Strážníkem mezi poli…
Mochov, to je obec ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ. Jen kousek od Čelákovic, devět kilometrů od Českého Brodu a jedenáct kilometrů od hranic Prahy směrem na Poděbrady. Existence obce je připomínána už roku 1360. Mochov, to bylo synonymum pro dobrou zeleninu, která se pěstovala všude kolem. Obec vstoupila do širšího povědomí i po velkých záplavách v roce 2002, kdy se v místních mrazírnách skladovaly vzácné knihy a písemnosti ze zatopených archivů. Katastrální území obce je 932 ha, což v populárním přepočtu činí 1.300 fotbalových hřišť. Podle posledního sčítání lidu tady trvale žije jen něco málo přes tisíc obyvatel.
Patnáctého srpna loňského roku se v této obci odehrála událost téměř historického významu… Toho dne se totiž sešlo obecní zastupitelstvo a – zjednodušeně řečeno – schválilo vznik obecní policie. Přesněji řečeno: schválilo veřejnoprávní smlouvu mezi obcemi Mochov a Radonice s tím, že obecní policie Radonice bude úkoly obecní policie vykonávat i na území Mochova. Radonice, vzdálené od Mochova šestnáct kilometrů, mají svoji komunální policii už od roku 2009.
Představa místních zastupitelů byla od začátku jasná. Přestože strážník bude zaměstnancem obce Radonice, bude svoji práci vykonávat v Mochově. Obec už totiž měla negativní zkušenosti s jinou obecní policií a rozhodně je nechtěla opakovat. Při hledání „svého“ nového strážníka však narážela na jeden zásadní problém: nikdo nechtěl pracovat jako strážník v místě svého bydliště. Představa, že v obci s tisícovkou obyvatel rozdáte svým sousedům přes týden pokuty a v sobotu se sejdete na kulturní akci v jednom sále, nikoho nelákala…
Tahle pracovní nabídka zaujala až našeho kolegu Honzu, tehdy strážníka z Prahy 6. Prvního září to byl rok, co odešel od pražské městské policie a vydal se novou cestou, neznámou a neprošlapanou…
Jak se pracuje a žije strážníkovi na malé obci? Jak se pracuje a žije strážníkovi v obci, kde se každý s každým zná?
„Není to špatné. Ale musím říci, že nebydlím přímo v Mochově, jsem z nedalekých Čelákovic“. A Honza pokračuje: „Na šestce jsem pracoval jak v hlídkové službě, tak i jako okrskář. V Praze jsem se na začátku směny seznámil s úkoly, podepsal instruktáž, řídil se pokyny. Víceméně jsem věděl, v kolik mám kde být. Tady si musím dělat všechno sám. Jsem sám sobě velitelem, vedoucím, operačním, řidičem, spolujezdcem, cyklohlídkou, zbrojířem. Sám sobě vším, nač si vzpomeneš. Sám sebe posílám na střelby, na různá školení, na nákup vybavení.“ Kolega se rozhlédne po kanceláři a výčet zakončuje: „A taky jsem sám sobě uklízečkou.“ Promiň, Honzo, ale napadá mě, jestli jsi sám sobě také inspekcí a kontrolorem? „Hm, tak daleko nejsem. Vidíš, ještě se můžu zlepšovat.“
Sedíme zatím v Honzově nové kanceláři, hned vedle obecního úřadu. Jak vůbec vycházíš se starostou? „Spolupráce s úřadem a starostou je z mého pohledu nadstandardní. Ve všem si vyjdeme vstříc, a tak by to podle mě mělo být. Ale nemáme nějaká pravidelná setkávání, spíše případ od případu, když jeden či druhý cítíme potřebu něco probrat.“
Jak vůbec vypadá takový pracovní den obecního strážníka? Honza se rozpovídá: „Většinou pracuji od sedmi ráno do tří odpoledne. Během školního roku se ani tady nevyhnu přechodům (úsměv), kdy ráno na návsi dohlížím na bezpečné přecházení dětí. Pak následuje kontrola obce, projedu každou ulici. Kontroluji znečištění komunikací, ať už výjezdy z polí nebo staveb. Sem tam najdu černou skládku. A v obci máme i pár vyhrazených parkovacích stání. Ale jinak si činnost a práci musím hlídat a nacházet sám.“
Rozumím dobře, že tvoje pracovní doba je od pondělí do pátku? „Většinou. Ale několikrát v měsíci jsem tady i během víkendu, popřípadě v noci. Záleží na okolnostech a na domluvě se starostou. Je nějaká akce? Fajn, jsem tady. Ale moje telefonní číslo je v každém čísle místního zpravodaje. Nemůžu si jen tak vypnout telefon a dělat, že neexistuji. To by mi neprošlo.“
Honza nás zve, ať se také porozhlédneme po obci. Auto skrývá standardní vybavení. Nic, čím by nás mohl ohromit: defibrilátor, záchranářskou brašnu, vodítko a obojek, rukavice… Dozvídáme se, že jednou z nejčastějších činností je odchyt zatoulaných psů. Má Honza nějaký speciální výcvik na odchyt? „Jasně, levou ruku jsem si vycvičil na hlazení, pravou ruku na nasazení obojku. Ještě máš nějaký dotaz?“ Přestože se v obci objeví zatoulaný pes několikrát za měsíc, obec nemá uzavřenou smlouvu s žádným zvířecím útulkem. „Za ten rok už znám snad každého pejska ve vsi. A pokud ho neznám, zveřejníme jeho fotku na facebooku, v místní skupině a do večera je zpátky u majitele. A zatím mě žádný nepokousal.“ Ťuk, ťuk, ťuk.
Když už je řeč o mochovské skupině na facebooku, řeší se tam také stížnosti na Honzovu práci? „Ano, ale výjimečně.“ Odpovídáš stěžovatelům? „Ne, neodpovídám, nic nevysvětluji. Mám zkušenost, že se takové pokusy zvrhnou v nekonečné debaty o ničem, a kdybych něco vysvětloval, je to stejně zbytečné, nikoho nepřesvědčím a ještě to působí podezřele, že se vymlouvám.“ Honza vypráví, jak nedávno během jednoho večera přijal několik telefonátů ve věci rušení nočního klidu. Jenže akce se konala na katastru vedlejší obce Vykáň. Jediné, co mohl, bylo zavolat hlídku Policie ČR z Čelákovic a věc jim předat. „Kdybych třeba tohle vysvětloval, kam bychom došli?“
Během projížďky po vsi se nám dostává zasvěceného výkladu, kdo kde bydlí, co se tady řešilo, kdo má jakého psa, v jaké věci kdo volal… Vesnická idylka? Ano i ne. Honza říká, že má v telefonu uložená čísla snad na polovinu obyvatel obce. Kontakty se mu hodily, když třeba v březnu rozvážel místním seniorům roušky a desinfekce…
Ve vsi jsou také ubytovny s několika desítkami zahraničních pracovníků. A zdaleka ne všichni rozumí česky. Po výplatách bývávalo kolem návsi pěkně veselo. Jenže platí místní vyhláška o zákazu konzumace alkoholu na veřejných místech. Co s tím? Hlídat výplatní termíny? Fajn, co dál? Nechce se mi věřit, že si jeden strážník poradil s mnoha prekérními situacemi, do kterých se mohl dostat… Kolega mi vysvětluje: „No, byla to na začátku potíž. Rozdal jsem pár bépéenek… Nakonec pomohlo, když jsem na to šel oklikou. Kontaktoval jsem šéfy oněch agentur. Všichni ubytovaní jsou totiž agenturní pracovníci. Řekneš to šéfovi z agentury, ten si zjedná pořádek. Máš problémového cizince? Řekni jeho šéfovi, máš po problému.“
Rozdává Honza tady, ve vesnici s tisícovkou obyvatel, vůbec nějaké pokuty? „Jéje, to si piš. O pokutách za alkohol jsme právě mluvili. Vždycky se objeví někdo, kdo si chce dokázat, jaký je machr. O vyhrazenkách v Mochově jsem se už taky zmiňoval.“ A kolega vzápětí doplňuje: „Zatím jsme si ale povídali pořád o Mochovu. Jenže doposud jsme se moc nedotkli toho, že naše mateřská obecní policie Radonice působí i v jiných obcích. Třeba v obci Zápy. Několikrát za měsíc jsem tedy v Zápech. Tam je požadavek obce, abychom sankcionovali vjezd vozidel nad šest tun. Prostě to lidé chtějí, co naděláš? Hezky strážnicky řečeno, je to porušení Bé třináctky, určitě si to ještě z praxe pamatuješ, ne?“ Ne, nepamatuji, ale klidně to Honzovi odsouhlasím… V „mých“ Hodkovičkách jsem žádnou B13 neměl. „A také občas měříme rychlost. Výjimečně, ale měříme.“
Honzo, jak vůbec řešíš třeba lustrace aut nebo osob? „Tady mi pomáhá, že znám kolegy ze státní policie z Čelákovic. Koneckonců, než jsem nastoupil k pražské městské, sloužil jsem tam tři roky. Ale co si budeme povídat, tady na vesnici si musíme být všichni oporou… Ne, nemám přístup do evidencí a databází. Státní policisté jsou tady mými hlavními pomocníky. Takže lustrace přes ně.“
Kolega mi na rozloučenou říká: „Tady je to hodně o sebekázni a odpovědnosti. Kdybych třeba jednou nepřišel do práce, nejspíš by mi to prošlo. Kdybych to udělal podruhé, už by to věděla celá vesnice. A to samé by bylo s nějakým přestupkem. Jednou bych zavřel oči, fajn, prošlo by to. Podruhé bych je zavřel a už by se na tom točila celá vesnice.“
PS: Všichni, kteří budete projíždět Mochovem a dopustíte se přestupku, dávejte si pozor! Honza má totiž ďábelské služební číslo, které vám možná bude odněkud povědomé: 007.
Zobrazení: 1619