Synové odbojového krále II. aneb Příběh bratrů Mašínů v pokračování

Rubrika: Historie Zveřejněno: čtvrtek 31. srpen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Kovolis

V době zatčení staršího Ctirada musel Josef na odboj po nějaký čas zapomenout. Věnoval se své práci ve svozu dřeva, ale pořád přemýšlel, jak by mohl pomoci svému bratrovi v dolech. Vytvořil i plán na jeho únos a vysvobození, ale narážel na fakt, že se nemohl k nikomu z Jáchymova dostat blíže, aby byl schopen předat bratrovi zprávy. Bylo to velmi těžké, dokonce se chtěl nechat najmout přímo do uranových šachet, ale nebylo mu to umožněno. A někoho podplatit bylo nemožné. Horníci, kteří těžili dobrovolně uranovou rudu, byli placeni více než královsky a jejich platy přesahovaly desetinásobně plat Josefa. Ti by pro nějakou zprávu své místo rozhodně neriskovali.

Aby bylo možné pokračovat v plánech, bylo nutné sehnat větší hotovost. Potřebovali koupit i auto, či jiný dopravní prostředek a také mít dost financí na plánovaný útěk bratra. Proto se Josef a Václav Švéda rozhodují pro přepadení vozidla vezoucí výplaty do fabriky Kovolisu v Hedvikově v okresu Kutná Hora. Celková částka činila skoro devět set tisíc korun československých a jednalo se o mzdy pro celý závod. Jak však bývá zvykem, platí Murphyho zákony – co se může pokazit, pokazí se. V prvním srpnovém týdnu 1952 si Josef i Václav půjčili od svého známého uniformy Lidových milic a zastavili tak nenásilně vozidlo přepravující hotovost. Posádku tvořili celkem tři lidé – ozbrojený doprovod, účetní a zrovna v ten den i kuchařka, která nestihla autobus a vezli ji tak do závodu rovnou z banky.

Doprovod se zbraní se povedlo odzbrojit celkem snadno, ale problém byl v Josefu Rošickém, který jakožto účetní nechtěl vydat hotovost dobrovolně a vytáhl schovanou zbraň. Zde se názory na celou akci trochu různí. Někdy se setkáme s tím, že byl účetní členem strany a ještě k tomu v Lidových milicích. Jinak by zbraň ani nemohl mít. Jindy se setkáme s tím, že zbraň neměl a byla to pouhopouhá vražda. Podle Josefa Mašína se situace stala tak, že nikdo nečekal zbraň u účetního. Ten ji vytáhl a mířil na Josefa přes automobil. Protože šlo o vše, Josef na muže zaútočil a začal se s ním prát a v tu chvíli vyšly dva výstřely, které stály pana Rošického život.

Dle slov Josefa Mašína nechtěl nikdo nikomu ublížit, ale okolnosti se vyvinuly zcela opačně. Dle plánu měla být dvoučlenná skupiny jen přepadena a svázána v nedalekém lese. To, že padly dva výstřely, bylo nešťastné. Člověk musí uznat odvahu a sklonit se před Josefem Rošickým. Konal svou povinnost a za tu pak zaplatil tím nejcennějším. Syn Stanislav Rošický v roce 2008 prohlásil: „Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi.“         

Sedmnáct pochodní

Peníze získané přepadením byly použity na nákup dvou motocyklů, které Mašíni a jejich kamarádi používali na jednotlivé přesuny. Jezdili na nich jak Josef, tak později Radek, který byl propuštěn z jáchymovských dolů v roce 1953. Zde se dověděl o tom, že každý měsíc jezdí speciální vlak přímo z Jáchymova do Sovětského svazu. Tento nákladní vlak převážel vytěženou uranovou rudu k dalšímu zpracování, aby měli Sověti dostatek materiálu pro výrobu jaderných zařízení. Náklad pak byl dlouhou dobu v hledáčku jejich sabotáží na prvním místě, ale nakonec k útoku nedošlo. Zbývající peníze si bezejmenná odbojová skupina ponechala v záloze na přípravu dalších sabotáží a především pro realizaci jejich útěku do Západního Berlína. Stalo se tak trochu paradoxem doby, že jejich odcizená hotovost vzala za své 1. června 1953 československou měnovou reformou.

Jedním z posledních protikomunistických činů bylo spálení několika desítek stohů v oblasti Pivína (malá vesnice v Olomouckém kraji), jakožto boj proti kolektivizaci zemědělství. Právě na tuto akci využil již propuštěný Ctirad Mašín a Václav Švéda motorku Jawa. Shodou okolností se jednalo o model, který hojně využívala StB pro zrychlené přesuny a tak jezdci nevzbuzovali velkou pozornost mezi příslušníky SNB. K zapálení stohů použili speciální zápalné tyče s časovačem, tak, aby stohy vzplály, pokud možno, v jeden okamžik a oni měli čas na útěk. To se však nepodařilo, stohy vzplály dříve, než se čekalo a tak se oba dostali do situace, kdy byli odhaleni skupinou dvou dobrovolných hasičů. Jeden z hasičů toto náhodně setkání odnesl průstřelem břicha a také tím, že přišel o oko.

Z tohoto útoku pochází i historka, kdy Ctirad, jedoucí již sám na motocyklu Jawa odjížděl z místa, kde plály stohy, když v tu chvíli uviděl uniformovaného příslušníka SNB, jak na něj něco signalizuje. Ctirad již začal vytahovat svou zbraň a začal přidávat plyn, když zjistil, že člen SNB mu uvolňuje cestu a signalizuje volný průjezd. Bylo to dáno tím, že jel na motocyklu, který používala StB a také tím, že měl dlouhý kožený kabát a kuklu. Ctirad motorku otúroval, přidal děkovné gesto a zmizel. Měl však dlouhodobý technický problém s motorem, a když viděl, jak se mu povedlo projet, napadla jej velmi troufalá myšlenka. Protože měl domů velmi dlouhou cestu (jel od Olomouce až do Poděbrad) a v noci by mechanika nesehnal, otočil řídítka k Olomouci. Věděl, že je zde pobočka Státní bezpečnosti i se servisem. Toto by normálního člověka asi nenapadlo, lézt rovnou do chřtánu protivníka, ale to by nesměl být Mašín. Zajel s „udýchanou“ Jawou až do servisu StB a zde se domluvil s přítomným technikem. Netrvalo to ani hodinu a starší z bratrů jede na opraveném stroji do Poděbrad. Stačilo se tvářit naprosto přirozeně a pozdravit s oslovením soudruhu.

Útěk do Berlína

Píše se začátek října 1953 – Josef Mašín, Ctirad Mašín, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. Tato skupina se rozhoduje k opuštění Československa a k nelegálnímu přechodu do Západního Berlína. Nevolí tradiční cestu na západ přes Šumavu. K tomu by potřebovali další osobu a převaděče. Ne, že by je taková myšlenka nenapadla. Dokonce před zatčením a pobytem v Bartolomějské měli plán na přímé proražení železné opony opancéřovaným automobilem, ale zvolili tuto cestu kvůli přechodu hranice mezi státy a později mezi Východním a Západním Berlínem. Šumava byla silně střežena, zatímco hranice mezi námi a východním Německem byla mnohem volnější.

3. října se vydávají vlakem do Prahy a poté dál na severo-západ. Znají místo, kde se dá snadno překročit státní hranice, aniž by si jich kdokoliv všiml. Mají s sebou základní vybavení a samozřejmě i své zbraně, aby se mohli prostřílet z obklíčení. Celou dobu jdou s rukama v kapsách, aby byli připraveni kdykoliv vystřelit. Jejich zbraně ovšem nejsou žádnou technickou novinkou. Jedná se o zbraně i z druhé světové války, které svou spolehlivostí moc nevládnou. Mohli použít ukořistěné samopaly ze stanice SNB z Čelákovic, ale ty by nemohli tak snadno ukrýt.

Sám Josef říkal, že použili pistole záměrně, protože taková výzbroj je vedla i k jinému způsobu boje a obrany. Se samopaly by si dovolili mnohem více a také by se cítili mnohem silnější. To, vzhledem k jejich situaci, ovšem nebylo ku prospěchu věci. Pro ně bylo nutností vyhnout se ozbrojenému konfliktu a spíše utíkat, schovávat se a maskovat, než útočit. Historie ukázala, že se jednalo o správné rozhodnutí. Na pátrání po jejich skupině bylo nasazeno téměř 24 tisíc východoněmeckých a sovětských vojáků a policistů!

Detailně popisovat samotný průběh útěku zde rozhodně nebudu. To by vyšlo na stovky stran románového příběhu, který si můžete přečíst například v knize Jana Nováka – Zatím dobrý. Faktem zůstává, že se skupině nepodařilo projít Východním Německem bez notné dávky pozornosti. Na samém začátku se jim dařilo postupovat bez povšimnutí nočními přesuny mimo města a obce, ale nakonec došlo k menší potyčce, když se pokoušeli zastavit německé vozidlo a padly při tom první výstřely. Od té doby se z nich staly psanci, po kterých šly tisíce vojáků a policistů.

Asi nejznámější přestřelkou se stala železniční stanice Uckro. Zde přítomnost skupiny prozradila místní zaměstnankyně dráhy, která jim prodávala lístky na vlak. Byli zastřeleni dva příslušníci Volkspolizei Ctiradem Mašínem, ale na druhé straně došlo k pozdějšímu zadržení Zbyňka Janaty. Díky jeho výpovědi věděly státní orgány, s kým mají dočinění, jak jsou vybaveni a kam chtějí uprchnout. To celé skupině příliš nepomohlo.

Zajímavé je, že Mašíni a ostatní zpočátku Němce, díky druhé světové válce, silně nenáviděli. Ale postupem času své přesvědčení změnili. Byli to právě obyčejní východoněmečtí lidé, kteří je několikrát schovali, dali jim najíst a také jim dali marky na lístky do Berlína. Dokonce do této doby je Josef Mašín s některými v kontaktu a přijel k nim na návštěvu.

Skupina byla jako štvaná zvěř. Neměli žádné potraviny, pili vodu z kaluží, spali v lese a dlouhou dobu se skrývali ve stodolách či pod hromadou klestí. V ní byli nuceni vydržet několik dní. Dokonce na této hromadě stáli vojáci i se psem, ale nenašli je.

„Tu noc předtím byla velká zima, než jsme se pod ty hromady zahrabali. A já jsem - což byla situace, která se mi nestala za celou cestu mnohokrát, protože jsme stejně neměli co jíst - tak jsem musel na velkou stranu. Ulehčil jsem si ve školce mezi stromy a použil jsem svoji autobusovou jízdenku, kterou jsem měl ještě z Jeseníku, abych se očistil. Pak jsem to zahrabal do písku. Když jsme byli pod těmi haldami, měli tam také psy. Jeden z nich to zřejmě odhalil. To jsme neviděli, bylo to pod stromky. Tohle to odhalení jsme slyšeli, jak volali, že tam něco našli. Věděli jsme hned, co našli. Slyšel jsem, jak říkají: 'Junge, Junge… Chlapče, ty už tím autobusem nikdy nepojedeš.' Poněvadž viděli tu moji autobusovou jízdenku a ten, kdo asi uměl česky, jim to přeložil, že to byla autobusová jízdenka. Tenhle nález je odvolal od úmyslu zdvihnout tu hromadu klestí. Chtěl bych ještě říct, že předtím tu noc, než se to odehrálo, byla taková zima, že jak jsme dýchali, tak pára od našeho dechu zamrzala před naším obličejem na větvičkách suchého klestí. Byl to bílý led, usazený na těch větvičkách, které ráno, když šlo pomalu slunce, tak na tom slunci to roztávalo a kapalo nám to na obličej. Neměli jsme ani možnost se pohnout a kapky si setřít z obličeje. Bylo to jak čínské mučení.“  (Josef Mašín, Paměť národa, Pod klestím si připadali jak na čínském mučení)  

Další velkou přestřelkou pak byla akce u Waldowa. Zde byla skupina čtyř uprchlíků obklíčena nespočetnou přesilou v lese mezi poli. Díky předcházejícím střetům Mašíny provázela pověst chladných a vycvičených zabijáků, kteří jsou schopni téměř čehokoliv a snad chodí i po vodě. Proto byla mezi vojáky a policisty značná nervozita, která vedla ke střelbě i do vlastních řad. Uprchlíci využili noci a pokusili se prostřílet skrz zátarasy tvořené vojenskými náklaďáky. Moment překvapení vyšel téměř stoprocentně až na vážné zranění Václava Švédy. Byl postřelen do ruky těžkou ráží a začal ztrácet velké množství krve. On sám pak na kamarády naléhal, ať jej nechají na místě a pokračují dál, jinak by jejich akce neměla žádného významu.

Josef, Ctirad i Milan Paumer se nakonec dostávají až do blízkosti samotného Berlína. Zde dochází k přestřelce mezi několika příslušníky Volkspolizei a již zcela vyčerpanými a unavenými odbojáři. Jeden příslušník je těžce raněn… druzí však posílají dávky ze samopalů a ty si pak najdou břicho Milana Paumera. On sám zásah hodnotil jako kopanec, který jej vlastně z počátku vůbec nebolel. Snad jen díky tomu všichni tři utíkají na nedaleké nádraží a naskakují na přijíždějící vlak. Josef s Milanem sedí na náraznících, zatímco Ctirad je zavěšený na zadní nápravě v blízkosti brzd. V tuto chvíli mají vyhráno, ale netuší, že vlak sice jede směrem Západní Berlín, ale ještě je před nimi stanice plná vojáků.

Josef a Milan musí okamžitě opustit jejich vlakovou místenku a utíkají pryč. Ctirad však seskok nestihne a zůstane vyset pod vagónem, ve kterém pobíhají desítky německých a ruských ozbrojenců. Ctirad později vypověděl, že viděl boty mnoho policistů a bylo jen otázkou času, než se někdo podívá k nápravě a bude konec. To udělal nakonec jeden ruský voják – pohlédli si vzájemně do očí a mlčky na sebe hleděli. Rus pak odvrátil pohled, narovnal se a všem oznamoval, že pod vlakem nikdo není. Tak se mohl starší z bratrů nechat odvést vlakem až do západní zóny německé metropole.

„Na tom peróně to věděli, taky počítali s tím, že jsme možná civilisti, kteří si zkracují cestu, že jsme vyskočili z posledních dveří na vagóně. Ale přesto na nás volali, abychom zastavili. Nezastavili jsme a šli jsme dál. Oni říkali, abychom dali ruce vzhůru a zahájili střelbu po nás. Samozřejmě krátce před tím, než zahájili střelbu na nás, jsme začali utíkat. Před námi, tam v Mahlowě, bylo seřaďovací nádraží, kde bylo čtyři nebo pět paralelních kolejí. U nejvzdálenější koleje od vlaku byl nakládací prostor, kde nákladní auta mohla zastavovat a mohlo se do nich vykládat přímo z vagónů. Na druhé straně byla širší silnice, která byla vydlážděná. Byly tam dřevěné baráky, jaké stavěli Němci za druhé světové války, narychlo postavená kasárna, předem postavené z dřevěných složek dřevěné budovy. To byla ruská kasárna. Tam byl drátěný plot zarostlý plazivými kytkami. Byla tam brána, v bráně stál ruský voják s chlupatou čepicí a se samopalem AK 47. Měl holínky a samopal držel před prsama, a přestože tam byla střelba a běželi za námi vojáci, kteří po nás stříleli, tak neřekl vůbec nic. Stál tam v pozoru, bez jediného pohybu. Byla tam dvě nákladní auta, americké Studebakery. Rusáci neměli dostatek aut, tak je Američani dodávali za války Rudé armádě. Rusáci je ještě v té době používali a vojáci v rubáškách vykládali vidlemi brambory z vagónů do nákladních aut. Těch Rusáků tam mohlo být takových šest, kteří stáli na nákladních železničních vozech a vykládali brambory. Taky si nás vůbec nevšímali, pracovali stále dál, stejně jako ten kluk v bráně. Běželi jsme jeden a půl metru dva metry vzdáleni od vojáka, který stál u brány, dál na sever podle plotu kasáren. Když jsme doběhli u plotu pár desítek metrů, Milanovi jsem pomohl. Podržel jsem ruce pohromadě k sobě, aby si na ně mohl Milan stoupnout, přehodil jsem ho přes drátěný plot do kasáren. Proběhli jsme kasárnami vedle dřevěných baráků až na druhou stranu toho objektu, kde jsme zrovna takovým způsobem překročili tu - ne zeď, německy se říká Zaun, ne zeď. Překročili jsme drátěný plot, běželi jsme dál na sever.“ (Josef Mašín, Paměť národa, Vojákům utekli přes sovětská kasárna)

Pak už následuje jen šťastný konec. Oběma se podaří přejít do Západního Berlína, kde zajdou na místní policejní stanici a nechají si zavolat člena CIC, kterému vše vypoví – kdo jsou, odkud přicházejí, jaké mají záměry a cíle. Je z toho malé pozdvižení, protože už dávno se ví o tom, že Východním Německem prochází malá skupina uprchlíků, kterou hledá skoro celá východoněmecká armáda i policie včetně sovětských soudruhů. Josef nejprve již nedoufá v setkání se Ctiradem, ale během pár hodin jsou opět spolu. Milana Paumera převážejí do vojenské nemocnice a urychleně operují. Podaří se jej zachránit. Nakonec tak cíl splnili tři z pěti. Mašíni však komunistům nechtěli nechat Václava Švédu:

„Poněvadž jsme jim stále připomínali [lidem ze CIC], že chceme jít pro Vaška. Jenomže to už v té době nebylo jisté, jestli tam [v nemocnici v Chotěbuzi] Vašek bude. Ale to bylo pokaždé, když nás tam navštívili, tak to byla jedna z našich prvních otázek. Co jako je, kde je Vašek? A jestli mají nové zprávy. Mysleli jsme si tehdy, že jsou vševědoucí, že oni tyhle všechny zprávy mají, a chtěli jsme, ať nám zjistí, kde Vašek je a my se tam pro něj pokusíme dojít." - "Z toho, co mi říkáte, mám z toho pocit, že CIC byla k tomu trochu apatická, že to bylo Američanům jedno. Nebo ne jedno, že se k tomu moc neměli, aby vám v tomhle nějak pomohli?" - "Oni nevěděli. Když jsme o něco takového usilovali a něco takového chtěli, oni si mysleli, dneska si to myslím taky tak, že s námi něco není v pořádku. Poněvadž něco takového po takové anabázi, že jsme chtěli ještě něco takového dělat, to si nemysleli, že to je normální. Tak to bylo, to si člověk musí představit. Všichni ti kluci tady jsou někde z Nebrasky. Co je v Nebrasce? A teď jsou postaveni ve studené válce takové situaci. To, co se kvůli nám odehrávalo ve východním Německu, bylo dost neobyčejné i na tehdejší poměry. Oni měli úkol zjistit, co my máme, co my víme a čím jim můžeme poradit. O tom, jestli bude válka, oni nerozhodují. Pan generál Eisenhower až v roce 1956, kdy Rusové táhli do Maďarska, rozhodl, že válka nebude. Tak to bylo.“ (Josef Mašín, Paměť národa, Chtěli zpátky pro Vaška. CIC je měla za blázny)

Domov peklem

Je velmi těžké popsat situaci, která nastala v komunistickém Československu poté, co se vše provalilo o útěku skupiny bratří Mašínů. Režim a jeho ozbrojená krutá ruka StB začala s výslechy a tyranií. Každý, kdo měl něco společného se skupinou, byl vyslechnut a často také týrán, ponižován a mučen. Mezi prvními byl zatčen strýc Ctibor Novák, bratr Zdeny Mašínové. Poté samotná maminka Zdena Mašínová a setra obou bratrů, která byla nakonec propuštěna, protže v poslední době působení skupiny již nebydlela v Poděbradech a o jejich činnosti skutečně nic důležitého nevěděla. Sama pak později přiznala, že měla určité tušení o tom, co Josef se Ctiradem dělají, ale nikdy ji o tom neřekli a žádné podrobnosti nevěděla.

Podstatně hůře skončila maminka Zdena. Ta nesla tíži osudu statečně – nejprve byla uvězněna kvůli svému manželovi gestapem a nyní ji dal do vězení i komunistický režim kvůli jejím synům. Byla to nesmírně statečná žena nesoucí hrdě svůj osud a nikdy nedala najevo svou slabost. Pevně stála za svým manželem i za svými syny. Zdena Mašínová byla odsouzena na 25 let za mřížemi kvůli své „protistátní činnosti“. Do vězení nastupuje s rozsáhlou rakovinou žaludku a střídá tak neustále vězení a nemocnici. Nakonec umírá v polovině roku 1956. StB se s nikým nemazlila – ani s člověkem, u kterého znala diagnózu tak krutou, jakou je rakovina. Zdena Mašínová byla podrobena krutým výslechům, byla nechána bez oblečení na mraze, nebyl ji umožněn spánek, po dvanáctihodinovém výslechu následoval další. Nedostávala své léky ani dostatek jídla.

„(Jak proběhlo zatčení?) No tím způsobem, jak se to praktikovalo, že jo. Večer přišla Státní bezpečnost, já jsem v té době žila tady v Olomouci, a odvedli mě do věznice, která je pouze pár metrů odtud. Tam jsem byla v samovazbě, v podmínkách dost neutěšených, bez jakéhokoli oděvu, neustále pod odhledem, světlem. Každý den probíhaly výslechy, ptali se na věci, jestli jsem věděla o činnosti bratrů, kdo s kým se stýkal, pravděpodobně na tyhle ty věci se ptali. Já skutečně jsem tady to období poměrně dosti vytěsnila.“ (Zdena Mašínová ml., Paměť národa, Zatčení v roce 1953)

Dalšími na pořadí byli samotní uprchlíci – Zbyněk Janata a Václav Švéda – oba odsouzeni k trestu smrti. Byli popraveni společně se Ctiborem Novákem dne 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Soudní proces byl fraška, předem zinscenován a zrežírován.

 „To byla hrozná atmosféra. Tam byli svezení lidi do velké zasedací místnosti na Pankráci. My jsme seděli pravděpodobně... Víte, to jsou věci, které já ani dneska přesně nemůžu pamatovat, poněvadž to člověk byl jako ve snách trošku. My jsme byli někde nahoře, tam dole byli ti odsouzený. Já jsem se soustředila třeba na toho Švédu, Václava Švédu, na toho strýce, ten pohled, a to skutečně bylo jako ve snu. Já ani dneska přesně už ani nemůžu udat, jestli to byl den nebo dva dny nebo tři dny jestli to trvalo. V každém případě to bylo hrozný. Těsně potom před popravou mého strýce moje babička žádala o poslední návštěvu u něj a oni jí sdělili, že on si to nepřeje. Což ale nebyla pravda. Takže ani tady ta možnost nebyla. Prostě to byl obrovský akt msty. Jak na mý matce – tady šlo pouze o (to), co umí jedině takový zrůdný režim, (a to) je msta. Takový režimy, který byly svým způsobem přelstěny a kterým se někdo postavil tímto způsobem, to prostě neodpustily.“ (Soud nad skupinou Mašínů, Zdena Mašínová ml., Paměť národa)

Hrdinové s otazníkem

Pro někoho budou na vždy bratři Mašínové hrdiny, pro druhého naopak teroristy a vrahy. A asi každý bude mít tu svou pravdu. Udělení státního vyznamenání Josefu Mašínovi či v případě jeho bratra vyznamenání in memoriam vyvolává spory a peprné diskuze. To jsme ostatně mohli vidět i na letošních volbách české hlavy státu. I přesto však Josef obdržel čestnou plaketu z rukou premiéra Topolánka v únoru 2008 ve Washingtonu a oba pak po smrti Ctirada Mašína obdrželi z ruky tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry nejvyšší vojenský řád, vyznamenání Zlaté lípy. Ovšem z rukou prezidenta žádné vyznamenání nikdy nepřišlo.

Josef ani Ctirad Mašínovi se nikdy zpět do své rodné vlasti nevrátili. Poskytli mnoho rozhovorů, ve kterých tvrdí, že Československo, potažmo Česká republika, se nedokázala vyrovnat s komunistickou minulostí jak mentálně, tak legislativně. Mnoho komunistů jen převléklo kabát a změnilo barvu z rudé na jinou. Ctirad Mašín zemřel 13. srpna 2011 a Milan Paumer 22. července 2010. Jediným žijícím je tedy Josef Mašín, kterému je v době psaní tohoto článku již téměř 91 let.

Není smyslem tohoto textu a jeho závěru dát jasnou odpověď na to, zda měli bratři právo takto jednat a zda bylo jejich konání správné. Zda bylo v souladu s vyhlášeným ozbrojeným třídním bojem zabít na území Československa tři lidi a to při pokusech o převzetí zbraní a získání finanční hotovosti na odbojovou činnost. Nebo zda bylo například usmrcení omámeného příslušníka SNB v Čelákovicích pouhopouhou vraždou a nepopiratelným trestným činem, ne-li činem teroristickým. Ono bude nejrozumnější se vrátit na samý úvod článku – pravda je velmi ošemetná záležitost!

„Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot. Když jsem měl 30 let, občas jsem si myslel, že má docela pravdu. Když mi bylo 40 let, tak jsem si myslel, že to byl celkem moudrý chlap. A když jsem měl 50 let, řekl jsem si: kdyby tu tak byl a poradil mi!“ (Tomáš Baťa)

Zobrazení: 673