This way and go, go, go! od Mexika do Kanady
Kdo z nás někdy nesnil o překonání všech možných limitů? Kdo z nás aspoň jednou nesnil o tom, že udělá něco, co se naprosto vymyká představám o běžném životě? Udělat něco, co třeba na první pohled postrádá jakýkoliv smysl? Kdo z nás to dokázal? Zvednout se z křesla, vypnout počítač, sbalit věci, hodit batoh na záda, vyrazit za hranice všedních dnů… Hezky se o tom sní, málokdo to dokáže. A čím jsme starší, tím je to horší.
Tereza Ošmyková pracuje jako strážnice na čtvrtém pražském obvodě. Ale zároveň je trochu blázen. Ona totiž ten zadek zvedla, vyřídila si volno, sbalila to nejnutnější, hodila pingl na záda a vyrazila. Vyrazila pěšky na cestu dlouhou 4.286 kilometrů. Pro představu: ještě o dvě stě kilometrů dál a jste z Prahy na severním pólu. Nebo jinak: do Madridu je to „jen“ 1.800 kilometrů.
Terka vyrazila na dálkovou pěší trasu, která se oficiálně jmenuje Pacific Crest Trail (PCT), česky Pacifická hřebenovka. Začíná na jižní hranici Spojených států, hned u hraniční zdi s Mexikem, prochází Kalifornií, Oregonem, Washingtonem a končí na severu u Kanady. Vede přes sedm národních parků, z nichž nejznámější je asi Sequoia a Yosemite. Jména vonící dálkou, romantikou, dobrodružstvím.
Terko, jsi sportovec, dobrodruh nebo blázen?
Asi blázen, vždyť mě znáš! Ale na stranu druhou takových bláznů je nás několik tisíc do roka. Každý rok se na tuhle trasu vydává asi šest nebo sedm tisíc lidí, kteří dostanou povolení. Je fakt, že ne všichni dojdou, někdo se třeba vrací další rok. Když se ohlédnu, taky jsem občas zvažovala, zda to nevzdat, zda to má cenu. Ale došla jsem!
Když se ohlédnu, taky jsem občas zvažovala, zda to nevzdat, zda to má cenu. Ale došla jsem!
Pojďme na začátek. Zmínila ses o povolení. Nemůžu tedy vyrazit jen tak, teď hned?
Kdepak! Nějakého půl roku předem musíš zažádat o povolení. V mém případě se otevřelo okno na webu pro povolení cesty čtrnáctého listopadu. Chvíli zaváháš a jsi bez povolení, nemáš šanci. Na každý den je vydáváno jen padesát vstupů, přidělí ti konkrétní datum. Na cestu se vyráží jen na jaře, pak to nedovolí počasí. Neradím ti, abys to zkoušel bez povolení. Možná ti to projde, ale případná sankce je veliká. Kontrola? Asi jako u nás v pražské dopravě. Několikrát načerno projdeš, pak tě načapou. Mě strážci kontrolovali dvakrát. Mimochodem, sama registrace na trail je zdarma.
Další věcí jsou víza. Nestačí ti turistické, musíš mít vízum minimálně na půl roku. Pěkně drahé, několik tisíc. Teprve po udělení víza máš jakousi jistotu a můžeš začít s opravdovými přípravami.
Fajn, tak něco o těch přípravách…
Kupuješ vybavení, počítáš každý gram. Váha je totiž alfa i omega všeho. Budeš to mít na zádech každý den a ze zkušeností vím, jak se všechno pronese. Pořizovala jsem si jen ultra lehké oblečení. Nakonec jsem se dostala ve třicetilitrovém batohu pod čtyři kila, samozřejmě bez jídla a vody. Nesla jsem si s sebou jen karimatku, spacák do minus šesti, mikinu, nepromokavé kalhoty a bundu, péřovou bundu, ponožky. Na sebe triko s kapucí, kraťasy, kšiltovku. Z oblečení všechno. Co dalšího? Power banku, mobil, čelovku, sluchátka, 15 ibuprofenů a dvě náplasti. A jasně, kartáček na zuby a pastu.
A pořádné pojištění. Měla jsem pojištění i pro případ, že bych se vracela v zinkové rakvi. Nedělej překvapeného, stát se může všelicos.
Říkala jsi něco o zkušenostech.
Musíš mít zkušenost s nějakou dálkovou chůzí. Musíš vědět, jak ti tělo reaguje na zátěž, když jdeš denně čtyřicet kilometrů. Šla jsem třeba polovičku „Stezky Českem“, což je asi tisíc kilometrů. Šla jsem sama, sama se sebou, se svými myšlenkami, abych si to zkusila. Šla jsem to nadvakrát. Poprvé jsem to přehnala a dostala jsem zánět šlach. Ale to je právě ta zkušenost. Stát se mi to v Americe, tak nevím, jak bych dopadla. Na mobilu nemáš signál, do civilizace čtyři pět dnů… Tam musíš buď jít, nebo umřít.
Jak jsi zvládla první dny v Americe?
Už jsem říkala, že jsem měla určené datum, kdy mám na trail vyrazit. Letěla jsem do San Diega čtyři dny předem. Dva dny přímo v San Diegu, abych se rozkoukala, zvykla si na změnu času, naladila se. Další dva dny jsem byla u dobrovolníků, kteří se vyskytují všude podél stezky, říká se jim „Trail Angels.“ Jsou to většinou starší lidé, kteří hostí tyhle „PCT hikers.“ Můžeš je kontaktovat nejen na začátku cesty, ale i během trailu. Nechají tě u sebe zdarma přespat, třeba jen ve stanu na zahradě. Vzhledem k místním cenám díky za to. Cizincům pomůžou vyřídit americkou SIMkartu nebo poradí, co si vzít na cestu, pomůžou s nákupem. Můžeš se u nich vysprchovat, zajít na toaletu.
Tohle je úžasné pro lidi z Evropy. Není to jako u nás, kde vyjdeš na ulici a na prvním rohu natrefíš na večerku. Bez těch rad by to bylo těžké. Hodně jsem to ocenila. Amerika je jiný svět.
Co po těch prvních čtyřech dnech?
Můj Trail Angel mě v určený den dovezl na místo startu celé PCT. Je to jakýsi monument přímo u hranice s Mexikem. Na místě byli dva lidé z asociace PCT, ukázala jsem jim povolení, vyfotili si ho, ověřili, dali mi na batoh odznak, řekli mi: „Ól rajt, gud lak!“, plácli mě po zádech, ukázali rukou směr a rozloučili se slovy: „Dis wej end gou, gou, gou!“
Tak jsem vykročila na cestu, která trvala přes pět měsíců. Přesně 152 dnů. Stokrát můžeš číst, co tě může potkat, stejně je to pak úplně jiné. Hrábla jsem si tam na dno svých sil. Občas jsem si říkala, jestli mi to stojí za to. Hnisá ti ohromná otevřená rána na noze, komáři tě žerou do krve, máš hlad, žízeň, nemůžeš dál, nemůžeš se zvednout, na čokoládu už se nemůžeš ani podívat, na mobilu nemáš signál, do civilizace osmdesát mil...
Ale zároveň to byla cesta, kde jsem si splnila svůj sen a na které jsem potkala úžasné a skvělé lidi, na které nikdy nezapomenu. A byli ze všech koutů světa.
Vyrazila jsi, co dál? Nebála ses, že zabloudíš?
Ne, nemůžeš zabloudit. Tahle stezka je vlastně jedna pěšina, která se vine bez rozcestí, bez křižovatek. Nejdeš po turistických značkách, žádná žlutá, červená, modrá... Pořád jdeš jen po jedné pěšině, která nemá odbočky.
Ale stejně jsem používala appku PCT. Tam máš vyznačené tábořiště, vodní zdroje, upozornění na požáry... Dají se tam psát komentáře jako na FB. Takže si rozklikneš příští vodní zdroj, přečteš si, že včera někdo napsal, že tam už voda není a že máme jít na míli 625, kde potok ještě teče. Lidé na tomhle trailu jsou jedna velká komunita.
Trochu jsi mi utekla z toho začátku cesty...
Začínáš v Mohavské poušti. Sedm set mil jen poušť. Písek, kameny, trní. Úplně jiné horko, než co známe odsud nebo z Egypta. Vzduch je tak suchý a horký, že ti to vysuší sliznice, často krvácíš z nosu. Na to se nedokážeš připravit, to nečekáš. V batohu máš jídlo na pět dnů, protože teprve za těch pět dnů dojdeš do nějakého městečka, kde doplníš zásoby. Nebo aspoň do vesnice s třiceti obyvateli. Nebo na benzinku.
Tak nám pověz, jak vypadá jídelníček takového „PCT-hikera?
Hrozně. Máš pořád hlad. A se zdravou stravou to nemá nic společného. Potřebuješ do sebe dostat každý den pět tisíc kalorií. Takže jíš to, co má v sobě hodně cukru. Nutella, bonbony, sušenky, tyčinky, snickersky, marsky... Občas jsem to osvěžila trochou rýže. V pytlíčku prodávali maso, vypadá to jako granule pro kočky a podobně to smrdí, navíc je to levné. Chuť se trochu změní, je toho hrníček. Občas tuňák v sáčku, sem tam kuskus. Taky čínské polévky, sice samá chemie, ale aspoň to má nějakou chuť. A jsou v tom kalorie. Jíš pořád to samé. Až ti to někdy leze krkem.
Sušené maso? Ne, je drahé, deset gramů za dvanáct dolarů. Vůbec myslím, že máme trochu zkreslené představy o cenách ve Státech. Příklad: jedna nektarinka tři dolary, cheeseburger šest dolarů. Je tam na nás hodně, ale hodně draho. A můj rozpočet fakt nebyl neomezený.
Najedli jsme se, pojďme se napít.
Standardně jsem s sebou nosila pět litrů vody. I v té poušti je sem tam nějaká louže, malý potůček nebo jakési silo s teplou a zapáchající vodou. Zhýčkaní američtí kolegové z trailu používali filtry. Taky jsem zkraje filtrovala, ale hodně to zdržovalo. No, aspoň ostatní viděli, co zvládne a přežije pražský strážník! (smích)
Rozhovor s Terkou byl hodně zajímavý a inspirativní. Snad i pro vás. Dovolíme si ho tedy rozdělit a druhou část rozhovoru přineseme v únorovém čísle našeho časopisu.
Zobrazení: 183