Naše česká věc
Osmadvacátého října si připomínáme vyhlášení Československé republiky.
Určitě ta naše republika není bez chyb, stejně jako každý z nás. A také už to není žádná mladice, vlasy jí kvetou stříbrem, sem tam nějaká vráska, nějaká ta vada na kráse... Však už jí taky bude sto šest let! Sice žádné kulatiny, ale stejně: hodně zdraví a štěstí do dalších let, republiko!
Snad každý z nás zná jména těch, kteří se o její vznik svou činností zasloužili nejvíce, ať už v zahraničí nebo tady doma… Masaryk, Beneš, Štefánik, Stříbrný, Švehla, Rašín, Šrobár…
Ve stínu zůstávají desetitisíce bezejmenných, bez nichž bychom republiku neměli. Ať už legionáři v Itálii, Srbsku, Francii či na Rusi. Nebo české a slovenské diaspory všude možně po světě, kdy krajané mezi sebou vybírali finanční pomoc na „naši českou věc“. Nebo diplomaté, pohybující se mezi politiky světových mocností a přesvědčující je, že Češi a Slováci bojují pod praporem Rakouska-Uherska z donucení a zaslouží si vlastní stát.
Držení a nošení zbraní za komunismu - Mohli jste si koupit zbraň za tzv. “totáče“?
Při letmém pohledu do naší minulosti by se mohlo zdát, že doba po Únoru 1948 rozhodně majitelům zbraní a zájemcům o jejich držení v žádném případě nepřála. Přesto byly střelné zbraně mezi civilními osobami i tak dosti rozšířené a jejich vlastnictví nebylo kupodivu ničím výjimečným.
Číst dál: Držení a nošení zbraní za komunismu - Mohli jste si koupit zbraň za tzv. “totáče“?
Jen Bůh ho zná
Naše republika bude 28. října slavit 105 let od svého vzniku. Sto pět let od vzniku státu, který si ještě několik týdnů nebo dnů před jeho vznikem jen málokdo dokázal představit. Sto pět let od vzniku republiky, která si prošla mnohými turbulentními a těžkými obdobími… Sto pět let od vzniku republiky, která měla občas na kahánku.
Jedním z mnoha a mnoha úkolů mladé republiky bylo vytvořit něco, co by spojovalo občany nově vzniklého státu. Potřebovala symboly. Symboly spojují. Vlajka, znak, státní barvy, hymna…
A třeba také nějaký ten symbol navíc. Nějakou osobnost? Prezident TGM by v mnoha částech nové republiky neprošel…
Bylo nejen krátce po ustavení Československa, ale i po ukončení tzv. Velké války. A svět, zvláště Evropa, se najednou měly vypořádat s novým fenoménem. V mnoha rodinách přišli o své syny. Mnohdy o syna jediného, který představoval jistotu dalších pokolení a pokračování vlastní krve. Jak se vypořádat s nepředstavitelnou bolestí na srdci, kdy nevíte, jak a kde váš jediný syn přišel o život a kde je pohřbený? Bolí vás na duši, když nevíte, jestli má váš blízký nad hlavou alespoň prostý kříž, nebo skončil v hromadném neoznačeném hrobě.
Ve Velké válce padlo přes devět milionů vojáků. Devět a půl milionů synů, manželů, snoubenců, tatínků, bratrů.
A tak v celé Evropě vznikl další symbol – hrob Neznámého vojína. Muže, který za nás položil život.
Synové odbojového krále II. aneb Příběh bratrů Mašínů v pokračování
Kovolis
V době zatčení staršího Ctirada musel Josef na odboj po nějaký čas zapomenout. Věnoval se své práci ve svozu dřeva, ale pořád přemýšlel, jak by mohl pomoci svému bratrovi v dolech. Vytvořil i plán na jeho únos a vysvobození, ale narážel na fakt, že se nemohl k nikomu z Jáchymova dostat blíže, aby byl schopen předat bratrovi zprávy. Bylo to velmi těžké, dokonce se chtěl nechat najmout přímo do uranových šachet, ale nebylo mu to umožněno. A někoho podplatit bylo nemožné. Horníci, kteří těžili dobrovolně uranovou rudu, byli placeni více než královsky a jejich platy přesahovaly desetinásobně plat Josefa. Ti by pro nějakou zprávu své místo rozhodně neriskovali.
Číst dál: Synové odbojového krále II. aneb Příběh bratrů Mašínů v pokračování
Synové odbojového krále I. aneb Příběh bratrů Mašínů
Za pravdu je různá sazba
jednou pomník, jindy vazba.
Kdo ji řekne dřív než včas,
tomu pravda zlomí vaz.
Karel Havlíček Borovský
Pravda je velmi ošemetná záležitost. Zvláště, pokud se ji pokusíme dopátrat zpět v čase. V čase, ve kterém jsme navíc nežili a v době, kterou osobně neznáme. Pokud i přesto se budeme chtít dopídit alespoň trochu objektivního výsledku, budeme muset vyslechnout co nejvíce očitých a dobových svědků, přečíst stohy informací a pokusit se nedívat na děje minulé současnou optikou. Je to těžké, ba i nemožné. A právě do takovéto situace jsem se dostal s tématem následujícího textu.
Číst dál: Synové odbojového krále I. aneb Příběh bratrů Mašínů
Voják do války
„Mám v sobě tvrdohlavost, která se nikdy nevyděsí z vůle druhých. Moje odvaha vždy povstane, když se mě někdo pokouší zastrašit.“ (Jane Austen, britská spisovatelka 1775 – 1817)
V době, kdy je dobře, může být za kamaráda každý. V době, kdy je dobře, bude vlastencem opět každý. V době, kdy je dobře, vstoupí do armády téměř každý. V době, kdy je dobře a nepřítel je za hranicemi a ne na dvorku, je každý hrdinou. V době, kdy je špatně, u většiny z nás předcházející tvrzení neplatí. Ne nadarmo se říká, že pravá podstata člověka vypluje na povrch až v těch nejtěžších chvílích. A právě takové lidi si máme a musíme připomínat. Ne snad z nostalgie či nutné historické povinnosti, ale proto, že nám jsou vzorem do budoucna. A toto budoucno nemusí být vzdáleno stovky let, ale možná je blíže, než jsme si ochotni vůbec připustit. Mít vzor v člověku, o kterém bude následující text, není vůbec špatná volba. Byl sice prudký a vznětlivý, ale byl statečný a spravedlivý. Nikdy neuhnul a byl ochoten pro správnou věc i zemřít. Nesnažil se dělat kariéru, nikomu se nesnažil zavděčit. Snažil se dělat jen to, co považoval za správné. Svou odvahou a připraveností převyšoval ostatní. Svou tvrdohlavostí a neoblomností pak přiváděl nepřátele k zoufalství. Pro kamarády pak riskoval život a pro svou rodinu postoupil dobrovolné odloučení, aby je nevystavil hrozícímu nebezpečí. Pro své syny se pak stal vzorem, který bezezbytku následovali. Řeč je o skutečném československém vojákovi, hrdinovi a vlastenci Josefu Mašínovi.
Sedmidenní válka - Těšínsko, leden 1919
Ustroń (16.000 obyvatel), Skoczów (15.000 obyvatel), Jastrzebie (91.000 obyvatel), Bielsko-Biala (170.000 obyvatel)… To jsou názvy měst, která nám dnes téměř nic neříkají. Na rozdíl od měst jako Karviná, Bohumín, Frýdek-Místek, Orlová, Petřvald nebo Třinec. Přitom všechna patří do jednoho regionu. Všechna leží na Těšínsku a patří do Slezska.
Slezsko… Neuralgický bod česko-polských vztahů. Našemu králi Václavu II. se na konci 13. století povedlo část tohoto území připojit k zemím Koruny české, navíc roku 1300 získává i polskou korunu. O mnoho let později toho Jan Lucemburský využívá a při jednání se svým polským protějškem Kazimírem III. mění české nároky na polskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. A zbývající malý kousek Slezska se daří získat Karlu IV. sňatkem se svou třetí ženou Annou Svídnickou. Celé slezské území se tak stává integrální součástí Koruny české.
A to až do roku 1741, resp. 1742, kdy v rámci bojů o dědictví rakouské ztrácí Marie Terezie nejen území Kladska, ale také většinu Slezska.
Křivda bez nápravy
Občané a vojáci. Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít. Všechny státy evropské, taky naši sousedé na severu a na jihu stojí ve zbrani. Jsme v jistém smyslu pevností obleženou silami, jež jsou daleko mohutnější než naše. (generál Jan Syrový, 1938)
Cesty Páně, chcete-li osudu, jsou nevyzpytatelné. Někdy jsou přímé, někdy mají mnoho oklik a někdy jsou i krajně nevděčné a nespravedlivé. Mnoho lidí takový osud nedokáže překonat, ztrpkne a zhořkne. Uzavře se v sobě a dává celému světu na jevu onu nespravedlnost a zoufalost. Zoufalý osud měla i osobnost našich dějin Jan Syrový. Nejprve statečný voják, vlastenec, ministr a vzor cti a odvahy. Poté však stačila nekalá lidská snaha a z postavy plné kladů se v očích veřejnosti stal zrádce a vlastně kolaborant. A když se tato osoba mohla „vykoupit“ z nespravedlivého trestu lží, samozřejmě odmítla. To stálo rozsudek se ztrátou dvaceti let života, degradaci a dehonestaci. Přesto generál Syrový nezahořkl. Neměl k tomu svůj vnitřní důvod.
Mobilizace 1938
Důstojníci a rotmistři z povolání a mužstvo v činné vojenské službě čekající na dovolené, jako i důstojníci a rotmistři z povolání na dovolené bez platu, se vrátí ihned a co nejrychleji ke svým útvarům. Každá osoba, která podle mobilizační vyhlášky nastupuje do činné vojenské služby má nárok na jednu cestu zdarma po železnici nejkratším směrem, ze stanice nejbližší, nejpříhodnější k místu pobytu, trvalého či dočasného, do stanice nejbližší k tomu místu, kde má nastoupit do činné vojenské služby. Než nastoupí cestu, musí předložit v nástupní stanici, ve výdejně cestovních lístků, orazítkovaný svůj vojenský průkaz, vojenskou knížku, vojenský list, určovací nebo svolávací lístek, anebo jestli nemá žádného takového průkazu, ověřovací lístek. Ověřovací lístek vydá obecní úřad místa pobytu…
Armádní muzeum Žižkov - Vstupte a zatají se vám dech
Máte rádi historii? Máte rádi vojenskou historii? Zajímají vás všelijaké historické zbraně, vojenské předměty, přestřelky, bitvy, uniformy, vojenské události? Zajímají vás předměty, které drželi v rukou osobnosti naší minulosti? Zajímají vás historické souvislosti?
Číst dál: Armádní muzeum Žižkov - Vstupte a zatají se vám dech
Duše za moc
Každá veliká myšlenka, která zachraňovala lidstvo před úpadkem a zakrněním, musila tvrdě bojovat jako plavec, kterého na dráze k cíli sráží zpětný proud. My říšští a evropští nacionální socialisté nijak se nedivíme, že máme proti sobě ve vlastním národě tlupu zarytých a neúprosných nepřátel. Kdyby tito nesmiřitelní pomýšleli pouze na naši zkázu, nestálo by ani za řeč, co jimi hárá. Bohužel, náš boj se židovskou reakcí peněžnickou a bolševickou je něčím více než pouhým osobním sporem v nazírání na vývoj světa. Zde je také o zítřek českého národa, na kterém právě nám, stoupencům Adolfa Hitlera, velmi záleží. Žil-li dosud český národ uprostřed národa německého a v říšské příslušnosti přes plných tisíc let, pak cílem dnešní naší práce je zajištění české budoucnosti na celé tisíciletí další. Že nám lásku k národu určití vytrvalci upírají, nemůže nás vzrušovat. Soudu dějin se nebojíme. Dá nám určitě za pravdu.
(Emanuel Moravec, O český zítřek, 1943, Orbis – Praha)
Zbrojní průkazy - Malé ohlédnutí do let 1938 – 1961
Zbraň. Slovo, které v jednom člověku vyvolá hrůzu a v druhém nadšení.
Zbraň. Věc, která v jednom okamžiku život vezme a v druhém život zachrání.
Zbraň. Předmět, který lidstvo v mnoha podobách provází od samého počátku.
Číst dál: Zbrojní průkazy - Malé ohlédnutí do let 1938 – 1961
Ivan, go home!
Zpráva z tisku: „Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína." A co na to Neznámý vojín? V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém, černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem. Kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou. Ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou. Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů!
Akce, která byla mimo hranice i pro totalitu
Je po druhé světové válce, na našem území vládne euforie z konce největšího válečného konfliktu v dějinách a začíná se pomalu formovat nový československý stát. Jako každý si bedlivě hlídá své znovuobnovené hranice a staví na ně ozbrojené složky. Zpočátku se jedná především o příslušníky finanční stráže, ale společně s nimi se na „čáře“ objevují i členové pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti. Čas plyne do kalných vod a nastává rok 1948 se svým nejkratším měsícem únorem.
Boje za stát, který neexistuje
Třetího února roku 1888 v obci Domoradice u Vysokého Mýta přichází v rodině Svátkových na svět človíček, chlapec, který dostává jméno Josef. Učení mu jde dobře, maturuje na vysokomýtském gymnáziu, poté odchází do Vídně na vojenskou kadetní školu.
V šestadvaceti letech rukuje do války na ruskou frontu. Padá do zajetí a roku 1916 vstupuje do jednotek českých a slovenských dobrovolníků. Ve vojenské hierarchii stoupá výš a výš. Do vlasti se vrací roku 1920 už jako podplukovník a velitel pluku. Josef Svátek a ostatní legionáři tehdy bojovali za stát, který ještě neexistuje.
Vojenskou uniformu obléká i po dvacet let první republiky. Studuje válečnou školu, slouží v několika posádkách. V roce 1930 si mění křestní jméno na Oleg. Od roku 1935 velí vojenské divizi v Užhorodě na Podkarpatské Rusi.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka