Nová ředitelka trojské divočiny

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: neděle 31. květen 2026 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

V naší metropoli existuje místo, které zná snad úplně každý, každý ho alespoň jednou v životě navštívil a jeho sláva hvězd se dotýká. Ne, nejedná se o pivnici U Zlatého tygra, vy alkoholici. Mluvím o pražské zoologické zahradě. Je to místo, které každý rok navštíví téměř jeden a půl milionu zvědavých turistů. Kousek divočiny, který obývá více než 6 000 zvířat z celého světa. Česká hrdost pyšně zářící na předních příčkách světových žebříčků hodnotících podobná zařízení. Z těchto a mnoha dalších důvodů je zoo silně mediálně pokryta a každý nově odchovaný luskoun či tučňák zaplní sociální sítě jako pravá, nefalšovaná, hollywoodská hvězda. Jinak tomu tedy logicky nemohlo být ani v případě změny ve vedení. Před pár měsíci rezignoval dosavadní ředitel Miroslav Bobek a na jeho místo nastoupila paní Lenka Poliaková. Po odeznění mediální bouře, která mířila spíše na pana Bobka, se novináři obrátili směrem k nové sympatické ředitelce a jejím plánům s pražskou výkladní skříní. Každý chtěl vyjádření, fotečku či rozhovor a my měli štěstí, že se nám tolik žádané audience dostalo. Přejeme příjemné čtení.

Brána do divočiny pod trojskými vinicemi
Když dnes procházíte moderními pavilony pražské zoologické zahrady, obdivujete gaviály v pavilonu Čambal, doplňujete energii u jednoho ze stánků nebo sledujete rodinku goril v Rezervaci Dja, jen těžko si představíte, jak dlouhá a trnitá cesta k dnešní podobě zoo vedla. První vážné úvahy se v tisku objevily už v roce 1881 u příležitosti sňatku korunního prince Rudolfa a princezny Štěpánky. Rudolf měl ke zvířatům a především ptákům velmi blízko, a tak byly úvahy o zoo spíše o projevu loajality k monarchii než o skutečném záměru. Semínko však bylo zaseto. Skutečný impuls přišel až s hrabětem Quido Riedelem, který v roce 1891 věnoval městu pozemek v Troji. Jenže Praha, jak už to bývá, nespěchala a následovaly desítky let diskusí, hádek o lokalitu a nekonečné hledání financí. Dvorecký most by mohl vyprávět. Skutečný zlom přišel až s postavou středoškolského profesora Jiřího Jandy. Jednalo se o muže s buldočí povahou, který nebyl jen teoretikem, ale také milovníkem zvířat. V roce 1923 byl jmenován vládním komisařem pro přípravu zoo, pustil se do díla, a o osm let později se stal prvním ředitelem čerstvě otevřeného areálu.
28. září 1931
V den, kdy se brány areálu poprvé otevřely veřejnosti, to vypadalo spíše jako na staveništi. Mnoho plotů, výběhů i samotné infrastruktury bylo v provizorním módu, který by při dnešních standardech jen těžko obstál. Přesto dovnitř lidé proudili s nadšením. Prvním zvířetem, které návštěvníci mohli spatřit, byla lvice Šárka, kterou profesor Janda původně choval doma na zahradě a do zoo ji prostě „přestěhoval“. K Šárce se brzy přidala vlčice Lotta a první kůň Převalského, přičemž právě tito koně se později stali symbolem a celosvětovou chloubou pražské zahrady. Druhá světová válka pak byla pro zoo kritickým obdobím plným nedostatku krmiva, uhlí na vytápění pavilonů a neustálého strachu z náletů. Přesto se personálu podařilo udržet většinu zvířat naživu. V 60. a 70. letech se začal měnit pohled na to, jak by měla moderní zoo vypadat. Mříže nahrazovaly příkopy a přibylo mnoho nových objektů. Pražané si jistě pamatují na slonici Gulab, která do Prahy dorazila v roce 1966 a stala se miláčkem celé generace dětí. Co se nepovedlo dělostřeleckým granátům, dokonala v srpnu 2002 největší povodeň v moderních dějinách. Spodní část areálu zmizela pod metry kalné Vltavy. Evakuace zvířat probíhala v extrémních podmínkách, přičemž nezapomenutelným „hrdinou“ se stal lachtan Gaston, kterého voda odnesla až do Německa. Celkem zoo přišla o více než 100 zvířat, včetně slona Kadíry či gorilího samce Ponga. Byla to katastrofa, ale povodeň paradoxně nastartovala nevídanou vlnu solidarity a následnou totální rekonstrukci pod vedením tehdejšího ředitele Petra Fejka. Díky tomu se zoo zrodila z bahna do éry moderních expozic simulujících přirozené prostředí.
Dnes, pod vedením Lenky Poliakové, patří Zoo Praha mezi nejlepší zoologické zahrady na světě, což potvrzují nejen žebříčky cestovatelských portálů, ale i prestižní odborná hodnocení. Vedení přitom neusíná na vavřínech a chystá další ambiciózní projekty, jako je expozice Arktida pro lední medvědy. Příběh pražské zoo je zkrátka příběhem o lásce k přírodě a lidské obětavosti. Od lvice Šárky v dřevěné boudě urazila zoo neuvěřitelný kus cesty, na který může být náležitě hrdá. A teď už slíbený rozhovor.

Můžete se čtenářům na úvod představit?
Jmenuji se Lenka Poliaková, je mi 41 let. Mám jednoho manžela, dvě děti a dvě kočky. Narodila jsem se v Praze, kde s rodinou žiji. Vystudovala jsem wildlife management na České zemědělské univerzitě a také mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické. Mám ráda čísla, jsem povahou analytik; dá se říct, že až technokrat. Ráda běhám, lezu po skalách, hrabu se v záhoně a už v mládí jsem si zamilovala Afriku. Kdysi jsem pracovala v Zoo Praha, pak jsem se přes deset let věnovala zdravotnictví a nyní mám tu čest a štěstí, že jsem se mohla do pražské zoo zase vrátit.

Jaké si dáváte cíle?
Velkou část svých plánů se Zoo Praha jsem popsala v koncepci rozvoje, kterou jsem předkládala výběrové komisi a díky níž jsem mimo jiné zvítězila. Chtěla bych se zaměřit na posílení spolupráce Zoo Praha s ostatními zoologickými zahradami a univerzitami, které považuji za naše přirozené partnery. Chtěla bych, aby pro své návštěvníky byla zoo inspirací a příkladem k ochraně přírody doma i ve světě. Mým velkým cílem pak je zapojit zaměstnance a společně přeměnit Zoo Praha ve funkční, profesionální a respektující instituci. Na rozdíl od návštěvníků či chovaných zvířat byli zaměstnanci řadu let spíše přehlíženi. Firemní kultura v Zoo Praha není vůbec dobrá, a nás všechny v zoo čeká společný úkol toto napravit.


Pražská zoo je jedna z nejlepších na světě. Co myslíte, že jí chybí k tomu, aby byla úplně nejlepší?
Zoo Praha funguje velmi dobře navenek. Má krásné expozice, udržovaný areál, úžasnou a smysluplnou skladbu zvířecích druhů, podílí se na celé řadě ochranářských aktivit a řadu záchranných projektů sama organizuje. Je také velmi silná v komunikaci s veřejností a prostřednictvím tradičních i sociálních médií. Co jí chybí, je jednotná vize. V zahradě pracuje celá řada nadšených a kompetentních lidí, ale zoo nefunguje jako celek. Sjednotit tyto, řekněme „nohy“ zoologické zahrady, tak, aby kráčely stejným směrem, to považuji za klíčové a vnímám to za jeden ze svých úkolů. Aby každý nejen věděl, co dělá, ale také proč to dělá a rovněž co a proč dělá jeho nebo její kolega.

Máte nějaké své nejoblíbenější zvíře?
Tuto otázku už jsem dostala několikrát a v příštích letech se ji asi nezbavím, pravda? (smích) Mám ráda všechna zvířata a hloubka mého vztahu k tomu kterému zvířeti je dána především hloubkou mého porozumění a znalostí o něm. A to platí jak u zvířat charismatických jako jsou třeba sloni, tak i u těch zdánlivě nevýrazných, jako je třeba užovka. Srdcové zvíře, které je nádherné samo o sobě, ale zejména pak svým příběhem, je kůň Převalského. Pro Zoo Praha hodně znamená, stejně tak obráceně má Zoo Praha velkou stopu v příběhu tohoto ještě nedávno málem vyhubeného druhu. Je důležitý i pro mě osobně, protože když jsem v roce 2011 do zoo nastoupila poprvé, měla jsem na starost právě projekt jeho návratu do volné přírody Mongolska.

Máte vysněné zvíře, které byste ráda měla v expozici?
Úkolem skladby chovaných druhů zvířat jsou pověřeni kurátoři. Ti vědí, proč je nějaké zvíře dobré mít či nemít, například s ohledem na chovné programy evropského či celosvětového měřítka. Výběr zvířat tedy nechávám zejména na nich. Přiznám se, že myšlenku na jeden živočišný druh nosím v hlavě, ale ještě si ji nechám pro sebe, dokud trochu neuzraje.

Jaké zvíře je podle vás nejvíc podceňované?
Zvířata žijící po našem boku v české krajině. Pro mě budou například vždy fascinující čeští ptáci, protože je pro mě celoživotní výzvou se v nich vyznat – poznat je podle barvy peří, způsobu letu nebo hlasu. Podceňovaní jsou proto, že je považujeme za obyčejné, ale to je podle mého soudu poněkud omezený pohled. Pozornost si zaslouží všechna zvířata a zejména ta, se kterými chtě nechtě sdílíme prostor. Čím více se o nich dozvíme, tím lépe s nimi můžeme koexistovat.

Co byste řekla lidem, kteří kritizují chov v zoologických zahradách?
Předně chci říct, že těch lidí není moc. Většina lidí chápe, jaký je smysl moderních zoologických zahrad. Ty fungují jako rezervoáry živočišných druhů, chrání populace a genofondy zvířat, která z všelijakých důvodů o svůj prostor ve volné přírodě přišla nebo přichází. Zoologické zahrady uchovávají živočišné druhy a v ideálním případě také podporují ochranu biodiverzity v místě přirozeného výskytu těchto zvířat, ať už reintrodukcí, rekonstrukcí biotopů, vzděláváním apod. Důležitý je také výzkum, protože v zoo máme přístup k fantastickým poznatkům, z nichž některé by bylo nemožné získat studiem zvířat ve volnosti. Bez jejich znalosti bychom zas zvířatům nemohli úspěšně a systematicky pomáhat. A v neposlední řadě zoo vzdělávají veřejnost a zprostředkovávají jí zážitky a poznání, o jaké by jinak byla ochuzena. Protože, přiznejme si, kdo z nás by viděl na vlastní oči například žirafu, pokud by ji nemohl spatřit v některé zoo?

S jakými nejčastějšími mýty se setkáváte?
Myslím, že panují trochu mýty o tom, v čem spočívá práce v zoo. A to jak moje práce, coby ředitelky, tak práce např. chovatelů. Řada lidí má takovou naivně romantickou představu, že náplní naší práce je zábavný kontakt se zvířaty. Ale práce chovatelů je přitom poměrně náročná péče o expozici, příprava a distribuce krmení, úklid atd. A já zase naopak velmi často sedím v kanceláři, mluvím s lidmi, píšu e-maily a nejužší kontakt se zvířetem představuje příležitostná sýkorka, která sedne na zábradlí za oknem.

Jaké jsou další plány rozvoje zahrady?
Těch plánů je pochopitelně spousta. Nyní je prioritou dokončit stavbu expozičního celku Arktida pro lední medvědy a tuleně. Do budoucna chceme například zrekonstruovat výběh tygrů ussurijských nebo pokračovat v přestavbě plání v horní části zahrady, kam by se v budoucnu měli vrátit nosorožci. Chceme se také zaměřit na lepší management vody a energií v areálu.

Můžete blíže popsat projekt Arktida? Na co se můžeme těšit?
Arktidu stavíme zejména proto, abychom mohli v Praze udržet chov medvědů ledních a navázat na sérii úspěšných odchovů mláďat. Situace tohoto druhu ve volné přírodě není nijak nadějná a pražská Arktida by měla medvědům poskytnout špičkové životní podmínky, rozměrné výběhy, bazény, klidné zázemí vhodné pro porod i odchov medvíďat a mnoho dalšího. Svůj domov naleznou v Arktidě také tuleni obecní. Pro návštěvníky chystáme řadu zábavně-vzdělávacích interaktivních prvků, restauraci, pohled na medvědy z podvodní jeskyně a mnoho dalšího.
Ve světě jsou velmi oblíbená akvária. Myslíte, že někdy uvidíme v Praze „Pavilon žraloků“? 
Zoo Praha s výstavbou velkého slanovodního akvária, které máte pravděpodobně na mysli, nepočítá, a to ani v generelu, tedy v plánu dlouhodobého rozvoje. Rozměrná mořská akvária nejsou ve středoevropském vnitrozemském prostoru něco, na co bychom se chtěli soustředit.

Co by lidi nejvíce překvapilo, kdyby nahlédli do zákulisí fungování zoo?
Kolorit jejích zaměstnanců. Jsou stejně pestří a zajímaví jako živočišné druhy, o které se zoo stará. A také jak náročná a svědomitost vyžadující práce to je.

Jak spolupracujete s Městskou policií Praha?
Spolupráce s Městskou policií Praha je již dlouholetá, každoročně pořádáme 1. června Den dětí s městskou policí. Ten den vystupuje přímo v zoo policejní kapela, děti si mohou vyzkoušet různé aktivity od dopravní školičky a chůze na chůdách přes soutěže, bojovky až po skákací hrad. Je to také hezký způsob, jak se dozvědí o vaší práci. Koneckonců i pražští strážníci mají co do činění s volně žijícími zvířaty a jejich ochranou. To nás spojuje.

Moc děkuji za váš čas a přeji mnoho úspěchů do budoucna.

 

Zobrazení: 229