Mise byla poděkováním

Umět říci ve správný okamžik děkuji, není vlastnost, kterou by oplýval každý. Někdo vám neřekne nic, někdo děkuje za každou blbost (čtenář promine) a někdo svou vděčnost vyjádří skutkem. V tomto čísle vám přinášíme rozhovor s ředitelem Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy MUDr. Petrem Kolouchem, MBA. Člověkem, pro kterého je naprosto klíčová urgentní medicína, první pomoc a rychlost. Členem Aktivní zálohy Armády ČR, lékařem letecké výjezdové skupiny a inovátorem. Člověkem, který se nespokojí s vlakem jedoucím po předem vyjetých kolejích.

Byla pro Vás medicína po střední škole jasnou volbou?

Já jsem sice z vojenské lékařské rodiny, takže by se dalo předpokládat, že jsem měl cestu jasnou, ale znáte to, jak to bývá. Na začátku si člověk hledá svoji vlastní cestu, musí si projít svým. Jedna z alternativ byla pro mne Vojenská letecká akademie v Košicích. Byl jsem se tam podívat, jak to tam vypadá a funguje. Přece jen jsem předlistopadový maturant, takže i podpora ze strany státu byla u těchto škol úplně jiná, než je tomu dnes.

Dost mne bavil a neustále baví sport, což také bylo plusem k této škole, ale… V té době jsem již měl kurz Československého červeného kříže, neboť jsem jezdil na vysokohorské tábory do Tater jako zdravotník. Předtím jako účastník na třítýdenní turnus, poté jsem v tom chtěl pokračovat jako praktikant, ale měli volné místo jen na pozici zdravotního praktikanta a tak jsem si udělal šedesáti čtyř hodinový zdravotnický kurz a bylo (úsměv). Začalo mě to bavit. Láska k horám, o které jsem nechtěl přijít, mi přinesla i tento životní směr. Navíc jsem zde měl i jeden dost těžký úraz kuchaře s vážným poraněním a tepenným krvácením. Říznul se o rozbitý talíř v oblasti zápěstí. Všechno naštěstí proběhlo v pořádku, za pár dnů byl zpátky z Popradu a v tu chvíli se to ve mně zlomilo na stranu medicíny. První lékařská se stala moji Alma mater (úsměv).

Co je pro Vás na medicíně tím nejzajímavějším?

Asi od samotného začátku ARO. Tehdy byla specializace pro záchranku nejvíce zajímavá právě z tohoto pohledu. Já jsem se blíže k záchrance vlastně dostal při revoluci na demonstracích. V rámci Červeného kříže jsme s dalšími mediky chtěli být užiteční a lidi podpořit, tak jsme vytvořili menší skupinky a hlídali např. na Václavském náměstí.

V druhém ročníku na fakultě, již po revoluci, jsme si mohli vybrat praxi a já si vybral právě záchranku, místo sanitáře v nemocnici. Byli jsme na převozech. To byly jednoduché věci. Transport pacientů z nemocnic domů a podobně, ale sem tam nás přepnuli na tzv. osmý kanál a to jsme mohli přijet jako záloha k nějakému většímu případu. Zde jsem viděl práci zkušených lékařů a mohl jim, jak se lidově říká, koukat pod ruce a získat zkušenosti, které z knih rozhodně nezískáte.

Navíc se v té době začalo formovat studium zdravotnických záchranářů v Brně a mě se tak naskytla možnost jezdit na výjezdy pravidelně vedle studia. Začala mi praxe o několik let dříve, než bývá na medicíně zvykem (smích).

To co mne zajímá dnes je velké nasazení v začátku, kdy se rozhoduje. Stabilizace životních funkcí a hlavně zbavit člověka bolesti – to mne fascinuje neustále. Jsou situace, kdy přijede k pacientovi s vážným zraněním, dáte mu analgetika, která jsou v současné době na velmi vysoké úrovni, a nakonec pacient přijíždí do nemocnice  téměř s úsměvem na tváři. Může to vypadat i trochu nepatřičně, ale osvobození od bolesti je enormně důležité. Nenastartují se šokové kaskády a tělo funguje zcela odlišně. Samozřejmě ku prospěchu postiženého.

Jinak já osobně mám celkem čtyři atestace. Nejen ARO a urgentní medicínu, ale i třeba všeobecné praktické lékařství. Takže časem, až ubydou síly, budu mít své pacienty a slaňování a záchranné práce nechám na mladších (úsměv).

Jako první z Aktivní zálohy Armády ČR jste byl na zahraniční misi v Afganistánu. Samozřejmě na pozici lékaře. Jaké zkušenosti z oblasti urgentní medicíny jste tím získal?

Armádě seděla kombinace mých specializací. Především vyhovuje všeobecné praktické lékařství a samozřejmě urgentní medicína, tedy řešení jednotlivých traumat. Já jsem v Aktivních zálohách od doby, kdy se začaly v Evropě objevovat teroristické útoky. Ať již ve Francii, Velké Británii či později v Německu. Naše zkušenost v této medicíně je, díky Bohu, velmi malá. Nemáme za sebou žádný podobný útok, kdy bychom mohli otestovat fungování celého systému a získat určité zkušenosti s řešením. Na jednotlivých kongresech jsem slyšel z úst zahraničních evropských kolegů zajímavé informace a postřehy a já osobně začal hledat cestu, jak v této oblasti získat více zkušeností. Knihy jsou fajn, simulace také, ale pokud má být ředitel takové organizace užitečný, tak musí přinést určitou přidanou hodnotu své organizaci. Tak jsem trochu zariskoval a vyšlo to.

❞ Jestli existuje něco, co my zdravotníci moc neumíme, tak je to ochrana sama sebe...

Jestli existuje něco, co my zdravotníci moc neumíme, tak je to ochrana sama sebe. Když někam dorazíme, tak máme zafixováno, že pacient, postižený, poraněný… je na prvním místě a na něj se soustředíme. Dá se říci, že v tu chvíli máme určitým způsobem omezený pohled na situaci a můžeme se ohrozit. Já jsem se na misi naučil situační povědomí, které vás nutí více analyzovat průběh zásahu jako celek. Povědomí o bezpečnosti celé akce – jednak manipulujete s nebezpečným materiálem, protože zraněný voják má u sebe nabité zbraně a další vybavení, a za další se pohybujete v prostředí, kde útok či nenadálé vyhrocení situace může během pár okamžiků eskalovat v další atak. Nikdy nevíte, kdo se pohybuje v davu a kdy si dav řekne, že se mu vaše konání nelíbí.

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Já měl to štěstí, že jsem pracoval s americkými chirurgy, kteří mají bohaté zkušenosti se střelnými poraněními v terénu. Samozřejmě mluvíme o vojenských podmínkách v Afganistánu, ale takové zkušenosti mají i naši londýnští kolegové v civilním městském prostředí. A ne jen jednu jedinou. Správné postupy je potřeba znát i v našem prostředí pražské metropole.

Abych to shrnul jednou větou: Je potřeba zrychlit! Zrychlit a zjednodušit třídění zraněných a zrychlit zajištění a odsun pacienta. Nečekat na to, až se něco dalšího může stát. Rychle udělat přednemocniční péči a pak provést rychle operaci, pokud je nutná. Mnoho poznatků využívaných v urgentní medicíně právě pochází z krizových situací typu válečných konfliktů či přírodních neštěstí. A protože nehodlám čekat, až budeme mít zkušenosti z ostré praxe, začlenili jsme do školení našich zaměstnanců právě tento výcvik, který klade akcentaci na chování v počátcích krizových momentů.

A proč občas při teroristických útocích řešení selhávalo? Protože tehdy nebyly složky IZS naučeny spolupracovat jako jeden celek. Záchranka něco řešila sólo, policie rovněž. Občas se stávalo, že policisté zapomínali na záchranáře a oni zase na ně. Zdravotník neřeší palebnou linii, policista by se neměl zdržovat záchranou postřelených. To bychom rádi zavedli do povědomí i u nás.

Jak vypadá současná polní vojenská nemocnice? Asi mnoho z nás má zkreslené představy.

Různě. Těch stupňů je několik. Vojenské členění je do tzv. rolí, kde role tři je téměř univerzitní nemocnice, kde je CT, operační sály… prostě vše jako v klasické, perfektně vybavené klinice. Role dvě jsou již menší, ale zásadní myšlenka v dnešní vojenské medicíně je co nejvíce přiblížit lékaře k vojákům. Ne na úkor bezpečnosti, ale tak, aby cesta mezi zraněným a např. chirurgem trvala co nejkratší dobu.

Když již máte zajištěného pacienta, tak potom řešíte transport na vyšší úroveň péče. Ovšem zde to nejde tak snadno, jako např. u nás. Máte jednotlivé sektory, které jsou bezpečné a které naopak využívat vůbec nesmíte. Ta cesta nikdy není jednoduchá. Jsou okamžiky, kdy bezpečnostní situace nedovolí let vrtulníkem a pak se řeší alternativy.

Co je zajímavé a mě osobně překvapilo, bylo i to, že i když v Afganistánu panují teploty až kolem padesáti stupňů, tak poraněný pacient velmi rychle ztrácí teplo. Ztráta krve vede ke ztrátě tělesného tepla, začne se špatně srážet krev a celé krvácení se významně komplikuje. I když operační sály byly klimatizované, tak po informaci o zranění pacienta a jeho příjmu se vše nastavilo na třicet tři stupňů a opravdu nikoho nezajímalo, že se operatér potí.

Když je cílem přiblížit lékaře co nejblíže vojákům, jsou i v samotných patrolách?

Ne, opravdu ne, takovou zkušenost nemám. Mají své kvalitně vycvičené mediky, ale lékaři to nejsou. To však neznamená, že nějak zaostávají. Jsou to právě oni, kdo zvládají tu primární medicínu na vysoké úrovni a velmi na nich záleží, jak bude naše následná péče úspěšná. Je dost poučné s nimi hovořit a získat tak jejich poznatky z první linie. Pracují sami a tak vše nesou na svých bedrech. Jsou pravidelně školeni, prochází nejrůznějšími zátěžovými podmínkami. Z toho je dobré se poučit a přenést to i do našeho evropského prostředí. Jejich licence mají časové omezení na rozdíl od nás, kde celoživotní vzdělávání je více méně dobrovolnou záležitostí.

Mise trvala půl roku. Jak k tomu přistoupila Vaše rodina?

Nebylo to jednoduché. Na druhou stranu mi tento stát dal vzdělání, umožnil mě dělat práci, kterou jsem si vysnil a já jsem tím chtěl poděkovat. Takže takto jsem to i své rodině vysvětlil. Naštěstí mám již dva plnoleté syny, kteří by se, nedej Bože, o manželku postarali. Nebylo to takové, že by člověk odjížděl od malých dětí. To bych ostatně nikdy neudělal. Myslím, že rodičovská povinnost, nebo spíše radost (úsměv), má v tomto absolutní přednost a prioritu číslo jedna.

Dnes nám někteří kolegové vystudují, bez závazku zmizí do zahraničí za vysokým výdělkem a nemají pocit, že by společnosti, tedy i státu, něco dlužili a měli být vděční. Já to tak rozhodně nemám. Ono studovat medicínu v zahraničí je mnohem, ale mnohem dražší. Já nic platit nemusel, vystudoval zdarma a byla to má forma díku.

Na druhou stranu dnes máme velké možnosti komunikace, než tomu bylo dříve. Tehdy o vás rodina měla jen letmé zprávy či vůbec žádné. Dnes se spojíte přes internet s druhým koncem světa a můžete probírat cokoliv. To mi ostatně dost pomohlo i s mou současnou prací, když mne zde zastupoval můj náměstek. Měli jsme společné pravidelné videokonference, abych svou práci ředitele nezanedbával a abych měl přehled o dění v rámci organizace.

Vybudoval jste ve FN Motol největší centrum urgentního příjmu u nás. Bylo složité prosadit takovou vizi?

Byl jsem součástí týmu lidí, kteří to měli za úkol. Osobně bych sám nic tak velkého asi nezvládl. Počátek nebyl rozhodně jednoduchý. Muselo se stěhovat a to samozřejmě přináší komplikace. Dříve na začátku příjmu byla nejčastěji JIP či ARO. To je sice fajn, že toto máte hned na samotném vstupu do nemocnice, ale je to ideální jen zhruba pro deset procent pacientů. Těch dalších devadesát tato oddělení vůbec nepotřebují a řekl bych, že je i zatěžují. My jsme museli přesunout ARO do jiné budovy mimo hlavní vstup a na jeho ploše postavit místo, kde jsou schopni se adekvátně postarat o naprostou většinu pacientů. Ano, pro těch deset procent je to trochu komplikace, ale nejde upřednostnit deset procent před devadesáti.

❞ Vytvořili jsme nárazníkový pás, kde mnoho pacientů zůstává a jsou po ošetření propuštěni do domácí péče či rovnou do aktivního života...

Vzniklo tak středisko urgentního příjmu, kde je CT, operační sály, ultrazvuk, rentgen a mnoho dalšího vybavení, které výrazně zvyšuje komfort a péči o pacienty. Vytvořili jsme nárazníkový pás, kde mnoho pacientů zůstává a jsou po ošetření propuštěni do domácí péče či rovnou do aktivního života. Museli jsme na začátku trochu přerušit dané stereotypy, ale stálo to rozhodně za to. Centrum již funguje delší dobu a myslím, že úspěšně. Máte jedno multifunkční středisko, šetříte samozřejmě personální nároky a je to mnohem lepší, než jezdit s pacientem po jednotlivých odděleních. Diagnóza, vyšetření, možná operace a až poté uložení na dané konkrétní oddělení na lůžko. Řada nemocnic na tento systém přešla, či v současnosti přechází. A to je dobře (úsměv).

Nezůstáváte pořád jen v roli ředitele, ale jste rovněž velmi často v terénu. Pravidelně létáte s leteckou výjezdovou skupinou, kterou zajišťuje Letecká služba Policie ČR. Co obnáší jeden běžný den s vrtulníkem a je potřeba zvládat nějaké zvláštní techniky, třeba slaňování?

V podstatě čekáte s piloty až to „pípne“. Ano, je to čekání, ale to je v reálu práce všech záchranářů – čekání na výjezd a pak rychlá reakce. Máme zde možnost studovat, být připojen na web a vyřizovat si další záležitosti. To je v mé pozici výhoda, protože mnoho materiálů mohu pročíst. Ovšem se stoprocentní připraveností.

Osobně sloužím noční směny. Létáme nejen v rámci Prahy, ale máme na starost i Středočeský kraj a občas se náš let protáhne i do Karlovarského, či Ústeckého. Svážíme do metropole pacienty na specializovaná střediska např. popálenin. Průměrně se ročně uskuteční přes šest set vzletů, takže jednoduchou matematikou plus mínus dva denně. Je to tak mnoho let a je to ve všech krajích podobné.

My se snažíme rozšiřovat naše pole působnosti. Létáme i pro pacienty po infarktu, dá se létat i program mozkových mrtvic. Vzhledem k současné dopravní situaci a osobně nepředpokládám, že by se nějakým výrazným způsobem zlepšila, je výhoda leteckého transportu zřejmá. Navíc se rozšiřuje množství nemocnic, které mají vlastní heliport. Ostatně letecký transport je výhodný už i v rámci samotné Prahy. Pokud máte někoho transportovat opravdu rychle z jednoho okraje na druhý, tak vrtulníkem trvá převoz v řádu minut, pozemní sanitkou to může být i hodina. 

Co se týká samotného zvláštního výcviku, tak předepsaný výslovně není, neboť máme i specialisty od hasičů. V případě nouze se zapojí i vrtulník s jeřábem, který je také nejbezpečnější variantou. Já osobně mám ještě vzdělání v oblasti horské medicíny, které zahrnuje i výškové práce a práce nad volnou hloubkou. A dokud zdraví dá, tak se snažím tyto dovednosti udržet (úsměv).    

❞ Nikdo nevěděl, kam to celé bude směřovat a bylo třeba počítat s negativními scénáři...   

Nedá mi to a dotkneme se současného tématu číslo jedna – Covid-19. Jak koronakrize zasáhla pražskou záchranku a jak jste se museli na vzniklou situaci adaptovat?

Zásadní bylo, podle zpráv, které nám chodily ze zahraničí, že jsme se museli ze dne na den upravit metodiku pro výjezdové skupiny i zdravotnické operační středisko. Na začátku to vypadalo na značný počet pacientů, dusících se pacientů, které budeme muset v krátkém čase ošetřit a převést. Nikdo nevěděl, kam to celé bude směřovat a bylo třeba počítat s negativními scénáři. Díky reakci nemocnic a dobré práci zdravotníků i jednotlivým zavedeným opatřením se podařilo nakažené rozvrstvit v čase a nedostat tak zdravotnická zařízení, tedy i nás, do přílišného tlaku, který by se nedal vydržet.

Pro nás však přišel i další problém. Ten se dostavil na krizové lince v době, kdy nebyla zřízena žádná speciální informační centra hygienických stanic, která by lidi informovala jen o problematice covidu-19. Všechno to padalo na 112 a 155. Museli jsme operativně tísňové linky posílit, podařilo se nám sehnat ochotné hygieniky v důchodu, kteří nám v samotném počátku dost pomohli.

A další novinkou byly a jsou samozřejmě ochranné pomůcky. Respirátory, obličejové masky, roušky, ochranné obleky, pláštěnky a další. Vzhledem k bezpečnosti našich zdravotníků jsme ochranu navýšili násobně oproti jednotlivým doporučením a díky tomu jsme ušetřili spoustu lidí  karantény. Na to jsem opravdu hrdý, protože máme jen jednotky onemocnění a z toho pracovních je úplné minimum. Bohužel jeden kolega covid-19 odstonal komplikovanější formou, ale na to s kolika pacienty přijdeme denně do styku, jsme na tom více než dobře. Je to také významná zásluha našich krizových manažerů, kteří dokázali sehnat včas a v dostatečném množství ochranný materiál.

Musím však uznat, že jsme se v době karantény setkali i s tím, jak lidé dokáží perfektně fungovat a spojit se dohromady. Například jedna firma nám zdarma vyvinula a upravila celoobličejové masky pro zdravotníky, kteří nosí brýle. Dále jsme dostávali zdarma stravu např. od pana Pohlreicha. Já osobně si nemyslím, že by se celá tato krize u nás zvládala špatně – když si jen srovnáme např. čísla z Itálie s našimi, tak my vycházíme z celé situace velmi dobře. A doufám, že to tak bude pokračovat.

Probíhala spolupráce s městskou policií. Pokračovala by, kdyby došlo ke zhoršení situace?

Ukázalo se,  že složky IZS zafungovaly velice dobře. My jsme měnili mezi sebou různé typy respirátorů a pomůcek. Museli jsme rozjet odběrové vozy. Hned jsme se domluvili s městskou policií, kdy dva vozy byly řízeny právě strážníky a dva našimi lidmi. V rámci krajů tedy nejvíce odběrových vozidel vůbec. Pro nás bylo důležité to, že jsme si tím nevyblokovali záchranáře do provozu a mohli je použít v běžné činnosti záchranné služby. Kvituji rychlost domluvy a uvedení do reálného provozu. Ukázalo se, jak v blbé době dokážeme mezi sebou dobře spolupracovat, a doufám, že ta intenzivní spolupráce nepoleví (úsměv).

Položím Vám otázku, kterou dostávají ředitelé pražské záchranné služby  snad již půl století. Kdy budete mít svou domovskou centrálu, která bude jen vaše?

(smích) No, jsem tady šestý rok. Převzal jsem po svém předchůdci kompletní projekt do Troji, který ovšem nevyšel díky odporu místní samosprávy. Nebylo to moc hezké, argumentovalo se vznikem nějaké relaxační zóny. Jen připomenu, že tento pozemek leží u výjezdu tunelu Blanka a dnes je tam záchytné parkoviště. Pak byla ve hře Palmovka a nyní je ve hře volný prostor na Proseku za poliklinikou. Dobré nyní je to, že máme podporu ze všech stran, tedy ze strany samosprávy i ze strany pražského magistrátu. Pokud vše půjde dobře, tak do pár let by zde měla stát zrekonstruovaná menší budova pro sklad a centrum vzdělávání a bude-li vše probíhat, tak jak má, tak snad do deseti by mohla být zbrusu nová budova pro naše zdravotnické operační středisko. Pracovně jsme si budovu pro sklad nazvali vrabec v hrsti a tu velkou budovu především pro dispečink krizové linky holubem na střeše (smích). Snad se toho jako ředitel dočkám (úsměv).

Máte dostatek lékařů, nebo zde najdeme takové, kteří pracují, jak se lidově říká, na hraně?

Už naštěstí ne. Je to o motivaci, jakou pro lidi vytvoříte. Na nedostatek kvalitních lékařů si stěžovat nemůžu. Z toho mám opravdu radost. Samozřejmě, mohli bychom jich mít vždycky víc, ale my jdeme cestou spolupráce s pražskými nemocnicemi, kdy necháváme lékaře na částečný úvazek u nich a na částečný u nás. Je to dobré pro obě strany. Na klinice se setkáte s jinými diagnózami, v terénu řešíte něco jiného. Správné je to i pro lékaře samotné, neboť i tak probíhá jejich neustálé zdokonalování v oboru.

❞ Je to o motivaci, jakou pro lidi vytvoříte. Na nedostatek kvalitních lékařů si stěžovat nemůžu. Z toho mám opravdu radost...

Můžeme si vybírat a nemusíme brát lékaře za každou cenu. Takže věkové extrémy opravdu nemáme (úsměv). Se záchranáři je to trochu horší. Tam máme pořád nábor a snažíme se přijímat nové kvalitní lidi. Souvisí to také s tím, jak se Praha neustále rozrůstá a podle pravidel my musíme zřizovat i nová stanoviště kvůli pokrytí našich vozů. Na tomto místě bych rád připomněl skutečnost, že máme rozjetou spolupráci s hasiči a snažíme se do hasičských stanic umisťovat i naše výjezdové skupiny. Tím opět zkrátíme potřebný čas k cestě za pacientem. Ten je v průměru v Praze u nejzávažnějších případů na osmi minutách, a abychom jej udrželi i v okrajových částech, tak na tom musíme neustále pracovat.

Vaším cílem je zjednodušení předání pacientů do nemocnic. Jak by to mělo vypadat a jak se daří naplnit tuto myšlenku?

Druhým rokem máme elektronickou zdravotní dokumentaci. To je strukturovaná práce na tabletu, kde máme mnoho věcí již připravených. Teď zavádíme elektronické avízo, které posíláme do nemocnice – tento model teprve zkoušíme. Nejpozději příští rok k nám dorazí nový server, kterým propojíme svou dokumentaci s nemocniční.

Rád bych do budoucna zavedl i obrazový přenos. Ten by měl být přenášen nejdříve do operačního střediska, pak možná do samotných nemocnic. Ideální stav by byl pohled samotného záchranáře či lékaře. Takto by na klinice věděli, koho a s jakým typem zranění jim vezeme. Ale to je hudba  vzdálenější budoucnosti.

Ideální stav neexistuje. Co byste zlepšil na fungování pražské záchranky?

Komunikaci. Cítím rezervy v tom, jak doputuje rozhodnutí v rámci nejvyššího vedení naší organizace k zaměstnancům. Aby se informace cestou nezdeformovala, aby byla správně pochopena a aby nám přišla i adekvátní zpětná vazba.

Vůči pacientům máme rezervy v etice. Nikoliv medicinské rezervy, to ne, ale v komunikaci určitě ano. Ne moc, ale přichází občas na jednání stížnosti. Situace jsou vypjaté, lidé se cítí ohroženi a tak není divu, že z pohledu například příbuzných postižené osoby nemusí být vnímán náš přístup zcela bez chyb. V tísni padne rychle slovně něco, co už nelze vzít zpátky.

Snažíme se na tom pracovat a výsledkem bude psychosociálně intervenční služba pro pozůstalé či pro lidi, kteří zůstali na místě neštěstí. Takoví lidé se necítí dobře a je jim potřeba pomoci. Interventy již máme vyškolené a opět budeme spolupracovat s městskou policií, která je bude na místo dovážet a starat se o jejich bezpečnost.

Problém zneužívání linky 155 je poměrně známý. Děje se to i u ostatních krizových čísel. Kdyby teď proti Vám seděl člověk, který sto padesát pětku vědomě zneužil, co byste mu řekl?  

Vulgární být nemohu a ani být nechci. Pokusil bych se mu vysvětlit, že máme omezený počet operátů, kteří hovory přijímají. Může se stát, že jeho hovor zablokoval člověka, který měl vážné zdravotní problémy a měl na zavolání jen jeden pokus – poté například zkolaboval. S tím pak bude muset žít.

V rámci záchrany života je rozhodující čas. Nemůžete být všude okamžitě a tak podstatnou roli hraje laická první pomoc např. resuscitace. Zlepšuje se povědomí a dovednosti lidí v této oblasti?

Velmi. Od chvíle, kdy byla nastavena pomoc po telefonu našich operátorek a kdy i auta městské policie či policie státní mají defibrilátory, tak se zdravotní pomoc postiženým výrazně zlepšila. Díky technologii GPS si svá auta navzájem vidíme a můžeme tak poslat na místo nejen svůj vůz, svoji výjezdovou skupinu, ale i vozidlo městské policie, které je mnohem blíže než to naše a neustále se v metropoli pohybuje.

Velký průlom u laické pomoci nastal tehdy, když se při záchraně dospělých přestalo dýchat z úst do úst. Tím padla určitá psychologická zábrana a mnoho lidí již nemá problém začít s okamžitou resuscitací. Zástavu krvácení lidem pomocí nějakého opasku či kravaty snadno poradíme po telefonu a ostatně i stlačování hrudníku vysvětlíte lehce. Důležité je udržení alespoň minimálního krevního oběhu. Dokonce to došlo tak daleko, že máme 80% zahájení resuscitace před naším příjezdem, celosvětový průměr je 20%. To je naprosto skvělé číslo, které neustále roste.

Děkuji za rozhovor.