Každý den je jen jednou za život
Dnes ráno jste mi doslova zachránili den a já jsem si chtěl najít chvilku na to, abych každému z vás z celého srdce poděkoval. Bez vaší rychlé, kvalifikované a soucitné pomoci by moje matka stále ležela bezvládně na podlaze a já bych byl úplně ztracený. To, co jste udělali, bylo víc než jen práce – bylo to záchranné lano. Od chvíle, kdy jste dorazili, vaše klidné ujištění, rychlé jednání a profesionální péče proměnily paniku v úlevu, strach v bezpečí. Mohu si jen představit, kolika lidem den co den pomáháte, ale doufám, že víte, že to, co jste dnes udělali, znamenalo pro mě a mou rodinu celý svět. Chovali jste se k mé matce s takovou důstojností, vřelostí a lidskostí a já na to nikdy nezapomenu. Děkujeme, že jste tím, kým jste, a děláte to, co děláte – s takovou grácií, empatií a dokonalostí. Jste hrdinové, každý z vás. S upřímnou vděčností Petr K. Taková poděkování potěší, pohladí duši a povzbudí do další, často nelehké, práce. A ti z nás, kteří pomohli zachránit lidský život, si zaslouží úctu a respekt. Rádi je na stránkách našeho časopisu pravidelně připomínáme.
Pod zlatým erbem
Pod zlatým erbem hlavního města Prahy se v pondělí 26. května odehrálo již tradiční stužkování strážníků a zaměstnanců Městské policie hl. m. Prahy. Rovněž tradiční byla účast pražského primátora. Bohuslav Svoboda ve svém úvodním projevu vyzdvihl práci a nasazení strážníků a vyjádřil obdiv nad tím, jak dlouho dokázali tuto záslužnou práci vykonávat a jak je důležitá pro bezpečnost metropole. Ta je ostatně i díky výraznému přispění strážníků považována za nejbezpečnější v Evropě i na světě.
Tak v Praze měšťákům neutíkám …
Na střední škole si Lukáš Doležel nedokázal představit, že by se z malé obce u Olomouce přestěhoval do Prahy. Pak odešel do zahraničí na zkušenou, po návratu vystudoval pedagogickou fakultu a jednoho dne si řekl, že potřebuje změnu místa i práce. Mezi pražské strážníky nastoupil v květnu 2017 a po roce služby na Černém Mostě skončil na Oddělení prevence, kde se snaží přesvědčit školáky a mládež, že sportovat má smysl. On sám bez pohybu nevydrží.
Nikdy není pozdě!
Triatlon. Sport o třech disciplínách. Plavání, jízda na kole, běh. Vražedná kombinace ve vražedně krátkém čase.
Tahle sestava tří sportů vznikla původně na Havaji v roce 1977 pod názvem „Ironman“. Synonymum pro nejtěžší vytrvalostní závody na světě. Jen opravdu železný muž vydrží uplavat téměř čtyři kilometry, vzápětí skočit na kolo a ujet 180 kilometrů, a to všechno završit klasickým dvaačtyřicetikilometrovým maratonem. Všechno nejpozději za šestnáct hodin!
Postupem času vznikly další verze: různé domácí venkovské varianty, triatlon olympijský a triatlon poloviční. V druhém případě opravdu všechno děleno dvěma. Takřka dva kilometry plavání, 90 km jízdy na kole a přes jednadvacet kilometrů běhu. Časový limit pro dokončení je většinou určen do sedmi nebo osmi hodin.
Kdo to může vůbec přežít? Kdo to může vydržet?
Není motýl jako motýl aneb Pes mého života
Když jsme si v prosinci 2017 povídaly o zooterapii, tak se jí Eva Křemenová z OŘ Praha 9 věnovala už 11. rokem. Její psi, kočky, hlodavci, ježci hladili nemocné a hendikepované obrazně po duši a dokázali jim přičarovat úsměvy a pocity radosti. Jorkšírka Denny dokázala neskutečné věci s kvadruplegikem, vzniklo těžko uvěřitelné přátelství … Pak přišel covid a Eva se vrátila ke sportovní kynologii. Se svým téměř osmiletým papillonem Kingem Killianem z Krve Orthosovy stáli během posledních tří let často na stupních vítězů a úspěšně skládají jednu zkoušku za druhou.
Od Mexika do Kanady... part No.2
V lednovém čísle našeho časopisu jsme si povídali s kolegyní Terezou Ošmykovou, strážnicí z Prahy 4, o cestě, na kterou se dlouho připravovala a několik měsíců na ní pak strávila. Byla to cesta z jihu Spojených států na sever. Cesta zvaná „Pacific Crest Trail“ neboli Pacifická hřebenovka. Od mexické hranice po Kanadu.
Mexiko, San Diego, Kalifornie, Mohavská poušť, Oregon, Sequoia, Sierra Nevada, Yosemite, Washington, Kanada.
Cesta dlouhá 4.286 kilometrů. Pro představu: pěšky z Prahy do portugalského Lisabonu je to „jen“ 3.300 kilometrů. Vyrazili byste? Troufli byste si?
Vymezená doba na cestu? Pět měsíců, 152 dnů. Zdržíš se? Můžeš. Ale propadne ti letenka, propadne ti vízum, budeš mít trable s imigračními úřady. Takže vstaň a jdi!
This way and go, go, go! od Mexika do Kanady
Kdo z nás někdy nesnil o překonání všech možných limitů? Kdo z nás aspoň jednou nesnil o tom, že udělá něco, co se naprosto vymyká představám o běžném životě? Udělat něco, co třeba na první pohled postrádá jakýkoliv smysl? Kdo z nás to dokázal? Zvednout se z křesla, vypnout počítač, sbalit věci, hodit batoh na záda, vyrazit za hranice všedních dnů… Hezky se o tom sní, málokdo to dokáže. A čím jsme starší, tím je to horší.
Remembrance Sunday 2024 v uniformě strážníka
Podle § 3 zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, je válečným veteránem občan ČR, který nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů jako příslušník armády konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je ČR členem.
O českých válečných veteránech bylo u nás v 90. letech tzv. ticho po pěšině. První nesmělé pokusy začaly obecné povědomí rozšiřovat až kolem roku 2005. Pak se začal postupně objevovat symbol vlčího máku, a v letošním roce to bylo poosmé, kdy mezi pochodujícími veterány v Londýně byli i naši. Mezi nimi i strážník Martin Havránek, který v Praze 6 pracuje v autohlídce od roku 2003. V roce 1997 se zúčastnil vojenské mise v Bosně, a jak sám říká, jako voják ve službě funguje i dnes. Je zvyklý neřešit, proč něco nejde, ale vymyslet jak to udělat, aby to šlo. Je to usměvavý sympatický muž a já měla velkou radost, když přijal pozvání k rozhovoru o svých zážitcích z Remenbrance Sunday v Londýně. Setkali jsme se na služebně v Českomalínské, symbolicky nedaleko od restaurace Na Slamníku, kde v roce 1992 proběhla zakládající schůze spolku Sdružení válečných veteránů České republiky. Podle dostupných informací se od roku 1991 zúčastnilo zahraničních misí dosud 19 tisíc vojáků AČR.
Věrnost není samozřejmost
Pochod čestné jednotky za doprovodu husitského chorálu, působivé prostředí Brožíkovy síně, v řadách vyrovnaní strážníci, v jejich čele zástupci vedení organizace i města, připravené věrnostní stužky a pamětní listy. Zhruba takový bývá scénář slavnostních stužkování, která se konají pravidelně dvakrát ročně, v červnu a prosinci. Aktuálně jsou v Brožíkově síni oceňováni strážníci po 20, 25 a 30 letech pracovního poměru. Ti, kteří pracují pro své město 5, 10 a 15 let získávají stužku za věrnost a pamětní list na svých obvodních ředitelstvích nebo odděleních. Strážníka Leoše Pechánka, který pro Prahu pracuje už čtvrtstoletí, jsem požádala o rozhovor a měla jsem štěstí, protože souhlasil. Povídali jsme si nejen o stužkování.
Penězi děti nevychováš
Kamkoli se vrtnu a zmíním jeho jméno, slyším jen samé superlativy. Pozorný, vstřícný, ochotný, rád pomůže, poradí, rozdává úsměvy, inspiruje, svou práci má rád a dělá ji dobře… Ano, takový je Lukáš Kačerovský. Když se rozpovídá o tom, co dělá, vydrželi byste ho poslouchat hodně dlouho. Čiší z něho neuvěřitelný zápal a nadšení, ale také klid, lidský přístup a racionalita. Pracuje na Obvodním ředitelství Městské policie Praha 2 jako odborný referent prevence kriminality.
Jednou jsi dole, jednou nahoře – takový je sport
Jiří Orság je náš nový kolega a trojnásobný olympionik ve vzpírání, držitel mnoha rekordů. Není to žádný drobeček, zvedá činky od svých jedenácti let a na svém kontě má pěknou řádku medailí z domova i ze světa. Na olympiádě v Londýně byl šestý, v Riu osmý. Zažil úspěchy i pády, ale jak sám říká, takový je sport.
Lípa 50 na příjmu - S autohlídkou na Praze 12
Důvod proč někdy vyrazit na jih Prahy, na „dvanáctku?“ Jako kdyby na první i druhý pohled nebyl důvod... Snad navštívit proslulou vietnamskou tržnici SAPA? Projít se Modřanskou roklí? Zdolat divočinu směrem k letišti Točná? Navštívit přírodní koupaliště na Lhotce? Na kole zdolat pár kilometrů podél Vltavy?
Praha 12, to jsou Cholupice, Kamýk, Komořany, Lhotka, Libuš, Modřany, Písnice a Točná. Praha 12, to je čtyřiapadesát tisíc obyvatel.
David Kotlaba, lidská vlajka v řadách Městské policie Praha
Přidal se k nám mistr světa. Začínám takhle zostra, i když vím, že by si to kolega David se skromností jemu vlastní nepřál. Po zhlédnutí videí z jeho soutěžních vystoupení však nemohu jinak. Jeho výkony jsou neuvěřitelné a je velká škoda, že sportovci jako on nemají ani zdaleka takovou mediální pozornost, jako každá druhá kopačka, co to umí jen solidně odmáznout. Ale to bychom zabruslili někam, kam nechceme. Důležité je, že si David vybral Městskou policii Praha a svolil k rozhovoru, kde nám popíše cestu nejen k jeho medailím, ale také ke krásné modré uniformě. Přeji příjemné čtení.
Číst dál: David Kotlaba, lidská vlajka v řadách Městské policie Praha
Rozhodnutí padlo u piva
Kolegyně Jindra Hybnerová má u naší městské policie na starosti vyřizování dotazů, které dorazí v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím. A že takových všelijakých dotazů – někdy prapodivných a nepochopitelných – opravdu je! To by se jeden až divil…
Jenže tentokrát jsme se sešli, abychom si povídali na trochu jiné téma. Jindra se totiž začátkem července zúčastnila XVII. všesokolského sletu v pražském Edenu a cvičila ve skupině „Ženy a dorostenky“ skladbu „V rytmu srdce.“
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka