Je třeba předcházet tomu, aby zoo byly Noemovou archou
Když si můžete vybrat, s kým byste rádi udělali rozhovor, tak podvědomě saháte po lidech, kteří mají s vámi něco společného. Témata, která vás pojí dohromady a o kterých alespoň něco víte. Neznám osobně moc horších situací, než to, když vám druhý o něčem zasvěceně vypráví a vy jen kývete hlavou, ve které se vám honí otázka: O čem to ten člověk zatraceně mluví? Asi tak by pro mne dopadl rozhovor s odborníkem na ekonomii či jadernou fyziku. Proto také nebudete číst rozhovor s guvernérem České národní banky či specialistou z Dukovan, ale rozhovor s člověkem, který zasvětil propagaci a popularizaci vědy, konkrétně zoologii, celý svůj dosavadní, nejen profesní, život.
Z titulní fotografie jste jej určitě poznali – jedná se o dlouholetého ředitele pražské zoologické zahrady Miroslava Bobka. Nedávno oslavil v této funkci první dekádu. Před tím od roku 1993 působil v Českém rozhlase, kde mj. založil divizi Český rozhlas Online. Stál u zrodu mnoha naučných projektů jako např. Africká odysea, která mapovala migraci čápů černých z našeho území směrem do tropické Afriky, či velmi populárního projektu Odhalení – „trochu jiné reality show“ s pražskými gorilami. Od roku 2010 však opouští dosavadní štaci rozhlasového éteru a stává se ředitelem naší nejznámější a v očích mnoha lidí i nejzajímavější zoo.
Těsně před naším rozhovorem jsem zaznamenal na Twitteru nadpis k rozhovoru s panem Bobkem – Český táta afrických goril.
Cítíte se tedy jako Český táta afrických goril?
(smích) Já jsem působil dlouhou dobu v Českém rozhlase, kde jsem dělal celou řadu populárně vzdělávacích projektů a jedním z nich bylo Odhalení, tak trochu jiná reality show, které přitáhlo pozornost české veřejnosti ke gorilám a tím i k problematice jejich ochrany v Africe. Hrdiny Odhalení nebyli žádní lidé zavření na neznámém místě, ale skupina pražských goril v čele s Richardem a tehdy docela malou Mojou. Takže jsem měl a mám ke gorilám hodně blízko.
My jsme v rámci Odhalení jako vedlejší efekt toho projektu získali docela pěkné prostředky na záchranu goril v jejich přirozeném prostředí. Když celý projekt skončil, jeli jsme s kolegy do Kamerunu, abychom se podívali do záchranné stanice pro primáty v Limbe, kterou jsme se rozhodli podporovat. Jednoduše řečeno, byla to taková kontrola, abychom peníze neposílali naslepo a měli jistotu, že budou co možná nejefektivněji využity. Tehdy jsem se dostal také do pralesů v oblasti Dja, kde žijí gorily. To byl začátek práce, která tam trvá do dneška, má již téměř patnáctiletou tradici a chceme, aby měla i další pokračování.
Naší snahou je přispět k ochraně goril ale i mnoha dalších živočichů formou osvěty a vzdělávání místních obyvatel, především dětí. Snažíme se jim vysvětlit, proč je dobré tyto živočichy chránit. Proč neničit jejich životní prostředí, proč je špatné je lovit, jíst je či s nimi obchodovat. Provozujeme zde Toulavý autobus, který vozí děti do záchranné stanice v Mefou, aby viděly živé gorily a získávaly si k nim jiný vztah, než měli jejich rodiče či prarodiče. Pro děti je to obrovský zážitek nejen díky gorilám, ale třeba i proto, že některé z nich poprvé vidí asfaltovou silnici či patrové domy.
A teď jsme se dočkali poměrně zajímavého pokračování této naší snahy. Při mé poslední návštěvě v Mefou vloni v listopadu mi ředitelka tamní záchranné stanice Rachel Hogan – tak trochu Jane Goodall přes gorily – svěřila, že se tam nedávno objevil zatoulaný gorilí samec. Byl to malý zázrak, že odkudsi z pralesů došel až tak daleko, že jej cestou nikdo nezastřelil a vůbec si jej nikdo nevšiml. Nakonec byla pro jeho návrat do přírody vybrána lokalita v oblasti, kde má svou základnu náš Toulavý autobus a kde působíme nejvíc. "Tam pro něj bude nejbezpečněji," prohlásila Rachel. Je strašně dobrý pocit, když víte, že vaše práce má své pozitivní výsledky.
Když už mluvíme o gorilách, jak vypadá výstavba budoucího nového pavilonu?
Výstavba běží podle plánu. Nový pavilon nejenže stavíme v místě, kde jej nemůže ohrozit povodeň, ale bude mít úplně jiné parametry než ten stávající.. Bude mnohem prostornější s modernějším zázemím a doplňkovými expozicemi a s množstvím rostlinstva. I pro návštěvníky bude rozhodně příjemnější vzhledem k mnohem větším prostorám, které pro ně budou určeny, a jistě také zajímavější. Chystáme do něj řadu zajímavých doplňků. To všechno ho staví na úplně jinou úroveň.
Mimochodem před vstupem do pavilonu postavíme i náš první Toulavý autobus, který již dosloužil. Přivezli jsme ho a po úpravách ještě poslouží našim dětským návštěvníkům.
Vaše práce je spíše manažerská. Nechybí Vám práce v terénu? Nemáte někdy chuť se ztratit na měsíce a nikoho nevidět?
Já jsem v roli manažera posledních třicet let, ale vedu či se účastním řady projektů, které probíhají i v terénu. Ostatně nebýt covidu, tak jsme tady teď povídali o tom, jaké to před týdnem, dvěma bylo v Mongolsku. Tam bychom vezli Casou další koně Převalského. Na podzim jsem absolvoval dlouhou a dosti náročnou cestu po východním Mongolsku. Hledali jsme další lokality, kam by šlo v budoucnu vracet převaláky. Ostatně, když chci do terénu, tak nemusím opustit zoo – tady je zajímavého prostředí nepočítaně…
Kromě již zmíněného koně Převalského, má Zoo Praha i jiné projekty na reintrodukci, tedy opětovný návrat do volné přírody?
Tak jedna věc jsou ony reintrodukce, tedy návraty zvířat do oblastí původního výskytu. Kromě zmiňovaného převaláka vracíme již dlouhodobě např. supy mrchožravé na Balkán. Ale je potřeba si uvědomit, že toto je poslední možnost, jak ohroženým druhům zvířat pomoci. Pokud někdo říká, že zoologické zahrady jsou onou pomyslnou Noemovou archou, kde zvířata zachraňujeme a pak vrátíme do přírody, tak to není úplně přesné ani správné. Samozřejmě někdy zoo tou archou je a převalák je toho zřejmým příkladem. Daleko důležitější a podle mého názoru i efektivnější je ale ochrana ohrožených druhů v jejich původním prostředí a spolu s tímto prostředím. Je třeba předcházet tomu, aby zoo musely sloužit jako Noemova archa. Takže zásadní je ochrana původních biotopů např. před kácením.
❞ Daleko důležitější a podle mého názoru i efektivnější je ale ochrana ohrožených druhů v jejich původním prostředí a spolu s tímto prostředím...
Vezměme gorily. Pokud chráníme nejenom je, ale také jejich prostředí, tak zároveň chráníme i obrovský nespočet jiných druhů žijících vedle nich. Ať již se jedná o rostliny, hmyz, různé druhy savců, ptáků, plazů a podobně. S gorilami lze tak zachránit stovky i tisíce jiných druhů, a to v zoo nikdy nedokážete. A naše gorily tady v zoo jsou těmi pomyslnými vyslanci divoké přírody, kteří na nutnost její ochrany upozorňují.
Po deseti letech asi berete celou zoo tak trochu za svou rodinu, přesto se zeptám - máte nějaké své nejoblíbenější zvíře?
Tak to je taková klasická novinářská otázka a já na ni mám svou odpověď. Když dorazí návštěva, tak ji beru k hrabáčům, kteří jsou naprosto úžasní. Ostatně hrabáče mám i na titulce své poslední knihy. Ale stejně tak vám mohu říci, že jsou to právě gorily, protože s nimi žiji velmi dlouho. Mohu vám po narození slůňat říci právě slony, pak bych řekl velemloky, pro které jsme postavili unikátní expozici naproti šelmám… takto bych vám nakonec řekl všechna zvířata, protože jakmile se o něco začnete více zajímat a osobně se angažovat, získáte k nim zřejmou vazbu, které se jen tak nelze zbavit či ji zpřetrhat… Takže odpovím naprosto poctivě – nemám své nejoblíbenější zvíře (úsměv).
Máte svého vysněného bílého jednorožce, kterého byste rád měl v expozici?
Trochu zapeklitá otázka, protože když řeknu, že bych rád zvíře XY, tak se mě za pár let zeptáte, jak to, že jej nemáte… (smích). Z krátkodobého hlediska bych rád, abychom zde měli např. vombaty do australské expozice. Stejně tak uvažujeme o koalách, i když původně jsme je nechtěli. To, co již máme, ale ještě jsme o tom nemluvili, tak jsou dvě samice kubánských krokodýlů do výhledově plánovaného pavilonu Karibiku…
Jak velký negativní dopad měla a možná ještě mít bude pro Zoo Praha korona krize?
My jsme v současné době asi mínus padesát milionů korun vinou dvouměsíčního výpadku a postupného restartu. Což je pro nás obrovský problém a tak trochu věříme, že nám z toho pomůže i zřizovatel, tedy pražský magistrát. Ovšem jiná věc jsou dlouhodobé důsledky, kterých se osobně obávám mnohem více, než onoho jednorázového finančního výpadku. Pokud nastane další pokračování této krize a dojde k výrazné recesi, tak se nás to dotkne v celkovém důsledku mnohem více, než třeba povodně. Pro nás je naprosto zásadní, abychom se neustále rozvíjeli, aby se budovaly nové expozice či přestavovaly staré, zkrátka aby se do zoo neustále investovalo. A není to jenom proto, abychom se udrželi ve světové špičce. Nároky na chov zvířat se stále zvyšují a platí pravidlo, že po dvaceti nebo nanejvýš třiceti letech je každá expozice zastaralá technicky i morálně. Takže v dobré zoo se vlastně pořád něco staví.
Bavili jsme se o novém pavilonu goril, který jsme začali stavět hlavně proto, že ten stávající je ohrožován povodněmi. Pro nás je ovšem stejně velkým problémem i expozice ledních medvědů, byť z jiného důvodu. Výběhy pro naše lední medvědy pocházejí ze třicátých let a jsou naprosto nevyhovující svou velikostí i orientací na jihovýchod – a to mluvím jen o tom, co je vidět. Zázemí této expozice, to je opravdu katastrofa. Pokud se v nejbližších letech nepodaří vybudovat nový expoziční celek Arktidy, který bude určen zejména pro lední medvědy, nezbude nám, než jejich chov ukončit. Přitom jsou nejen mimořádně atraktivní pro návštěvníky, ale procházejí celou historií naší zoologické zahrady. Nesmírně slavná byla už ve 30. letech medvědice Nora, za války pak tehdejší ředitel dr. Vlasák dosáhl neuvěřitelného úspěchu, když uměle odchoval lední medvídě Sněhulku, a poválečné mládě Polárka dalo jméno mraženým smetanovým krémům. Bez ledních medvědů by Zoo Praha zkrátka nebyla tím, čím je.
❞ Bez ledních medvědů by Zoo Praha zkrátka nebyla tím, čím je...
Zvedla se vlna solidarity?
Ano, mnoho lidí nám během karantény psalo, zda nepotřebujeme pomoc. My jsme záměrně nevyhlašovali veřejnou sbírku, jako byla za povodní a následně po nich. Je to přece jen odlišná situace. Velká voda postihla relativně malý zlomek republiky a skoro vše fungovalo normálně. Nyní byla celospolečenská krize zasahující každého z nás a bylo by z naší strany nekorektní upozorňovat jen na sebe. Proto jsme například vyzývali lidi, aby adoptovali zvířata, kupovali si vstupenky na lepší časy, a to se skutečně dělo. Za to samozřejmě moc děkujeme.
Na sociálních sítích jste vyzýval k podpoře i jiných zoologických zahrad, např. Zoo Chleby.
My máme silné zázemí a silného zřizovatele. Jiné zahrady to tak mít nemusí, a proto jsem chtěl obrátit pozornost i na ty menší, které jsou daleko více zranitelné a více závislé na vstupném. Chleby jsou nám nejblíž a docela často je navštěvuji, proto jsem zmiňoval je.
Jistě jste navštívil mnoho jiných podobných institucí, která je pro vás tou nejzajímavější?
Vnímám zoologické zahrady vždy jako celek. Jak vypadají, co chovají a jaká je jich práce v ochraně přírody atd. Popravdě, nechci teď vypíchnout jen jednu jedinou, která je jasným favoritem a neřeknu, běžte se tam hned podívat, nic lepšího neuvidíte. Spíše řeknu, které jsou pro nás v určitém směru inspirativní a od kterých bychom mohli něco pochytit. Já dlouhou dobu považoval za takového pomyslného favorita Bronx Zoo v New Yorku, a samozřejmě San Diego Zoo, která je asi nezpochybnitelnou světovou jedničkou, ale spoustu inspirace najdeme i v Německu.
❞ Vnímám zoologické zahrady vždy jako celek. Jak vypadají, co chovají a jaká je jejich práce v ochraně přírody...
Jaké jsou další plány rozvoje zahrady?
Tak stoprocentně dodělat pavilon goril. Dále začít stavět zmíněnou Arktidu pro lední medvědy. To jsou jednoznačné priority. Samozřejmě rozvojových záměrů je spousta – je zapotřebí postupně přebudovat Pláně, kde nejprve upravíme prostředí pro chov převaláků. Ale výhledově chceme do této části zoo třeba i indické nosorožce…
Napsal jste celou řadu publikací či fejetonů. Můžeme jmenovat např. Sloni pro Prahu, Bobky od Bobka, či poslední Zoopisník. Plánujete něco dalšího, na co by se mohl pozorný čtenář těšit?
V příštích čtrnácti dnech bych měl dodělat novou knížku s názvem Supi v hotelu Continental. Bude to další výbor mých sloupků o zvířatech a trochu také o lidech, který bude doplněn spoustou fotografií. Zavedu čtenáře nejen do zoo, ale i do různých koutů světa – a třeba také na svou chatu. Ono všude se dá zažít něco zajímavého nebo dokonce dobrodružného. Mělo by to vyjít na konci září.
Osobně do pražské zoo chodíme s rodinou nejméně dvakrát ročně. Někdy se stane, že je zde opravdu hodně lidí a návštěva se stane i z pohledu návštěvníka trochu utrpením…
Já vám rozumím. Ono dost záleží na tom, na kdy si naplánujete návštěvu. Když to bude první hezká jarní sobota, tak se nemůžete divit, že je zde hodně lidí. Ve špičce se pohybujeme i kolem patnácti tisíc návštěvníků a ano, je to moc. Na druhou stranu nás vstupné živí. Spíše bych řekl, že je na tom vidět trochu jiný problém, než nedostatečná kapacita samotné zoo. Ten problém je doprava. Kdyby k nám vedla tramvajová linka, bylo by vše mnohem lepší. Pro rozprostření lidí také plánujeme otevření nového severního vchodu, který vznikne u pavilonu goril. Dalším problémem jsou nedostatečné parkovací kapacity.
Co považujete za svůj největší úspěch za uplynulých deset let?
Tak to musí zhodnotit jiní (smích)… rozhodně to není jen jedna věc. Já osobně se snažím vnímat vše v kontextu. Určitě udržení prestiže Zoo Praha, její obliby a vysoké návštěvnosti. A potom? První kůň Převalského, který vyběhl po transportu vojenskou Casou do mongolské stepi, přivezení dvou slonic ze Srí Lanky, otevření nového slonince, vybudování Velemlokária, první stoprocentně pražské slůně, příchod tasmánských čertů… tak to jsou pro mě ty důležité okamžiky.
Měl jsem pro pana Bobka připravené ještě další otázky, ale čas nás tlačil nemilosrdně do závěru rozhovoru. Škoda, chtěl jsem po něm krátkou úsměvnou příhodu, kterou prožil se zvířaty. Na druhou stranu již víte, že za nedlouho vyjdou další jeho fejetony a tak si těch zajímavých a poučných příběhů můžete přečíst celou řadu.
Vím, že se cizí rozhovory neposlouchají, ale znáte to, něco se přeslechnout prostě nedá. Když jsem čekal na pana Bobka, tak mi neuniklo, že paní sekretářka hledá vhodnou restauraci pro pracovní návštěvu. Jen pro představu – víte, jaká restaurace vyhrála? No přece stylově hostinec U Supa.
Foto zdroj: Tomáš Adamec / Khalil Baalbaki / Miroslav Bobek / Petr Zavadil / Petr Hamerník - © ZOO Praha
Zobrazení: 2020