Chceme slyšet názory strážníků aneb Představujeme instruktory taktiky

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: neděle 1. červen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Měl jsem to potěšení a čest se nedávno zúčastnit periodického kursu na našem Útvaru vzdělávání. Velkou část výcviku zabírala výuka zdravovědy. Překvapilo mě, že při výkladu, prezentaci i praktických ukázkách nikdo ani nešpitl. A když už špitl, bylo to k věci. Říkal jsem si v duchu to, co jsme si s ostatními pověděli na konci kursu nahlas. Že takhle zvládnuté a výborně podané informace o první pomoci jsme ještě nezažili.

A tak jsem si dohodl rozhovor se všemi třemi instruktory taktiky. Dovolte, abych vám je představil hezky abecedně: Radomír Bohuslávek, Zdeněk Matušík a Jirka Prokop.

Bohužel, Jirka se nakonec rozhovoru nezúčastnil, v dohodnutém termínu přebíral od primátora v Brožíkově síni ocenění za dvacet let práce u naší organizace. Na Útvaru vzdělávání je šest let, předtím pracoval v přímém výkonu na Praze 10. Na rozhovor dojde někdy jindy.

Nakonec jsem si tedy povídal jen s dvěma dalšími. Při odpovědích se kolegové často doplňovali a upřesňovali, takže jsem v takových případech u odpovědí nerozlišoval respondenta.

Radek je mezi našimi instruktory, s prominutím, benjamínek, ačkoliv má zkušeností na rozdávání. K Městské policii Praha nastoupil teprve prvního října loňského roku.

Radku, nevím, zda si vzpomínáš na naše první setkání… Konalo se v prázdné škole na Praze 6 a byl to výcvik na téma „Aktivní střelec“.

Promiň, nevzpomínám. Tím výcvikem prošlo několik desítek strážníků, splýváte mi.

Byl jsi tam jedním z instruktorů a mě překvapilo, že ačkoliv jsi měl označení Městská policie, podílel ses na velení, instruktáži, vyhodnocení… A všichni přítomní policejní velitelé to respektovali.

Také jsem byl ještě několik dnů předtím jejich kolegou. Ale to je dlouhá a nudná historie…

Pokus se ji zkrátit a povědět nám ji.

Nastoupil jsem k policii v roce 1996 na místní oddělení Letná. Tam jsem strávil nakonec sedm let. Jenže mě to pořád táhlo k PMJ, Pohotovostní motorizované jednotce. Dva roky jsem podával žádosti o převelení, dva roky jsem uháněl velitele, až pochopili, že budu otravovat, dokud mě nepřevelí.

Takže kariéra u PMJ?

Jako řadový policista jsem tam strávil sedm let. V roce 2010 jsem dostal možnost jít na velitele skupiny v jiném oddělení PMJ. No, a tam jsme se potkali se Zdendou. Skončili jsme na jedné směně, v jednom družstvu. Takže naše spolupráce už trvá patnáct let.

Vzhledem k tomu, že sdílíte jednu kancelář, asi netrpíte ponorkou.

Určitě to zná i spousta strážníků, že s parťákem trávíš mnohem víc času než s manželkou. Skončí směna a ještě spolu jdete na pivo.

Zdeňku, ty jsi tady u nás jak dlouho?

Dva roky. Také jsem přišel rovnou od Policie ČR.

Můžete prozradit, o jakou jednotku se jednalo a poodhalit její zákulisí?

Libela 10, skupina velitele policie. Jak asi víš, tak všechny hlídky s volacím znakem, kde je první písmeno L, jsou ty celoměstské. Ke vzniku téhle jednotky sice došlo oficiálně v roce 2019, ale na její přípravě se pracovalo už tři roky předtím.

Historický okamžik byl výbuch plynu v Divadelní ulici. Na místě několik záchranek pod vedením inspektora provozu. Hasiči s velitelem zásahu. A pár hlídek PČR, kdy sice měla velet ta první, ale v reálu nevelel nikdo, pak chtěli velet všichni. Přišla zpětná vazba od zasahujících složek, že komunikace silně vázla. Zcela upřímně, byl to chaos a zmatek. Je fakt, že je to někdy těžké, když na místo přijede jako první hlídka, ve které slouží mládenci s pouhou roční nebo dvouletou praxí…

Bylo pravidlem, že velení přebírala první hlídka na místě, následně pak přebíral velení někdo z místního oddělení. Do jedné hodiny měl dorazit další velitel. Jenže spousta událostí se do té hodiny vyřešila.

Je fakt, že je to někdy těžké, když na místo přijede jako první hlídka, ve které slouží mládenci s pouhou roční nebo dvouletou praxí…

Takže inspirace u hasičů, záchranky?

Víceméně ano. Ta situace iniciovala zřízení funkce jakéhosi velitele, který dorazí na místo zásahu a převezme velení. Policista, který umí velet, je na to speciálně vycvičený, má nějaké zkušenosti. A taky kdo je proškolený vydávat rozkazy, které by třeba „normální“ policista nevydal. Ano, i takové situace se občas stanou.

Rozumím tomu dobře, že jste přijeli na nějakou událost a převzali velení akce?

Rozumíš tomu dobře, jsi chytrý chlapec. Skupina velitele. Libela 10, tak nás znala i spousta policistů. To byla a stále je skupina policistů, kteří vyjíždějí na mimořádné události. Byli jsme jediní v republice. Další takové skupiny vznikly v krajích až po událostech na filosofické fakultě.

Přijeli jsme na místo, velitel hlídky si oblékl červenou vestu s nápisem „velitel policie“ a rázem všichni policisté věděli, čí rozkazy mají poslouchat.

Jen perlička: tohle označení „velitel policie“ je víceméně neoficiální. Správný termín má být „policista určený k řízení sil a prostředků PČR při mimořádných událostech na území hlavního města Prahy.“ Zvláštní a nepochopitelné je, že ten oficiální název se v praxi moc neujal. (úsměv)    

Jak často jste vyjížděli? Mimořádných událostí přece jen není tolik…

(smích) To nám kdysi říkali taky! Přišel velitel útvaru a  povídá: „Chlapi, nebudete dělat nic navíc. Jen to, co děláte pořád. Dál budete pé-já-ky, budete velet své skupině! Jen když se něco stane, tak si k tomu bokem střihnete toho velitele zásahu. I odměny za to budou. Nebojte, bude to tak dvakrát třikrát do roka.“ No, neber to!!! (smích) Už jen scházelo to klasické: „Jinak samé přehlídky, parádičky…!“

Byl to hezký proslov, pěkně se to poslouchalo. Nakonec to dělalo 250 – 350 výjezdů do roka. A ty hlídky se časem musely profesionalizovat. Sice pořád v rámci PMJ, ale už jsme cvičili jen na velitele.  

Jaká byla organizace skupiny?

Malý tým, bylo nás dvanáct, čtyři skupiny po třech lidech. S ještě jedním kolegou jsme tvořili tým C jako Charlie. Sloužili jsme čtyřiadvacítky, čtyři dny volno, další čtyřiadvacítka, za měsíc průměrně dva výcviky, stáže se záchrankou nebo s hasiči…

Měli jsme úplně jiné výcviky než velké jednotky. Seznamovali jsme se se zkušenostmi a prostředky, které se k mnoha policistům ani nedostanou.

V případě mimořádné události nás operační města zvedal a jelo se na místo. Byly to požáry, velké dopravní nehody, nebezpeční pachatelé...

My jsme se v tom našli. Navzájem jsme se shodli, jak by to mělo fungovat, kam to směrovat.

Radku, zaslechl jsem, že jsi byl velitelem zásahu na fakultě. Chceš o tom mluvit?

Jedním z velitelů. No… Ještě spoustu týdnů po té události jsem nemohl a nechtěl. A rozhodně se u toho nechci ocitnout podruhé.

Na fakultě jsme byli dvě minuty od vyslání. Ale nakonec… Policie se touhle událostí hodně posunula dopředu. Zní to hloupě, uvědomuji si to. Ale jako se lidstvo hodně posunuje každou válkou, tak policie se učí každým průšvihem, každou takovou událostí. Omlouvám se všem, nechci, aby to bylo špatně pochopeno, ale třeba bez Havlíčkova Brodu by fakulta dopadla mnohem hůře. Nové vybavení, cvičení, výcviky, upravené postupy… To je asi všechno, co k tomu chci říci.

Probírám se vaší ročenkou za rok 2019 nebo 2023. Pestrá směsice akcí. Na co nejraději vzpomínáte?

Vůbec se nám nechce ve vzpomínkách vypichovat některý z příběhů, který by byl jiný oproti ostatním. Řada zážitků splynula v ucelený pocit, který je rozhodně dobrý. Byla to součást naší práce, je to naše minulost a nerozešli jsme se s policií ve zlém, ba naopak.

Zdeněk: Neřeknu ti o mimořádné události. Ale možná zajímavé. Jak je svět malý. Jeden chronický stěžovatel, známá firma, obrovský a agresivní chlap vešel do objektu, kde sídlí oddělení vnitřní kontroly. Násilím se začal dobývat do prostoru kanceláří a chtěl si tam něco ručně vyřizovat. Do té doby se setkal se situacemi, ve kterých jakákoliv komunikace končila pořádným „bubeníkem“. Vůbec mu nedocházelo, že hrubý pytel, hrubá záplata. Více jak hodinu jsme s dotyčným komunikovali na téma „proč neprovést jeho elektrifikaci taserem, proč nepřistoupit na donucováky“. Vysoká škola komunikace. Nakonec opravdu odjel dobrovolně.

Kolega z vnitřní kontroly mi pak popisoval pár případů, kde a jak onen agresor některého z našich kolegů napadl, kde tropil jaké výtržnosti a najednou jsem v jednom z příběhů poznal popis události mé manželky. Na ulici se snažila zastat ženy, která byla tímto agresorem napadána. Bylo mu jedno, koho mlátí, chlap, ženská, polda, civil. Málem od něj dostala sama, bylo to kritické, pomohla jí hlídka, která přijela v minutě dvanácté.

Jak myslíš, že na toto zjištění reagoval Radek? Vyprskl smíchy a nepřestal se mi smát ještě dobrý týden. Smál se v kuse, smál se nahlas a dokonce sliboval, že mé manželce poví, že jsem ji mohl legálně pomstít a namísto toho jsem si s oním agresorem jen povídal a vyjednával.

A jak jsem se cítil já? Trochu jako předmět zájmu urologa.

Není to o tom, že bychom je snad učili psychologii, ale snažíme se učit taktiku tak, aby respektovali toho druhého.

Jaká je vůbec vaše specializace? Jeden děláte zdravovědu, druhý taktiku?

Ne, oba dva jsme instruktoři taktické přípravy. Nebo někdy nazývané „praktické“ přípravy.

Naše práce se dá rozdělit do výcviku čekatelů a výcviku hotových strážníků, někdy i dlouholetých.

Čekatele učíme klasiku: postupy na používání testerů na měření alkoholu v dechu, nasadit botičku. Ale také jak se bavit s lidmi. Jinak než to hnát do krajnosti a do použití donucovacích prostředků! Snažíme se naučit čekatele, aby případné napětí neeskalovali.

Není to o tom, že bychom je snad učili psychologii, ale snažíme se učit taktiku tak, aby respektovali toho druhého. Aby vnímali, co od něj můžou čekat. Že s přestupcem mohou pracovat tak, že ho nemusí dovádět k šílenství. V klidu, nezvyšovat hlas, ovládat se.

Ano, také jsem na ulici došel k závěru, že ty nejdůležitější svaly jsou ty kolem huby.

Jedna výchozí situace může dopadnout tak, že na toho druhého budeme muset použít donucovací prostředky a nějak ho pacifikovat. Třeba ho i zranit, pak volat záchranku, psát úřední záznam, vysvětlovat a kdoví, jak to skončí. Nebo ta samá situace skončí tak, že nám podá ruku a poděkuje.

Chceme naučit nové kolegy, aby každého vnímali tak, jak by chtěli, aby ostatní přistupovali nejen k nim, ale třeba i k jejich rodičům. Naučit se číst ve tvářích lidí jakou mají náladu.

Komunikace. Lidé by spolu měli mluvit.

Jasně, můžeme použít donucovací prostředky, ale jen když není vyhnutí. Taky jsme byli občas v předchozím působišti na zákrocích, kdy přestupci dávali okatě najevo, že raději „dostanou přes hubu“, než aby museli poslechnout nějaký pokyn.

Taky je to o použití „lidštiny.“ Klidně říci: „Máte dvě možnosti. Buď se zklidníte a budete se s námi bavit normálně. Chápu, že jste teď naštvanej, ale prosím, uklidněte se. My vůči vám nechceme postupovat agresivně... Prosím, uklidněte se. Za chvíli vám to kolega zopakuje ještě jednou. Uklidněte se, prosím. Jestli řekneme „jménem zákona!“, pak už jste nám nedal na výběr, budeme vás muset svést na zem, spoutat... A to nikdo z nás nechce. Prosím, uklidněte se, pojďme se bavit normálně.“

Sem tam pauza v řeči, aby si dotyčný v tom zatmění mysli, stresu a návalu adrenalinu uvědomil, co mu vlastně říkáme. Dáváš přestupci čas, aby mu do hlavy přešlo, co mu říkáš. Aby pochopil, že my chceme situaci vyřešit v klidu.

Zdeňku, ty jsi tady přece jen delší dobu. S jakou vizí jsi k nám přicházel? Co jsi tady chtěl zavést?

Já tady nemusel nic zavádět, protlačovat nějakou svoji vizi. Kdepak, já přišel do prostředí, kde už bylo ze strany vedení útvaru rozhodnuto, jak by to mělo vypadat. Ta změna souvisela i s periodickými kursy, protože mnoho strážníků už nemusí absolvovat prolongačky. Už při nástupu jsem věděl, kam se bude ubírat taktika, co bude součástí těch nepovinně povinných kursů.

My chceme být parťákem pro ty, kteří sem přijdou. Nechceme být „panem instruktorem“, který má ve všem pravdu. Chceme slyšet názory strážníků, potřebujeme zpětnou vazbu. Když nám strážník řekne „Hele, tohle nám venku nefunguje, stalo se nám tohle a tohle...“ OK, můžeme se o tom pobavit.

Ale my to klukům říkáme po každém výcviku: „Kluci, jestli vám to nefunguje nebo máte dojem, že je možné to dělat jinak, řekněte nám to!“ Už jsem to zmiňoval – změníme postupy, výcvik. Ale potřebujeme to vědět! O taktice bychom se tady mohli bavit celé hodiny a stejně bychom nebyli u konce.

Fajn, přeskočme na zdravovědu.

Snažíme se ji rozšířit. Výcvik na první pomoc už neděláme jen na učebně, ale za strážníky chodíme i do tělocvičny, když tam cvičí sebeobranu. Polovinu času si vezmeme pro sebe. Někdo si může říkat, že přišel na sebeobranu a ztrácí čas první pomocí. Jenže co budeš potřebovat v profesním i osobním životě víc? Půl na půl?

Nechci, aby to vyznělo jako pochlebování, ale slyšel jsem na vaše kursy jen chválu.

U výcviků a kursů je to všude stejné. Máš lidi, které to zajímá, a chtějí se něco dozvědět. Pak máš lidi, jejichž zájem je prostě menší. A nakonec i tenhle člověk někdy přijde a řekne: „Hergot, bylo to dobrý, to jsem nečekal“.

Víš, potěší tě, když nám strážníci řeknou, jak si po výcviku na první pomoc koupili turnikety, speciální obvazy nebo sprej na popáleniny i do svých aut pro vlastní potřebu. Prostě se snažíme učit i věci, které mohou využít i ve svém osobním životě.

 

Páni kolegové, děkuji za příjemné povídání, ať se daří i nadále.

Zobrazení: 1975