Dvoje povídání o koních

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: pátek 1. květen 2026 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Právě sedím v unimo buňce, která je součástí zázemí naší Jízdní skupiny na Obvodním ředitelství pro Prahu 11. Jsme v blízkosti Milíčovského lesa, nedaleko Milíčovského rybníka, Kančíka či Homolky. Vlastně, kdyby mě sem někdo shodil z nebe, tak bych na první pohled nepoznal, že jsem v Praze. Na ten druhý samozřejmě ano, stačilo by se podívat západním směrem a viděl bych Jižní město se svými betonovými monumenty. Ale tento výsek krajiny by mohl klidně být vesnicí na Vysočině. Nejsem zde samozřejmě sám. U vstupu jsem potkal hned několik kolegyň v jezdeckých rajtkách a naproti mi šla místní vedoucí Vladimíra Podroužková, která má na starosti jak organizační věci, tak samotný výcvik koní. Ostatně lidé obecně “od zvířat” mi přijdou vždy více nohama na zemi a daleko realističtější než například lidé z kanceláří. Také jsou více struční a jejich odpovědi přímé a jasné. Musím napsat, že je to dosti příjemná změna. Osobně mám raději krátké, jednoduché a jasné věty, než komplikovaná souvětí, na jejichž konci se stejně nic nedovíte.

Sedíme u stolu, kde se odehrávají i místní porady, pauzy, svačiny, obědy, večeře... Dostávám čaj s medem v hrníčku s nápisem Mamince. Kromě Vladky je zde i Bára Procházková, která je na Praze 11 pátým rokem a dohromady tvoří úspěšnou soutěžní dvojku naší městské policie. Ovšem řeč nebude jen o soutěžích, ale také obecně o tom, co vůbec celá Jízdní skupina u nás dělá, co má na starosti a kde můžete naše strážnice a strážníky na koních potkat.

Můžete nám představit ve stručnosti činnost Jízdní skupiny na Praze 11? 

Na prvním místě je hlídková činnost. Dohlížíme na lesoparky, parky a různé chatové osady. Projíždíme lokality, které jsou špatně přístupné autem či pěšky. Mohou to být také stanová městečka lidí bez domova, klidně i skládky. Máme celkem 15 hlídkových lokalit např. Klánovický les, Krčský les a Velký háj. Když se někde stane nějaká tragédie, tak je i vyšší tlak na preventivní činnost, a my vyrážíme. Například Velký háj je opravdu nepříjemný a ošklivý lesní porost.

Jak na vás lidé reagují?

Obecně velmi dobře. Například v lesích nás vyloženě rádi vidí a také nám to říkají. Nemusím snad říkat, že když potkáme skupinku dětí, jsme pro ně atrakcí číslo jedna (úsměv). Někdy se nás pak lidé v lesích ptají, jestli se neděje něco zvláštního, když jsme zde na koních a oni nás tam potkali poprvé. To je však o náhodě, protože na tyto lokality vyrážíme pravidelně… 

A je to i reprezentace…

Určitě. (úsměv) To jsou hlavně ukázky. Ty máme velké a malé. Malé jsou u nás především pro mateřské školy, domovy důchodců a školy obecně. Přijde za námi skupinka dětí či seniorů, my je provedeme po areálu, zavedeme do stájí, kde jim ukážeme strojení koní, péči o ně a pak jim ve výběhu předvedeme výcvik policejních koní. Velké ukázky připravujeme samozřejmě delší dobu a v posledních letech i vždy ve spolupráci s jinou jízdní skupinou. Myslím tím jízdní skupinou z jiné pražské části. U těchto akcí vymýšlíme vlastní choreografii na hudbu.

Kde mohou čtenáři takové ukázky vidět?

Především na velkých akcích typu Den s policií, Den hrdinů a vloni i na Mistrovství ČR v parkurovém skákání v Chuchli.

Vrátím se ještě k tomu výkonu služby. Jak dlouho je kůň v terénu?

Záleží, jak to naplánuju (smích)… záleží, jestli má daný kůň ten den výcvik, nebo hlídku. Ty se ptáš asi na hlídku, tak to jsou dvě hodiny v sedle. Buď se vyráží rovnou odsud, nebo se koně převáží na jinou určenou lokalitu. To pak celé samozřejmě trvá mnohem déle.

Dvě hodiny jsou pro koně maximum?

To rozhodně ne, ale je to spíše optimum. Přece jen jde dlouhou dobu jen v kroku, a to je svalová zátěž. Hlavně také chceme, aby nám kůň vydržel a sloužil minimálně deset až patnáct let. Abychom jej neodrovnali za tři roky. My koně nakupujeme většinou ve věku čtyř let, a to by nám vydržel tak do osmi let a my bychom pak museli shánět nového. To by bylo dost brutální vůči zvířeti a i finančně dost na hraně.

Když kupujete čtyřleté koně, co takový kůň umí?

Musí být po základním výcviku. Jsou obsednutí a schopní nést jezdce. Pak se vybírají podle nejrůznějších kritérií, ale to je otázka na někoho jiného. Takovou roli já u MP Praha nemám. Nám policejní výcvik trvá zhruba dva roky, než je kůň připraven. Trénujeme především rušívé prvky, aby byl klidný a ničeho se moc nebál. Občas to dá dost práce. Je zajímavé, jak se někteří koně promění v čase. I když na začátku vypadají jako nebojsové, postupem času se to může zlomit, a pak mají s něčím konkrétním, například s pyrotechnikou, velký problém. Ale je to jak u psů i u lidí. Někdy se něco stane a od té doby přes to nejede vlak.

Je věk u koně jen číslo?

Ano i ne. (úsměv) Máme zde například koně Twixe, kterému je patnáct let a má krásné rentgeny, jako mladík. Na druhou stranu zde máme Tarika, který je mladší a letos jej budeme vyřazovat.

Minule jsme se k tomu již dostali. Jaké plemeno vy upřednostňujete? MP Praha je známá kladrubáky.

To je pravda, ale my máme raději České teplokrevníky. Jsou sice trochu temperamentnější, ale jsou vyrovnanější a služba, výkon je s nimi prostě jednodušší. Kladrubáci jsou vyšší, trochu těžší a osobně bych řekla i trochu „tupější“. Někdy je přesvědčit ke spolupráci je prostě těžší. Ovšem to je jen můj názor. Když jsem sloužila na Praze 7, tak jsem nedala dopustit na kladrubáky, tady máme České teplokrevníky a nedám dopustit na ně (úsměv). Ostatně i Policie ČR má jen teplokrevníky.

Kromě ukázek se připravujete i na závody a já vím, že zrovna vy dvě sbíráte úspěchy.

Ano, závody máme a jezdíme. (úsměv) Jedná se o mezinárodní závody jízdních policií a v našem regionu jezdí zpravidla Slováci, Poláci, Maďaři, Němci a samozřejmě my. Občas se objevily i koně z Rumunska. Za Českou republiku nejezdíme jen my, ale také Policie ČR či jiné městské policie. Například z Ostravy.

Jak takový závod probíhá?

Závod se skládá zpravidla z více částí. První je většinou skoková – klasické překážky, dřevěné i terénní, jede se na čas a na body. Další částí je pak klasická policejní – průjezd překážkou ze sudů, sklopných lávek, střelba, oheň a další. Ne vždy je to úplně stejné, ale většinou je to dost podobné. Například Poláci měli vloni průjezd vodní clonou. To byl takový rám, ze kterého tekla voda. Možná by ses divil, ale koni nevadí zmoknout, ale jakmile má projít přes něco podobného, je to problém. (smích) Někdy se soutěží i ve dvojicích – udělá se stejný okruh z překážek dublovaný a jede se na čas. Taková soutěž je pak divácky velice atraktivní a dost se fandí.

Říkali jste mi, že skáčete přes překážky. Jak jsou vysoké?

Nemáme koně na Grand Prix, tak trochu s rozumem. Skáčeme kolem jednoho metru.

Jak se na takové závody nominujete?

Dříve jsme dělali společný trénink, kde se to ukázalo. (smích) Takové nominační utkání v rámci MP Praha. To se již nekoná a v podstatě dostane šanci ten, o kterém vedení ví, že na to prostě má. Pokud se ptáš na samotné závody, tak tam nám chodí pozvánka od organizátorů. Ti dopředu řeknou, kolik koní může přijet a jaké jsou propozice. Někdy povolí jen dva koně s doprovodem. Záleží na finančních možnostech pořadatele. Všechno totiž platí oni. My jen dopravu a drobné věci. Ještě bych ráda uvedla, že většinu závodů zahajuje slavnostní průvod ve slavnostních uniformách. Takový průjezd městem, který má za úkol i upoutat pozornost a přilákat diváky. (úsměv)

A jaké byly poslední úspěchy?

Největší úspěch byl vloni v Polsku v Čenstochové. Bára byla první a já druhá.  Bára navíc přivezla i cenu pro nejlepšího zahraničního účastníka. Dařilo se nám i v Ostravě odkud Bára přivezla opět první místo a já čtvrté z parkurové části, ale moc se nám nedaří v Brně. Letos bychom to rádi prolomili. (úsměv)

Kolik závodů máte během jednoho roku?

Maximálně tři. Většinou Polsko, Ostrava a Brno. To je takové tradiční uskupení. Brno je v červnu a Ostrava poslední srpnový týden.

Chodí hodně diváků?

Polsko i Ostrava jsou hodně divácky atraktivní. Myslím, že záleží také na konkrétním místě závodu.  Pokud je to na periferii, tak tolik lidí nedorazí.

Jaké je startovní pole?

Dvacet pět až třicet koní. To bývá plus mínus stejné.

Povídání pokračuje dál, ale na to nám, bohužel, nezbývá místo na papíře. Pokud vám přišlo, že jsem mluvil s dvěma sympatickými dámami a odpovědi jsou jen od jedné, tak jsem to tak pro přehlednost udělal schválně.  Vladka i Bára odpovídaly v podstatě identicky a navzájem se doplňovaly. Chtěl bych jim touto cestou poděkovat za milé přijetí a hlavně jim přeji, ať se jim podaří na začátku června prolomit brněnskou smůlu a postavit se na bednu i na těchto závodech. A naše čtenáře samozřejmě zveme na všechny akce, kde se naše Jízdní skupina objeví. Sledujte sociální sítě MP Praha a vše se včas dovíte.

Zobrazení: 127