Bezpečnost není jednorázová věc

V předminulém čísle jsme vám přinesli článek s titulkem First responder. Nyní na článek naváži a budu pokračovat v tématu první pomoci a školení strážníků. Půjdeme pěkně od začátku. Než se podíváme na základní pravidla resuscitace, zastavení krvácení, musíme se zmínit o tom nejdůležitějším pro samotného zachránce – o jeho vlastní bezpečnosti. Jak se říká – mrtvý nikomu nepomůžeš! Osobně se necítím natolik fundovaný, abych mohl někoho poučovat či školit a psát odborné články. U naší organizace je však více lidí, kteří mají k tomuto tématu co říci. Já jsem oslovil kolegu Zdeňka Matušíka, instruktora výcviku na našem Útvaru vzdělávání. Je to právě on, kdo má bohaté zkušenosti z praxe, kdo strávil řadu let na ulici v přímém výkonu a kdo nyní školí všechny strážníky jak z taktiky, tak právě z první pomoci. Otevřeli jsme tedy téma bezpečnosti, práva, téma chování v krizové situaci, ale i prevenci a vlastní osobní zkušenosti.

Zdeňku, začneme bezpečností, která má být při poskytování první pomoci na prvním místě – jak k tomu vedete strážníky?

Naše strážníky učíme, že bezpečnost není jen první krok, ale něco, na co musí myslet po celou dobu zásahu. Platí to samozřejmě i pro laika. Často se říká, že když člověk dorazí k mimořádné situaci, má se na deset vteřin zastavit a rychle si vyhodnotit, co se děje. To je velmi dobrá rada. Jenže je potřeba si uvědomit, že situace se může v čase měnit.

Může jít o zastávku autobusu, dopravní nehodu nebo jakékoli jiné místo. V první chvíli člověk vidí, že mu nic bezprostředně nehrozí, a začne pomáhat. Jenže jakmile se do pomoci ponoří, může se dostat do určitého tunelu. Soustředí se na zraněného, má pomyslné klapky na očích a přestane vnímat, že se podmínky kolem něj změnily.

U dopravní nehody se například může začít situace rychle komplikovat. Někdo začne objíždět stojící auta, další řidič neví, co se děje, a najednou vzniká nové riziko. My máme výhodu, že u zásahu bývá druhý strážník, který hlídá okolí. Může říct: „Stáhni ho víc stranou,“ nebo si rizika všimne další hlídka. Laik je na tom ale často jinak. Rozhlédne se, vidí, že nic nejede, začne pomáhat, a najednou do prostoru začne najíždět auto.

Víme, jak se někteří řidiči v takových situacích chovají. První auto zastaví, druhé také, třetí také, ale čtvrtý řidič nemusí pochopit, co se děje, a začne kolonu objíždět. Pomáhající člověk přitom může mít pocit, že bezpečnost už vyřešil. Zastavil se, rozhlédl se, nic nehrozilo, a proto začal jednat. Třeba vytáhl muže z auta, protože nedýchal, položil ho do jízdního pruhu, kde zrovna nic nejelo, a zahájil resuscitaci. Jenže po chvíli se okolnosti změní. Jedno auto zastaví, další ho objede a riziko se zvyšuje.

Zapojení dalších lidí

Je vhodné dát někomu dalšímu konkrétní úkol?

Určitě. Je velmi užitečné mít u sebe někoho, kdo bude myslet na moje záda. Někdo může držet telefon a komunikovat se zdravotnickou záchrannou službou. Čím vážnější stav, tím pravděpodobnější je, že se bude jednat o telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci. Na telefonu bude dispečer nebo dispečerka záchranné služby, kteří budou pomáhajícího navádět.

Ideální je, když druhý člověk pustí hovor nahlas, aby bylo slyšet pokyny, a zároveň sleduje okolí. Měl by vnímat, jestli se nemění rizika – například provoz, chování lidí kolem nebo jiné okolnosti.

Nemůžeme počítat s tím, že kolem nás bude deset lidí, kteří budou automaticky vědět, co mají dělat. Většina lidí ale pomoci chce. Jen často nevědí jak. Stojí opodál, vidí člověka na zemi, chtěli by něco udělat, ale bojí se, aby mu neublížili. Když je někdo jasně osloví a dá jim konkrétní úkol, zpravidla se zapojí.

V tu chvíli se navíc částečně zbavují nejistoty. Nejsou tím hlavním, kdo rozhoduje, ale mají jasně určenou roli. Například: „Vy volejte záchranku.“ „Vy sledujte provoz.“ „Vy mi řekněte, kdyby se něco změnilo.“ „Vy mi pomozte  při masáži srdce.“

Drtivá většina lidí se chce zapojit, jen potřebuje přesně vědět, co má dělat.

Zkušenost z dopravní nehody

Zažil jsem to i na dálnici. Potkal jsem se tam s úplně cizími lidmi, které jsem nikdy předtím neviděl. Jedno auto bylo na střeše, v dalším autě byla zraněná posádka. Byli tam pomlácení lidé a na místě zastavili další řidiči.

Stačilo jim rozdat úkoly. Jednomu říct: „Ty uděláš tohle.“ Dalšímu: „Ty půjdeš s ním.“ Jinému: „Budeš mi dávat zpětnou vazbu, kdyby se situace změnila.“ V tu chvíli fungovali tak, že by člověk řekl, že jde o sehranou skupinu.

To je přesně to, co učíme i strážníky. Někdo musí být hlavou zásahu. Musí rozdělovat úkoly, ale zároveň musí sledovat, jestli se skutečně plní. Nestačí někomu něco říct, a pak se o to dál nezajímat. Tím se člověk odpovědnosti nezbaví. Když někomu úkol zadám, měl bych mít přehled, zda ho plní a zda se situace nevyvíjí jinak.

To platí i při resuscitaci. Když začnu stlačovat hrudník, velmi snadno se znovu dostanu do tunelu. Soustředím se jen na masáž srdce a přestávám vnímat okolí. Proto je dobré zapojovat další lidi. Jednak šetřím vlastní síly, jednak získám možnost se na chvíli rozhlédnout, vyhodnotit situaci a případně upravit postup.

Stres a ztráta přehledu

To je ale pro běžného člověka těžké. Strážníci s tím přicházejí do styku častěji, ale laik to třeba zažije jednou za deset nebo patnáct let.

Přesně tak. Člověk si může něco přečíst, může o první pomoci něco vědět, ale když nemá praxi, v reálné situaci se snadno dostane do stresu. A ve stresu výkon klesá. Říká se, že když nemáte určitou dovednost naučenou opravdu velmi dobře, ve stresu ji najednou zvládáte třeba jen z poloviny.

Běžný člověk může mít znalosti na nějaké úrovni, ale v krizové situaci se dostane pod tlak a část věcí mu vypadne. Proto je důležité, aby pokyny byly jednoduché a aby se lidé nebáli zapojit. I dílčí pomoc má smysl.

Příklady podcenění bezpečnosti

Znáš nějaké příklady, kdy se u strážníků nebo policistů podcenila bezpečnost? Třeba, že došlo ke konfliktu, zranění nebo jiné nebezpečné situaci?

S podobnými situacemi strážníky seznamujeme. Nechci uvádět konkrétní případy tak, aby byly dohledatelné, ale mohu popsat obecný typ situace.

Měli jsme například zákrok, kdy při kontrole zkolaboval taxikář. Zpočátku to mohlo působit tak, že svůj stav předstírá. Nakonec ale ležel v jízdním pruhu a strážníci zahájili resuscitaci. Bylo kolem půl druhé nebo půl třetí ráno a během zákroku kolem nich pomalu projížděla auta.

Místo bylo označené, blikalo minimálně služební auto městské policie a také vozidlo Policie České republiky, které přijelo na místo. Jenže ani to neznamená, že do vás někdo nemůže narazit.

Často si navíc nenecháváme dostatečný prostor za zastaveným autem. Stačí jedna nebo dvě chyby, a když do stojících vozidel někdo zezadu narazí, může se z nich stát past. Vozidla pak mohou doslova smést lidi, kteří u zásahu pracují.

Podobnou zkušenost mám i z dopravní nehody na Jižní spojce u Kačerova směrem do centra. Auto bylo po nehodě v rychlém pruhu, za ním stáli dopravní policisté a před nimi ještě další blikající vozidlo. Nakonec tam stálo pět vozidel s majáky. Člověk by si řekl, že když to řidič uvidí, zpomalí, protože je jasné, že se tam děje něco vážného.

Přesto došlo k nárazu. Řidič pod vlivem alkoholu najel do blikajícího policejního auta zezadu. Přitom na místě už byla vozidla, majáky i policisté, kteří provoz zpomalovali. I tak se mezi nimi objevil člověk, který situaci nezvládl. Dva policisté pak měli zdravotní následky, mimo jiné potíže s krční páteří.

Takových příběhů je bohužel mnoho. Jsou lidé, kteří zastavili u dopravní nehody, bezpečně odstavili auto, zapnuli výstražná světla, šli pomáhat a při pomoci sami zahynuli. Stalo se to na dálnicích, týkalo se to i profesionálů – policistů, hasičů nebo záchranářů. Dopravní policisté mají v tomto směru velmi nebezpečnou práci.

• Category Title

©2026 OrdaSoft.com All rights reserved.

Povinnost pomoci a vlastní ohrožení

Jak je to z hlediska práva? Když například v metru uvidím člověka v kolejišti, který krvácí nebo zkolaboval, ale hrozí příjezd soupravy, co po mně zákon vyžaduje?

To už je extrémní situace, ale princip je důležitý. Právní rámec nám vlastně negativně vymezuje povinnost pomoci. Občanský zákoník obecně říká, že se k sobě máme chovat odpovědně a že máme pomáhat i ostatním. Trestní zákoník potom říká, co se stane, když někdo pomoc neposkytne.

Ta povinnost ale neplatí bez hranic. Nikdo po člověku nechce, aby sám sebe vystavil nepřiměřenému nebezpečí. Pokud je někdo bezprostředně ohrožen na životě, mám udělat to, co je v mých možnostech, abych pomohl nebo přivolal pomoc. Nesmím ale způsobit nepřiměřené riziko sobě nebo někomu dalšímu.

Když mám například u sebe malé dítě, kočárek nebo někoho, za koho nesu odpovědnost, nemohu ho nechat bez dozoru a vrhnout se do nebezpečí. V takové chvíli mám odpovědnost i za něj.

Pokud někdo leží v kolejišti metra a není vypnutý proud ani zastavený provoz, běžný občan nemá povinnost skákat dolů. Má ale udělat bezpečné úkony – zavolat pomoc, aktivovat signalizaci, upozornit personál nebo požádat další osoby, aby pomohly přivolat záchranné složky.

Stejné je to v situaci, kdy je na místě útočník, agresivní pes nebo jiné zjevné nebezpečí. Nejsem povinen poskytovat první pomoc přímo v nebezpečném prostoru, pokud bych tím sám sebe vystavil vážnému riziku. Jsem ale povinen udělat to, co bezpečně udělat mohu.

Laik, strážník a profesionál

U běžného občana se posuzuje jinak, co mohl a měl udělat. Není profesionál, není vybavený a nemusí být proškolený. U strážníků nebo policistů už jsou nároky vyšší, protože jsou vyškoleni a mají určité prostředky. Zároveň ale i u nich platí, že se nemají zbytečně vystavovat nepřiměřenému nebezpečí.

Čím víc je člověk proškolený, tím víc by měl umět vyhodnotit rizika. A paradoxně platí, že čím větší profesionál, tím víc ví, že některé věci prostě dělat nemůže. Záchranář například nebude vstupovat do kolejiště, pokud není prostor zajištěný. Nebude chodit k nebezpečnému pachateli, dokud není místo bezpečné.

Dává to smysl i z pohledu systému. Do profesionálů stát, město nebo zaměstnavatel investují velké množství prostředků. Pokud se zraní záchranář, lékař nebo strážník, chybí potom jinde. Zraněného záchranáře musí někdo nahradit, posádka nemůže vyjet a může to dopadnout na další pacienty, kterým by jinak pomáhal.

Stačí zavolat záchranku?

Řada lidí má pocit, že si povinnost splní tím, že zavolají záchranku. I když na místě není žádné zjevné nebezpečí. Jak to vnímáš?

Z právního pohledu je v mnoha případech pravda, že přivolání pomoci je zásadní. Nemůžeme ale nikoho nutit, aby dělal něco, co je pro něj psychicky nepřijatelné nebo čeho se bojí. Nevidíme lidem do hlavy. Neznáme jejich zkušenosti, traumata ani hranice.

Když například někdo vidí na zemi člověka, který je špinavý, zvracel nebo vypadá jako člověk bez domova, může mít strach se ho dotknout. Přesto je pro mě, jako pro pacienta, mnohem lepší, když aspoň zavolá pomoc, než aby odešel. Záchranná služba může na místo vyslat posádku, first respondery nebo se pokusit volajícího navést.

Dispečer může říct: „Zkuste na někoho zavolat, ať vám pomůže.“ Volající třeba sám nezvládne zahájit resuscitaci, ale může najít někoho dalšího, kdo to udělá.

Je důležité, abychom lidi za snahu netrestali, ani je nezesměšňovali. Jsme rádi, že vůbec zavolali. Kdybychom jim řekli: „Tohle jste udělal špatně, za to dostanete pokutu,“ příště už možná nezavolají vůbec.

Negativní zkušenosti se šíří rychleji než pozitivní. Když někdo pomáhá, resuscituje, udělá téměř všechno správně a profesionál mu pak vytkne drobnou chybu, zapamatuje si hlavně tu výtku. Řekne to dalším lidem a ti si z toho odnesou, že je lepší se do ničeho nepouštět. To je špatně. Pomáhajícího člověka je potřeba podpořit.

First responder a běžný laik

Když je někdo proškolený jako first responder, bude se na něj z hlediska práva pohlížet jinak než na běžného laika?

V praxi bych to tak dramaticky neviděl. First responder je pořád laik, jen laik, který chce pomáhat více a je na to připravený. Chce být zapojený do systému, aby mu někdo dal vědět, že o ulici vedle zkolaboval člověk a čeká se několik minut na příjezd záchranné služby.

Smyslem first responderů je zkrátit čas do zahájení pomoci. Člověk může sedět doma nebo ve služebním autě a umět resuscitovat, ale pokud se nedozví, že poblíž někdo potřebuje pomoc, je mu ta dovednost v dané chvíli k ničemu.

Proto jsou first respondeři napojeni na operační středisko nebo aplikaci. Záchranná služba ale samozřejmě potřebuje mít jistotu, že lidé, které využívá, vědí, co mají dělat. Proto procházejí základním školením – učí se správně resuscitovat, používat automatizovaný externí defibrilátor a další pomůcky.

Někteří first respondeři mají i vybavení, které běžný laik nemá. Mohou mít ambuvak, lékárničku, defibrilátor nebo jiné pomůcky. V některých krajích se do systému zapojili například policisté, kteří dostali batohy včetně AED. Pokud jsou tyto přístroje kompatibilní se systémem záchranné služby, je to velká výhoda i pro následnou péči.

Rozdíl mezi laikem a first responderem tedy není v tom, že by se z toho druhého stal profesionální záchranář. Rozdíl je v připravenosti, dostupnosti a schopnosti udělat o něco víc.

First responder může při resuscitaci zapojit i ventilaci, pokud je k tomu vyškolený a vybavený. Ví, že když člověk leží na zemi a nedýchá, nestačí jen stlačovat hrudník, ale pokud je to možné a bezpečné, je důležité také okysličovat krev a mozek. Pak má pacient šanci i při delší resuscitaci, protože mozek dostává kyslík.

Bezpečnost jako průběžné vyhodnocování rizik

Bezpečnost není jednorázová věc. Nikdo z nás nedokáže odhalit úplně všechno, co se může stát. Když vás napadne i zdánlivě nepravděpodobné riziko, je dobré o něm přemýšlet. Můžete být u domu, u zaparkovaných aut nebo pod střechou. Může vás napadnout, že ze střechy něco spadne, a proto zraněného posunete o kus dál. Takové věci se opravdu stávají.

Kdyby člověk v tu chvíli fungoval jako vyhledávač rizik pro pojišťovnu, byl by pro bezpečnost zásahu velmi užitečný. Musí se dívat kolem sebe a přemýšlet, co se může změnit.

Kdybychom lidem vyjmenovávali všechno, co se může stát, někdy by si možná mysleli, že přeháníme. Jenže strážníci, policisté i záchranáři dobře vědí, že spousta situací, které by člověka ani nenapadly, se už někdy skutečně stala.

Nečekané úrazy a význam prevence

Nedávno mi jeden strážník vyprávěl případ svého syna. Oblékal si pracovní kalhoty s kapsami, jen je předtím protřepal. Přitom se mu v kapse otevřel nůž. Když do kalhot strčil nohu, o čepel si rozřízl stehno a začal silně krvácet. V tu chvíli bylo zásadní, že měl po ruce telefon. Snažil se krvácení zastavit, částečně ho omezil, ale pořád krvácelo. Zavolal sousedovi, který věděl, že má odemčeno, doběhl k němu a pomohl mu včas, než dorazila záchranná služba.

Podobný příběh se týkal člověka, který byl na toaletě a náhle ucítil mimořádně silnou bolest hlavy, jakou nikdy předtím nezažil. Poslechl instinkt a zavolal záchranku. V jiném podobném případě mladý, asi třicetiletý muž, vrcholový sportovec, pomoc nezavolal a zemřel. V prvním případě člověku pomohlo i to, že měl u sebe telefon.

Jsou věci, které si dopředu nevymyslíme. O to důležitější je prevence a přemýšlení nad běžnými situacemi.

Například domácí lékárnička. Kde ji máme? Často někde v předsíni nebo ve skříni. Jenže kde se doma nejpravděpodobněji řízneme? V kuchyni. V provozech, restauracích nebo jídelnách na to často myslí a lékárničky jsou dostupné tam, kde se úraz může stát. Doma to tak ale mnoho lidí nemá.

Velká část bezpečnosti začíná prevencí. Spousta úrazů se nestane jen proto, že na rizika myslíme dopředu. Záchranáři například často mluví o dušení dětí. Jedním z častých rizik jsou párky nebo párky v rohlíku. Někteří záchranáři proto doma dětem nedávají párek v celku, ale rozkrajují ho podélně na čtvrtiny. Ne proto, že by chtěli děti o něco připravit, ale protože příliš často viděli, jak nebezpečné to může být.

• Následující