Všichni máme jeden cíl a jednu myšlenku – pomoct postiženým

Znáte seriál Netflixu Papírový dům? Pokud ano, tak znáte postavu Profesora. Pokud ne, tak doporučuji se na něj podívat, protože opravdu stojí za to. Profesor je ten, kdo vše plánuje. Plánuje loupeže v Národní tiskárně cenin, stejně tak i ve španělské Národní bance. Je to on, kdo dokáže promyslet sebemenší detail tak, aby i ten nejneuskutečnitelnější plán vyšel. Vše se může zdát naprosto ztracené, ale pak vyjde na světlo detail, který vše změní a otočí vzhůru nohama. S policií komunikuje přes telefon a zpočátku nikdo nezná jeho identitu.

S jedním skutečným Profesorem jsem měl tu čest nedávno „hovořit“. Uvozovky jsou opravdu na místě, protože jsem jen napsal otázky a čekal na odpovědi, které přišly v souboru mp3. Tento Profesor ovšem neplánuje žádné loupeže, ale koordinuje záchranné práce v rámci týmu USAR – plk. Petr Vodička. A tak jako v seriálu Papírový dům záleželo na Profesorovi, tak zde, v realitě, záleží právě na něm, jak budou záchranné práce probíhat a zda bude vše fungovat tak, jak má. A pokud vás napadá otázka, proč jsem se s panem Vodičkou nesetkal osobně, tak důvod byl prostý – byl opět na zásahu mimo republiku, přesněji v Řecku, kde byly a jsou rozsáhlé lesní požáry, tak typické pro poslední roky v Evropě. Tímto mu děkuji za čas, který mi věnoval a já doufám, že vás jeho odpovědi zaujmou.

Když přišla žádost Venezuely o mezinárodní pomoc, co se z pohledu velitele odehrávalo během prvních hodin? Kdo rozhodoval o složení odřadu a co všechno bylo nutné prověřit, než mohl být tým připraven k odletu?

Během prvních hodin management týmu, kolegové z generálního ředitelství i nejvyšší management Hasičského záchranného sboru České republiky zjišťují aktuální informace. Samozřejmě jde především o informace přímo z postižené země, které se týkají nejen rozsahu události, ale také stavu žádosti o mezinárodní pomoc.

Jednotlivé státy postupují různými způsoby. Některé se v první fázi takové katastrofy snaží využít všechny místní zdroje. Poté mohou využít zdroje například na bilaterální úrovni nebo v rámci sdružení okolních zemí, případně požádají o mezinárodní pomoc.

V tomto případě došlo nejdřív na mobilizaci národních zdrojů, poté byly požádány o pomoc záchranné týmy z Latinské Ameriky a ze Spojených států a teprve v další fázi odešla žádost do zemí celého světa, které mohly poskytnout záchranné týmy.

Ve chvíli, kdy je zřejmé, že si událost vyžádá rozsáhlé nasazení mezinárodních týmů a že je velmi pravděpodobné, že by mohl být nasazen i náš tým, rozbíhá se souběžně několik činností. První je nepřetržité monitorování situace a zjišťování nejnovějších informací.

Management HZS České republiky přímo komunikuje s Ministerstvem vnitra, Ministerstvem zahraničních věcí, případně s Ministerstvem obrany. Operační střediska si předávají informace. Pracovní skupiny na generálním ředitelství připravují potřebné administrativní podklady a zejména zjišťují možnosti dopravy.

Možnost dopravy závisí také na tom, zda je aktivován takzvaný mechanismus Evropské unie, který slouží k podpoře týmů vyrážejících na místo, například i tím, že hradí 75 % přepravy. To je velmi důležité, protože samotná Evropská unie jako organizace nedisponuje přepravními kapacitami, ale je schopna zaplatit 75 % nákladů. Jestliže má tým svého leteckého přepravce, je možné tyto prostředky využít na leteckou přepravu. Evropská unie má navíc svého kontraktora, který zajišťuje letadla nezávisle na jednotlivých zemích a nabízí i tuto možnost.

Samozřejmě se připravuje i každý člen osobně – chystá si zavazadlo a osobní vybavení. Týlaři, kteří odvádějí ohromnou práci, provádějí poslední kontrolu vybavení a stanovují, jaká varianta se využije: zda takzvaná lehká, tedy jen běžné stany, nebo těžká, kdy jsou stany nafukovací a stabilní, případně určitá mezivarianta, kdy se část stanů vezme stabilních a část lehkých, což bývá výhodné.

Provádí se poslední kontrola dokladů – zda mají všichni platné pasy s dostatečnou dobu platnosti a potřebné očkování. Každý z nás má sadu očkování. Pro tuto misi bylo vyžadováno nebo doporučeno pouze jediné, a to očkování proti žluté zimnici. Nic jiného hostitelská strana nepožadovala.

Členové USAR týmu byli podle vašich slov připraveni dříve než odpovídající letecká přeprava. Proč je tak obtížné zajistit letadlo schopné přepravit současně desítky záchranářů, psy a veškeré technické i logistické vybavení?

Obecně má Evropa nedostatek přepravních kapacit. Přepravní kapacity z civilního sektoru jsou omezené tím, že letadla obvykle nemají dostatečnou kapacitu a dostatečný dolet. V České republice žádný z přepravců nemá letadlo, kterým by byl schopen těžký tým na tak velkou vzdálenost přepravit. Přece jen jde o 70 lidí, více než 16 tun vybavení a extrémní vzdálenost.

V některých případech jsme využívali leteckou společnost, která nám poskytla dvě pasažérská letadla, a přepravovali jsme se napůl. V tomto okamžiku, na vrcholu letní sezony, ale tato letadla nebyla k dispozici. Obrátili jsme se i na firmy, které tyto služby poskytují. Byly schopny poskytnout obdobné letadlo, jakým jsme letěli, tedy Airbus A330. Nebyly však schopny zajistit povolení k přistání na letišti ve Venezuele, což byl zásadní problém, který nás při odletu zdržel.

Při přestupu na Curaçau se český odřad kvůli kapacitě návazného letadla musel rozdělit. Jak jste rozhodovali, kteří členové budou pokračovat do Venezuely okamžitě a kteří zůstanou na ostrově?

V podstatě to navazuje na předchozí. Využili jsme letoun ze systému NATO, Airbus A330, který rovněž nezískal povolení k přistání na letišti Simona Bolívara, ale převezl nás na Curaçao. Odtud jsme pokračovali navazujícím letem letadlem Airbus A400M německé armády, které už na tomto letišti přistát mohlo.

Bohužel se při přestupu zjistilo, že kapacita navazujícího letadla je nedostatečná, a 19 lidí muselo zůstat na ostrově. Museli jsme proto zajistit jejich následnou přepravu. Byli jsme opravdu v časovém tlaku – měli jsme zhruba půl hodiny na přeložení veškerého vybavení do navazujícího letadla a pokračování v cestě.

Rozhodl jsem proto, že na místě zůstane vždy druhé družstvo každého segmentu. Zůstala tam dvě kompletní družstva plus styčný důstojník. Tito záchranáři byli následně přepraveni vládním letadlem Slovenské republiky. Jeden z úplně základních principů pro mě byl, aby tam nezůstal žádný kynolog, protože kynology a psy jsme na místě určitě potřebovali.

Dokázala první část týmu po rozdělení plnit všechny základní úkoly, nebo jí některé odbornosti chyběly? Jak se v podobné situaci upravuje organizace práce a systém směn?

Žádné odbornosti nám nechyběly. Tím, že jsme tam nechali celá družstva, mělo vždy první družstvo z každého segmentu k dispozici všechny specializace, které jsou nutné pro záchranné práce. Bohužel tím ale došlo k tomu, že kapacita našeho týmu byla poloviční.

Za běžné situace je těžký tým schopen operovat nezávisle na dvou místech 24 hodin denně. Po této redukci jsme byli schopni působit na jednom místě 24 hodin denně při vzájemném střídání směn.

Každá hodina zpoždění může při pátrání po zavalených lidech rozhodovat. Jak výrazně přepravní komplikace ovlivnily vaše operační možnosti a jaké systémové poučení by si z nich měla odnést Česká republika nebo evropské záchranné mechanismy?

Bohužel došlo k časové prodlevě do našeho odletu a tím i k tomu, že jsme měli méně možností a méně příležitostí provádět záchranné práce. Navíc šance na přežití v sutinách s každou hodinou klesá.

V České republice takové transportní možnosti nejsou. Nicméně v nedávné době došlo k akvizici a příletu prvního letadla Embraer C-390 Millennium, které má již dostatečnou nosnost a dostatečný dolet, aby bylo schopno přepravit polovinu týmu, tedy minimálně takzvaný střední tým.

Předpokládám, že v nejbližší době dojde k navázání přímých kontaktů s armádou, abychom si dokázali vyjasnit možnosti a potenciál těchto letadel pro další mise. Pokud jde o Evropu a Evropskou unii, ta sama vlastní kapacity nemá, ale jednotlivé státy výrazně podporuje finančním grantem na přepravu na místo mimořádné události.

Po příjezdu jste během noci vybudovali vlastní základnu a už ráno vyslali první skupinu do terénu. Jak velitel pozná, že je tým po dlouhé cestě skutečně připraven zahájit zásah a že snaha neztrácet čas nezačíná ohrožovat jeho členy?

Jednou z dovedností našich členů, vzhledem k jejich zkušenostem, je i to, že umějí odpočívat. Během dlouhého letu, případně i během pozemních přesunů se snaží co nejvíce odpočívat, aby po výstavbě základny mohli být okamžitě nasazeni.

My jsme měli ještě tu výhodu, že se nám podařilo základnu dostavět v noci a první nasazení bylo plánováno až za denního světla. Bylo tedy ještě několik hodin na poslední odpočinek.

Většina našich členů jsou zkušení záchranáři, kteří vědí, jak důležitý je odpočinek. Umějí si odpočinout v jakékoli situaci a na různých místech. Odpočinek záchranářů je pro nás potřebný, protože eliminuje možnost zranění nebo pochybení v důsledku únavy.

Český odřad tvořili hasiči, kynologové, statici, zdravotníci, logistici, dronoví specialisté, armádní lékaři, policejní tlumočnice i kynolog Městské policie Praha. Co je potřeba udělat, aby lidé z různých organizací fungovali v zahraničí jako jeden sehraný tým?

Všichni členové týmu jsou zvyklí pracovat týmově. Jak hasiči, tak policisté, vojáci i kynologové jsou schopni týmové práce. K tomu, aby celý tým fungoval jednotně, slouží nejen jejich zkušenosti a dovednosti, ale i společná cvičení, při nichž tyto návyky neustále prohlubujeme.

Důležité je, že všichni členové jsou týmoví hráči. Nikdo tam není sólista. Tým se semkne velice rychle, protože všichni máme jeden cíl a jednu myšlenku – pomoct postiženým.

Jak byla nastavena velitelská a informační struktura českého odřadu? Která rozhodnutí jste přijímal osobně a která jste delegoval na vedoucí jednotlivých odborných skupin?

Samozřejmě jsme organizovaný sbor a i náš tým má svou hierarchii. Každý z velitelů i každý člen má svou odpovědnost a rozhoduje se v rámci své rozhodovací pravomoci. Některá rozhodnutí, například o tom, kdo zůstane na Curaçau, jsem musel učinit sám.

Některá rozhodnutí děláme společně, tedy se zástupcem, případně se styčnými důstojníky. A je samozřejmě spousta rozhodnutí, která musí učinit jednotliví funkcionáři – logistici nebo velitelé družstev. Ti na místě nasazení prostě rozhodují.

Z velitelského stanu za ně rozhodovat nemůžu, protože přesně neznám situaci na místě nasazení. Můžu rozhodovat o tom, o čem mám detailní informace. Lidem, se kterými jezdím, ale naprosto důvěřuji a v jejich rozhodnutí je podpořím.

Kdo českému týmu přiděloval jednotlivé sektory a objekty k prohledání? Jak probíhala koordinace mezi venezuelskými úřady, místními záchranáři, armádou, evropskými mechanismy a zahraničními USAR týmy?

Mezi venezuelskými úřady a mezinárodními týmy, které působí pod Organizací spojených národů a její poradní skupinou INSARAG pro vyprošťování osob ze zřícených budov, jsou nastavena jasná pravidla. Máme k dispozici koordinační centrum pro USAR týmy, které přímo spolupracuje s místním velením. V jednotlivých sektorech jsou malá koordinační centra a od nich přijímáme informace a úkoly; naopak jim předáváme informace o probíhajících pracích.

Bohužel v tomto případě bylo kromě 50 takto organizovaných mezinárodních týmů na místě také velké množství místních týmů a týmů z Latinské Ameriky, které tento systém koordinace neznají a vůbec se ho neúčastní.

Stávalo se proto, že byl tým vyslán na určité místo a tam už pracoval jiný tým, takže se musel přesunout jinam. Nakonec to skončilo tak, že si každý tým hledal své uplatnění, protože koordinace nebyla úplně akceschopná.

Záchranáři dostávali také podněty přímo od lidí, kteří věřili, že se jejich blízcí nacházejí pod troskami. Jak se takové informace ověřují a podle jakých kritérií se rozhoduje, kterému místu bude věnována přednost?

Dostávali jsme podněty od místních – žádosti o prověření. Jakmile bylo z provozních důvodů možné uvolnit průzkumnou skupinu, vyslali jsme ji už během práce na dané budově, aby oznámení od místních občanů prověřila.

Je to i proto, že mnohdy lidé skutečně věří, že slyší své příbuzné. Nemusí to být vždy pravda, může jít o to, že přání je otcem myšlenky, ale žádnou z těchto žádostí jsme nepodcenili a vždy jsme se snažili obyvatelům pomoci.

V oblasti současně pracovaly stovky zahraničních specialistů, místní jednotky i těžká technika venezuelské armády. Jak jste bránili tomu, aby se práce jednotlivých týmů překrývala nebo aby rychlé odklízení sutin ohrozilo možné přeživší?

Skutečně se stávalo, že jsme někdy přijeli na místo, kde už pracovala jiná jednotka, případně byla budova označena mezinárodním značením, že tam jiná jednotka pracovala.

Po výsledcích prvních dnů nás koordinační centrum požádalo, abychom provedli kompletní prohlídku a průzkum ve všech objektech, zejména se zaměřením na to, zda se tam ještě nacházejí živí lidé. Pokud ano, byly by tam okamžitě nasazeny záchranné týmy. Pokud se tam nacházeli pouze mrtví, tyto informace jsme předali koordinačnímu centru pro potřeby armády, která prováděla rozebírání objektů. A pokud se tam nenacházel nikdo, ani živý, ani mrtvý, objekty jsme označily jako prázdné. Mnohdy šlo o drobně poškozené nebo malé objekty, z nichž se dalo bezpečně uniknout.

Jedním z důvodů bylo, aby při pracích s těžkou technikou nebyli případní živí lidé ohroženi. Druhým bylo, že armáda a místní chtěli trosky co nejdříve odstranit a mrtvé pohřbít, nejen z morálních a náboženských důvodů, ale také ze zdravotních a hygienických, protože v tamním teple už mohlo hrozit šíření epidemií.

Jak probíhalo bezpečnostní posouzení poškozených budov před vstupem záchranářů? Jakou roli měli statici, drony, senzory sledující pohyb konstrukcí a předem stanovené únikové trasy?

Bezpečnostní posouzení poškozených budov nám v první řadě provádějí naši statici, které máme dva. Také velitelé a další záchranáři jsou natolik zkušení, aby nebezpečí dokázali rozpoznat. Využívali jsme i technické prostředky, například drony, které prováděly kontrolu a průzkum v místech, kam jsme se nedostali.

Drony sloužily jak k vyhledávání živých, tak ke kontrole stavebních konstrukcí. Při práci jsme měli nasazeny také senzory, které sledují pohyby konstrukcí. U každého objektu je limitovaný přístup – vstup a výstup je řízený. Současně musí být vždy určeny nejen únikové cesty, ale i místo, kde se tým v případě nebezpečí shromáždí

Setkal jste se se situací, kdy jste musel práci přerušit nebo zakázat, přestože rodiny pohřešovaných či místní představitelé žádali její pokračování? Jak velitel zvládá rozhodnutí, při kterém proti sobě stojí naděje na záchranu a bezpečnost vlastních lidí?

Při tomto nasazení jsme se nikdy nesetkali s tím, že bychom měli problém s přerušením činnosti nebo že by se rodiny postižených, příbuzní či známí snažili agresivně dostat na místo zásahu. Velmi důležité pro ně bylo i konstatování, že jsou skutečně všichni mrtví, označení jejich polohy a případně pomoc s vyproštěním jejich blízkých.

Nikdy jsme se nesetkali s problémy ze strany místních obyvatel.

Zásah komplikovaly tropické teploty, vysoká vlhkost, prašnost i ostré a nestabilní sutiny. Jak jste nastavovali délku pracovních cyklů, odpočinek, zdravotní dohled a ochranu záchranářských psů před přetížením nebo zraněním?

Délka pracovního cyklu závisí na zatížení záchranářů i na tom, jak intenzivně se na místě nasazení pracuje, takže je pro nás trochu variabilní. Pohybuje se, řekněme, od minimálně šesti hodin po standardních osm hodin. Ale v okamžiku, kdy jsme měli indicie, že by bylo možné nalézt živého člověka, tak upřímně řečeno záchranáře ze sutin po osmi hodinách nedostanete. Chtějí tam zůstat až do vyproštění osoby, nebo bohužel do zklamání, že se možnost nálezu nepotvrdila.

Je úkolem velitelů a lékařů sledovat tým, aby nedocházelo k přetížení, aby byl zachován pitný režim, aby si mohli záchranáři trochu odpočinout i na místě zásahu a mohli dál pokračovat.

Pokud jde o záchranářské psy, je to prioritní úkol kynologů. Ti se v tomto případě musejí starat nejen o své zdraví, ale i o zdraví psů, a to nejen fyzické, ale i psychické. Patří k tomu odpočinková procházka, pravidelné doplňování tekutin, aby se psi napili, najedli a vyvenčili, a také snaha najít jim klidné místo ve stínu, kde si mohou odpočinout. Když se najde kousek trávy, je to pro psy vždy lepší než je držet na asfaltu.

Kdybyste měl po návratu označit tři nejdůležitější zkušenosti z venezuelské mise, které by se měly promítnout do dalšího výcviku a přípravy českého USAR týmu, které by to byly?

Nechci říkat, že všechno už tady bylo. Jsou to situace, se kterými se běžně setkáváme. U předchozích mezinárodních nasazení byly některé věci jednodušší, jiné složitější, ale samozřejmě vždycky máme takové tři oblasti.

Zaprvé více spolupracovat, například s armádou. Od armády jsme dostali k dispozici palety zhruba 2 × 2,5 metru, na které se teprve naše vybavení vyskládalo. Nebyli jsme na to úplně připraveni, protože tento způsob jsme použili poprvé. Pokud tedy budeme pracovat a cvičit nakládání do nových letadel Embraer, která tyto palety používají, připravíme si i nakládací plán právě pro ně.

Při cvičeních samozřejmě neustále prohlubujeme spolupráci s kynology a lékaři. Jsou to tedy spíš věci, které promítneme do našich standardních výcviků. Portfolio těchto výcviků se nám trochu rozšíří, například právě o práci s paletami.

V tomto případě se rozšířilo i o využití lékařů Armády České republiky a samozřejmě o překladatelku. I tyto věci musíme do našich plánů zahrnout. Například jsme zjistili, že nemáme žádného španělsky mluvícího člena týmu, takže se pokusíme ve vlastních řadách nějakého španělsky mluvícího člena vyhledat. Přece jen španělsky mluvící část světa je velmi významná.

Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí jak v osobním, tak profesním životě.

• Následující