Synové odbojového krále I. aneb Příběh bratrů Mašínů

Rubrika: Historie Zveřejněno: úterý 1. srpen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Za pravdu je různá sazba

jednou pomník, jindy vazba.

Kdo ji řekne dřív než včas,

tomu pravda zlomí vaz.

Karel Havlíček Borovský

Pravda je velmi ošemetná záležitost. Zvláště, pokud se ji pokusíme dopátrat zpět v čase. V čase, ve kterém jsme navíc nežili a v době, kterou osobně neznáme. Pokud i přesto se budeme chtít dopídit alespoň trochu objektivního výsledku, budeme muset vyslechnout co nejvíce očitých a dobových svědků, přečíst stohy informací a pokusit se nedívat na děje minulé současnou optikou. Je to těžké, ba i nemožné. A právě do takovéto situace jsem se dostal s tématem následujícího textu.

Před nedávnem v našem časopise vyšel článek s titulkem Voják do války, který pojednával o jednom ze „Tří králů“. Tedy o jednom ze členů legendární protinacistické odbojové skupiny B+M+M. Jednalo se o Josefa Mašína, legionáře, vojáka, odbojáře, otce a urputného vlastence. Člověka, který se nepoddal okupantům a za svůj postoj a činy byl v roce 1942 popraven. Po sobě zanechal, kromě své legendy a mnoha mrtvých gestapáků, i dva syny a dceru. Synové Ctirad a Josef se, lidově řečeno, potatili. Dva tvrdohlaví, nerozluční a bojovní bratři, kteří si nenechali cokoliv líbit. Na konci války zachránili ruského vězně, sami od sebe prováděli sabotážní činnost na vlacích a na německé vojenské technice. Neměli strach z nacistů a za pár let ani z komunistů. Ty nenáviděli možná i mnohem více. A protože komunisté vyhlásili třídní boj se zbraní v ruce, tak jim bratři stejnou mincí odpověděli. A právě o nich bude následující příběh. Rod odbojářů pokračuje!

Píše se 30. června 1942 a německý nákladní automobil se pomalu šine směr Kobylisy. Sedí v něm ozbrojená stráž a několik postav. Dalo by se říci, spíše stínů, než skutečných osob. Gestapo dokázalo změnit naprosto každého. Ten, kdo hned nespolupracoval a nezačal udávat, tak skončil v rukou těch, kteří se na vynucení odpovědí doslova specializovali. Vynalezli nejrůznější techniky, které měly rozvázat jazyk úplně každému. Ti, kdo pro své přesvědčení, morální hodnoty, či jen proto, že nic netušili a ruka německé tajné policie vzala nesprávné, nezačali okamžitě spolupracovat, poznali utrpení a strádání, jež bylo pro obyčejného smrtelníka nepředstavitelné. Postupem času promluvil každý. Každý si chtěl ulevit od bolesti a týrání. Bylo jen málo těch, co drželi jazyk za zuby a prozradili jen to, co už gestapo vědělo a nic z toho, co by ohrozilo další osoby. Jedním z takových byl i Josef Mašín, ten, co právě sedí v nákladním autě. Byl v rukou gestapa více než rok a ani za ten rok jej ranaři a pacholci nezlomili. Ano, stal se stínem svého vlastního těla, byl k nepoznání, změnil se v obličeji i v postavě, ale uvnitř zůstal stejně neoblomný. Osudným se mu stal až atentát na říšského protektora, který v gestapu a obecně u německé okupační moci vyvolal neukojitelnou touhu po pomstě. Takže v rámci pomsty, byli popraveni i vězni, které gestapo nedokázalo zlomit. Smrt si přišla pro podplukovníka československé armády na začátku léta v Kobyliské střelnici z rukou německého vojáka. Ten den byl Josef se Ctiradem v Poděbradech a užívali si konec školního roku.

Sekera a odhodlání

Dvě léta po této události situace německé armády nevypadá již tak optimisticky, jako tomu bylo roku 1942. Východní fronta zastavila bleskový postup. Bitva o Stalingrad na přelomu let 1942 a 1943 odhalila ruskou nezdolnost a odhodlání jít přes miliony mrtvých. Wehrmachtu uškodila ruská zima a ukázala mu, jak nezdolný může být ruský člověk. V červnu 1944 pak došlo k vylodění spojenců v Normandii a k otevření západní fronty mimo La Manche. Nad Hitlerem se rozevřely kleště, které jej nehodlaly pustit. A právě v tomto období začíná v Poděbradech vznikat malá odbojová skupina dvou bratrů, kteří  po vzoru svého otce nechtějí jen nečinně přihlížet, ale také přiložit ruku k dílu. Je jim jen mezi třinácti a patnácti lety.

„Tu sekyrku jsme měli už u sebe, protože v té době nebylo čím topit. Děti chodily k trati, tam, kde byl semafor. Během náletů byl na červenou a vlaky byly zastavené. Čeští topiči na lokomotivách měli velké kusy hnědého uhlí, které museli před vhozením do kotle rozmlátit. Pod nimi čekalo dvacet nebo třicet dětí s kýbly na to, až bude nějaké uhlí vyházené, aby si měli doma čím zatopit. My jsme proto s sebou také nosili malé a skladné sekyrky, které jsme používali k rozbíjení uhlí. Když někdy místo toho vlaku zastavil vojenský transport, tak jsme na něj s Radkem skočili. Bylo to naprosto samozřejmé rozhodnutí. Naskákali jsme na vagóny a rozmlátili tam, co se dalo. Když stály odstavené lokomotivy na nádraží, tak jsme tam také chodili a rozbíjeli je. Nejjednodušší bylo přesekat měděné trubky, které vedly k pístům. Bylo to určitě pracné napravit a my to dělali jaksi automaticky.“ (Josef Mašín, Paměť národa, Ničili sekyrkou německá letadla)

❞ Nejjednodušší bylo přesekat měděné trubky, které vedly k pístům. Bylo to určitě pracné napravit a my to dělali jaksi automaticky...

Možná se bude někomu zdát jednoduché, vyšplhat na stojící vlak a zničit nějakou techniku ve vagónech, ale nezapomínejme, že každý vojenský transport a každé nádraží mělo své ozbrojené hlídky. Menší děti byly zcela jistě méně nápadné, ale svůj život riskovaly úplně stejně. On v té době Josef ani Radek už nebyli žádnými malými špunty, kteří by sotva dosáhli na spřáhlo lokomotivy. Další čin byla záchrana a úkryt ruského válečného zajatce Stěpana Sanikova. Ten se ocitl na náměstí Jiřího z Poděbrad v konvoji německých vozidel převážejících ruské a francouzské zajatce. Ti měli vozidla na místě opravovat. Josef se seznámil s dvěma Rusy a jedním Francouzem, a protože mluvil díky své matce trochu lámanou ruštinou, nabídl jim možnost útěku. Vše jim vysvětlil, řekl, co mají dělat a počkal na ně na předem smluveném místě. Dorazili jen dva a jen jeden pak u Mašínů zůstal. Nakonec i jeho pak odvedli pryč a to z bezpečnostních důvodů, neboť v roce 1944 dělalo gestapo občasné návštěvy. Uprchlíka pak ukryli do nedaleké vesnice Kouty v bažantnici, kde mu udělali zvláštní jeskyni. Do té ještě časem, na základě odbojových kontaktů paní Mašínové, přibyli dva židovští vězni, kteří na nádraží v transportu předstírali svou vlastní smrt.

Rok 1945 přinesl v rodině Mašínů menší úlevu. Již je nepronásledovalo gestapo, ale o svém otci toho moc nevěděli. Sice se k nim donesla zpráva o smrti podplukovníka Josefa Mašína, ale tato zpráva byla neověřená a manželka Zdena neustále pátrala a snažila se získat podrobnější a věrohodné informace. Nakonec se ta konečná zpráva o zastřelení již v roce 1942 objevila. Nikdo moc nepočítal s tím, že by Josef Mašín starší vězení přežil, ale malý plamínek naděje měl v sobě každý, kdo jej alespoň trochu znal.

❞ Prezident má před sebou dlouhou řadu osob, ve které jej nahoře zleva Josef a nejstarší Ctirad však zaujmou dvě menší postavy – Josef a Radek...

17. září 1946 přijíždí do středočeského lázeňského města staronový československý prezident Edvard Beneš. Poděbrady se snaží být jako ze škatulky, přece jen od konce války uplynul více než jeden rok a byla by nesmírná škoda a zároveň ostuda přivítat tak významnou osobu v chaosu a nepořádku. Všude visí státní vlajky, zní hymna, prochází se uniformovaní i svátečně oblečení civilisté. Na programu je udílení medailí za chrabrost a hrdinství během války s nacisty. Prezident má před sebou dlouhou řadu osob, ve které jej však zaujmou dvě menší postavy – Josef a Radek. Oba obdrží za své skutky medaili za chrabrost. Beneš se pak v mechanickém podávání ruky a připínání metálů pozastaví a s chlapci krátce pohovoří. Ptá se na to, co by chtěli dále dělat. Josef by chtěl odejít k letectvu a starší Radek na vojenskou akademii. Přání jsou to jistě neskromná, ale v té chvíli málo kdo pochybuje, že by tito mladí čerstvě vyznamenaní hrdinové vojenskou kariéru nezvládli. Asi by ji zvládli, ale to by za necelé dva roky nesměli abdikovat ministři za demokratické strany a nesměl by nastat tzv. vítězný únor, který nastavil jinak, než komunisticky smýšlejícím, razantní stopku!

Prohraný únor

Komunisté po nástupu k moci začínají své rozsáhlé čistky. Jak v řadách politických nepřátel z cizích stran, tak v řadách vlastních. Únor začíná přepisovat historii, a co bylo před rokem bráno jako fakt, tak už není, pokud je to v rozporu se stalinistickou ideologií. Pěticípá hvězda maže historii. To se dotkne i otce bratrů, teď již in memoriam brigádního generála Josefa Mašína. Ulice po něm pojmenované mizí z mapy, legendu se snaží pošpinit i tvrzením, že Mašín nakonec spolupracoval s gestapem a jediný odboj, který kdy existoval, byl ten komunistický. Asi soudruzi zapomněli na to, že i přes přímý zákaz Londýna to byl právě Mašín, kdo spolupracoval a předával tajné informace i ruským tajným službám.

Zdena Mašínová po konci války s nadšením vstoupila do řad komunistické strany. Poválečné období bylo dobou slovanské pospolitosti, a proto nebylo divu, že se nechala přesvědčit a dostala členskou knížku. Ovšem nebyla žádným hlupákem. Po procesu s Miladou Horákovou vezme stranickou legitimaci a nese ji na výbor. Zde jsou z tohoto gesta trochu nesví, protože fronty v tuto chvíli stojí na vydávání legitimací, nikoliv na jejich vracení!

Bratři nemají opravdu pěkný kádrový profil. Jsou potomky statkářů a vojáků. To zrovna nezapadá do ideálního světla dělníka či pracovnice v JZD. A je jedno, že byl jejich otec v odboji a jejich matka i strýc byli zavřeni gestapem. Na své vojenské sny mohli rovnou zapomenout. Josef by se nikdy nestal pilotem a Radek by nikdy nemohl být vojenským důstojníkem v lidově-demokratické armádě. Místo pro buržoazii zde není a zbraně ji nikdo do rukou nesvěří. Staršímu z bratrů se ještě podaří odmaturovat a malým zázrakem se dostat na techniku do Prahy. Josef již takové štěstí nemá, a přestože odmaturuje, tak své maturitní vysvědčení nikdy neuvidí. Takže je po škole, ale bez výsledku. Studium nepřipadá v úvahu a lepší práce by mu také nikdo bez maturity nedal. Má však štěstí, neboť mu jeho strýc Borek, v té době voják s povoláním a člen strany, sežene místo v Jeseníkách u státních lesů. Mladý Mašín bude řídit vejtřasku a bude svážet dřevo z okolních lesů. Práce je to dobře placená a Josef si tam alespoň vyčistí hlavu. Byly to právě výplaty ze svozu dřeva, které financovaly počátky protikomunistické činnosti bratrů.

Kde hledat počátek tak silné nenávisti vůči komunismu a komunistům obecně? Těžko říci. Za války ne, hned po válce vládla euforie a vztah k Sovětskému svazu i ideologii byl zcela jiný. „Člověk skoro ztotožňoval osvobození Československa s komunistickou stranou a nikdo to neměl za strašný, protože těch, kteří ruskou realitu zažili, nebylo mnoho.“ (Josef Mašín, s bratrem po boku, z knihy Mašínovi, Ve stínu šibenice, Vladimír Mertlík, Universum, 2022). Zlomy přinesly až následující roky 1947 a samozřejmě únorový převrat. Rodina Mašínů pak doufala, že si lidé takovou situaci nenechají vnutit a budou proti nové vládě komunistů protestovat a bojovat. „Nešlo jen o víru… My chtěli okamžitě dělat akce ve prospěch porážky komunismu a být k tomu dobře vycvičeni. Zbraní jsme měli dost. Tehdy také vznikl Svaz brannosti, kam se bratr Radek přihlásil. Já taky, ale nevzali mě, že jsem moc mladej.“ (Josef Mašín, s bratrem po boku, z knihy Mašínovi, Ve stínu šibenice, Vladimír Mertlík, Universum, 2022).

Bezejmenní

Totalitní moc vyhlásila nový třídní boj a to se zbraní v ruce. Vyhrožovala ostatním fyzickou likvidací a také tak začala činit. Jako příklad můžeme uvést dvě jména – Milada Horáková a Heliodor Píka. Popisovat další a další, kteří byli buď popraveni, zavřeni a nuceně nasazeni povětšinou v uranových dolech či jinak perzekuováni, by bylo nošením dříví do lesa. Již víme, jak se režim podepsal na samotné rodině Mašínů.

Radek s Pepou vyhlásili svůj vlastní třídní boj. Založí svou vlastní odbojovou organizaci, neboť spojení na další osoby by v sobě přinášelo riziko, kterému se chtěli vyhnout. Drželi se starých pravidel odboje, které striktně dodržoval i jejich otec. „Kdo nic neví, nemůže nic prozradit, i kdyby chtěl!“ Svou činnost udrží jen ve velmi úzkém okruhu nejbližších přátel a také i těm neříkají vše, aby nebyla struktura a plány organizace známá každému členu. Komplexní přehled mají jen oni dva, nikdo jiný. Jejich organizace nedostala ani jméno – bylo to zbytečné!

❞ Drželi se starých pravidel odboje, které striktně dodržoval i jejich otec. „Kdo nic neví, nemůže nic prozradit, i kdyby chtěl!“...

Svou činnost začínají tak trochu jako malí chuligáni, když vezmou jednoho večera kameny do ruky a rozbijí okna ve vile tajemníka strany. Z našeho dnešního pohledu to byla první „klukovina“, ale tehdy to vyžadovalo velké odhodlání. Taková akce totiž samotného tajemníka vyděsila a uvedla v činnost tajnou policii. Musíme si uvědomit, že komunisté neměli moc tak pevně ve svých rukou a bylo jen pár let po válce. Zbraně měl doma kdekdo a provést atentát na stranického činovníka nebylo nic těžkého. Proto se Poděbrady začaly plnit estébáky. Sami bratři měli z takového dosahu radost. Stačilo pár kamenů a soudruhům začaly pochodovat nervy.

Jak již bylo výše zmíněno v citaci Josefa Mašína – jeho bratr Radek se dostal do Svazu brannosti. To však na upřesněnou nebyla žádná odbojová organizace, ale něco jako SVAZARM. Svaz brannosti, aby vycvičil slibné mladé komunisty k boji, otevřel speciální partyzánský kurz. Ten je měl naučit všem základním dovednostem pro boj v týlu nepřítele pro případ, kdyby se náhodou soudruzi dostali od válu. Radek se sem dostane jako jediný student mezi dělnickými kádry. Ještě pořád má jméno Mašín v Poděbradech velkou váhu. V rámci kurzu se naučí dělat výbušniny, ničit vlaky, mosty, silnice, střílet z kulometu a zabít člověka tak, aby nevydal jedinou hlásku. Radek samozřejmě si takové informace nenechává pro sebe a po večerech školí všechny členy odbojové skupiny. Mašínové v sobě tak ukázali geny svého otce – drzost a sebevědomí. Komunisté si tak sami vyškolili své úhlavní nepřítele a to gratis.

Přepadení SNB

Josef i Radek se chtěli ve své odporu proti totalitě strany inspirovat u svého otce, kterému se někdy přezdívalo cukrář a tak připraveným výbušninám říkají cukroví. Sehnat materiál nakonec nebylo tak těžké. Stačilo zajet do nedaleké Kutné Hory a v době volna hornických prací odcizit několik beden s trhavinou. Po vzoru Tří králů napěchují menší plechové krabičky třaskavinou, namočí do dehtu a vyválí v uhelném mouru. Takové palivo pak hází lokomotivám do uhláků. Tuto činnost nedělají jen Mašíni, ale také jejich blízký přítel a kamarád ze školy Milan Paumer a Vladimír Hradec, které do odbojové skupiny přizvali a ke kterým mají svou absolutní důvěru.

Čekají, že se bude o jejich odbojové činnosti psát, či bude „šuškanda“ mezi lidmi, ale nic. Nikde se nepsalo o tom, že by explodovala lokomotiva, či byl poškozen nákladní vlak. Nikdo nic neříkal a o ničem se nic nevědělo. Možná byly brikety naplněny špatným materiálem, či si strojvedoucí a topiči všimli, že palivo je trochu jiné, než bývá obvyklé. Proto chtěli udělat výraznější a odvážnější čin, než dopovat mašiny dynamitem, ale k tomu byly zapotřebí zbraně. Ne takové, které měli schované od otce a z války. Potřebovali samopaly, nové a také potřebovali munici do nich. A jediná možnost, jak je získat, bylo přepadení služebny SNB. Obecně se vědělo, že menší služebny byly v noci hlídány jen jednočlennou hlídkou, která nerada opouštěla své stanoviště. Navíc se k Mašínům dostala informace, že byl sbor vybaven moderními samopaly s novou municí a na každého příslušníka připadá jeden kousek. Takže v menších služebnách bylo povětšinou pět i více automatických zbraní.

Nemohli však přepadnout stanici SNB přímo v Poděbradech či v jejich nejbližším okolí. To by bylo moc riskantní. Proto se Radek po studiu vydává na dlouhé cyklistické výlety a mapuje terén. Vytipovává nejvhodnější lokality, které jsou mimo centrum a hlavní ulice. Nakonec v úvahu připadá Chlumec nad Cidlinou a Čelákovice. První místo, kde zkouší své štěstí je Chlumec. Stanice SNB byla tehdy v jedné rodinné vile a 13. září 1951 v ní sloužil Oldřich Kašík. Na akci se vydávají celkem tři – Josef, Ctirad a Milan Paumer. Aby dokonale zamaskovali jakékoliv stopy, které by je mohli identifikovat, zastavují v Praze taxi s tím, že by potřebovali nutně dojet do Hradce Králové. Řidiče za Prahou spoutají a nechají v lese u stromu. Vozem pak dojedou do Chlumce, kde lstí nechají Kašíka otevřít dveře služebny a pokusí se jej prudkým úderem omráčit. Bohužel pro příslušníka SNB to nefunguje, trochu se zapotácí, sahá po pistoli… Josef Mašín je však rychlejší a následují dva výstřely do hrudi. Kašík je na místě mrtev. Mašíni podlehnou panice, neboť slyší z prvního patra nějaké zvuky a utíkají do nastartovaného taxi. První akce tedy nebyla vůbec úspěšná. Ba naopak. Nezískali zbraně a ještě k tomu existuje svědek v osobě taxikáře, který je může identifikovat, a navíc mají jednoho mrtvého.

„A Radek měl tyč, část pásu z ruského tanku T 34, měla správnou délku. Vešla se do rukávu. Praštil ho, ale on nebyl omráčen, otáčel se doprava a přitom šel po pistoli, kterou měl v pouzdře na pravé straně. A vytáhl tu pistoli a měl ji napůl vytaženou, když já jsem ho střelil." - "Kam jste ho střelil?" - "Střelil jsem ho do oblasti žeber, do hrudi, přesně si nepamatuju, ale do jeho těla asi tak ve výši srdce." – „Dvakrát tedy?" - "Dvakrát, to je způsob, jak se to má dělat, dvakrát střelit. Poprvé jít najisto, aby to mělo účinek… " „Přemýšlel jste někdy nad tím panem Kašíkem? Co to bylo za chlapa?" - "Ne, mě tyhlety věci netrápí, nepřemýšlel jsem o Kašíkovi. Tehdy všichni, kdo byli u StB nebo SNB, museli být členy komunistické strany, to byly ozbrojené složky komunistické strany. To byli naši protivníci, všichni, kdo byli u SNB nebo StB, museli být v komunistické straně. Všichni, kdo byli námi zastřeleni nebo zabiti, byli ozbrojeni a byli členy komunistické strany." – „To byl první moment, kdy jste někoho zastřelil v životě?" - "To byl ten první moment." – „Myslíte si, že vás to nějak změnilo?" – „Ne, jsem takový, jako jsem byl vždycky.“ (Josef Mašín, Paměť národa)

Po tomto přepadení se zpřísňují pravidla pro stanice SNB. Sice se nikde o útoku oficiálně nepíše, ale atmosféra začíná houstnout. Přece jen vražda příslušníka SNB nejsou vymlácená okna vily tajemníka strany. Naštěstí pro bratry řidič taxi si je téměř nepamatuje a jejich popis je více než obecný. Je otázkou, do jaké míry za to mohl šok a do jaké míry dodržel svůj slib bratrům, že je neudá pod podmínkou, že na něj nepoužijí chloroform, protože, dle svých slov, má špatné srdce a mohl by zkolabovat. Chlumec nevyšel, na řadě byly Čelákovice.

Aby mohla odbojová bezejmenná skupina učinit další krok ke své činnosti, nutně potřebovala automatické zbraně. Po jejich získání bylo v plánu následné přepadení autobusu StB, který pravidelně vozil agenty na střelby z Nymburku do Milovic. Postup celé akce byl dosti podobný. 28. září 1951 místo vozidla taxi však Ctirad Mašín, Milan Paumer a další ze skupiny Zbyněk Janata (Josef Mašín se tohoto přepadení neúčastnil, kvůli své práci na svozu dřeva), přepadli sanitní vůz. Posádku uspali a svázali v lese. Přiběhli před dům SNB v Čelákovicích v dnešní Masarykově ulici a zabušili na dveře. Tu noc měl službu strážmistr Jaroslav Honzátko, který učinil osudovou chybu a nakonec uvěřil příhodě o nedaleké dopravní nehodě a vyšel ven. Za malou chvíli jej odbojáři svázali a nenápadně odvezli v sanitním voze zpět do stanice. Zde se jim podařilo získat kýžené automatické zbraně a střelivo. Ctirad Mašín však udělal zásadní chybu, když nechal prostory kanceláře dobře osvětlené a strážmistra neuspal, či mu jen nezavázal oči. Při odchodu si svou chybu uvědomil. Honzátko byl již spoutaný a uspaný chloroformem, ale kvůli pozdější identifikaci celé skupiny mu starší z bratrů prořízl hrdlo. Ve zmatku na zemi pak nechal lahvičku s uspávadlem, na které byla celá řada jejich otisků. Mašíni se nepovažovali za žádné zloděje, vrahy či kriminálníky, nýbrž za vojáky. Proto nenosili rukavice a nesnažili se likvidovat své otisky. Je zajímavé, že je tato chyba nakonec nic nestála.

Bartolomějská

Po druhém útoku a smrti dalšího příslušníka SNB začala StB šílet. Dokonce si dlouhou dobu myslela, že první atentát udělal zajatý řidič taxi, kterého si náhodou Mašínové zastavili v Praze. Neměli vůbec žádné důkazy a indicie, které by je přivedli k pachatelům až na lahvičku chloroformu s otisky. Jenže tehdy byla naprosto jiná doba. Neexistovala žádná srovnávací databáze, podle které by je mohli odhalit. Byly jen papírové kartičky a otisky se porovnávali pomocí lupy.

Jak měli s lahvičkou a otisky Mašínové štěstí, tak na ně padla smůla ohledně agenta CIC Koutného (tedy americké zpravodajské služby armády Spojených států). Ten byl schován nedaleko Poděbrad v hospodě na soutoku Labe a Cidliny. Hospodský Bezucha, který agenta skrýval, již měl plné zuby neustálých obav a tak se s Koutným domluví, že by měl odejít opět za hranice. Nic zde neudělal, jen se celou dobu ukrýval ve sklepě a čekal. Hospodský není žádný komunista a také mu tento režim vadí. Zná strýce Mašínů a také moc dobře Josefa i Radka a tak ví, že chtějí opustit republiku a přidat se do řad americké zpravodajské služby. Proto Koutnému prozradí jména a domluví s ním podrobnosti předání.  

Koutný je ovšem z Poděbrad a rád by se na poslední chvíli rozloučil s manželkou a rodinou, kterou, jak předpokládá, již asi neuvidí. Udělá však naprosto nepochopitelnou chybu, neboť vyrazí do města během dne. Ihned jej několik lidí pozná. Obecně je známo, že tento muž odešel ilegálně do zahraničí, a tak během chvíle sedí mezi dvěma ozbrojenými muži v automobilu jedoucí směr Praha. Agent má se skutečným odbojem pramálo společného. Nic nedokáže utajit a snaží se hrát na diplomatickou notu – tedy udám, co to jde, abych si zachránil kůži. Naivita v plném rozsahu – StB zásadně nevyjednává, nechá si vše prozradit, slíbí, co může a pak následuje „spravedlivý“ trest.

❞ Nic nedokáže utajit a snaží se hrát na diplomatickou notu – tedy udám, co to jde, abych si zachránil kůži...

Radka zadrží StB při pokusu o předání již zatčeného agenta a pak se konvoj vozidel vydává směrem k bytu bratrů. Aby byla smůla ještě větší, tak jsou zrovna u Mašínů i další členové jejich odbojové skupiny, kteří chtějí rovněž opustit komunistickou klec. Rovnají svůj arzenál, pistole, samopaly a dokonce i několik granátů, když se ozve zvonek u domovních dveří. V nastalé panice rychle osazenstvo bytu balí zbraně a další materiál a utíká s ním na půdu domu. V rámci chaosu zapadlo několik granátů za žebroví radiátorů. V bytě zůstal jen Josef a strýc Borek. Ostatní jsou pod střechou a doufají, že StB nebude moc důsledná. Josefa i Borka příslušníci okamžitě zatýkají a dávají do antonu k Radkovi. Svou neuvěřitelnou nepozorností a neprofesionalitou však přehlédnou granáty za topením a na půdu se také nikdo z nich neobtěžuje.

„První výslech jsem měl po několika dnech potom, co jsem tam přišel. Člověk si musí uvědomit situaci v Bartolomějské ulici. Několik dnů jsem nevěděl, kde jsem. Mým jménem mě nikdo nejmenoval, myslím, že mi dali jen nějaké číslo. Každou noc člověk slyšel, jak vyslýchali lidi, jak lidi řvou hrůzou, když je týrají… Všichni estébáci a bachaři nosili jen bačkory, aby je člověk neslyšel, když jdou po chodbě, když přijdou a kouknou se do cely kukátkem nebo ne. Měli jen pantofle, když otevřeli celu, slyšel člověk, jak otevřeli celu, jak někoho vedou ven. Dva dny se ten člověk nevrátí. A když se vrátí, on nejde. Slyšíš, jak ho vlečou zpátky po podlaze, vlečou ho a hodí do kobky zpět, hodí ho utýraného do kobky zpět. Člověk si dovede představit, v jakém stavu je, tak to psychologicky na člověka působí, když je tam sám na cele. A oni říkají: 'My víme všechno.' Říkáš: 'Co víš?' Jen ty sám víš, co všechno víš. Představuješ si to a říkáš si: 'Tady je konec, dál už to nejde.' Když je člověk sám a když je tam člověk několik dní a slyší řev, týrání, to působí psychologicky. A ty víš - tohle se odehrálo a vědí-li všechno, jediná odpověď na to, že vědí všechno, je oprátka! To je jasné. Se vším jsem se osobně seznámil. A nikdy jsem se necítil tak volně a svobodně jako v té době. Počítal jsem na sto procent, že odtamtud už nikdy neodejdu. Věděl jsem, že je to můj konec.“ (Josef Mašín, Paměť národa, Ve stínu oprátky se cítil svobodný jako nikdy)

❞ A nikdy jsem se necítil tak volně a svobodně jako v té době. Počítal jsem na sto procent, že odtamtud už nikdy neodejdu. Věděl jsem, že je to můj konec...

Mučení v Bartolomějské probíhalo několik měsíců (od října 1951). Na Radkovi se střídá celkem pět vyšetřovatelů, které si sám pro sebe pojmenoval jako například Gorila, Řezník či Koncentrát nenávisti. Ovšem oba bratři vědí, že se mohou na toho druhého spolehnout. Josef neudá Radka a Radek zase Josefa. Když už je jim nejhůř, zopakují to, co již StB ví a další informace nikdy nepustí. Josef má z pohledu vyšetřovatelů výhodu, neboť je mladší a hlavně je z pracující třídy. Radek byl starší a student, tudíž z pohledu Státní bezpečnosti to byl on, kdo vše inicioval a řídil. K tomu se ještě přidal strýc Borek. Je zajímavé, že si je vyšetřovatelé vůbec nespojili s útoky na stanice SNB. Zapadlé granáty byly nakonec nalezeny druhou vyšetřovací skupinou, ale o nich se později také vůbec nejednalo. Nikoho nenapadlo srovnat otisky prstů z lahvičky chloroformu s otisky bratrů. To bylo obrovské štěstí v neštěstí, protože pak by jim jisto jistě hrozil trest smrti. Takto byl Josef i Borek po několika měsících propuštěni a jediný, kdo dostal trest, byl Radek - dva a půl roku odnětí svobody za přípravu ilegálního přechodu státní hranice. Trest si odpykával v uranových dolech v Jáchymově. A nebyl by to Mašín, kdyby i tady neprováděl odbojovou činnost. Jeho hlavním cílem bylo sabotovat těžbu (to se mu poměrně úspěšně dařilo) a nakonec chtěl vyhodit těžební věž do vzduchu. Kdyby nenastala amnestie Zápotockého roku 1953, asi by i toto provedl.

Pokračování...

Zobrazení: 1429