Od Mexika do Kanady... part No.2
V lednovém čísle našeho časopisu jsme si povídali s kolegyní Terezou Ošmykovou, strážnicí z Prahy 4, o cestě, na kterou se dlouho připravovala a několik měsíců na ní pak strávila. Byla to cesta z jihu Spojených států na sever. Cesta zvaná „Pacific Crest Trail“ neboli Pacifická hřebenovka. Od mexické hranice po Kanadu.
Mexiko, San Diego, Kalifornie, Mohavská poušť, Oregon, Sequoia, Sierra Nevada, Yosemite, Washington, Kanada.
Cesta dlouhá 4.286 kilometrů. Pro představu: pěšky z Prahy do portugalského Lisabonu je to „jen“ 3.300 kilometrů. Vyrazili byste? Troufli byste si?
Vymezená doba na cestu? Pět měsíců, 152 dnů. Zdržíš se? Můžeš. Ale propadne ti letenka, propadne ti vízum, budeš mít trable s imigračními úřady. Takže vstaň a jdi!
To už znají legionáři: „Jdi, nebo zemři!“ Tam se opravdu musí buď jít, nebo umřít.
Všichni jdou. Potkala jsem lidi, kteří měli týden zlomenou ruku, kterou si jen nějak laicky zafixovali. Ale byli několik dnů od nějakého většího města s lékařem. Raději to vydrželi, než aby si volali záchranku nebo šli pár dní k nejbližší ambulanci A i kdyby si tu záchranku chtěli zavolat, stejně neměli signál. Nemáš signál? Do civilizace čtyři pět šest dnů… Mimochodem, signál byl ještě tak v Kalifornii, pak už jen na kopcích. Týden, dva týdny bez signálu, v Česku nemyslitelné. Chceš se podělit o krásy, kolem kterých jdeš... a nemůžeš poslat ani esemesku.
Chodila a šlapala jsi každý den? Teď tady počítám, že jsi musela denně v průměru ujít asi třicet kilometrů.
Ne, nemůžeš chodit každý den, to bys nedal, občas musíš vypustit. Říká se tomu „zerrow days.“ Tyhle dny si vybereš v nějakém městě, kde se u nějakého „Trail Angel“ vyspíš, nakoupíš si, vypereš si ve veřejné prádelně, ležíš a jen koukáš do stropu... I tělo si musí zvykat. Takže ze začátku chodíš kolem třiceti kilometrů, později v Oregonu a Washingtonu už 45–50 kilometrů denně, občas víc. Do padesáti kiláků to ještě šlo. Co bylo nad, to už bolelo. Mimochodem, vy chlapi jste hubli, my ženské si držely svoji váhu!
Nějaké zážitky se zvířaty? Usilovalo ti nějaké o život?
Co stojí za zmínku, tak snad jen pár medvědů černých. Ne, neusilovali mi o život, nejsou nebezpeční. Viděli pražskou strážnici, tak se medvědi lekli jí. (smích) Ale je to o štěstí, musíš být hodně zticha, jinak nemáš šanci. Ta stezka je v podstatě dálnice, projde tam spousta lidí, zvířata už jsou na lidi zvyklá.
Čeho jsem se bála víc, to byli chřestýši. Taková tlustá, dlouhá hadice, plazí se to přes cestu, leží si to přes cestu, pak to zvedne hlavu, je to naštvané a dělá si to proti tobě to svoje ššš šššš ššššš.
Těšil jsi se na bigfoota? Ne, nepotkala jsem.
Kdyby tě nějaký ten chřestýš uštkl, rozprášili by tě kdesi v Sierra Nevada. Kam by pak tvoji blízcí chodili o Dušičkách...?
No, jak jsem se už zmínila, měla jsem setsakra dobré pojištění. Ale jen do tří tisíců metrů nad mořem. Nad tři tisíce už platíš mnohem větší, ale o hodně větší pojištění. Finančně jsem si to už nemohla dovolit. Takže v celé Sierra Nevada jsem se nesměla zranit, celé pohoří je nad tři tisíce metrů. Tři sta mil (cca 490 kilometrů) jdeš ve výšce přes tři tisíce metrů.
Sáhla sis vůbec někdy na dno? Chtěla jsi tu cestu někdy úplně celou vzdát?
Jednou jsem si myslela, že tam umřu. Že tam zůstanu. Že se domů nevrátím. Opravdu, nekecám. Že tam umřu... Doposud se mi o tom špatně vypráví.
Asi 300 mil severně od San Diega. Hora San Jacinto Peak (3.302 metrů, pozn. red), dole poušť, nahoře sníh. Šla jsem sama, přespala nahoře v jakémsi nouzovém přístřešku, pokochala se krásným západem slunce, dolů vyrazila před svítáním. Tak znělo doporučení, aby se s člověkem neutrhl rozměklý sníh. Stejně se se mnou ten sníh utrhl. Utrhlo se to se mnou, ani nevím jak. Najednou jsem letěla.
A letěla jsem osmdesát, možná sto, stopadesát, možná dvě stě metrů prudkým srázem. Letěla jsem nekontrolovatelně po prudkém ledovém srázu mezi kameny, mezi stromy, mezi keři. Zastavila jsem se dole o strom celá omlácená. Letěla jsem po ledovém srázu, v hlavě jen myšlenka, že „teď tady umřu“.
Promítl se ti tvůj život?
Ne, nebyl čas. Na to byl ten let střemhlav příliš rychlý. Hlavou mi jen prolétlo: „To je v prdeli!“ a pak už prázdno. Několik poranění, řezné rány na palci na kost, kapala mi z nich krev, rukavice prodřené, ruce a noha spálené o led a sníh do živého masa. Nějak se vydrápeš... Smůla byla, že se mi vyhrnula nohavice a já si spálila nohu do živého masa. Po tom pádu jsem se koukla na hodinky a říkám si: „Jsem ve 3,200 metrech, musím se ještě skutálet dolů. Protože jestli tady zůstanu, naši se nedoplatí!“ Kdybych tam zůstala, naši by měli smůlu, zaplatili by majlant, kdyby mě chtěli mít doma.
Na ošetření nemáš ani čas, hlavně ani možnost. Když jsem spadla, byla jsem pět dnů od civilizace. A tu civilizaci si nepředstavuj jako u nás.To nejsou ani městečka, spíš vesnice typu Zlámaná Lhota, možná 200–400 obyvatel. Rozhodně tam nenajdeš doktora.
Ještě nějaký ošklivý zážitek?
Na první pohled možná trochu úsměvný, ale v reálu hnusný. Komáři! Na konci trailu přes Sierra Nevada začalo období komárů. Na sobě máš desítky a desítky komárů. Nepomáhá, když jdeš rychle. Komáří peklo, nedovedeš si představit! To se nedá popsat, na jedné ruce vidíš asi třicet čtyřicet komárů, na druhé ruce to samé. Nepomáhá oblečení, koušou tě přes tričko, na nohou to samé. Nemůžeš se pořádně zastavit na jídlo, protože jak si sedneš, máš jich na sobě dvojnásobek trojnásobek. Přicházíš do Yosemitského národního parku a tvojí jedinou starostí je nenechat se sežrat komáry. Nebudeš věřit, ale já si z Yosemite nepamatuji vůbec nic. Oblaka komárů všude kolem tebe. To byla ta nejhorší část trailu. Nedovedeš si představit, nechceš zažít.
Škoda, že máme jen přesně vymezený rozsah. Tohle vyprávění je hodně zajímavé.
Zapomněla jsem na jednu věc. Chci poděkovat všem, kteří mi tu cestu umožnili. Svým blízkým, ale i lidem v zaměstnání, že mi vyšli vstříc.
Zobrazení: 249