Plat, gáže, příjem, renta, mzda, žold …
V druhém patře v Korunní jsou propojené kanceláře a v nich jsou děvčata, holky, ženy, účetní, kolegyně. Je jich o půlku méně, než bylo holek z naší školky, o čtyři více než těch statečných. Je jich přesně tolik, jako bratrů Klapzubů, a proto by si mohly notovat společně s Milanem Chladilem: „Je je je nás jedenáct…“ Zůstaneme-li chvilku ve sportovní terminologii, dá se o nich napsat, že nikdy nemůžou hrát přesilovku a vždycky musí hrát fér. Jejich faul by totiž každý z nás nesl s velkou nelibostí a odměnil by ho minimálně žlutou kartou. Mají zodpovědnost za správný výpočet mezd celkem pro dva tisíce a jedno sto jedenáct zaměstnanců (ano, i samy sobě). Všichni je potřebujeme. Jejich vedoucí, Ing. Stanislava Vlčková, která je u MP již šestnáct let, oddělení řídí již pár let rukou pevnou a spravedlivou. Jsem přesvědčena o tom, že si neumíme představit objem a rozsah jejich práce. Minimálně dvakrát v měsíci, pokaždé na jeho začátku a konci, na ně myslíme. Poprvé, když se vyplňují a odevzdávají pracovní výkazy a potom, když odpočítáváme první dny měsíce nového, než nám přistanou peníze na účtu a dobije se stravenková karta.
Projekt Homeless blues začal v Praze 9 před 10 lety. A byl to dobrý nápad
Bezdomovectví je celospolečenský, velice závažný sociální problém, způsobený především příjmovou chudobou, ale samo o sobě není protiprávní, a tím pádem ani trestné. Pouhá přítomnost těchto osob není protizákonná.
Číst dál: Projekt Homeless blues začal v Praze 9 před 10 lety. A byl to dobrý nápad
Dvě dekády na hladině i pod ní
Je brzy ráno, slunce před malou chvílí vyšlo a naše kroky směřují k naší největší řece. Ne nejsme u Vltavy v Praze, jak by se dalo zákonitě očekávat, ale stojíme ve městě, jehož jméno nese i název samotné řeky – Roudnice nad Labem. Cesta na místo byla celkem příjemná. Všechna auta směřovala opačným směrem než my. Praha je holt magnet pro Středočeský kraj. Soumrak vystřídaly ranní mlhy a z dálky nás vítal Říp i samotné místo soutoku Vltavy a Labe – Mělník. Stojíme u Špindlerova mostu a popíjíme ranní kávu z automatu. Ještě je zde úplný klid, jen z dálky se ozve racek či nějaký jiný opeřenec. Díváme se na zdymadla i malou vodní elektrárnu, ale nás zajímá něco úplně jiného – slalomový kanál. Ten je prozatím prázdný a přítomnost budoucích peřejí naznačuje jen malá louže na dně u jedné z překážek.
Letos je mu patnáct
Když 1. března 2008 nastoupil Taxi tým poprvé do akce, tvořilo ho 12 speciálně vyškolených strážníků, kteří měli jasný cíl – dohlížet na dodržování právních předpisů ze strany řidičů taxi na území metropole. V současné době je Taxi tým součástí Hlídkového útvaru a v nepřetržitém režimu v něm pracuje 22 strážníků v přímém výkonu služby. Úzce spolupracují s pracovníky magistrátu a v problematice taxislužby jezdí školit strážníky i do jiných měst.
#jsemvpohode
Slovo „pohoda“ vystihuje stav celkové spokojenosti. Proto, aby byli spokojeni i lidé s mentálním postižením a kombinovaným znevýhodněním (kombinace dvou a více různých postižení u jediného člověka), vznikla před 25 lety Pohoda, z.ú. Po celou dobu své existence se snaží nabízet svým klientům takové služby, které jim umožní žít doma a nemuset svůj život strávit v ústavním zařízení. (Zkratka „z.ú.“ znamená zapsaný ústav. Jeho účelem je ze zákona provozování veřejně nebo společensky prospěšné činnosti.)
Nezapomenout ani jedno jméno
Zadám-li si slovo „Stolpersteine“ do internetového překladače (raději jich vyzkouším víc), naskočí mi většinou výraz „kámen úrazu“. To ale rozhodně není správně, jak jsem si nechala potvrdit od své známé, která je překladatelkou z a do němčiny. Měli bychom jim říkat „kameny zmizelých“, nebo „kameny, o které je třeba klopýtnout.“ Ne ale tak, že bychom se ocitli na chodníku s podvrtnutým kotníkem. Klopýtnout nebo zavadit o něj bychom měli pohledem. Stolpersteine jsou dlažební kostky s mosazným povrchem velké 10×10 cm, vsazené do chodníku před domy obětí národního socialismu, které byly v letech 1933-1945 nacisty pronásledovány nebo zavražděny – Židů, Romů, Sintů, homosexuálů, politických vězňů, duševně nemocných, fyzicky hendikepovaných, svědků Jehovových, obětí eutanázie. Připomínají i osoby, které pod tíhou okolností spáchaly sebevraždu. Kameny lze položit i za ty, kterým se podařilo včas uprchnout, či pro přeživší koncentračních táborů. Nápis na kameni je drobný. Kdo jej chce přečíst, musí pokleknout nebo se ohnout, a tím se vlastně před zemřelým poklonit. Do desky na povrchu kamene je vyraženo jméno oběti s rokem narození, datem a místem deportace a jejím osudem. Kameny se pokládají před poslední známé dobrovolné bydliště. Nedoporučuje se položit více než tři Stolpersteiny vedle sebe.
Nejsi blázen, #nekaslinasebe a koukni se KPsychologovi
Rychlé životní tempo, tlak v zaměstnání, náhlé nepříznivé životní události, sociální sítě plné úžasných lidí nebo naopak média napěchovaná děsivými zprávami. To je jen zlomek útočníků pořádajících každý den nájezd na naše psychické zdraví. Někdo se ubrání celý život, stačí ale málo a váš štít se začne drolit nebo rovnou zkolabuje. Šeď vás začne obestupovat a bude trvat pravděpodobně velmi dlouho, než si přiznáte, že ta chapadla, co vás drží na posteli a berou sílu se zvednout, nejsou pouhá lenost. Že ten hlas, co vás neustále shazuje a vábí do temna, je potřeba umlčet. Že absence radosti, smíchu a dobré nálady neníproto, že svět kolem přestal být zábavný jako dřív. Důvod je takový, že máte psychické problémy a čím dříve si to uvědomíte, tím dříve můžete udělat první krok k jejich léčení v podobě návštěvy odborníka.
Číst dál: Nejsi blázen, #nekaslinasebe a koukni se KPsychologovi
Kousek za Prahou
Kdybyste se rozeběhli na Václavském náměstí s kamenem v ruce a podařilo by se vám ho hodit nějakých dvaadvacet kilometrů na východ směrem k Poděbradům a Nymburku, vytloukli byste okna někomu v Nehvizdech. A kdybyste se rozeběhli až na Černém Mostě, stačilo by vám kamenem dohodit jen nějakých dvanáct kilometrů. Zkrátka a dobře: Nehvizdy jsou téměř za humny.
Nehvizdy, obec v okrese Praha-východ. Kdo tudy projíždí, určitě si všimne nejen kostela svatého Václava ze 14. století, ale i rozsáhlých skladových areálů v okolí, nové výstavby v samotné obci a především nekonečné kolony vozidel na hlavní ulici.
Srdce útulku
„Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.“ — Albert Schweitzer
Když mně má dcera oznámila, že by se ráda stala veterinářkou, považoval jsem to za jeden z mnoha nápadů náctileté slečny. Když přišla s přáním, že by ráda měla psa a starala se o něj, tak mé myšlenky sklouzly do stejných vod. Ale když toto přání opakovala dva roky, tak jsem znejistěl a začal si pokládat otázku, zda už na tom něco nebude. A znáte to. Asi málokterý otec dokáže odolat trpělivě opakovanému přání své holčičky. Na druhou stranu nejsem blázen, abych hned po první žádosti šel a přinesl modré z nebe. Vím, že mít zvíře není legrace, a byl bych opravdu nerad, aby vrtochy mladé slečny vedly k tomu, že bude pes nešťastný a odložený.
„Chci, a proto umím!“
Tak zní heslo Františka Bakuleho, prvního ředitele Jedličkova ústavu, který byl založen 1. dubna roku 1913 na základě inciativ pražského Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků. Založení ústavu je spojeno především s MUDr. Rudolfem Jedličkou, předsedou Spolku. Snadno si spočítáme, že „Jedličkárna“ slaví letos 110 let svého působení. Ústav měl zpočátku kapacitu pouze 10 dětí. Přijímány byly děti postižené tělesně, protože cílem ústavu bylo propojit léčbu malých pacientů s vedením k maximální samostatnosti, naučit je soběstačnosti, a dát jim tak možnost získat v budoucnu práci, aby nebyly doživotně závislé na druhých. Děti se v dospělosti nejčastěji uplatnily jako úředníci, ševci a vazači koberců.
Lekce pro pokročilé aneb nové periodické kurzy Útvaru vzdělávání
Hned na samotný úvod se musím čtenáři omluvit. Zvolím totiž jako formu tohoto článku vyprávění. Ano, tento jednoduchý slohový útvar, který svou jednoduchostí předčí snad jen základní popis. Ono mi totiž nic jiného nezbývá. U všech událostí jsem byl a tak mohu vyprávět. A aby nebyl proud slov monotónní, naruším jej rozhovory s lidmi, kteří vědí mnohem více než já a kteří jsou v daném oboru dlouhou řadu let.
Dnes se budeme bavit o periodických kurzech Městské policie hl. m. Prahy. Náš pozorný čtenář ví, že před nedávnem jsme uveřejnili rozhovor s vedoucím Útvaru vzdělávání panem Vladimírem Shánělcem, kde jsme se mimo jiné bavili o novém typu kurzů či školení, jak chcete, které začnou v lednu tohoto roku kvůli legislativní úpravě. Jedná se o to, že strážníci mohou získat osvědčení již na dobu neurčitou, ovšem je nezbytné, aby byli i nadále proškolováni. A to jednou za pět let. A právě tento typ periodických kurů byl zahájen od 9. ledna na Kundratce v areálu Útvaru vzdělávání MP Praha a Správy služeb hl. m. Prahy.
Číst dál: Lekce pro pokročilé aneb nové periodické kurzy Útvaru vzdělávání
U nás jako u Kingsmanů
Oficiální definice výrazu PODATELNA zní: specializovaná nebytová místnost resp. úřadovna, která slouží úřadu, veřejné či státní instituci pro vnější písemný styk jak s veřejností, tak i s jinými společenskými institucemi. Pro tento účel bývá podatelna umístěna na snadno přístupném místě obvykle v přízemí budovy. Její provoz je upraven vnitřními řády, interními předpisy a směrnicemi. V popisu své činnosti má také příjem a odesílání veškeré běžné pošty a její evidenci. (tak pravila Wikipedie, zkráceno)
Takové klidné město - Ve městě Bohumila Hrabala
Můj první kontakt s Městskou policií Nymburk byl stylový. Před několika měsíci jsem potřeboval v Nymburce něco vyřídit a tedy někde zaparkovat. Přece nebudu platit parkování na ústředním náměstí, kde je parkovací automat snad na každých pár metrech… Našel jsem si v navigaci nedaleké Kostelní náměstí. Skvělé, nějaká auta tady už parkují, ale místa stále dost. Když jsem k té své plechovce za dvě hodiny přišel, našel jsem za stěračem pozdrav od nymburských kolegů. Stejně na tom byli i majitelé ostatních parkujících aut. Zóna zákazu stání mimo vyhrazená místa.
Alespoň jsem teď při naší návštěvě věděl, kam zamířit. Tehdy jsem šel uhradit pokutu, teď jsem přijel na výzvědy, jak se žije místním strážníkům.
Chráníme ty nejdůležitější
Čas od času narazíme jako strážníci na situaci, ve které hraje hlavní roli dítě.
Strážníci například v uplynulých zimních měsících, kdy noční teploty padaly pod nulu, našli spící děti pod stanem v lese. Nebo před restaurací našli krátce před půlnocí kočárek s plačícím miminkem, zatímco rodiče uvnitř následně nadýchali několik promile. Jindy strážníci zasáhli, když nezletilý chlapec za dohledu příbuzných prodával kolemjdoucím parfémy. A podobných případů bychom za posledních několik měsíců napočítali více. O podnapilých nezletilých ani nemluvě.
Naše úloha v takových případech končí často velmi brzy – zavoláme státní policii, někdy rodiče a případ předáme formou úředního záznamu k dalšímu řešení na orgán sociálně právní ochrany dětí. Jenže co dál? Jaké mají tyhle a podobné příběhy pokračování?
Pád na dno není konec, vždy je tu ještě NADĚJE
Na území hlavního města Prahy žije zhruba 5 000 lidí bez domova. Každý má svůj unikátní příběh, ale obecně platí, že pád na samé společenské dno bývá spíše pozvolný. Nefungující rodina, podlomené zdraví, vyhazov z práce a z bytu. Na ubytovně začnete pít, dostaví se psychické problémy, a už si vás ulice nekompromisně táhne do svojí ledové náruče. Je to pevné sevření a stejně jako cesta do něj, také cesta ven bývá trnitá a pozvolná. Prvním krůčkem zpět do společnosti může však být pouze jednoduché zapředení rozhovoru se sympatickou dvojicí, co vám občas přinese jídlo nebo teplé ponožky. Jedná se o terénní pracovníky pražské pobočky NADĚJE a rádi vám poradí kudy do nízkoprahového denního centra, kde se za asistence jejich kolegů můžete skrz vícestupňové sociální služby, vydat na opětovnou cestu vzhůru. Návrat nebude jednoduchý, ale vždy je tu naděje a NADĚJE.
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka