavbu našich lodí po celé délce komplikují jezy. Pokud jste někdy sjížděli jakoukoliv řeku, určitě jste v ruce drželi tzv. kilometráž. Takže: na říčním kilometru 62 je první jez na území Prahy, modřanský. Přístaviště Císařská louka, kde se nachází i naše základna, je na 56. říčním kilometru. Při plavbě směrem do centra stojí naší lodi v cestě už zmíněný Šítkovský jez, říční kilometr 54.2. Délka jezu 280 metrů, dřevo použité v dochovaných částech jezu pochází ze 17. století. Další cesta naší lodě? Přes plavební komoru.

I kdyby na lodi zapnuli majáky a využili přednostního práva v plavební komoře, proteklo by ve Vltavě mnoho vody...

Konečně staroměstský jez, říční kilometr 53. Jen kousek před Karlovým mostem. Snad byl postaven v roce 1241, patří tedy k nejstarším pražským jezům. Jeho konstrukce je dřevěná s kamennou výplní. Pod něj už naši kolegové z Poříčního útvaru nejezdí, pardon, neplují. I kdyby na lodi zapnuli majáky a využili přednostního práva v plavební komoře, proteklo by ve Vltavě mnoho vody, než by se dostali na severní konec Prahy...

Zpět ke strážnickým záležitostem podruhé.

Když Poříční útvar v roce 2003 začínal, nebylo vlastně na co navázat. Tehdejší výbava by se vešla do větší sportovní tašky. Co bychom našli na naší lodi před dvaceti lety ve výbavě? Úplný základ. Trochu větší lékárnu, záchrannou vestu, helmu, několik lan, krátký (short) neopren pro každého strážníka a materiál pro nádechové potápění. Nádechové potápění? Aha, brýle a ploutve.

Postupem doby se samozřejmě výbava rozšiřovala.

Situaci trochu komplikuje fakt, že společného materiálu není zase tolik. Prakticky jen věci pro záchranařinu. Standardní výbavou hlídkové lodě jsou termofólie, velká lékárna, AED, hasicí přístroj, záchranářský set s vrhacím lanem, jisticí statické lano o délce 30 m.

Ještě něco? Třeba dalekohled, sonar na vyhledávání předmětů nebo utonulých, dohledávací detektor kovu pod vodní hladinou a motorová pila.

Co vozí na brněnské přehradě? Samozřejmě AED a prakticky stejné věci jako u nás. Záchranařina je prostě všude stejná. Navíc bychom u brněnských „poříčáků“ našli teleskopický žebřík a velké štípací pákové kleště.

Pak je tady spousta věcí, které má každý strážník  jen pro sebe. Protože se většinou jedná o vybavení, které je často na míru.

Jedná se o kompletní potápěčskou výstroj, suchý oblek pod neopren. Dále helma, vesta, lana, karabiny, nůž, házecí lano. Ale také voděodolná kanystrová svítilna LED Archon WH36 s tělem z leteckého hliníku, která pod vodou vydrží svítit při plném výkonu přes tři hodiny. 

Když už jsme u techniky, pak výše zmíněný sonar je typ Humminbird Solix 15. Sonar byl původně určený pro rybářské účely.

A detektor kovu? Ruční vodotěsný Sea Hunter Mark II.

Využily se oba zmíněné přístroje už v praxi? „Ano, oba. Bohužel i ten první na vyhledávání utonulých. Nezlob se, nechci o tom mluvit. Ten druhý každou chvíli u náplavky, kdy každou chvíli nějakému turistovi upadne do vody mobil. U náplavky ho většinou najdeme, ale občas dostaneme nápovědu typu: Asi tak třicet metrů od břehu, jak je teď to šlapadlo. Tam už jsme bezmocní.“

Občas nevyplouvá služební plavidlo, ale vyjíždí služební vozidlo. Zvláště při součinnostních akcích s rybářskou stráží. Ani tady se nezapře, že kolegové mají blízko k vodě. Jen to auto je poněkud větší… Ford Ranger, aby se jim tam všechno vešlo. Kromě standardní výbavy každého služebního auta MPP mají navíc v kufru nafukovací raft s kompresorem, nádrž na PHM, motorovou pilu, naviják, potápěčskou výstroj a veškerou záchranařinu ve vodě.

I když… Co by byla platná veškerá výstroj a vybavení, kdyby všichni strážníci z Poříčního útvaru nejezdili pravidelně na všelijaká cvičení, kursy a školení? A toho si během roku užijí dost a dost.

Tak pánové, šťastnou plavbu.

Zobrazení: 601