Plní přání lidem, kteří si je sami splnit nemohou
Na počátku celého příběhu nebylo tentokrát slovo, ale jeden Holanďan, který vůbec nebyl bludný. Kees Veldboer pracoval jako řidič sanitky. Jednou převážel umírajícího námořníka, který si naposledy přál vidět moře. Díky malé zajížďce mu toto přání splnil a už za dva měsíce (26. února 2007) založil spolu se svou ženou Ineke, zdravotní sestrou, Nadaci Sanitka přání (Stichting Ambulance Wens). V roce 2016 byl Kees jmenován společností BBC nejinspirativnějším mužem roku. Nečekaně zemřel v roce 2021 ve věku 62 let. V poslání svého otce nadále pokračuje jeho syn. Keesova myšlenka se rozšířila do celého světa a dorazila i k nám. Ještě předtím ale do Izraele. Kvalitní lékařské zázemí, komfortní odpružené lůžko a televize přenášející záběry okolní krajiny. To všechno obsahuje luxusní sanitka, kterou má v Izraeli od podzimu 2009 k dispozici Červená Davidova hvězda, tedy židovská obdoba Červeného kříže. Tamní zdravotníci celý projekt nazvali "Ambulance splněných přání". Vozidlo za šest miliónů korun zaplatili dárci ve Švédsku a i tady má jediný účel – pomoci umírajícím pacientům splnit poslední přání.
Neviditelné zbraně – fikce, skutečnost nebo hrozba?
John McClane, sympatický polda, postrach všech teroristů od New Yorku po Los Angeles... Vzpomínáte?
Ve druhém pokračování série Smrtonosná past (1990) se Bruce Willis po rvačce s jedním teroristou dělí naléhavým tónem o získané poznatky s přihlouplým a nechápavým velitelem letištní ochranky: „Je to Glock 7! Porcelánová zbraň, vyrobená v Německu, nezachytitelná rentgenem, nezachytitelná detektorem kovů! Rozumíte?!? A stojí víc, než vy si vyděláte za měsíc!“
Číst dál: Neviditelné zbraně – fikce, skutečnost nebo hrozba?
Situace na Praze 8? Stabilní!
Ježíš, ti bezdomovci. Proč s nimi městská policie něco nedělá? Co to parkování? Kde je měšťák, když ho potřebuješ? Ten hluk z ulice je šílený. Městská by taky mohla dělat svoji práci, ne? Manželka je na mě zlá, ale strážníka se nedovoláš. Fakt votřesný, tahle firma. Tlak na strážníky se každým rokem stupňuje. Občané, ať už oprávněně či nikoliv, mají pocit, že městská policie by měla řešit každý problém v metropoli a nikoho nezajímá, zda na to má strážník zákonné oprávnění či samotná organizace potřebné kapacity. Pro radnici jsou muži a ženy v našich barvách často jedinou pákou na řešení podnětů vlastních voličů, a tak také neváhají přiložit pod přetížený strážnický kotel. Každý obvod se s popsanou situací musí vypořádat a my jsme vyrazili na Prahu 8, abychom vám přinesli svědectví, jak to zvládají právě tam.
Loono – Hodina strávená u lékaře může znamenat mnoho let navíc s těmi, které milujeme
Praktický lékař, zubař, gynekolog nebo dermatolog? Nový rok přináší nové možnosti, jak pečovat o své zdraví. Ani v roce 2025 bychom totiž neměli vedle dodržování zásad zdravého životního stylu zapomínat na preventivní prohlídky a screeningové programy, které mohou být klíčové pro včasnou diagnostiku vážných onemocnění. Kompletní přehled prevence přináší pravidelně nezisková organizace Loono, s hlídáním termínů pomáhá mobilní aplikace Preventivka.
Číst dál: Loono – Hodina strávená u lékaře může znamenat mnoho let navíc s těmi, které milujeme
Je to REAL, takže skutečné a také TOP, takže vrchol. Co to je?
Přiznám se, že Real Top Praha sleduji už dlouhou dobu. Myslím si, že to v roce 2014 nebo 2015 Saša Smita, prezident týmu, sháněl pomocníky v zázemí stadiónu Bohemians Praha 1905, kde měl proběhnout Memoriál Lukáše Přibyla, a já se s radostí přihlásila. A to nejen proto, že od malička fandím Bohemce, ale do té doby jsem nikdy nebyla v Ďolíčku. Memoriálu jsem se ještě několikrát účastnila a o RTP nepřestala mít zájem.
Číst dál: Je to REAL, takže skutečné a také TOP, takže vrchol. Co to je?
Dám vám to kartou, pane strážníku
Každý strážník zná tu chvíli, kdy proti němu stojí přestupce. A ten netrpělivě čeká, kdy mu konečně řeknete tu větu: „Zaplatíte pokutu ve výši…“ Čím je přestupek závažnější, tím by měla být pokuta citelnější. Jenže jak to vyřešit, když dnes má každý u sebe nanejvýš pár desetikorun? V dnešní době se stalo zvykem vytáhnout platební kartu a říci větu: „Zaplatím vám to kartou.“ A teď, pěší strážníku nebo okrskáři, mudruj. Když ti přestupce řekne, že má v hotovosti jen sto nebo dvě stě korun, bude pokuta nakonec opravdu jen v této přiznané částce? Sto korun – dnes dvě, možná tři piva.
Dekády u Městské policie hl. m. Prahy aneb Stužky za věrnost i čestné medaile
Dvakrát ročně si naši věrní zaměstnanci přebírají ocenění za svoji dlouholetou práci. Na konci letošního roku jich tentokrát do Brožíkovy síně přišlo 76. Pro hlavní město pracují dlouhých 20, 25 a 30 let. Stužku za věrnost jim předali primátor Bohuslav Svoboda společně s Ludvíkem Klemou, který byl den poté na zastupitelstvu města jmenován do funkce ředitele MP Praha. Současně byl také oceněn ředitel obvodního ředitelství Praha 1 Miroslav Stejskal, ředitel obvodního ředitelství Praha 2 Václav Vozdecký a preventista Zdeněk Liška, se kterým jsme se zároveň rozloučili, protože odchází na zasloužený odpočinek. Pánové dostali Čestnou medaili za zásluhy a rozvoj městské policie. Stejnou medaili obdržel i Ján Andrejko, náčelník Městské policie Prešov a Prezident svazu náčelníků městských a obecních policií Slovenské republiky, a to za dlouholetou spolupráci a pomoc zejména v oblasti legislativních procesů.
Číst dál: Dekády u Městské policie hl. m. Prahy aneb Stužky za věrnost i čestné medaile
Armáda spásy – srdce bohu, ruce lidem a nově také jejich mazlíčkům
V médiích vychází nepřeberné množství článků, na pouličních bannerech svítí výzvy k přispění na rozličné sbírky, politici a celebrity se předhání, kdo udělá srdceryvnější dobrý skutek. Bezdomovectví a sociální vyloučení je nejen v Praze velkým tématem. I přes zmíněné informační toky si však většina lidí nedokáže rozsah problému plně představit. Patřil jsem mezi ně, dokud jsem v rámci svých reportáží nevyrazil po boku sociálních pracovníků, jak se říká „do terénu“. Od té doby mám pocit, že snad každý kousek louky, lesíčku nebo železničního násypu obývají osoby bez domova. S odhady jejich počtu, který se jen na území Prahy pohybuje mezi pěti a patnácti tisíci, možná nejsem daleko od pravdy. Když ještě připočteme jejich mazlíčky, vyjde nám jediný možný výsledek. Spousta a spousta práce pro neziskové organizace jako je Armáda spásy. Díky ochotě zaměstnanců s červeným štítem ve znaku jsem mohl vidět jejich pracovní den. Den, kdy se nerozdávala jen polévka a granule, ale hlavně naděje do dalších dnů. Obujte pevné boty a pojďte s námi.
Číst dál: Armáda spásy – srdce bohu, ruce lidem a nově také jejich mazlíčkům
Bonnie a Clyde v Malé Chuchli - Česká příroda na dosah
Gangsteři, bankovní lupiči a vrazi Bonnie a Clyde byli kdysi na druhé straně zeměkoule označovaní jako „veřejní nepřátelé č. 1“. Ale tady, v Malé Chuchli, můžete oba pozorovat při vzájemném pošťuchování, sledovat jejich hry a ručkování po stropě, jak si připravují potravu nebo si ji dokonce před samotnou konzumací umývají.
Jsou to totiž dva obyvatelé Lesního zookoutku, který zřídily Lesy hl. m. Prahy. Termín „zookoutek“ není zvolen možná právě nejlépe. Není to nějaký „koutek“, tady se jedná spíše o areál. Nečekejte dvě voliéry, tři klece a konec. Kdepak. Tady najdete výběhy nebo voliéry v délce snad dvou set, tří set metrů. A pořád je nač se dívat a co sledovat.
Číst dál: Bonnie a Clyde v Malé Chuchli - Česká příroda na dosah
Opilec na vozovce, ztracený pes, králík a zraněný rorýs – dvanáctka Aleše a Petra
O kolegovi Aleši Horákovi jste už mohli číst na stránkách tohoto měsíčníku dvakrát. V říjnu 2017 jsme si spolu povídali o jeho vášni k rybaření a akvaristice. V dubnu 2019 zajímavě vyprávěl o své lásce k českému filmu, komparzních a epizodních rolích a vzal nás do malešických ateliérů. Tentokrát se ke mně dostalo jeho vyprávění o jedné službě v Horních Počernicích, původně sepsané do regionálního tisku. Napadlo nás, proč ho nevyužít i do Strážníka, třeba jako první vlaštovku od našich kolegů sloužících v pražských ulicích …
Číst dál: Opilec na vozovce, ztracený pes, králík a zraněný rorýs – dvanáctka Aleše a Petra
Jasmín 30 na příjmu aneb Den s autohlídkou na Praze 10
Když se řekne „Praha 10,“ co vám vyskočí v hlavě jako první? Slavia a stadion Eden, Bohemians a stadion Ďolíček, místa častých tzv. „bezpečnostních opatření?“ Aréna Skalka a badminton, místo našich firemních turnajů?
Sportovní areál Gutovka, místo našich strážnických setkání při kulatých narozeninách pražské městské policie? Nebo snad vinohradská nemocnice a vinohradský hřbitov? Všechno občas souvisí a navazuje na sebe, aniž bychom chtěli…
A dovolím si osobní vzpomínku. Před drahnými lety jsem chodil na střední školu v Přípotoční ulici (ne, nestudoval, opravdu jen chodil), tak mi v hlavě naskočí i podniky U tří soudků, U Pepíčka a Waldeska. Kdeže to kapesné od rodičů je...?!? Praha 10, obvod na jihovýchodním okraji Prahy. Vršovice, Strašnice a Malešice. A také část Záběhlic, Michle nebo kus vilové čtvrti Vinohrady. Praha 10, sto deset tisíc obyvatel. Páté místo v žebříčku nejlidnatějších měst Česka.
Číst dál: Jasmín 30 na příjmu aneb Den s autohlídkou na Praze 10
„AUDENTES FORTUNA IUVAT” („odvážným štěstí přeje”)
Jedno všední, lehce mlžné ráno. Chodník u tiché, opuštěné školní budovy. Z dostupných informací se lze dozvědět, že tady dříve sídlila soukromá střední škola.
Na onom chodníku zatím postává několik strážníků a několik policistů. I když se navzájem pozdravíme, je znát, že se navzájem neznáme, neozývá se žádný bujarý smích, žádný hlasitý hovor, žádné historky ze služby. Debata zatím zůstává tlumená, poznávací a oťukávací. „Ty jsi odkud?“ „Máš tu parťáka, nebo jsi single?“
Situace se mění v půl deváté. Přijíždí dvě neoznačené dodávky, kdosi odemyká bránu školního dvora a během chvíle na něj začnou najíždět další auta, ať už v provedení policejním nebo našem. Z nedaleko zaparkovaných policejních aut vyskakují další policisté a přidávají se k nám.
O několik minut později oficiálně začíná společný výcvik Policie ČR a Městské policie Praha pod vedením instruktorů z Krajského ředitelství PČR hl. m. Prahy. Začíná výcvik zaměřený na řešení krizových situací v uzavřené budově.
Číst dál: „AUDENTES FORTUNA IUVAT” („odvážným štěstí přeje”)
Městská policie Mladá Boleslav, s okřídleným šípem nad hlavou
Tady má Škodovka vývojové středisko, tady kanceláře, támhleta velká budova je jejich ubytovna, tohle je jedna z deseti bran do výroby, tam vzadu vidíte jejich střední školu a ukážu vám i vysokou. Ve chvíli, kdy jsme si s boleslavskými kolegy domlouvali další reportáž do našeho Pražského strážníka, věděli jsme, že město bude s místní automobilkou hodně spjaté. Netušili jsme však do jaké míry. S nadsázkou se dá dokonce říci, že v Boleslavi už nerozlišují všední den a víkend. Novou měrnou jednotkou, která opanovala kolorit zdejšího města, je střídání směn v závodě. Strážníci pak přirozeně na zmíněný stav reagují, a tak je i pro ně automobilka velkým tématem. Ale nepředbíhejme. Posaďte se pohodlně, jako do zbrusu nové „Oktávky“ a přejeme příjemné čtení.
Číst dál: Městská policie Mladá Boleslav, s okřídleným šípem nad hlavou
Smrtí to (u nás) teprve začíná
Začátek listopadu je pro mnohé z nás spojen s „Dušičkami“, tedy Památkou zesnulých. Naši strážníci rok co rok dohlížejí na klidný průběh návštěv pozůstalých na pražských hřbitovech během dne, ale kontrolují tato místa i v nočních hodinách, aby zabránili okrádání návštěvníků o osobní věci, odcizování vzpomínkových předmětů jako jsou věnce, kytice, svíčky a podobně a v neposlední řadě zamezili vandalismu. Každý máme hřbitov spojený s jiným pocitem. Někdo sem nechodí rád, protože vzpomínky na blízké zemřelé jsou hodně bolestivé, jiní mají návštěvy hřbitova rádi a chodí sem poměrně často. Třeba maminky s kočárky se tady rády procházejí, protože jejich spící miminka zde nic neruší, uniknou před hlukem velkoměsta a mohou si i v klidu posedět na lavičce. Přiznám se, že patřím ke skupině „hřbitovy mám ráda“. V dětství jsem měla dušičkový víkend spojený s možností koupit si třeba pražené mandle v cukru, žužu nebo turecký med, protože před hřbitovní zdí kutnohorského hřbitova stál stánek s cukrovinkami. Když ale pochováte kromě prarodičů i svoje rodiče, mnohé se změní. Na sladkosti už druhého listopadu nemyslíte.
Rybářská stráž Praha – s úctou k přírodě
S porybnými jsem se setkal za dobu svého dětského zápalu pro rybolov pouze jednou. Zhruba v deseti letech jsme s bratranci sbalili pruty a vydali se chytat na blízký chovný rybník. Věděli jsme, že to asi není úplně v pořádku, ale moc jsme to neřešili. Ryby celkem braly, z pole za zády jsme ujídali kukuřici, no prostě idylka. Tedy až do chvíle, kdy se ze zmíněného pole vynořil muž v maskáčích. Zabavil nám pruty a my šli ubrečení, bouřkou, která se mezitím přihnala, domů. Když jsme zhruba o 25 let později dostali s kolegou šanci doprovodit rybářkou stráž na její cestě revíry, zjistil jsem, že kromě nánosem času zaneseného zážitku nevím o její práci vůbec nic. Budeme se v hejkalech (pro ty, co netuší, jde o maskovací oděv) plazit podél vody a přepadávat potencionální pytláky ze zálohy nebo se mám připravit na honičku motorových člunů? Prozradím, že realita je trochu jiná, více edukativní a hodně o lásce k přírodě. Ale nepředbíhejme.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka