Odkud je nejkrásnější pohled na svět?

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 30. srpen 2021 Autor Jaroslav Urban

Kůň je zvíře, které naprosto zásadním způsobem ovlivnilo lidskou civilizaci. Žádné jiné zvíře neprospělo lidstvu tolik, jako kůň. S rozvojem techniky došlo k transformaci vztahů mezi koněm a člověkem. Role koně se posunula do roviny sportovní, terapeutické a společenské. Koně nám obohacují život a mají pro nás větší význam, než si myslíme.

Počty koní v České republice rostou. Zatímco na začátku devadesátých let se počty chovaných koní snížily na nějakých osmnáct tisíc, na přelomu tisíciletí bychom koní napočítali přibližně pětatřicet tisíc, teď se jejich počty pohybují těsně pod jedním stem tisíc. Čtete dobře, v Česku je téměř sto tisíc koní.

Koně jsou nám prostě sympatičtí a máme je rádi. Vždyť i naše jízdní skupina je veřejností dlouhodobě nejpříznivěji přijímanou složkou městské policie.

Ve světě existuje něco přes tři sta koňských plemen. V Česku jsou však nejrozšířenější různí kříženci neboli koně bez plemenné příslušnosti, kterých je téměř třicet tisíc, tedy skoro třetina! Je to daň za strmě stoupající počet koní. Druhou nejpočetnější skupinou jsou čeští teplokrevníci, kteří tvoří pětinu místních chovaných čistokrevných koní v počtu osmnácti tisíc. Dalším velmi rozšířeným plemenem je anglický plnokrevník (cca 9.000 kusů), jehož využití již není pouze pro dostihový sport. Dále je rozšířený slovenský teplokrevník (3.000 kusů), starokladrubský kůň, kůň Kinský, moravský teplokrevník, norik, slezský norik, českomoravský belgický kůň, hucul, hafling… Jejich počty však už nejsou tak výrazné. [1]

Téměř každý ví, jaké to je mít doma psa, kočku nebo třeba křečka. Ale kůň? Jaké to je vlastnit koně? Co to všechno obnáší?

Oslovil jsem několik našich kolegyň a kolegů, kteří chovají koně, aby se svěřili se svými zkušenostmi a přiblížili nám, obyčejným smrtelníkům a zelenáčům, nač se u koně připravit. Povídat si budeme nejen o zkušenostech, ale i o penězích a vynaloženém času a práci.



Jana Přikrylová, šéfka Jízdní skupiny na Praze 7, chová valacha českého teplokrevníka, který se jmenuje Figaro: „Kupovala jsem ho jako tříletého, mám ho už deset let a byla to láska na první pohled!“ 

Monika Svibová také potvrzuje, které plemeno je tady oblíbené: „Ano, i ten můj je český teplokrevník, neboli čétéčko. Nejdříve jsem ho měla v pronájmu, koupila jsem ho až časem. Jméno? Narbo, neboli Narbouš. A taky valach.“ 

Denisa Vítková je trochu výjimkou: „Chovám osmiletého anglického plnokrevníka, i když také valacha. Ne, nebyla to láska na první pohled. Bylo mi ho líto. Na koně má zvláštní jméno, jmenuje se totiž Delfín.“ 

❞ Každý kůň má jinou povahu a je jiný, stejně jako každý člověk. Přesto jsou kobyly pořád ženské, je na ně potřeba spoustu citu, jsou náladové a občas vyvádějí věci...

Proč by měl „obyčejný“ chovatel dávat přednost valachům? Eufemisticky řečeno: mít hřebce ve stádě nebo ve stáji či pod sedlem je totiž poněkud problematické… Hřebce zvládne jen zkušený chovatel. Obecně se dá říci, že chce neustále soutěžit a bojovat o dominanci, a to nejen s ostatními koňmi, ale i se svým chovatelem. Z toho pramení horší ovladatelnost. Proto se majitelé hřebců v některých nájemních stájích setkávají s určitou neochotou je přijímat. Navíc vždycky hrozí nebezpečí nechtěného připuštění. I zdánlivě hodnému a vychovanému hřebci prý může někdy přeskočit v hlavě. A co kobyly? Monika říká: „Každý kůň má jinou povahu a je jiný, stejně jako každý člověk. Přesto jsou kobyly pořád ženské, je na ně potřeba spoustu citu, jsou náladové a občas vyvádějí věci, které člověk nepochopí.“ Denisa se připojuje s podobným názorem: „Kobyly jsou náladové, jeden den se k člověku lísají, druhý den by ho pokopaly, shodily ze sedla a zakously. A hřebci si potřebují dokazovat, jací jsou mistři.“ Dá se tedy říci, že pro amatéra, který se nehodlá zabývat odchovem hříbat, je valach ideální volbou. 

Jak se ke svým koním uvedené majitelky vlastně dostaly?

Denisa k tomu uvádí: „Chtěla jsem anglického plnokrevníka. Dala jsem si inzerát na internet. Přišla mi nabídka, přivedli mi koně vyzáblého, hubeného, podvyživeného, zanedbaného, všechny kosti byly vidět. Ani nebyl očkovaný. Měla jsem pocit, že ho v té stáji nemůžu nechat.“ A proč chtěla anglického plnokrevníka? „Protože jsou jiní! Jsou hodně citliví, a když si najdou správného člověka, nemají chybu! Dokážou být strašně hodní, ale také veselí. Mně se nelíbí koně, které někam postavíte a tam je najdete. To mi připadá nudné. Angličani mají svoji hlavu a dokážou být poněkud svéhlaví. Ale to já jsem taky, takže k sobě ladíme.“ Kolik za svého Delfína zaplatila? „Dvacet tisíc. Vzhledem k jeho stavu to bylo ještě hodně.“ 

Co o anglickém plnokrevníkovi píše odborná literatura? Že je to nejrychlejší a nejcennější plemeno na světě, vzniklé v 17. a 18. století v Anglii křížením anglických klisen s několika dovezenými arabskými hřebci. Je prý neobyčejně odvážný, temperamentnější a bojovnější než jiní koně. Z toho pramení, že je občas nervózní a senzitivní, a tedy náročný na zacházení[2].

A jaký by měl být český teplokrevník? Lehce jezditelný, učenlivý a výkonný kůň, vhodný pro všechny začínající jezdce nebo nenáročné sportovce. Hodí se nejen pro rekreaci, ale i pro jezdecké sportovní disciplíny.[3]

A chovatelské začátky Jany? „Láska na první pohled! Chtěla jsem povahově klidného, vyrovnaného koně. Kamaráda pro zábavu, na vyjížďky.“ Cena? Sedmdesát tisíc korun. Jana dodává: „Cena byla docela vysoká na tříletého valacha, téměř neobsedlého. Ale je hodně zajímavý barevně a velkou roli hrál jeho původ, protože je potomkem úspěšného Furiosa.“ (Furioso?!? Také jste si vzpomněli na hru Dostihy a sázky?)

Další vzpomínky a zkušenosti s pronájmem přidává Monika: „Narba jsem ve stáji nejdříve dostala jako koně, kterého mám obsednout. Obsednout znamená naučit koně správnému chování s jezdcem na zádech. Nebyla jsem první, která to měla zkusit. On to totiž byl pěknej hajzlík. Do svých čtyř let se jen potuloval po pastvinách bez nějakého tréninku. Padala jsem jak pytel brambor, nejkratší dobu jsem na něm vydržela asi dvě vteřiny. To si předtím škodolibě nechal dát sedlo, a pak mě hodně rychle shodil. Ale nevzdala jsem to!“ Zmínila ses, že jsi ho nejdříve měla v pronájmu. Co to znamená, kůň v pronájmu? „Péče a náklady na jednoho koně se dělí mezi více lidí, kteří na něm jezdí. Kůň patří majiteli, ale ten ho třeba celý čas nevidí. Na koni můžou jezdit třeba dva lidé, kteří jsou domluveni jak na časech jezdění, tak na nákladech.“ Kolik jsi za Narba majiteli zaplatila? „Jednu korunu. Ano, symbolickou jednu korunu. Po několika desítkách let mezi koňmi už chtěl mít klid. A jsem ráda, že si majitel uvědomil, že Narbo bude v dobrých rukách.“ 



Kůň se dá pořídit v závislosti na původu, plemenu, věku a využití už od patnácti dvaceti tisíc korun. Tahle cena se týká koní, kteří mají nějaký zdravotní problém. Nemůžou na závody, ale vyjížďky po lesích a loukách jim nedělají žádný problém a svému jezdci přinesou ještě mnoho radosti.

Jak se vlastně kupuje kůň? Jana mi vysvětluje, že do hry vstupují nejen dohoda a peníze, ale i administrativa. Obě strany nejen, že podepíší klasickou kupní smlouvu, kde je koník popsaný a konkretizovaný, ale musí zanést změnu vlastnictví koně do příslušné plemenné knihy. Kde jsou ty časy, kdy na trhu „strejček Nimra koupil šimla za půlpáta tolaru,“ oba strejci pak tenhle obchod v hospodě U Rudolfů zapili a šli pak každý svojí cestou?!? Kdepak, časy se změnily!

Malá odbočka: narodí se hříbě? Zatímco koník si  ještě bezstarostně poskakuje na pastvině, už je mu podle nařízení veleslavné Evropské unie vystaven nejpozději do jednoho roku „Průkaz koně“. Je to jen taková naše obsáhlejší občanka či průkaz zbraně. Koník je v průkazu detailně popsán, zakreslují se lysinky, barevné skvrny, chlupové víry... Zapisuje se sem i očkování a všelijaké změny. Průkaz však neslouží jako doklad vlastnictví koně. Platným dokladem vlastnictví koně je pouze kupní smlouva (nebo doklad o zaplacení koně).

Zpět ke koupi koně: protože žijeme v době administrativní a formulářové, musí se na určené chovatelské sdružení, které vede plemennou knihu, dodat formulář „Hlášení změny“. Tiskopis slouží k hlášení nejen co do změny majitele, ale i když koníka vyvezete mimo republiku, když dojde k jeho úhynu, ztrátě či kastraci. Hlášení o změně majitele koně se posílá společně s průkazem koně. Příslušné chovatelské sdružení změnu potvrdí do průkazu, pošle vám ho zpátky a zároveň předá tuto informaci na Ústřední evidenci koní.

Zjednodušený dovětek: průkaz koně musí být vždycky tam, kde se kůň fyzicky nachází.

Mimochodem, absolvovaly dotazované dámy nějaký jezdecký výcvik? Monika pokračuje ve vyprávění: „Ano, v jedenácti letech jsem začínala na huculech, což jsou totální flegmatici. Postupně jsem získala i jezdeckou licenci, což je doklad, že mám nějaké znalosti z drezúry, ze skoků, z poslušnosti a ovládání koně. Oficiálně se to jmenuje Zkouška základního výcviku jezdce. A občas jsem jezdila skoky do osmdesáti centimetrů.“ Jana se přidává: „Tuhle zkoušku musí mít všichni strážníci u jízdního oddílu, takže ji mám samozřejmě i já. Měla jsem výhodu, začala jsem s koňmi v osmi letech a jezdectví jsem dělala také na střední škole.“ I Denisa potvrzuje, že jezdecký výcvik má za sebou, absolvovala ho v šestnácti letech a dodává: „Tuhle zkoušku bych si sice mohla udělat, ale proč? Nechci nikde závodit, já si chci s Delfínem jen jezdit po lese a užívat si vítr ve vlasech, takže ji nepotřebuji.“

Jak probíhá takové sbližování majitele – chovatele – jezdce s koupeným koněm? Slovo má Denisa, když mluví o svém Delfínovi: „Začátky byly hodně těžké. Kopal, kousal, stavěl se na zadní. Poprvé jsem si na něj sedla až po osmi měsících. Osm měsíců jsem platila a živila koně, který mi byl k ničemu. Nasadím mu ohlávku, pomazlím se s ním, připnu vodítko, mluvím na něj hlasem klidným a medovým, aby šel se mnou někam na procházku. Načež kůň se otočí a dělá, že mě v životě neviděl a vůbec neví, kdo jsem, co mu chci.“ Denisa se ve vzpomínkách opět vrací o tři roky nazpět a pokračuje: „Delfín už prostě nevěřil lidem, věřil jen svému stádu a fixoval se na něj. Nemohla jsem ho dostat z dohledu od zbytku stáda. Po dlouhých procházkách, kdy jsme jen tak vedle sebe chodili po krajině, se podařilo jeho nedůvěru překonat.“

Pojďme dál, jak je to s ustájením? Člověk-chovatel si může vybrat, zda koně umístí do některé z mnoha stájí kolem Prahy, nebo si ho nechá doma. A zase ta administrativa: jakmile byste si nechali koně doma, musíte se přihlásit do evidence tzv. „registrovaného hospodářství,“ kde se uvádí počty koní a chovaná plemena. Jana mi k tomu podotýká: „Nezáleží na počtu koní. My máme doma jen dva koně a musíme být přihlášení jako hospodářství. Kdykoliv k nám může přijít kontrola z veterinární správy. A koně máme celoročně ve výběhu. Jen jsme jim tam postavili přístřešek na ochranu před deštěm.“  Denisa potvrzuje stejnou skutečnost: „Také jsme přihlášení. Koní máme celkem šest, já mám jen svého Delfína, ale mám ho ustájeného u sestry, která má dalších pět koní. A také všichni celoročně venku. Výběh je bohužel asi dvacet kilometrů za Prahou, musím dojíždět.“

Monika je na tom jinak, protože svého Narba svěřila do stáje nedaleko Říčan. Předtím však udělala negativní zkušenost s jinou stájí nedaleko Prahy. V dřívější stáji platila za měsíční ustájení pět a půl tisíce, teď už sedm tisíc. Co bylo v ceně kromě ustájení? „Měl polopenzi, snídani a večeři, hlavně seno, oves a ječmen. Dál v tom byla podestýlka a samozřejmě kydání. Relativně příznivá cena, jenže v době covidové vyhlásili karanténu a několik týdnů jsme nesměli ani k výběhu. Problém je, že Narbo je na mě dost fixovaný, nejezdím kvůli tomu ani na dlouhé dovolené. Tři neděle byl beze mě a vypadal hrozně, počítala jsem mu žebra.“

Když se zmíním kolegyni Verče z Jízdní skupiny o sedmi tisících měsíčně za ustájení, jen mávne rukou: „Mám koně hned za Prahou a měsíčně platím devět tisíc. Kdepak, žádný nadstandard. Snad jen využití jízdárny.“

❞ Mám koně hned za Prahou a měsíčně platím devět tisíc. Kdepak, žádný nadstandard. Snad jen využití jízdárny...

I Denisa to komentuje: „Když jsem měla Delfína ustájeného, také mě to stálo měsíčně téměř osm tisíc. Pět tisíc byl základ, sedmnáct set seno, tisícovka pak oves, müsli.“ Na první pohled to vypadá, že ustájení „doma“ silně vede. Alespoň z hlediska nákladů. Jenže každá mince má dvě strany. Denisa mi vysvětluje: „Když jsem chtěla ke koníkovi ve stáji, kde jsem platila, mohla jsem k němu přijít kdykoliv, vzít ho ven, projet se na něm. Klidně každý den, o koníka bylo postaráno. A co máme koně doma, tak mi přijde, že jen pořád kolem koní makáme, kydáme, uklízíme, čistíme, zvelebujeme... A vyjedeme jednou za čtrnáct dnů. Prostě není čas, když nechceme, aby výběh byl plný bobků.“

Jaké jsou další náklady spojené s chovem koně? Podestýlka, seno, ječmen, oves, müsli, minerály, mrkev, jablka, kloubní výživa... Veterinář, pravidelné povinné očkování, ošetření... Kovář, kování, strouhání... Uzda, ohlávka, sedlo, pláštěnka, deka... Páteřák, helma... Boxy, venkovní přístřešek v ohradě...

Jana chvíli počítá: „Musím přiznat, že mám velkou výhodu v tom, že bydlíme na malé vesnici, kde se všichni známe a tak jsou ceny dost odlišné od cen obvyklých. Na vsi je to občas výměnný obchod. Máme docela velký výběh, ale ti dva koně to brzy vypasou. Takže seno po celý den, balík sena váží něco přes dva metráky. Cena podle toho, jaký je rok, průměrně šest set, ale ve špatném roce i čtrnáct set. Měsíčně mě vyjde jeden kůň komplet se vším všudy asi na dva a půl tisíce. Samozřejmě nepočítám práci.“

Jak je to s kováním? Denisa zavrtí hlavou: „Nekoveme! Ani ten můj, ani žádný sestřin kůň není okovaný.“ Ale průběžná péče o kopyta je nezbytná. Čistit kopyta je třeba denně nebo alespoň obden. V kopytech se může objevit hniloba, může tam být zaseknutý kamínek, trn… A jednou za čtyři až šest týdnů přijede kovář a kopyta ostrouhá. Majitel zaplatí za ostrouhání kopyt pět set za koně. Případné okování koně vytáhne z kapsy dalších dvanáct set korun.

❞ Dalším výdajem jsou platby veterináři. Jednou ročně je nařízený odběr krve a rozbor a také očkování proti chřipce...

Dalším výdajem jsou platby veterináři. Jednou ročně je nařízený odběr krve a rozbor a také očkování oproti chřipce. Někdo si objedná i očkování proti herpesu. Dvakrát do roka se kůň odčervuje, předtím se doporučuje udělat koprologický rozbor trusu (na parazity), aby se mohla aplikovat konkrétní odčervovací pasta. Denisa zmiňuje nepříjemnou zkušenost: „Delfín měl velký ekzém kolem oka, takzvaný sarkoid. Pár kelímků s mastí mě přišlo na dvacet tisíc. Přes dva tisíce mě stála jen diagnóze přes fotografii v Anglii.“

Zmiňme ještě nějaké vybavení, alespoň to nejzákladnější. Jak je to třeba se sedlem? Monika rovnou přiznává: „Mám to nejlevnější, co existuje, koženka a plátno. Dá se koupit do pěti tisíc. K tomu se přikupují třmeny, řemeny, podbřišník. Mám klasické anglické.“ To Jana se trochu rozjela: „Sedla mám tři, skokové univerzální, anglické a westernové, všechno v kůži. Westernové sedlo je vzadu vyšší pro větší pohodlí při delších vyjížďkách a je pohodlnější i pro koně.“ Denisa k tomu dodává jednu připomínku: „Dá se koupit standardní sedlo na standardního koně. Jenže to občas nevychází. Každé lidské tělo je jiné, u koní je tomu podobně. Kůň má nějaký zadek, někde kohoutek, nějak stavěný hřbet. Takže jsem si pořídila anglické sedlo v kůži a na míru mně i koníkovi. Cena šestatřicet tisíc.“

Bezpečnost především, alespoň z pohledu laika. Letmý pohled do jezdeckých potřeb říká, že ceny páteřáků se pohybují od nějakých patnácti set do čtyř tisíc korun.

Pokud jste dočetli až sem, možná si říkáte, že chovat koně je hodně drahý špás. Ano i ne. Pokud byste si chtěli koupit alespoň jednoho koníka, nezapomeňte, že kůň je stádové zvíře. Když bude samotný, bude chřadnout a bude to na něm vidět. I mezi koňmi jsou sice introverti, ale dva koně jsou minimum.  

Jak často majitelky na koni vyjíždějí? Stojí to vůbec za tu námahu, práci a vynaložené prostředky?

Denisa neváhá ani chvilku: „Jezdím za ním obden! Reaguje na mě jinak než na sestru a další lidi. Pozná mě už zdálky po hlase. A je na něm vidět, že má radost. Pobíhá sem tam, řehtá…“ Monika to má podobně: „Za Narbem vyrážím svůj každý volný den, takže třikrát čtyřikrát do týdne. Jedu za ním, i když vím, že spolu zůstaneme ve stáji a nikam nevyrazíme.“

❞ Za Narbem vyrážím svůj každý volný den, takže třikrát čtyřikrát do týdne. Jedu za ním, i když vím, že spolu zůstaneme ve stáji a nikam nevyrazíme...

Jana si užívá toho, že má koně ve výběhu u domu: „Jezdíme ven každou chvíli. A každé léto si vyjedeme na společných pár dnů na koních s partnerem. Kromě toho já jezdím s několika kamarádkami na koňskou dámskou jízdu, letos jsme jely Kokořínsko, asi 110 – 120 kilometrů. Žádný stres, spíme pod širákem, pohoda, pár dní v sedle. Čundr jak má být.“

Dámy, přeji hodně šťastných chvil s vašimi koňmi. A bez úrazů.

PS: Všichni tři koníci se prý velmi rádi mazlí.


 [1]              Statistické údaje převzaty z Ústřední evidence koní (ÚEK)
[2]              Velká kniha o koních, autor Elwyn Hartley Edwards, Gemini 1992
[3]              http://www.aschk.cz/svazy/cesky-teplokrevnik/
foto: pixabay.com, DS MP Praha, M. Svibová, J. Přikrylová

Zobrazení: 1277